Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 1 > Hynek Skořepa: Masový vrah, nebo rytíř revoluce?

Hynek Skořepa

Masový vrah, nebo rytíř revoluce?

V souvislosti s letošním stým výročím říjnové revoluce v Rusku bych rád čtenáře Listů upozornil na zajímavou knihu, věnovanou zakladateli ČEKY, bolševické tajné policie. Její vznik je spojen se jménem Felixe Dzeržinského (1877–1926), revolucionáře polského původu. Polská novinářka a spisovatelka Sylwia Frołowová (narozená 1965) se knihou Felix Dzeržinskij (Láska a revoluce) vyrovnává s rozporuplnou osobností, která ji provázela od dětství. To totiž prožila v Krakově v sousedství ulice Felixe Dzeržinského (dnes opět ulice Juliusze Lea, primátora města z počátku 20. století). Mladá dívka Dzeržinského v té době nenáviděla. Mimo jiné proto, že Čeka na Dzeržinského příkaz povraždila po dobytí Krymu Rudou armádou stovky vojáků a důstojníků bělogvardějské armády generála Wrangela, kteří se nestačili evakuovat. Mezi nimi i jejího dědečka.

V dospělosti se autorka rozhodla s přízrakem „rudého Felixe“ vyrovnat. Při pátrání po jeho osudech zjistila, že se jednalo o fascinující, rozhodně nikoliv černobílou osobnost. Začala si pokládat otázku, jak bylo možné, že typický polský šlechtic, vychovaný v katolicko-romantickém duchu, se stal komunistou a navíc prosazoval komunistické ideály velmi krvavým způsobem. Tím spíš, že Dzeržinskij byl velmi nábožensky založený, dokonce šlo o nedostudovaného katolického kněze.

O Dzeržinského vztahu k náboženství vypovídá také dopis, který napsal své sestře Aldoně z vězení v roce 1901. Po druhé světové válce jej polští komunisté pod záminkou vydání rodinné korespondence revolucionáře od Aldony získali a pečlivě ukryli ve stranickém archivu. Felix sestře a jejímu manželovi psal: Myslíte, že je ze mě znovu katolík? Ne! To nejsem! Jsem křesťan a věřím v učení Kristovo, v Jeho evangelium, v Jeho nekonečnou lásku k nešťastným lidem. Aldona, horlivá katolička, se za bratra až do své smrti modlila a nechávala za něj sloužit mše.

Dzeržinskij pocházel z tzv. Kresů, území někdejšího východního Polska, které po druhé světové válce téměř celé anektoval Sovětský svaz a Polsku je vynahradil územím na západě, které získalo na úkor Německa. Dnes je oblast Kresů součástí Ukrajiny, Běloruska a Litvy (někdejší polské Vilno je pod jménem Vilnius hlavním městem Litvy). V oblasti Kresů se narodilo mnoho významných polských osobností, mimo jiné spisovatelé (básníci romantismu) Adam Mickiewicz či Julius Słowacki a také zakladatel moderního polského státu Józef Piłsudski.

Dzeržinského otec byl středoškolským učitelem matematiky a fyziky. Po polském povstání v lednu 1863 však zákon zakazoval, aby učil doma, musel si najít místo na jiném místě Ruské říše (vybral si Taganrog u Azovského moře). Měl tuberkulózu a učil pouze několik let, pak odešel na odpočinek, díky slušnému důchodu však mohla jeho rodina žít na dobré úrovni. V té době byl již ženatý se vzdělanou dcerou známého stavitele mostů, jejíž rodina vlastnila poblíž Vilna panství se zámkem a početným služebnictvem.

Neradostné dětství

Otec Felixovi zemřel, když mu bylo pět let. Také jeho matka zemřela poměrně mladá. Již jako student vilenského gymnázia se Felix začal zajímat o socialistické myšlenky. Krátce po matčině smrti zanechal studia a stal se agitátorem mezi dělníky ve službách sociálně demokratické strany. Ve svých dvaceti letech byl poprvé zatčen a po roce věznění vypovězen do vjatské gubernie. Ve vyhnanství prožil zimu a v létě z něj pak utekl, dostal se k železnici a odjel do Vilna. Tam mu však už byla v patách policie, proto se přesunul do Varšavy (ta ležela ještě v ruském záboru rozděleného Polska). Tam byl po udání v únoru 1900 znovu zatčen a odsouzen k pěti letům vyhnanství na východní Sibiři. Trestanci byli odváženi po řece Leně. Na jedné ze zastávek Felix opět utekl. S falešnými dokumenty pak odjel do Berlína, kde se mimo jiné setkal s Rosou Luxemburgovou, která se stala jeho vzorem (její portrét měl později jako šéf Čeky v pracovně na moskevské Lubjance). Byl vyslán do Krakova (v rakouském záboru, kde měli Poláci značnou míru autonomie), kde se z něj stal profesionální revolucionář. Za revoluce 1905 pobývá už zpátky ve Varšavě, pak je střídavě ve vězení a střídavě se pohybuje po různých místech Polska. V dubnu 1908 je znovu zatčen a odsouzen ke ztrátě šlechtického titulu i všech práv a k doživotnímu usídlení na Sibiři. Z transportu však opět utekl a přes Vilno a Varšavu se dostal do Berlína. Protože měl nemocné plíce, exilové vedení polských sociálních demokratů ho poslalo na dovolenou do Itálie, kde se na Capri setkal s Gorkým. Po návratu do Krakova znovu potkal Zofii, kterou znal ze stranických schůzí. Vzali se, přestože se v té době kolem Felixe pohybovaly také jiné ženy. Těhotnou novomanželku poslal Felix se stranickými materiály do Varšavy. Tam však byla zatčena, syn Jašek (Jan) se narodil ve vězení. Zofia s Felixem se znovu setkali až po dlouhých osmi letech.

Zofia byla vypovězena na Sibiř. Dítě by takovou cestu nevydrželo, známí proto zařídili jeho převoz do soukromého ústavu pro novorozence. Felixovi se podařilo poslat ženě do vyhnanství v obálce knihy ukrytý pas na cizí jméno. Díky tomu se jí podařilo utéct a po nesnázích se dostala do Krakova, kde se mohla konečně začít starat o dítě. Mezitím však byl ve Varšavě znovu zatčen Felix. Vystřídal několik vězení, až skončil v Moskvě. Vysvobodila jej teprve únorová (březnová) revoluce 1917. V carských věznicích strávil celkem jedenáct let. Ještě v Moskvě Dzeržinskij vstoupil do bolševické strany. Leninovi pak v Petrohradě pomohl uskutečnit bolševický převrat (měl za úkol obsadit poštu a telegraf). V prosinci 1917 byl Dzeržinskij jmenován velitelem Čeky (Vserossijskaja črezvyčajnaja komissija, Všeruská mimořádná komise). Původně mělo jít o komisi dočasnou (proto mimořádná, nikoliv kvůli mimořádným pravomocem). V roce 1922 byla ale Čeka reorganizována ve Státní politickou správu (GPU, Gosudarstvennoje političeskoje upravlenije), později změnila název ještě několikrát (např. NKVD, nakonec KGB). Na Gorkého otázku, proč přijal funkci velitele Čeky, Dzeržinskij odpověděl, že takový byl příkaz strany. Jak zdůrazňuje Sylwia Frołowová, svědomí jednotlivce nahradil obecným svědomím, které dbá na dobro všech.

Obávaná Čeka

Čeka ze začátku jen těžko hledala zájemce, ochotné dělat špinavou práci ve jménu revoluce. Dzeržinskij musel vzít na milost i některé členy bývalé carské ochranky, jejímiž metodami (třeba využíváním udavačů) se Čeka inspirovala. Spisovatel Boris Pilňak popsal čekisty ve svém Nahém roku takto: lidé v kožených bundách – bolševici. Všichni v kožených bundách, chlapi jako jedle, kožení krasavci, zdraví a silní... (překlad Ludmila Dušková, Odeon, Praha 1990). A jiný spisovatel, Ilja Erenburg, se později vyjádřil: Dvě slabiky, strašné a patetické pro každého člověka, jenž pamatuje revoluční roky; dvě slabiky, které se každý naučil dřív než slovo máma, protože jimi strašili už děti v kolébce, jako kdysi Babou Jagou; dvě nejobyčejnější slabiky, na které nikdo nezapomene. Če-ka.

Protože Petrohrad byl v ohrožení kvůli postupu německých vojsk, bolševici přenesli hlavní město do Moskvy. V březnu 1918 se přesunula i Dzeržinského Čeka. Získala sídlo nedaleko Kremlu na náměstí Lubjanka ve výstavné budově Všeruské pojišťovací společnosti. Rusové o této budově nadneseně říkají, že je nejvyšší na světě, protože je z ní vidět Kolyma, tedy ona východosibiřská řeka, kolem níž se nacházely jedny z nejstrašnějších lágrů.

Dzeržinského pracovna na Lubjance vypadala prý jako nevytápěná vězeňská cela a on ji téměř vůbec neopouštěl. V té době získal od svých spolupracovníků přezdívku Železný Felix (nikoliv kvůli tvrdosti, ale asketickému životnímu stylu). Byl spojován s poctivostí a nezištnou oddaností ideji, zatímco Stalin později dosadil na Lubjanku kariéristy bez svědomí, kteří plnili příkazy a na nic se neptali. Na druhé straně již Dzeržinskij inicioval vznik systému táborů gulag (i když název – Glavnoje upravlenije lagerej, tedy Hlavní správa táborů, pochází až z roku 1930).

Po vypuknutí první světové války musela Zofia se synem jako ruská občanka opustit Krakov. Odjeli do Švýcarska. Dzeržinskij je tam jednou inkognito navštívil. Obával se však, že pro slabého syna nebude schopen v hladovějícím a mrznoucím Rusku zajistit přijatelné podmínky k životu, proto se vrátil sám. Po vzniku samostatného Polska zažádala Zofia na polském zastupitelském úřadě o povolení k návratu do Polska. Získal ho však pouze syn Jašek, proto se rozhodla odcestovat do sovětského Ruska. V lednu 1919 byl z Basileje vypraven zaplombovaný vlak, který přes Německo odvážel někdejší ruské válečné zajatce. Odjela v něm i Dzeržinského žena se synem.

Po Leninově pokusu o vyvolání světové revoluce, v době polsko-sovětské války v roce 1920, se s Dzeržinským počítá na jednom z vedoucích míst ve správě ovládnutého území do jeho předání polským komunistům. Rudá armáda se tehdy přiblížila k Varšavě a sovětské Polsko se zdálo být na dosah. Polskému katolickému knězi, na jehož faře se bolševičtí předáci ubytovali, prý Dzeržinskij řekl: Kristus byl prvním revolucionářem a za revoluci položil život, ale katolická církev pokřivila jeho myšlenky učením o svobodné vůli, která neexistuje a nemá existovat. Komunismus vychová člověka tak, že bude konat dobro.

Ekonom – samouk

Ale polské jednotky nakonec útok na Varšavu odrazily (tzv. zázrak na Visle) a převzaly iniciativu. Rudá armáda spěšně ustupovala a válka byla skončena po mírových jednáních v Rize. Dzeržinskij se vrátil do Moskvy, kde se znovu pustil do práce. Sovětské Rusko proží­valo hospodářské zhroucení. Lenin, který si musel přiznat ekonomickou katastrofu, vyhlásil NEP (Novou ekonomickou politiku) s částečným obnovením volného trhu. Dzeržinskij byl ze všeho nejdříve pověřen obnovením provozu na železnici, který se zastavil kvůli nedostatku topiva a poškození technického zařízení. Byl jmenován lidovým komisařem dopravy. V legendárním obrněném vlaku cestoval po Rusku, aby zjistil situaci v různých částech země. Nařídil propustit vězněné odborníky a zapojit je do práce, ale také nekompromisně okamžitě popravovat útočníky na železniční stráž. Angažoval se v převozu zásob obilí ze Sibiře hladovějícímu Povolží.

Další hospodářské otázky dostane Dzeržinskij za úkol řešit po Leninově smrti. Ukazuje se být ekonomicky schopným samoukem, zastáncem existence trhu a odpůrcem tisku nekrytých peněz: Pokud v zemi schází obilí, pokud nemáme hotové výrobky, žádný vytištěný papírek toto obilí ani výrobky nestvoří. Opět celé noci proseděl nad zprávami, četl odbornou literaturu a hledal pomoc u specialistů. Zastával názor, že továrny musejí být budovány blíž surovinovým základnám, aby se snížily výrobní náklady. Vypověděl válku spekulaci a korupci. Přes dosažené úspěchy se však u něj prohlubovala frustrace. Po Leninově smrti zůstal osamocen, nikoho jiného už za autoritu nepovažoval. Navíc se jeho zdravotní stav prudce zhoršoval. 20. července 1926 na zasedání politbyra se Dzeržinskij rozčílil a vytkl některým řečníkům naprostou ignoranci a neznalost věcí, o kterých hovořili. Zástupce KSČ Bohumír Šmeral, který se zasedání účastnil, zaznamenal, že se Dzeržinskij rukou často chytal za srdce. Všichni okolo však byli přesvědčeni, že jde o řečnická gesta. Že by mohlo jít o infarkt, si neuvědomili. Když se mu udělalo špatně, byl odveden ze sálu a lékař mu píchl kafrovou injekci. Jeho tajemníci ho odvedli domů, kde se zhroutil a krátce na to zemřel. Bylo mu 49 let.

Ve svém posledním dopise sestře Aldoně sedm let před smrtí Dzeržinskij psal: Dnes nic kromě ideje, kromě snahy dosáhnout spravedlnosti, nevyvažuje na miskách vah mé činy. Sylwia Frołowová dodává, že sestře nelhal. Celou dobu věřil, že železnou rukou dožene lidstvo ke štěstí. Miloval lidstvo vražednou láskou inkvizitora. V jiných dobách a na jiném místě by se mohl stát svatým.

Sylwia Frołowová: Dzeržinskij. Láska a revoluce. Do češtiny přeložily Lucie Zakopalová

a Michala Benešová. Premedia, 2015, 360 s.

Hynek Skořepa

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.