Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 2 > S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican: Prezidentovi Benešovi dáváme za vinu, že nezvedl tunový náklad

S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican

Prezidentovi Benešovi dáváme za vinu, že nezvedl tunový náklad

Václav Žák a Jaroslav Bican ve společném rozhovoru tentokrát rozebírají situaci, ve které se nacházel prezident Edvard Beneš v únoru 1948. Věnují se geopolitické situaci po druhé světové válce, následnému rozpoutání studené války a tomu, jakou roli v něm hrály Spojené státy a Sovětský svaz. Hovoří také o tom, co je možné Benešovi vyčítat a co už ne.

Petr Pithart v rozhovoru pro Aktuálně.cz řekl, že prezidenta Edvarda Beneše ve veřejné debatě doposud šetříme, ačkoli je to člověk, který minimálně dvakrát zásadně selhal, jednak co se týče Mnichova, a pak v únoru 1948. Souhlasíte s tím?

Je pravda, že prezident Beneš byl prezidentem ve dvou krizových obdobích jak v roce 1938, tak v únoru 1948, ale otázka je, do jaké míry mohl on jako osoba a vůbec Československo krizovou situaci ovlivňovat. Důležité je se ptát po vnějších okolnostech, ve kterých se jejich rozhodování konalo, protože pokud někomu budeme klást za vinu, že neumí zvednout do výšky tunový náklad, svědčí to spíše o naší nerozumnosti než o nedostatečnosti toho, kdo to neumí.

Co se týče mnichovské krize, měl v Deníku Referendum pěkný článek Matěj Stropnický. Já bych se chtěl zabývat především situací, která tady byla v roce 1948, a soustředit se na kritiku prezidenta Beneše, která zdaleka nepochází jen z pera Petra Pitharta. Celá řada dalších autorů, ať už je to Pavel Kosatík nebo různí historici, bývá vůči aktivitám prezidenta Beneše stejně kritická.

Centrální linka jejich kritiky spočívá v tom, že Beneš se na základě mnichovského komplexu cítil zrazen západními velmocemi a rozhodl se opřít o Sovětský svaz jako o nezpochybnitelnou garanci samostatnosti Československa. Proti vůli Velké Británie letěl v roce 1943 do Moskvy a de facto naletěl Stalinovi, protože se ukázalo, že Stalin nemyslel vážně svůj slib suverenity Československa, ale udělal z něj vazalský stát.

Tito autoři předpokládají, že Stalin to měl v úmyslu už v roce 1943, a z toho jim vychází, že prezident Beneš si neviděl na špičku nosu, pomohl komunistům vytvořit Národní frontu, oslabit politickou strukturu, která tady fungovala za první republiky, a tím otevřít prostor pro budoucí převrat.

Podle vás není možné říct, že Beneš Stalinovi naletěl? Neměl na vybranou, jestli do Moskvy jet nebo ne?

O vývoji po druhé světové válce rozhodovalo, jak rychle začne soupeření uvnitř vítězné koalice, která byla mimořádně křehká. Na tom závisel osud Evropy, do níž vstoupila Rudá armáda. Základní kámen úrazu podle mě nastal v okamžiku, kdy zemřel prezident Roosevelt. Ten sázel na to, že se Sovětský svaz zařadí do poválečného uspořádání jako kooperující velmoc, která si sice bude chtít zabezpečit sféry vlivu, ale v principu bude kooperujícím hráčem v mezinárodní politice.

Když zemřel, USA rychle přešly na politiku zadržování Ruska s tím, že je to komunistická země, která bude chtít šířit komunismus po celém světě. Jako by si Američani popletli Stalina s Trockým. Stalin přece nikdy nebyl pro vývoz revoluce. Byl pro budování komunismu v jedné zemi. Zároveň další axiom byl, že komunisté a Stalin rozumějí pouze politice síly.

Stalin třeba tajil, kolik v Rusku v druhé světové válce padlo lidí, protože si myslel, že by ho bývalí spojenci okamžitě přepadli, kdyby zjistili, nakolik Sovětský svaz zeslábl. Tvrdil, že zemřelo sedm milionů lidí, na konci Chruščovovy éry vyšlo najevo, že to bylo dvacet milionů a po dalších dvaceti letech to bylo upřesněno na 27 milionů. Na sklonku války panovala mezi spojenci obrovská nedůvěra.

Jak se dále projevovala?

Ukažme si to na řecké krizi. Spojené státy ji převzaly po zesláblé Velké Británii. Churchill měl za to, že Stalin v Řecku usiluje o komunistický převrat, ačkoliv Stalin řecké komunisty podporovat nechtěl, ty podporoval Tito. Churchill požádal Trumana, aby Spojené státy přebraly britskou roli v zadržování komunistů v Řecku.

V pozadí byla obava o ropná pole na Středním východě. Měli strach, že kdyby komunistům padlo do ruky Řecko, padne i Turecko a pak může být ohrožen přístup k ropným polím na Středním východě. Proto se rozhodli, že budou podporovat režimy, které se tam udržovaly na základě pomoci britské armády, i když se o jejich demokratičnosti dá pochybovat.

Truman v Kongresu v březnu 1947 prohlásil, že banda komunistických teroristů opanovává sever Řecka. Ti komunističtí teroristé byli partyzáni, kteří léta hrdinně bojovali proti německé a italské okupaci. Mávnutím kouzelného proutku se proměnili v komunistické teroristy. Postavili se proti vládě, když je chtěla odzbrojit. Truman ve své řeči udělal z hospodářské pomoci nástroj na zadržování komunismu. Řada historiků ji považuje za začátek studené války.

Někdy v dubnu 1947 řekl Stalin v Moskvě ministru zahraničí Marshallovi, že komunismus se v západní Evropě prosadí díky bídě, která tam zavládla po válce. Marshall poté zrušil původní plán ministra financí Morgenthaua, že se bude deindustrializovat Německo, aby se trvale oslabilo, což požadoval i Stalin. Marshall navrhl plán hospodářské pomoci všem zemím, které se přihlásí, včetně Sovětského svazu.

Stalin o tom zpočátku uvažoval, ale když zjistil, že podmínkou účasti je kapitalistický ekonomický systém, změnil názor. Tím, že součástí plánu bylo i Německo, Marshall vzbudil ve Stalinovi podezření, že ho Západ chce připravit na novou válku proti SSSR. Marshall však chtěl, aby hospodářský vzestup zajistil, že se komunismus nebude šířit.

Co mohli Klement Gottwald s Janem Masarykem čekat, když přijeli Stalinovi do Moskvy ohlásit, že československá vláda jednomyslně odhlasovala přijetí Marshallova plánu? Pár měsíců potom, co prezident Truman vyhlásil, že plán hospodářské pomoci je plánem na zadržování komunismu a na rozšiřování západní sféry vlivu? Mimochodem to jednomyslné odhlasování plánu československou vládou je přesvědčivý důkaz, že Gottwald myslel českou cestu socialismu vážně. Bohužel, na geopolitickém nebi se zatáhlo.

Beneš doplatil na to, že svět upadl do studené války nesrovnatelně dřív, než mohl vůbec předpokládat. A hlavní vinu na tom nenesli komunisti. K rozpoutání studené války vedl obrovský strach Spojených států ze SSSR. Obávaly se, že Stalin, který měl v Evropě početnou armádu, se dohodne s Japonskem a dobude celou západní Evropu.

I kdyby Trumanova doktrína vyhlášena nebyla, respektive by nebyla tak velká obava Spojených států z rozpínavosti komunismu, stejně by se zřejmě Sovětský svaz nechtěl Československa jako součásti svého nárazníkového pásma a země, kde byla spousta strategické suroviny uranu, vzdát. To by se asi nezměnilo. Sovětský svaz by stejně na území Československa svůj zájem měl a prosazoval ho, nebo si myslíte, že ho Trumanova doktrína zásadně ovlivnila?

Určitě. Stalinovo chování v Řecku ukazuje, že neměl zájem na vývozu komunismu do ciziny. Kdyby Roosevelt žil o rok nebo o několik let déle, nejspíš by koalice, byť s problémy, ještě nějaký čas fungovala. Jinak ovšem máte pravdu, konflikt by dříve či později vypukl. Ale Trumanova politika z pozice síly ho vyvolala hned.

Mohl Beneš vývoj ovlivnit, kdyby nepodepsal se Stalinem smlouvu o spolupráci v roce 1943?

Kdyby se Beneš rozhodl k protisovětskému postoji už v Londýně, nejspíš by dopadl jako Poláci. Stanisław Mikołajczyk, což byl předseda polské exilové vlády v Londýně, přece vyžadoval po Stalinovi, aby Sověti přiznali Katyň, a chtěl jiné hranice. Poláci nedůvěru k Sovětům dávali najevo zcela otevřeně. Stalin ho do Polska vůbec nepustil. Vládu vytvořili moskevští komunisti, což tenkrát tak strašně naštvalo Churchilla, že chtěl rozpoutat proti Sovětům válku v Evropě čtrnáct dní po tom, co skončila druhá světová válka.

Myslíte, že se mohl v Československu opakovat polský scénář? Ve chvíli, kdyby Beneš do Moskvy nejel, mohla sem být spolu s Rudou armádou, která osvobodila převažující část Československa, dosazena moskevská vláda?

Je to dost pravděpodobné. Při postoji české veřejnosti k Sovětskému svazu, která osvobození Rudou armádou vítala bez historických resentimentů jako Poláci, se domnívám, že instalace moskevské vlády by proběhla hladce. Nemám iluze. Pochybuji, že kdyby se Beneš choval jinak, než se choval, že by Stalina dokázal přesvědčit o tom, že se tisícikilometrové nárazníkové pásmo má dostat do západního vlivu.

Když se vrátím k vašemu příměru, že když po člověku chceme zvednout tunový náklad, nemáme se divit, když ho nezvedne. Podle vás tedy bylo úplně jedno, co Beneš udělá? Bylo to dopředu tak determinované tím základním nastavením, že ať by učinil cokoli, dopadlo by to stejně?

Jasné se to stalo v březnu 1947, kdy Truman v Kongresu vyhlásil doktrínu zadržování komunismu. Marshallův plán přišel několik měsíců potom. Jakmile ho Stalin odmítl, v tu chvíli byl osud Československa zpečetěn.

Vůči Benešovi námitky nemáte?

Beneš byla skutečně tragická osobnost v české politice, krize, v nichž se ocitl, neměly žádná dobrá východiska. Vyčítat se mu dá snad jenom to, že prohru neuměl zúročit. Jakmile v únoru 1948 prohrál střet s komunisty, měl okamžitě odstoupit.

To by podle vás bylo zúročení jeho prohry?

Přesně tak, stejně hodnotím rok 1969 nebo protektorát. Politik, který se dostane do dějinného soukolí, ze kterého není úniku, má rezignovat, to je to nejčestnější, co může udělat.Zanechá po sobě morální kompas. Česká snaha dělat drobečkovou politiku ve smyslu, kdybychom tady nebyli my, přišel by někdo horší, je hrozná tradice, protože rozmazává mravní kontury. V okamžiku, jakmile Němci stříleli do studentů v třicátém devátém roce, měla česká vláda a prezident Hácha odstoupit: Když střílíte do študáků, řiďte si to sami. A bylo by to naprosto jasné, narovnalo by to páteř národa. Koneckonců, Dánové to předvedli.

Beneš měl udělat totéž. Měl říci: Snažil jsem se prosazovat kooperativní model, chtěli jsme být férovým partnerem pro Západ i pro Východ, ale došlo ke konfrontaci. Balím to, u toho už nebudu.

Nemohl Beneš tím, že neodstoupil, oddálit represe a popravy politiků demokratických stran a získat čas, takže řada lidí mohla odejít do exilu?

Těžko říct, možná by naopak odešlo víc lidí. Represe nenastoupila hned. Politik má orientovat. Lidé by si uvědomili, že končí jedna éra a komunisté by se nemohli krýt bajkou o legálním předání moci, se kterým souhlasil prezident.

Benešovo gesto, kdy podle vás měl rezignovat, není to v něčem podobné tomu, když Petr Pithart říká, že kdyby Beneš šel v únoru 1948 do konfliktu s Gottwaldem a nepřijal jeho návrhy, také by to zabránilo demoralizaci a pokřivené páteři národa?

Já se nechci za každou cenu lišit od názorů Petra Pitharta. Jemu jde hlavně o to, že Beneš neměl nechat Gottwalda rekonstruovat vládu. Myslí si, že Beneš mohl mít informaci, že demisi podalo 14 ministrů, a tudíž už prostá rekonstrukce vlády není možná. Má za to, že kdyby trval na ústavě, vytvořil by tím ten morální kompas. Jenže to by mohlo znamenat krvavý střet, který by komunisti stejně vyhráli. A krev jest pravdy nejhorším svědectvím, jak říká Nietzsche.

Kdyby se kvůli Spojeným státům konfrontace se Sovětským svazem nevyhrotila a Truman pokračoval v politice Roosevelta a snažil by se konfliktu vyhnout, myslíte, že by opravdu byla naděje na to, že by Československo neskončilo ve sféře vlivu Sovětského svazu, ale mohlo to uhrát na zprostředkovatele mezi oběma bloky a uchoval by se tady demokratický režim?

To je hodně hypotetická otázka. Roosevelt byl v americké politice výjimkou. Odpor proti komunismu tam byl naprosto přirozený. I kdyby neexistoval strach z komunismu, rudá hrůza, jak se mu říkalo, kdy viděli komunistu pod každou postelí, konflikt se Sovětským svazem by vyplynul z toho, že se USA rozhodly převzít žezlo po Velké Británie a udržovat světový řád.

Chtěl jsem jen říct, že konflikt v roce 1948 není možné vykládat jenom z hlediska relace Praha-Moskva. Relace Praha-Moskva byla závislá na relaci Washington-Moskva a za to, že se nad ní zatáhly mraky, nesly odpovědnost obě strany. Není to jenom vina Stalina, on nerozdával karty do studené války, na to byl příliš slabý. Tu spustil Truman svým projevem v Kongresu.

Když čtete dnešní rozbory Marshallova plánu, dozvíte se, že nabídku pomoci Sovětskému svazu by Kongres nejspíš vůbec neschválil. Takže s podmínkou kapitalistického ekonomického systému to byla jenom pomoc naoko. Mimochodem situace se tehdy velmi podobala té dnešní. Putin není ten, kdo rozdává karty ve velmocenském pokeru.

Ještě bych se zastavil u jedné věci. Podle vás tedy geopolitickým zájmem Stalina bylo jen čistě pragmaticky si vytvořit nárazníkové pásmo, které by mu zajistilo výhodu a pocit bezpečí?

Přesně tak.

Sám se ale v článku na svém blogu na Aktuálně.cz odkazujete na profesora Johna Mearsheimera a na to, že jediný způsob, jak může velmoc zajišťovat svoji bezpečnost, spočívá v tom, že se snaží o co největší moc, protože nikdy neví, jakou intriku proti ní může soupeřící velmoc použít. Neznamená to, že to nárazníkové pásmo nikdy není dost velké a vždycky je lepší ho mít ještě větší a ještě větší. Teď neříkám, že to je něco, co by bylo vlastní Stalinovi, ale co vy sám píšete, že je vlastní každé velmoci. Tedy nelze úplně říct, že by bylo dopředu jasné, kolik toho Stalin chce, protože čím víc dostane, tím lépe, takže toho chce spíš co nejvíc.

To říkáte naprosto správně. Mearsheimerova teorie platí pro konkrétní situace, kdy státy jednají s neúplnou informací. My dnes po sedmdesáti letech máme privilegium být chytřejší, protože máme téměř úplné informace o možnostech obou stran.

Stalin neměl v úmyslu vyvážet komunismus do celého světa. Proto se také pohádal s Titem, když Tito o své vůli podporoval řecké komunisty. Při vyhodnocování rizik je třeba zachovat realismus. Velmoc se musí starat o vlastní bezpečnost, to je v pořádku, ale musí to být podrobeno racionálnímu úsudku a přezkoumání.

Jsem přesvědčen, že si Američané nakreslili na zeď tak velkého čerta, že se ho sami začali bát. Ukázalo se, že Sovětský svaz nebyl několik let po druhé světové válce vůbec schopen rozpoutat nějaký mocenský konflikt. Vždyť první jadernou bombu měl až v roce 1949. V té době jich Amerika měla sto a plány, jak zasáhnout celé území Sovětského svazu. Fobie, která posléze vedla k mccarthismu a k rozpoutání děsu z komunismu ve Spojených státech, to jsou smutné dějiny, ale jsou to dějiny vývoje americké demokracie.

Čím si vysvětluje, že strach ze Sovětského svazu a z komunismu nabyl ve Spojených státech tak velké rozměry?

Hrála tam roli celá řada faktorů. Je třeba říct, že strach z komunismu, rudá hrůza, zachvátil Spojené státy už těsně po první světové válce, kdy zavírali do vězení dvacetileté aktivistky za to, že napsaly článek, že by chtěly v Americe revoluci. Tím si Spojené státy prošly a díky liberálnímu soudnictví se z toho dostaly a zachovaly si demokracii a svobodu slova.

Po druhé světové válce se role Spojených států dramaticky změnila. Nevracejí se zpátky do izolacionismu, ale přebírají na sebe roli garanta liberálního světového řádu. Poprvé v historii si udržují stálou armádu a nespoléhají na odvody. Budují si vojenské pozice po celém světě, přebírají roli po britském impériu, což vede ke zklamání mnoha lidí v koloniích. Vzniká CIA a její skryté akce boje proti komunismu s přehmaty, které cítíme dodnes, jako bylo svržení demokraticky zvoleného íránského premiéra Mosaddeka. A je tu vojensko-průmyslový komplex.

To všechno stojí peníze, mnoho peněz. Politik je musí umět před veřejností odůvodnit. Truman byl demokrat, proti němuž stál republikánský Kongres. Republikánský senátor Vandenberg Trumanovi poradil, ať předstoupí před Kongres a „pořádně vyděsí americký lid“. Byla to dobrá rada: Sněmovna reprezentantů i Senát hlasovaly jako na drátkách.

Spojené státy vedli lidé, kteří byli přesvědčeni, že Sovětský svaz je expanzionistická mocnost, která se bude snažit šířit komunismus po celém světě, pokud se tomu nezabrání silou. Nedovedli pochopit, že by někdo podporoval komunismus na základě vlastní zkušenosti. Jak říkal Dean Acheson, náměstek ministra zahraničí, architekt NATO: Komunistický stát je shnilé jablko, které nakazí všechna další v košíku. A tak se strach musel stupňovat, aby stroj běžel. Podpořila ho korejská válka. Pak přišla teorie domina, která vedla k válce ve Vietnamu. Ale to už bychom se dostali daleko.

Jaroslav Bican (1987) je politolog, redaktor webu Tiscali.cz.

Václav Žák (1945) je šéfredaktor Listů.

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.