Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 1 > Ondřej Vaculík: To byl den pětadvacátý

Ondřej Vaculík

To byl den pětadvacátý

Každého rána se mu zazdálo, že vstává vždy o něco dříve, ale to pouze tma se déle ploužila ránem a zdržovala ho od práce. Už dávno nevěděl, nejen kolikátého je, ale nebyl si jist ani měsícem. Co když září skončilo, a máme říjen. To by nebylo dobré. Dokonce se přestal dívat i na hodinky, ačkoli stále šly. Čas taktovaný nám šedesátkovou soustavou přestal být pro něj důležitý, střídání dne a noci zdálo se mu dostatečné. Na noc ho včas upozorňovalo smrákání, na den naopak rozbřesk, při rozednívání snídal. Kul plány, co dříve a co později, a děkoval Bohu, že je zdráv a může je uskutečňovat. Už měl střechu nad hlavou! Ale po tolika dnech, no kolika – ani nevěděl.

Krov na boudě tvaru sedlové střechy se mu podařilo sesadit z kmínků, které pokácel z různých náletů v okolí a trochu je sekerou opracoval. Na osmi krokvičkách takto pracoval tři dny, od sekery se mu udělal speciální, sekerový puchýř, zase jinde, než měl už starší puchýře od kladiva, od krumpáče, kleští atd. Upravit křivolaké krokve do roviny pro pobití prkny bylo pracné, ale ve Francii, nemajíce tam rovného řeziva z jehličnanů, to tak dělají i na rodinných domech. To tam kdysi viděl. Krokve snad i habrové!

Dva dny vozil na vozíku ze stavebnin prkna, čtyři fůrky, tam ho měli za bláznivého dědka, který se zbytečně dře: nabízeli mu, že mu řezivo zdarma přivezou, ale on snad ani nevěděl, kde bydlí, mohlo se jim zdát. Opravdu, kde bydlím? Žádnou adresu nemám. Kocour Rour s ním šel pokaždé, ovšem naposledy, když vezli ze stavebnin pískovanou asfaltovou lepenku, už se taky sotva vlekl. A když včera lepenkou pokrýval střechu, Rour pochopil, že mají dům, který nyní musí opanovat, a tak nedbaje ran na střeše, našel si v něm kout a hned si ho s hlavou na složených tlapkách obydlel, na kolaudaci nečekal.

Dneska máme glajchu, jde se na koupaliště, zavelel, a Rour ožil, jako by rozuměl. Spíše to poznal podle toho, že neberou vozík. Vlastně bez vozíku chodili jenom na koupaliště. To byla Rourova nejmilejší cesta, ale jeho vlastně taky, musel si přiznat. Těšili se oba. On kromě vody také na to, že na pláži pro nudisty, kam kvůli Rourovi chodil – tam i kočky pobývaly, jak je pán Bůh stvořil –, uvidí také lidské tvory jen tak, například ženy úplně bezstarostné.

Vchod na koupaliště byl sice otevřený, ale pokladna prázdná, na břehu postávali pouze dva starší páni a jeden člověk plaval. Co se stalo, vždyť neprší! Aha, letní sezóna skončila, opravdu je už říjen. Roure, je říjen! Vždyť je už taky docela zima! Rour však ničeho nedbal a tryskem zamířil ke kiosku, jak byl zvyklý. On šel rovnou plavat, sprcha nefungovala. Voda ale byla velice jará, jako by ani nemusela protéct horkým létem. Asi už je i pěkně studená, ale pro něj je akorát: vyzývá ho, aby plaval dál a dál.

Když doplaval, byli s Rourem na koupališti už sami. Šel se za ním podívat ke kiosku, co tam tak dlouho dělá. Člověče, to nevidíš, že mají zavřeno? To právě Rour viděl. Obíhal kiosek a díval se střídavě na dveře a na zabedněné výdejní okénko. Všiml si jeho nešťastného výrazu. Ba napadlo ho, Rour si možná myslí, že jsem ho já podvedl. Já si zaplaval, a on přeci měl dostat svůj buřt. A nedostal ho. Kvůli tomu sem přeci šel. Jak to, že ta paní, co mu má dát buřt, tu není? Kde je ta paní, tázal se ho, a rozhodně se usadil na práh dveří s odhodláním, že si počká, že se jí dočká. Roure, pojď, nepřijde, bude zase až na jaře. Rour se díval na něj zmateně – no je toto možné? Nezbylo mu, než ho vzít do náručí a rychle nést pryč. U brány se mu ale vytrhl a znovu tryskal ke kiosku. Člověče, ty zvíře blbé, ach jo, a klusal za ním.

Rour zas seděl zarputile na prahu a dělal, že je k němu přikován. Silou ho odtrhl, pevně sevřel v náručí, ale Rour se znovu vytrhl, přitom ho poškrábal, a skokem zase na práh. Debile, dostal na něj vztek a vynadal mu. A byl to vlastně jejich první vážný konflikt za celou dobu, co si na periférii velkého města zařizují svůj nový domov.

Víš co, Roure, zajdeme si koupit buřty a pivo a dneska spolu oslavíme glajchu. Rozděláme si oheň, budeme pít pivo a opékat buřty. Velice se těšil na pivo, kdy je naposledy měl? U kiosku, stejně jako Rour opečeného buřta od slečny bufetářky někdy v půli září.

Rour byl notně otrávený, furt se zastavoval a něco očumoval. Přišli domů docela utrmácení. On rozdělal oheň, buřty napíchl na prut, otevřel si pivo a tomu hloupému zvířeti nabídl, aby se mu stulilo na klíně. Což také Rour udělal, ale dosti mdle, příst ani nezačal, zůstal smutným. Dívali se spolu do ohně a on pil pivo. Bylo neobyčejně dobré! Pivo Braník, které vaří smíchovský pivovar.

Pociťoval svobodu, jakou dosud nikdy, a přemýšlel nad tím, že život se mu konečně dostal do souladu s jeho dávnými představami o něm. Nikoli přímo tím činěním, že teď musí stloukat boudu, protože jinak by přes zimu hrozně strádal, možná i umrzl, ale že koná něco dosti důležitého, co ho baví, a sám za to nese plnou odpovědnost. Když chodil do školy na první stupeň, vždy ho ráno bolelo břicho z obavy, že se toho víc po něm bude chtít, než bude moci zvládnout, pochopit, udělat. Vždycky si připadal jako poněkud špatný služebník nějakých vyšších zájmů a díla, za něž nemůže ručit, a možná je ani nechápe. Až teď se má dobře, nic ho nebolí kromě kolenou, kromě loktů a svalů na rukou a na nohou, bolí ho i v kříži a krční páteř, ale jinak je mu dobře, moc dobře. Pane Bože, děkuji Ti.

Jak spokojeně zíral do ohně, málem zapomněl na buřty. Ten červenější rozkrájel Rourovi, černější bude jeho. Dal mu ho na talířek, dobrou chuť! Rour ale k jídlu sotva čichl, a otráveně začal buřt zadníma nohama, to nemyslíš vážně, zahrabávat. No toto, zbláznil ses, člověče! Pak mu to došlo. Co je to za buřt, viď Roure, když není od slečny bufetářky. Ty ses do ní asi zamiloval, do té káči pitomé, jako já se asi zamiloval do železářky, do té hodné paní, co nás tak pozorně obsluhuje. Bez ní bychom střechu nad hlavou sotva měli.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.