Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 2 > Hynek Skořepa: Až zmizí i srny...

Hynek Skořepa

Až zmizí i srny...

Prohlubující se krize zemědělské krajiny

Krizové situace jsou staré jako lidstvo samo. I v poslední době, kdy naštěstí aspoň ve střední Evropě ani netrpíme hlady, ani nejsme vystaveni válečným strádáním, visí nad námi různé krize ve vzduchu. Ekonomickou krizi (či aspoň stagnaci) máme sice, byť zřejmě jen načas, za sebou, zůstávají však krize migrační, politická (související s názorově rozdělenou společností), krize hodnot. Jednou z krizí, která se možná ukáže tou nejnebezpečnější, je krize zemědělské krajiny. Moc se o ní nemluví (s výjimkou vztahu nevhodných zemědělských postupů k vodnímu režimu), v blízkém budoucnu však může vést k problémům, jež pocítíme všichni. Nejen na cenách základních potravin, ale možná i na politické stabilitě a bezpečnosti státu.

Profesor Karlovy univerzity Jakub Hruška, zabývající se ekologií krajiny, v rozhovoru pro časopis Ochrana přírody (č. 5/2017) uvedl: Zemědělská „nechráněná“ krajina je jednoznačně nejvíce poškozovanou částí přírody. Prakticky si jí vůbec nevšímáme a vlastně ji ani moc nepovažujeme za přírodu... Za posledních 15 let jsme ztratili 20 procent polního ptactva, za posledních 20 let je to nejméně 10 milionů ptáků.

Když mi před několika lety kamarád zahradník odpověděl na otázku, proč má to pole tak podivnou barvu, že jde o předsklizňové ošetření něčím podobným Roundupu, nevěřil jsem vlastním uším. Ale je to opravdu realita. Ničeny jsou i louky. Nejen hnojením a rozoráváním s následným osetím jedno či dvoudruhovou travní směsí s velkým přírůstem biomasy (organické hmoty). Hlavně „přihnojováním“ polotekutým odpadem z bioplynových stanic, který z někdejší druhově pestré louky zakrátko udělá biologickou poušť. Ale popořádku.

Co nám přineslo zemědělství

Zemědělství provází většinu lidstva po několik tisíciletí a u nás otevřelo cestu k souvislému osídlení Čech a Moravy. Archeolog Zdeněk Smetánka psal ve své Legendě o Ostojovi (vyšla dokonce několikrát) život raně středověkého zemědělce v krajině středních Čech. V knize srozumitelně přiblížil také tzv. přílohové hospodářství, které fungovalo od pravěku. Nebyla hnojiva, půda se rychle vyčerpávala, bylo nutné kultivovat stále další a další plochy. Klučit vzrostlý les (vykopávat pařezy staletých stromů) však bylo velmi pracné. Proto se pracovalo s přílohem – plochou právě teď z nedostatku času a sil nevyužívanou, zarostlou pouze náletovými dřevinami. Ty se v případě potřeby daly snadno odstranit a takto bylo možné vytvořit nové pole. V latině se příloh nazýval campus, což se dodnes uchovalo v odborném jméně javoru babyky Acer campestris. Česky mu říkáme sice javor polní, ale ve skutečnosti nešlo o pole v pravém slova smyslu (to je latinsky ager, odtud agrikultura, tedy zemědělství), ale právě o příloh.

V době vrcholného středověku byl přílohový systém, který se udržel jen v nejzaostalejších horských oblastech, nahrazen trojpolním hospodářstvím. V něm se střídaly tři plochy – ozim, jař a úhor. Na úhoru (neobdělané půdě) se pásl dobytek, který jej svým trusem aspoň trochu hnojil. Chlévské mrvy bylo málo, hospodářská zvířata totiž trávila ve stáji pouze zimu, a to jen ve velmi malém počtu (pro víc by nebylo dostatek krmiva, však se taky v druhé půlce zimy až do Velikonoc držel masopust).

Od podzimu do jara se ve chvílích příznivého počasí oralo. Úhor se musel orat dokonce třikrát, aby pak mohl být oset jarním obilím. V létě se sklidilo, pak opět oralo a selo ozimé obilí. Pokud ozim přežije zimu (nevymrzne), rostlinky využijí časně jarní vláhu a odnožují. Díky tomu lze dosáhnout vyššího výnosu než u jařin. A hlavně střídání ozimu a jařiny s úhorem tolik nevyčerpává půdu.

Trojpolní hospodaření u nás vydrželo s drobnými obměnami až do napoleonských válek na přelomu 18. a 19. století. Tehdy se začalo pracovat se střídáním plodin na znovu a znovu obdělávaných plochách. Umožnilo to rozšíření nových, dříve v zemědělství neznámých rostlin, především brambor a vojtěšky, a vlastně také cukrové řepy. Pěstování okopanin v mezidobí mezi obilninami dovolilo intenzifikovat zemědělskou výrobu. Významně k tomu přispěl také objev umělých hnojiv německým chemikem Justusem Liebigem. Dusík, fosfor a draslík se začaly cíleně dodávat do půdy nejdříve ve formě v přírodě dostupných sloučenin (chilský ledek), později pomocí průmyslových hnojiv, vyráběných chemickou cestou.

Lidská práce v zemědělství byla částečně zefektivněna již dlouho předtím, když koncem 17. století šlechta začala hospodařit ve vlastní režii. Tzv. režijní velkostatky vznikaly kolem panských dvorů, často umisťovaných na místech dříve zaniklých vesnic. Poddaní již neodevzdávali část úrody ze svých malých políček, chodili robotovat na panské.

Zemědělská krajina ale pořád zůstávala pestrou. Stačí si srovnat letecké snímky naší krajiny z doby první republiky se současným stavem. Rozdíl je na první pohled propastný. Pestrá mozaika menších ploch, osetých různými plodinami, se změnila v jednolité nedozírné lány pšenice či řepky. Přitom až do poloviny 20. století minimálně menší hospodářství tzv. kovozemědělců (muž pracoval v továrně, zbytek rodiny hospodařil) používala mechanizaci a umělá hnojiva jen minimálně. Na polích kromě cílových plodin rostlo množství dnes vzácných (vlčí mák, chrpa polní, ostrožka stračka) či v podstatě vyhubených (koukol polní) plevelů. Ty poskytovaly potravu zvířatům, skrývajícím se v křovinách mezí.

Kolektivizace a její důsledky

Problémy se zásobováním zázemí a lidové bouře uspíšily rozklad Rakousko-Uherska v závěru 1. světové války. Zajištění dostatku potravin pro obyvatelstvo bylo jedním z prvních úkolů představitelů nové Československé republiky. Předválečné Československo mělo nadprodukci potravin, přesto dováželo (z politických důvodů) obilí např. z mnohem zaostalejšího Rumunska, aby upevnilo spojenecké vztahy v rámci Malé dohody. V závěru druhé světové války byl také nedostatek potravin, hlavně v oblastech, které poškodil průchod fronty (Slovensko). V českých zemích precizní německý přídělový systém zabránil opakování situace z roku 1918. Podle vzpomínek mého dědečka sice koncem druhé světové války bylo všeho málo, ale stanovené množství zboží na lístky člověk dostal.

K poválečným problémům přispělo velké sucho roku 1946. Tehdy nám Sovětský svaz, také z politických důvodů, dodal obilí, kterého sám neměl dostatek. Komunistický ministr Július Ďuriš, který řídil v československé vládě rezort zemědělství již od jejího prvního zasedání v osvobozených Košicích, prosazoval pozemkovou reformu. Podle hesla „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“ mělo dojít k parcelaci velkostatkářské půdy a jejímu přidělení malorolníkům. Na tento tzv. Hradecký program (KSČ jej představila v Hradci Králové) lákali komunisté zemědělce. Konzervativní selský stav však zůstával oprávněně nedůvěřivý. Po převratu komunisté obrátili kabát a pomocí slibů, nátlaku i hrubého násilí realizovali kolektivizaci zemědělství.

Násilná kolektivizace nepřinesla jen utrpení mnoha lidem, ale také ekonomické problémy. Ještě několik let po válce byl nedostatek potravin, zejména masa. Nově vzniklá jednotná zemědělská družstva (JZD) mnohdy končila ve ztrátě a dokonce se rozpadala. Situace se však po ekonomické stránce postupně stabilizovala, dostavil se efekt mechanizace a intenzifikace výroby. Pochopitelně však také začal růst obsah reziduí chemikálií v potravinách a typická česká krajina přestávala být malebnou.

Naštěstí u nás nemáme tolik nížin s úrodnou černozemí, takže poškození krajiny na většině míst nedosáhlo katastrofických rozměrů jako v Sovětském svazu. Tam se Chruščov, inspirován u amerických farmářů při návštěvě USA, rozhodl vsadit na pěstování kukuřice. Rozorání stepí skončilo ekologickou katastrofou, suchem a zničením obrovských ploch větrnou erozí. Výsledek výstižně vyjadřoval dobový vtip: Na Ukrajině mají kukuřici jako telegrafní sloupy! Tak velkou? Ne, tak daleko od sebe.

Nemá smysl se smát ruským bolševikům ani jejich českým napodobitelům, Spojené státy si tím prošly mezi válkami také (viz Steinbeckovy Hrozny hněvu) a z dnešního počínání tamějších zemědělců je zřejmé, že se nepoučili. Respektive tím, kdo se nepoučil, je trh a základní princip kapitalismu, že úspěchem je co nejvíce vydělat. Nakonec není tak důležité, zda se bojuje o zrno pod praporem komunismu či volného trhu a nadnárodních korporací.

Po válce přes všechny přehmaty a obtíže rostoucí československé hospodářství začalo během 60. let stagnovat. Však také hospodářské problémy přispěly k politickému uvolňování a k příchodu Pražského jara. Politické reformy měly být provázány s ekonomickými, na základě návrhu týmu Oty Šika mělo dojít k provázání tržních prvků se státní regulací. Vpád vojsk v srpnu 1968 však způsobil, že se z reforem neuskutečnilo nic (s výjimkou zavedení volných sobot, které do té doby byly pracovní). Následující normalizace měla nedozírné společenské důsledky a diskreditovala komunistické ideály. Je však nutno přiznat, že do jisté míry vedla k hospodářské stabilizaci. Ta ovšem neměla dlouhého trvání a již koncem sedmdesátých let se čs. ekonomika opět propadla do stagnace. Režim se snažil vylepšovat hospodářskou situaci extenzivním růstem, mimo jiné rozšiřováním ploch orné půdy i na zcela nevhodných stanovištích (svahy, vrchovinné polohy). V kravínech se přestala využívat sláma jako podestýlka, výkaly dobytka se pak několikrát za den splachovaly vodou. Vzniklá kejda se používala k hnojení polí a luk. Většinu takto dodaného dusíku však rostliny nevyužijí a dostává se do podzemní vody. V zemědělské výrobě se tímto způsobem bohužel postupuje dodnes.

S chlévskou mrvou obdobný problém nebyl. Živě si vzpomínám na dávné vysokoškolské přednášky rostlinného fyziologa docenta (nyní profesora) Strnada na olomoucké univerzitě, který běhal po učebně a vykřikoval: Bakterie nečůrá, nemůže tedy škodit a vypouštět dusík! Snažil se nám tenkrát vysvětlit, jaký je rozdíl mezi hnojením klasickým hnojem (chlévskou mrvou) a močůvkou (kejdou). Zatímco tekutý odpad z živočišné výroby obsahuje téměř jen čistý dusík, hnůj má v sobě kromě zvířecího trusu také slámu, tvořenou hlavně uhlíkem. Je v ní tedy vyvážený poměr mezi dusíkem a uhlíkem. Dusík je navíc schován v tělech bakterií, které na slámě žijí. Nikdy se proto neuvolní naráz, ale postupně, jak bakterie pozvolna odumírají (a samozřejmě je nahrazují nové). Jenže sehnat dneska dobrý hnůj je problém.

Kvalita potravin

Při nedávné návštěvě pražského Muzea komunismu jsem zhlédl dokumentární film o Sametové revoluci v listopadu 1989. Jeho součástí byly též údaje o množství jedů a dalších škodlivých látek, obsažených v produktech tehdejšího československého zemědělství. Tenkrát nás trápily především polychlorované bifenyly (PCB), rtuť a další těžké kovy. Barvy s obsahem PCB, užívané k nátěrům silážních jímek, jež doslova zamořovaly mléčné výrobky, jsou již dávno zakázány. Také rtuť se k moření osiva už dlouho nepoužívá. V životním prostředí se však tyto látky s problematickým odbouráváním vyskytují i po čtvrtstoletí. A v současnosti k nim v hojné míře přibývají další. Jestliže tedy návštěvníkům Muzea komunismu ukazujeme údaje o zdraví škodlivých látkách na pozadí historických záběrů, na nichž „jezeďáci“ z aut a letadel (známých „čmeláků“) hnojí či práškují pole, měli bychom je doplnit o zhodnocení současného stavu. Lépe na tom rozhodně nejsme, jen ty zemědělské stroje ve filmu na pozadí by byly modernější.

Scelování pozemků sice umožnilo snazší využití zemědělské techniky, na druhé straně rozorávání mezí a polních cest, vysušování mokřadů, vytrhání tisíců ve volné krajině rostoucích stromů či napřimování vodních toků do umělých koryt napáchaly nedozírné škody na životním prostředí. Po Sametové revoluci se zdálo, že přijdou lepší časy. Zemědělci z ekonomických důvodů omezili používání chemikálií (hnojiv i postřiků proti škůdcům). Odpadl ideologický tlak na zajištění soběstačnosti v produkci potravin, které se začaly ve velkém dovážet ze zahraničí, což naše zemědělství spíš poškodilo. Vypadalo to však, že přírodě se uleví. Bylo to jen zdání. Již v článku o příčinách sucha či naopak povodní (Listy, č. 4/2017) jsem citoval slova náměstka ministra životního prostředí Vladimíra Dolejského: I po roce 1989 krize české krajiny přetrvává, naopak se, zvláště v krajině zemědělské, spíše prohlubuje. Neklesá aplikace herbicidů a pesticidů, roste zhutnění půdy a klesá její schopnost zadržovat vodu.

Jsme na tom opravdu hůř než za reálného socialismu? V mnoha ohledech bohužel ano. Moderní technika a chemikálie jsou pro mnohé zemědělce finančně dostupnější. A hlavně přestávají existovat přechody mezi intenzivně využívanými parcelami a jejich neobhospodařovanými protějšky. Socialistické zemědělství sice také bylo velmi intenzivní, o řadu menších ploch nevhodných pro velkovýrobu však ručně pečovali drobní hospodáři. Byť šlo většinou jen o doplněk k zaměstnání někde v továrně, takovéto ostrůvky tradičního extenzivního zemědělství umožňovaly přežití mnoha organismům, které na velkých lánech nemají šanci. To vše je ale dnes už téměř pryč. Staří hospodáři nás postupně opouštějí a mladší generace si vše raději koupí v supermarketu. Zdá se ovšem, že postoje lidí se přece jen začínají měnit. Kupující se přestávají ohlížet pouze na cenu, ale zajímá je taky kvalita a uvědomují si značný obsah škodlivých látek v produktech průmyslového zemědělství.

Dnes, slovy profesora Hrušky, tržní střídání plodin obilí – řepka – kukuřice, obří půdní bloky a „kořistnické“ hospodaření především velkých farem pokračujících v postupech násilně kolektivizovaného zemědělství na pronajaté půdě degradují její úrodnost. Jen kvůli dotacím jsou rozorávány i poslední meze, často až k vodotečím, silnicím a cestám, jsou osekávány i větve ze stromů na okrajích polí. Zemědělská krajina pustne, a stává se jen zdrojem zisku pro dotované spekulující velkopodnikatele.

Jestliže ještě před deseti lety byla spotřeba pesticidů na hektar v České republice výrazně menší než v Belgii či Holandsku („odpřírodnění“ supermarketových rajčat z dovozu poznáme i na chuti), začínáme v tomto ohledu Západ dohánět (viz přehledy na webu Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského).

Podle zprávy Ministerstva zemědělství z roku 2015 je vodní erozí u nás potenciálně ohroženo 67 % zemědělské půdy. Ročně tímto způsobem přicházíme o 21 milionů tun ornice, vzhledem ke stále častějšímu suchu ve vegetačním období se navíc zvyšují dopady eroze větrné (ohroženo je 18 % zemědělské půdy). Utužení hrozí vlivem častých přejezdů těžké techniky při nedostatečném podílu organické hmoty a oživení půdy dokonce téměř polovině zemědělského půdního fondu (49 %).

Nedávno zveřejněné zprávy v médiích přinesly výsledky šetření České zemědělské a potravinářské inspekce, která odhalila škodlivé látky především v čerstvé a mražené zelenině. Stopy pesticidů byly zachyceny ve víc než polovině odebraných vzorků (vyskytovaly se cca v 60 % případů, přibližně ve 2 % došlo dokonce k překročení přípustných limitů).

Dotace a krajina

Zemědělství vyspělých zemí se neobejde bez dotací, protože dnes většinou není schopno cenově konkurovat dovozu. Za socialismu dotace vedly k rozorávání i nevhodných ploch na svazích a v podhorských oblastech. Tlačily zemědělce ke zvyšování výnosů intenzivním hnojením. Jak však upozornil, čísly doložil a i laikům přiblížil ekolog Miroslav Martiš v knížce Člověk versus krajina již v roce 1988, zvyšování vstupů živin vede ke zvyšování výnosů jen do určité míry a po určitou dobu. Další dodávání dusíku už k bohatší úrodě nepřispívá, ale dochází ke kontaminaci vodních zdrojů. Dusičnany se snadno vyplavují, když se pak s pitnou vodou ve větším množství dostanou do organismu, poškozují buněčné dýchání. Ohrožuje to zejména kojence, proto musí kojenecká voda splňovat přísnější limity.

Po vstupu do Evropské unie se rozvinul dotační systém, který mnohdy podporuje ani ne tak vlastní zemědělskou produkci, ale spíše udržování krajiny. V hustě zalidněné Evropě s převažující kulturní krajinou má totiž zemědělství obrovský mimoprodukční význam. Nikdy nezapomenu na šok, který jsem utrpěl v 90. letech při návštěvě Karlovarska. V hornatém kraji postiženém poválečným odsunem německy mluvícího obyvatelstva hospodařily za socialismu většinou státní statky, jak bylo v pohraničí obvyklé. Nedostatečně zvládnutá ekonomická transformace je poslala ke dnu, zůstala po nich jen neobdělaná pole, zarostlá plevelem. Od té doby jsem ve Slavkovském lese nebyl. Zajímalo by mne, jak tam zemědělská krajina vypadá dnes.

Jenže zemědělské „krajinotvorné“ programy jsou často nešťastně nastavené. Vyžadují např. absenci jakýchkoliv neposečených ploch či nedopasků (dá se to snadno zkontrolovat na družicových snímcích) a tím vlastně mimovolně přispívají k další unifikaci krajiny. Ztrácí se tak i poslední plošky, na kterých může proběhnout třeba vývoj mnohých druhů hmyzu.

Současné zemědělství tak neplní svou krajinotvornou roli, ale naopak přispívá ke ztrátě posledních zbytků biodiverzity, dodává Jakub Hruška. Systém dotací energetických plodin a bioplynových stanic vede k pěstování kukuřice a řepky s chemickou podporou na abnormálně velkých rozlohách. Dochází k devastaci erozí a k nezměrné ztrátě přírodního bohatství; zemědělská krajina je neprostupná, monotónní a neatraktivní pro život zvířat i lidí.

Pokles druhové rozmanitosti

Po staletí extenzivní zemědělství přírodu střední Evropy obohacovalo. Kdyby zdejší krajinu pokrýval souvislý les, byla by velmi monotónní a poskytovala by podmínky k životu výrazně menšímu počtu organismů. Až do 19. století a rozšíření umělých hnojiv biodiverzita neustále rostla. Pak ale začala pozvolna klesat. Nadbytek živin v půdě zvýhodňoval agresivní „moderní“ plevely (např. kopřivu) oproti tzv. archeofytům (rostlinám, které se staly součástí naší přírody před koncem 15. století), jako jsou vlčí máky či chrpy. Od 50. let minulého století nabral pokles druhové rozmanitosti obrátky a dnes začíná připomínat volný pád. Jak zdůrazňuje profesor Hruška, dotované nadužívání pesticidů se bezpochyby podílí na vymírání druhů a poklesu biodiverzity. Třeba Roundup, totální herbicid na bázi glyfosátu, se na polích používá bez omezení několikrát do roka k hubení plevelů, předsklizňové desikaci (usušení) řepky, obilí a slunečnice a na podzim znovu k zahubení vzešlých semen. Z polí se tak stala chemická výrobna.

Výrobci pesticidů bohatnou a tváří se, že jsou používané agrochemikálie „neškodné“. Jenže nikdo se moc nezabývá vzájemnými reakcemi zbytků chemikálií v prostředí. A v zemědělství se dnes běžně používají stovky chemických prostředků. První vědecké studie naznačují, že jde o značně toxický „koktejl“. Čím víc se těchto látek používá současně (a množství i dávky skutečně stoupají), tím roste riziko neznámých účinků.

Potravinová soběstačnost

Když jsem pracoval na Správě CHKO Moravský kras, jeden ze starších kolegů vzpomínal, jak složitá bývala jednání se zemědělci. Např. když se státní ochrana přírody snažila zastavit rozorávání závrtů (povrchových prohlubní propojených s jeskyněmi) v krasu. Tvrdili o sobě, že oni jsou živitelé národa, a kdo je víc? A nechtěli o ničem slyšet. Přesvědčit je musel jejich vlastními argumenty. V zemědělské statistice jim ukázal, kolik zůstává v okrese tzv. neplodné, nevyužité půdy. Plocha závrtů proti ní zůstávala zanedbatelná. Nezbylo jim než ustoupit, mnohé závrty díky tomu zůstaly zachovány. Citlivé krasové krajině pomohlo také částečné nahrazení obilnin na polích lnem (nevyžaduje tolik chemického ošetřování). Jenže po Sametové revoluci přestal být pro len odbyt a v podstatě se u nás již nepěstuje.

Za socialismu se vzhledem k omezeným možnostem dovozu a existující hrozbě konfliktu mezi Varšavskou smlouvou a NATO prosazovalo zajištění maximální soběstačnosti ve výrobě základních potravin. Hodně jich také putovalo do tehdejšího Sovětského svazu, odkud jsme naopak dostávali levnou ropu. Podle údajů ve Statistické ročence České a Slovenské federativní republiky za rok 1991 sklizeň obilovin po válce v podstatě soustavně rostla. Jestliže se roku 1936 v Československu (bez Podkarpatské Rusi) sklidilo cca 5,6 milionu tun obilí a v roce 1950 to bylo v důsledku války jen asi 4,78 mil. tun, v roce 1960 sklizeň překročila předválečné hodnoty. Roku 1975 se sklízelo něco přes 9 milionů, 1980 už téměř 11 milionů tun.

Soustřeďme se teď na pšenici a pouze na území ČR. V roce 1980 se sklidilo cca 3,5 mil. tun pšenice, roku 2001 asi 4,5 milionu tun, r. 2015 více než 5 mil. tun. A nakonec loni se sklizeň pšenice pohybovala kolem 4,7 mil. tun (starší údaje lze dohledat na stránkách ČSÚ – Definitivní údaje o sklizni zemědělských plodin, je třeba hledat např. rok 2008).

Výrazně negativní vývoj je v posledních desetiletích patrný u brambor. Podle údajů dostupných na webových stránkách Českého statistického úřadu činila sklizeň brambor na území dnešní České republiky v roce 1920 necelé tři miliony tun. O deset let později to již bylo téměř sedm milionů tun, do roku 1938 pak došlo již pouze k menšímu nárůstu. V důsledku války sklizeň brambor klesla skoro na polovinu, v poválečných letech však rychle rostla (cca 6,5 mil. tun v roce 1950). Negativní ekonomické dopady kolektivizace zemědělství vedly opět ke značnému poklesu sklizně brambor (roku 1960 jen asi 3,6 mil. tun), hlavního cíle (likvidace selského stavu a ovládnutí venkova) však bylo dosaženo. Pak se situace opět zlepšovala, v roce 1970 činila sklizeň brambor cca 3,9 mil. tun. Následoval další výrazný pokles, způsobený změnou struktury osevních ploch. Roku 1980 klesla sklizeň brambor pod dva miliony tun, v období po roce 2010 se pohybuje jen kolem 700 000 tun.

Aktuálně zemědělskou produkci významně ovlivňuje také probíhající klimatická změna. Hospodářské noviny v pondělí 19. února letošního roku přinesly krátkou zprávičku o poklesu sklizně hlavních zemědělských plodin u nás v roce 2017 (vycházely ze souhrnných výsledků sklizně, zveřejněných Českým statistickým úřadem). Třeba sklizeň řepky klesla meziročně o více než desetinu, a co je mnohem závažnější, podobný propad zaznamenala také sklizeň obilovin. Větší úroda byla registrována spíše výjimečně, např. u jarní pšenice či cukrové řepy. Propadly se i hektarové výnosy většiny plodin, a to přesto, že osevní plochy zůstaly zhruba stejné.

Zemědělství a stabilita režimů

Rostoucí ceny potravin v dějinách mnohokrát spustily otřesy, které rozkolísaly (a někdy přímo zničily) i velké státy či celé oblasti světa. Posledním podobným případem bylo tzv. arabské jaro v severní Africe a na Blízkém východě. Obrovským paradoxem je, že Egypt, kde kdysi vznikla jedna z nejstarších zemědělských civilizací, je dnes největším dovozcem obilí na světě. Mohou za to prudce rostoucí počet obyvatel a rozšiřování pouště v důsledku změn klimatu. Možnost nespokojenců komunikovat pomocí moderních technologií (internet), vysoká nezaměstnanost mladých, jejich touha po změnách a větší svobodě v mnoha zemích ke krachům vládnoucích elit sice významně přispěly, hlavními příčinami pádu dlouho zdánlivě stabilních režimů v mnoha zemích však byly sucho, prudký populační nárůst (ten nám ve střední Evropě ovšem momentálně nehrozí) a s obojím svázaný výrazný růst cen základních potravin.

Na první pohled se může zdát, že něco podobného Evropu nemůže potkat. Obchody jsou plné zboží, ceny sice rostou, ale v závěsu za nimi se zvedají platy. Mnoho lidí má dokonce ve zvyku vyhazovat potraviny, které třeba již nejsou čerstvé nebo na které prostě už nemají chuť. Údaje o tom, kolik z vyrobených potravin ve vyspělých zemích končí na skládkách, jsou šokující. Zdánlivě tedy toneme v nadbytku. To se však může rychle změnit.

Co na to politici?

Mezi zemědělci v porevolučních dobách dlouho koloval slogan, že poslední z ministrů, který se opravdu zajímal o jejich problémy, byl Josef Lux (1956–1999). Situaci částečně zlepšil vstup do EU, ale některé státy si dokázaly pro své zemědělství vyjednat daleko lepší podmínky. Jak je možné, že Polsko, kde za výjimečného stavu v 80. letech nebylo téměř co jíst, patří dnes k významným vývozcům potravin? A to se Polsko s nedostatkem potravin potýkalo přesto, že tam na rozdíl od ČSSR zůstal zachován značný podíl soukromě hospodařících rolníků. Po změně režimu došlo i u našich severních sousedů k výrazné intenzifikaci zemědělského hospodaření a nadprodukci levných potravin. Co to udělalo s přírodou a krajinou, je druhá věc.

Andrej Babiš rozdával loni během volební kampaně brožurku s názvem O čem sním, když náhodou spím. Tu si nechal zpracovat svým týmem a je napsána opravdu dobře. Ke spoustě věcí v ní uvedených bych se bez problémů přihlásil. Věc má ale háček. Právě na příkladu zemědělství lze dobře ukázat, že napsat o něm se dá pěkně a rozumně, realita je však úplně jiná. Andrej Babiš jaksi zapomněl, na čem sám zbohatl. Jako by součástí Agrofertu po léta nebyly podniky provozující zemědělskou velkovýrobu a zároveň továrny produkující umělá hnojiva a další chemikálie pro zemědělství. Copak neskupoval zemědělskou půdu a nevyužíval ji pro pěstování dotované řepky olejky?

Svým voličům vzkazoval: Změníme krajinu. Až pojedete venkovem, mnohem častěji než dnes tam uvidíte hospodářská zvířata, ovce, kozy a krávy. Zvýšení organické hmoty v půdě o jedno jediné procento udrží v každém hektaru o 35 tisíc litrů vody víc. Změníme pěstování některých plodin a upravíme systém lesních a polních cest, aby krajina vodu lépe uchovávala. Postavíme nové přehrady, ale hlavně – obnovíme tisíce rybníků, tůní, mokřadů. Kultivovanou přírodu, kde lidé, rostliny i zvířata žijí v harmonii. Možná ji pak najdete i v místech, kde byste to nečekali.

Důvodně se ovšem obávám, že nastíněný program (hlavně v případě budování přehrad) nemá ani tak přispět ke zlepšení kondice krajiny, ale spíš k vylepšení obsahu kapes majitelů stavebních a jiných firem.

Oprávněně A. Babiš horuje za potravinovou soběstačnost státu: Takže české zemědělství musí být zase soběstačné. To je úkol na celou generaci. Aspoň 90 % potravin si musíme umět opatřit sami. Bohužel, dneska se míra naší soběstačnosti pohybuje jen kolem 70 %... Až budeme chovat víc hospodářských zvířat, bude se taky pěstovat víc jetele, vojtěšky a dalších krmných plodin, což je zase ekologický bonus. Mají totiž velký kořenový systém, který zúrodňuje půdu. Ta pak drží vodu, lépe poutá dusík ze vzduchu a můžeme razantně snížit průmyslové hnojení a kontaminaci podzemních vod...

Nestačím se divit Babišově fundovanosti a jeho odpovědnosti za naši krajinu i budoucnost! Ne nadarmo ovšem napsal filozof Stanislav Komárek v knize Mandaríni, že formálními manipulacemi se dalo zbohatnout mnohem zásadněji než prací, která ostatně k blahobytu vede jen výjimečně.

Řada politiků i státních úředníků si přesto i ve střední Evropě skutečně začíná hrozící problémy uvědomovat. Mluví se o nutnosti ozdravění zemědělství, změn osevních postupů a využívání zemědělské půdy vůbec. Jenže možnosti státu ovlivnit hospodaření soukromých subjektů v tržním systému (byť ovlivněném dotacemi) jsou ve skutečnosti mizivé. Státu zemědělská půda většinou nepatří. I v současnosti jsme bohužel svědky nepřiměřeného a necitlivého drancování přírodních zdrojů, včetně těch do určité míry obnovitelných (zemědělská půda, lesy). Ekonomika sice zatím roste, ale za jakou cenu! Nejde náhodou o varovný příznak blížícího se konce? Z velké části vymizelý hmyz následují ptáci. Koroptve a zajíci, kdysi typičtí a nepřehlédnutelní představitelé zemědělské krajiny, se ztratili již před řadou let. K dramatickému propadu početního stavu jejich populací došlo už za socialismu, jejich úplné (v případě koroptví) či téměř úplné (zajíci) vymizení však následovalo teprve po „převratu“. Až zmizí i srnky, budeme na řadě už jen my.

Zatím nezbývá než si postesknout s Ludvíkem Vaculíkem, který ve svém slavném projevu na sjezdu spisovatelů již v roce 1967 řekl: Vidím, že jsme nedodali lidstvu žádné původní myšlenky a dobré nápady, že např. nemáme svůj návrh, jak vyrábět a netopit se ve zplodinách vyrábění, že zatím tupě následujeme odlidštěnou civilizaci amerikánského typu, opakujeme chyby Východu i Západu...

Hynek Skořepa (1975) je geograf.

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.