Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 2 > Lukáš Jelínek: Klidná síla na oranžovo

Lukáš Jelínek

Klidná síla na oranžovo

Bohuslav Sobotka je symbolem solidní levicové demokratické politiky. Jeho ohlášený odchod ze Sněmovny je předělem v kariéře a životě politika, který byl vnitrostranickým taktikem, úspěšným premiérem, ne tak chváleným předsedou strany.

Zkuste v šestačtyřiceti letech zásadně změnit svůj život. Zvlášť když jste téměř čtvrtstoletí součástí malostranského politického mikroklimatu. Bohuslav Sobotka se k tomu přesto odhodlal. Tak trochu se to čekalo už po volbách, které ČSSD drtivě prohrála. Z dosavadního premiéra se stal řadový poslanec. Zůstal však na mušce Miloše Zemana, Andreje Babiše i vnitrostranických oponentů – jihomoravská sociální demokracie jej dokonce ke složení mandátu otevřeně vyzvala. Rozhodl se tak učinit k prvnímu dubnu. Tlak v tom ale asi hrál pramalou roli. To už spíš loajalita ke značce.

Co má dělat autentický sociální demokrat, který chce zůstat ke svému týmu loajální, leč zároveň cítí, že by nedokázal podřídit své svědomí většinovému názoru, kdyby se týkal pro něj principiální otázky, například vládní spolupráce ČSSD s ANO? Sobotka poznal Babiše zblízka. Zážitek na celý život. A patrně obtížně sdělitelný. Pomáhat k moci politikovi jeho ražení musí být pro oranžového srdcaře prakticky nemožné.

Sobotka srdcař je i není. Tedy přesněji: je srdcař, ale zároveň též machiavelista, prostě žádné neviňátko. Traduje se, jak cestou na sraz milovníků sci-fi stihl ve svých osmnácti podat přihlášku do obnovující se ČSSD. Zároveň byl u zrodu Mladých sociálních demokratů, družiny, která v roce 1993 pomohla brilantním taktizováním do předsednického křesla Miloši Zemanovi.

Poslancem se stal v roce 1996, to mu bylo pětadvacet. Nahoru Sobotkovi pomohl tehdejší stranický místopředseda, respektovaný Václav Grulich. Pak nabrala jeho kariéra rychlý spád: předseda poslaneckého klubu, ministr financí, letitý místopředseda a nakonec předseda ČSSD. V čele vlády vydržel celé volební období, ač jen necelé čtyři roky (2014–2017), a dokázal prosadit všechny klíčové sociálně demokratické záměry, především ve zdravotnictví, školství, sociální, důchodové a mzdové politice.

Sobotka autentický a vyzrálý

Ač je Sobotka vysloveně politický živočich, v zastávaných funkcích jej limitovala uzavřená, introvertní povaha. Neumí hrát divadlo, dělat gesta, všechny nadšeně objímat. O to víc se musel snažit v zákulisí, i sociálně demokratickém, aby vystoupal až na vrchol. Ve vládě pak narazil na fenomenálního Andreje Babiše, který dokáže být v jednu chvíli proti, ve druhou pro a nakonec slíznout veškeré zásluhy. Spoléhat, že si volič přebere, kdo je skutečný otec úspěchu, je naivní. Opít rohlíkem se ale kupodivu nechala i nemalá část sociálních demokratů, jíž nedochází, co všechno Sobotka pro republiku a její obyvatele udělal. Vděk ale není politická kategorie, jak říká Vladimír Špidla – muž, který jako první pozval mladého právníka Sobotku do vlády a hned mu i svěřil státní kasu.

Ti dva jsou si v lecčems podobní. Proto nepřekvapilo, že Sobotka Špidlu požádal, aby mu ve Strakovce vedl poradcovský sbor. A to přes skřípot hradních zubů i námitky zevnitř ČSSD. Když jde o výkon, spoléhá Sobotka na ty nejzodpovědnější, bez ohledu na jejich popularitu. Podobně do své vlády prosadil i další politiky, kteří byli u Miloše Zemana v nemilosti – Jiřího Dienstbiera a Lubomíra Zaorálka.

K Sobotkově povaze se váže historka, kterou rád vyprávím. Když v hektickém roce 2004 (na pozadí sporů v ČSSD a neúspěšného pokusu instalovat exministra Miloše Kužvarta na pozici evropského komisaře) v Poslanecké sněmovně Vladimír Špidla zkolaboval, někteří politici po zásahu záchranky měli jedinou starost – prezentovat se jako ti, co se postarají, aby země šlapala, i když je premiér ve špitálu. Zato Bohuslav Sobotka mne – coby tehdejšího Špidlova spolupracovníka – vyhledal, měl upřímnou starost o Špidlovo zdraví a zajímal se, jak by mu mohl pomoci. Možná detail, ale jako pomyslné okno do duše posloužit může.

Párkrát jsem si na to vzpomněl, když bylo Sobotkovi vyčítáno, že by mohl být progresivnější, třeba v přístupu k registrovanému partnerství, eutanazii a dalším etickým tématům. Chtějte ale po politikovi, jenž má přístup ke světu jasně daný a pečlivě srovnaný, navíc pochází z katolické Moravy, aby se kousal do rtu a činil, co mu je cizí.

K nejsilnějším Sobotkovým zbraním patří autentičnost. Projevila se i ve chvílích, kdy se pouštěl do verbálních soubojů s prezidentem Zemanem. Sklon k ukázněnosti mu velel být trpělivý. Několikrát podal Miloši Zemanovi ruku ke spolupráci. Podpořil jej i v roce 2013 ve druhém kole prezidentských voleb. Že je vše marné, ale musel poznat nejpozději při lánské schůzce na pozadí sněmovního klání 2013. Tehdy Zeman, pamatující si, kdo jej nepodporoval v hradním tažení v roce 2003, zapracoval na Sobotkově likvidaci. Pak sice akceptoval jeho kabinet, dál mu ale mydlil schody. Až do pověstného mávání holí, když na jaře 2017 v rozporu s Ústavou hodlal interpretovat Sobotkovu zvažovanou demisi jako pouhý odchod premiéra, nikoli celé vlády. Po takových scénách se Sobotka dokázal na sociálních sítích odvázat a přesně popsal, v čem je Zeman pro tuto zemi rizikem.

Sobotka nedůvěřivý, ale odpovědný

Jenže Sobotkova odvaha byla na baterky, což jej stálo řadu spojenců. Čas od času uzavíral zbytečné a ponižující kompromisy. K nim patřila bezdůvodná a chaotická ministerská rošáda na podzim 2016. Podobně se od něj očekávalo promazání sociálně demokratického soukolí, především směrem k posílení role řadových straníků. Podařilo se sice etablovat vnitřní referenda, ale podíl členů na sestavování kandidátních listin prakticky nevzrostl. Za Sobotkovy vlády chřadl Lidový dům i odborné zázemí v něm. Strana s drhnoucí strukturou, nedostatečně komunikující dovnitř i navenek, je dříve či později odsouzena k neúspěchu.

K Sobotkovým slabším stránkám patří, že se nedokáže dostatečně spoléhat na druhé. Má dar nasávat informace a analyzovat je. Co může, udělá sám. Ostatní musí počkat. I jeho nejbližší vládní a straničtí kolegové si stěžovali, že s nimi málo mluví a málo konzultuje – i tak závažné věci, jako je demise či odvolání vicepremiéra Babiše. Ještě na jaře 2017 se nechal zvolit předsedou ČSSD. Mnohým bylo jasné, že to není cesta k vítězství, ale on se tvářil, že přes to nejede vlak. Když o pár měsíců později oznámil, že stranu do voleb nepovede, bylo už pozdě. Kdyby byl týmovějším, otevřenějším hráčem, nesvěřujícím se pouze věrnému příteli z mládí, jenž se coby vlivný právník pak stal logicky terčem Babišových útoků, mohla ČSSD pokročit dál.

Jenže konspirace, intriky a na druhé straně paranoia do vysoké politiky také patří. I Sobotka uměl pracovat s nelítostnými zbraněmi, když potřeboval střežit svoji vlastní pozici. Jeho široký rejstřík lze pěkně popsat na vztahu ke křídlu letitého politického a generačního souputníka, ale především konkurenta Michala Haška.

V roce 2011 Haška na brněnském sjezdu porazil ve střetu o předsednické křeslo o pouhých devatenáct hlasů. Tenkrát se stal lídrem souboje idejí. Jako první zveřejnil svůj podrobný politický program (vyšel mj. v Deníku Referendum). Hašek byl nucen kontrovat, v lecčems ale i opisovat. Bokem nemohli stát ani další uchazeči o vysoké partajní funkce. Ideová debata mezi sociálně-liberálním a konzervativním křídlem měla tehdy říz.

Později se ale Sobotka spíš snažil vypořádávat s oponenty v tichosti. Zvlášť s těmi, kteří mu šli po krku na podzim 2013. Na lánské dostaveníčko navázala výzva předsednictva ČSSD k Sobotkově rezignaci opírající se jen o těsné volební vítězství. Za Sobotku se postavili řadoví členové, mladší sociálně demokratická generace i lidé na několika demonstracích. Svoji pozici ustál, jeho protivníci vesměs odešli s prázdnou a až do letošního sjezdu fidlali druhé, spíše však až třetí housle.

Pro bulvár i investigativce byl Sobotka vždy nudný patron. Žádné skandály, když nepočítáme nafukovanou kauzu doprivatizace OKD. Víme, že je spořivý – a na byt dokáže našetřit z poslaneckých náhrad. Se ženou se rozešel, ale o svých synech rád hovoří. Přestěhoval se do Vyškova. Teď se prý těší, až bude číst, studovat, cestovat... Nelze samozřejmě vyloučit, že jej nějaký problém zametený pod koberec doběhne. Ale také může doběhnout on nás.

Jako sociální demokrat bez funkce bude mít volné ruce i ústa. Bude-li chtít, může psát, glosovat dění, soustředit se na prosazování hodnot, v něž věří. Nepůjde to sice úplně lehce, ale bude oproštěn od kšeftů a podrazů. A poněvadž má pověst slušného člověka, budou mu naslouchat lidé různých politických názorů. Snad mezi nimi budou i členové ČSSD. Na Slavomíra Klabana a Jiřího Horáka strana zapomněla, Stanislav Gross se po odchodu stáhl zcela mimo politiku, Miloš Zeman a Jiří Paroubek proti ČSSD vystavěli vlastní „trucstrany“. Pouze Vladimír Špidla přes různá příkoří nezahořkl.

Bohuslavu Sobotkovi se nemusí líbit, kam sociální demokracie kráčí. Jedná se ale i o  jeho dítě. To žádný solidní rodič nezavrhne jen proto, že má vlastní hlavu. Sobotka se stal symbolem solidní levicové demokratické politiky. Taková charakteristika má svoji cenu. Stokrát můžete změnit bydliště, práci, život. Potáhne se s vámi pořád. A specifický druh odpovědnosti spolu s ní.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, publikuje v deníku Právo a Českém rozhlase, je prvním místopředsedou Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.