Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 1 > Michal Tallo o básni Kamila Boušky: Básníci a vykladači VII

Michal Tallo o básni Kamila Boušky

Básníci a vykladači VII

Petr Borkovec vybírá pro každé číslo Listů báseň a jejího čtenáře.

Kamil Bouška

Klanění v lázni

Nebeské město
zalesněných skal na obzoru.
Světlo jak na Gentském oltáři.
Sytou, vlídnou silou prozařuje
i studené chodníky mezi mělkými bazény.
Lidé sem přicházejí nazí v tenkých prostěradlech.
Bez hříchů a výčitek noří zmrzlé kosti
do horkých pramenů živé vody.
Slunce měkne v páře a rysy ve tvářích
nad hladinou v železité barvě.
Pomalý, vláčný pohyb vládne mezi vířivkami
a hnědý povlak ulpívá na bradách.
Nikdo tady není chudý a nikdo netrpí.
Dvanáctileté dívky zaklánějí hlavu
přes okraj k odtokovým kanálkům s výrazem
velkých paní. Za pyšnými čely jim andělé
zpívají o rozkoších.
Starci s důstojností patriarchů máčí tučnou
kůži ve vroucích bublinách minerálů
a parta dobře živených kluků z Moravy křepčí
za kioskem. Manželské páry v sirnatých
vodách a bikarbonátech znovu prožívají svatební
den a Beránek tu nechybí už ani Polákům.
Na žlutých lehátkách vysychají
bílé bavlněné župany a bleděmodré ručníky.
Stopy mokrých chodidel na hladké dlažbě pod nimi
vedou vždy ke koupeli. Náhoda je dokonalá
kompozice. Koupající prosvítají mlhou –
bílá žebra horké páry se klaní vlastnímu tělu.
Klidnou reprodukovanou hudbu pouštějí zaměstnanci
hostům jako plyn.

S

pomalenie. Upokojenie. Ilúzia: zatajiť zvieraťu na bitúnku jeho vlastnú blížiacu sa popravu (jej vedomie mení chuť mäsa). Ale je možné utajiť smrť? Je možné zlo prekryť obrazmi idyly?Umelohmotný humanizmus, hrôza kódovaná do podozrivej absencie pohybu.

Asociácie, ktoré sa vynárajú pri čítaní básne Kamila Boušku Klanění v lázni, azda treba vnímať v kontexte celej autorovej zbierky Hemisféry (2015). Z tej totiž daná báseň zvláštnym spôsobom vyčnieva: Bouška je básnikom veľkých obrazov na hrane čitateľskej únosnosti, básnikom, ktorý bolesť, hnus a šialenstvo obrátil a premenil na vlastné zbrane. Pri mnohých básňach Hemisfér nám môže prísť až fyzicky nevoľno. Máme to všetko pred očami, rekvizity sú tvorené z ľudských orgánov, sú potiahnuté ľudskou kožou, zašpinené ľudskou krvou, ľudskými sekrétmi; postavy sa menia na krutých bohov, antibohov či mýtické postavy, hnus prijímajú za svoju prirodzenosť. Z Bouškových básní je nám teda nevoľno. Fyzicky, pretože obrazy nemožno nevidieť, psychicky, pretože v nich nemožno nezazrieť seba. Nie náhodou sú všetky rekvizity ľudské.

A potom: Klanění v lázni. Ako je možné, že všetko odrazu utíchlo? Motivicky sa presúvame, báseň stráca protagonistu, stáva sa ním sama: maľba kúpeľov, ktoré dôverne poznáme všetci. Tu sa všetko deje pomalšie. Je to v poriadku, má to tak byť; práve preto ich predsa vyhľadávame. Obrazy, ktorými Bouška buduje danú báseň, sú teda v kontexte zbierky mimoriadne statické a tlmené, pohyb ustáva, mizne v horúcej pare. Nepokoj vychádza zo svojho opaku. Výjavy sú to príjemné, nezneistia nás, pretože ich čakáme: v kúpeľoch nás nič neprekvapí, môžeme si konečne oddýchnuť.

Klanění v lázni predstavuje príklad mimoriadne pôsobivej práce s pointou. Východisková scéna je nám predstavená až sakrálne, kúpele sa menia na utópiu, svetlo autor spája so svätosťou a lokalitu tak transformuje na zdanlivý raj; človek mizne v úzadí, telo nevytŕča, spod županov a prestieradiel jeho nedokonalosť nemá ako preraziť. Detaily prichádzajú jeden za druhým. Utópia dosahuje svoj vrchol: Nikdo tady není chudý a nikdo netrpí. Prerod spoločnosti na dokonalý model sa podaril.

A predsa tu čosi vytŕča: cítime to kdesi v pozadí, svrbí nás to, o to viac, že nevieme, či problém smieme pomenovať: či sa odvážime: či vôbec máme: nie je lepšie hranice dokonalého sveta neprekračovať a nepýtať sa, ako vznikal? Bouška v Klanění v lázni spojil vedomie nemožnosti utópie s na prvý pohľad banálnym výjavom oddychu v kúpeľoch, teda na mieste, kam pred problémami „skutočného“ sveta unikáme. V posledných dvoch veršoch nás doň trpko a ostro vracia práve upozornením, ako katastrofálne pokusy o stvorenie dokonalej spoločnosti zásadne končia.

Realita ako úder do hlavy.

Klanění v lázni je veľká tichá báseň.

Michal Tallo

Kamil Bouška(1979) je básník a překladatel poezie. Člen básnické skupiny Fantasía. Debutoval sbírkou Oheň po slavnosti (2011; dvě nominace na cenu Magnesia Litera: poezie a objev roku). V roce 2015 vydal druhou sbírku Hemisféry. Žije v Praze a živí se jako knihovník a bibliograf.

Michal Tallo (1993) je slovenský básník, literární žurnalista a organizátor. Byl redaktorem časopisu Vlna. Organizuje literární projekt Medziriadky. V roce 2016 publikoval básnický debut Antimita. Žije v Bratislavě, kde působí jako interní doktorand na FTF VŠMU.

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.