Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 2 > Blanka Kalinová: Možnosti a meze soudobé filantropie

Blanka Kalinová

Možnosti a meze soudobé filantropie

Dostupné statistiky a mediální ohlasy svědčí o nesporné vitalitě filantropie u nás a ve světě. Většina veřejně prospěšných činností a kulturních akcí se dnes bez dobrovolných příspěvků skromných i štědrých individuálních dárců a sponzorských firem nemůže obejít. Přesto anebo právě proto je třeba se ptát, proč a odkud pramení současný růst filantropických prostředků a aktivit, jaká je jejich účinnost a dopad především v porovnání s veřejným financováním, které má stejné nebo podobné cíle jako filantropické iniciativy.

O dlouhé historii a současném rozmachu filantropie svědčí řada termínů, které se více či méně překrývají, například charita, dobročinnost, dárcovství, dobrovolné sbírky, sponzorování a mecenášství. Filantropií zde rozumíme financování veřejně prospěšných objektů a činností ze soukromých prostředků ve formě peněžních či předmětných darů nebo dobrovolné práce ať už přímo jednotlivců nebo prostřednictvím nadací, spolků a speciálních fondů. Filantropií je několik korun hozených do kasičky tříkrálovské sbírky venku na ulici stejně jako miliony dolarů Billa Gatese, zakladatele Microsoftu, věnované na zlepšení dětské zdravotní péče v rozvojových zemích. Základní rozdíl mezi dřívější převážně nábožensky motivovanou a organizovanou charitou, jež hlavně usilovala o zmírnění bídy a bolesti, a ambicí dnešní filantropie je vypořádat se se samotným kořenem problému. Obrazně řečeno: charita daruje hladovému rybu, zatímco filantropie bude raději financovat udici a učit chudého jak rybu chytit.

Jako v minulosti se za hlavní motivaci většiny dárců považuje altruismus, všechno ostatní se však podstatně změnilo: metody jak mobilizovat a udržet přispěvatele, výběr filantropických kauz a celková organizace filantropického sektoru.

Kolik, kdo a na jaké účely

Značná heterogennost ve způsobech financování a pracovních metodách filantropie spolu s rozdíly v metodách sběru a zpracování příslušných statistických dat v různých zemích mají za následek, že je v současné době nemožné s přesností určit, kolik finančních prostředků plyne celkově ve světě do filantropických aktivit. Společné je jenom rozlišení dvou základních kategorií: individuální dárcovství a finanční prostředky nadací, fondů a firem věnované na filantropické účely.

Už na základě těchto dvou kategorií je patrný rozdíl v přístupu ve Spojených státech a částečně ve Velké Británii ve srovnání s ostatními evropskými státy. Filantropie má v anglosaském světě delší tradici a dominuje tu individuální dárcovství. To představuje ve Spojených státech 85 % celkových finančních filantropických prostředků, zatímco jejich podíl v Evropě je jenom 44 % a tyto příspěvky dosahují pouze desetiny objemu amerických filantropických financí. Podíl individuálních darů v poměru k HDP dosahuje 1,5 % ve Spojených státech oproti 0,2 % HDP v Evropě. Na druhé straně jsou evropské nadace početnější (130 000) než ty americké (100 000). Současně však existuje i uvnitř Evropy velká diferenciace ve financování a organizaci filantropie, které jsou výsledkem historického a kulturního dědictví, ekonomického kontextu, různého pojetí jejich role a vztahu mezi individuální a veřejnou sférou.

V Evropě je začátek filantropie spojen s židovsko-křesťanskou tradicí a na rozdíl od Ameriky, kde ostentativní bohatství nebylo společenské tabu a soukromé iniciativy pro veřejný prospěch byly jakousi povinností, se tu její moderní forma začala rozvíjet až v druhé polovině 20. století. Zpočátku filantropické dary a činnosti byly především doménou náboženských institucí, ale postupně a hlavně s ústupem výsad sociálního státu se i evropská filantropie začala zajímat o oblasti vyhrazené veřejným financím, jako jsou pomoc sociálně slabším vrstvám, zdravotní péče či vzdělání. Vývoj filantropie v Evropě je tedy úzce spojen s novou úlohou soukromých iniciativ ve veřejném prostoru. Z toho také vyplývá, že výše filantropických příspěvků obyvatelstva je ovlivněna podílem veřejných výdajů, jež jsou zase v přímé návaznosti na daňovou zátěž. V zemích jako Francie, Belgie nebo Švédsko, které se vyznačují vysokým stupněm veřejných výdajů a daní, jsou soukromé dary na filantropické účely srovnatelně nižší než např. ve Velká Británii a Holandsku.

Výběr filantropických kauz se v jednotlivých zemích také liší. Ve Francii a Španělsku směřují individuální dary hlavně na pomoc sociálně slabším na domácí půdě oproti Německu, Belgii a Švýcarsku, kde vedou humanitární účely v zahraničí. Ve Velké Británii a Holandsku, evropských filantropických favoritech, směřuje velká část darů do náboženských institucí. Totéž platí o Německu, kde tamější katolíci a evangelíci musejí vedle daně z příjmu platit navíc povinnou náboženskou daň (Kirchensteuer).

Přes rozdíl v počtu filantropických nadací v Evropě a ve Spojených státech je objem jejich prostředků proporčně na obou kontinentech přibližně stejný (0,45 % HDP). Americké nadace disponují většími finančními prostředky: aktiva každé z 50 největších amerických nadací dosahují až 2 miliard dolarů a největší z nich – nadace Billa Gatese – dokonce 40 miliard dolarů.

Dalším zdrojem filantropie jsou národní loterie oblíbené především ve Velké Británii, Holandsku, Belgii a Německu. Jejich nezanedbatelné výnosy (např. 800 milionů eur ve Velké Británii, 500 milionů eur v Holandsku) jsou určené na různé filantropické účely, rozdělované přes specifické nadace. O využití tohoto způsobu finacování na rozhraní mezi soukromým dárcovstvím a filantropickými nadacemi se v poslední době uvažuje ve Francii s cílem financovat tak opravy historických památek. Také v České republice se objevil návrh inspirovaný společností Novamedia, která provozuje mj. nizozemskou loterii, jejíž výnosy přispívají například na akce Amnesty International, Greenpeace, Lékařů bez hranic či Světového fondu na ochranu přírody.

V České republice jsou poslední trendy ve filantropii podobné jako v ostatních evropských státech. Podle dostupných dat celková suma darů na prospěšné účely dosáhla 7,5 miliardy korun v roce 2016 (o 0,5 miliardy víc než v předcházejícím roce), z nichž individuální přispěvatelé věnovali 1,8 miliardy, firmy 3,7 miliardy, nadace a fondy 1,4 miliardy korun. Ve veřejných sbírkách se vybralo 600 milionů, z toho přibližně 30 milionů přes dárcovské textové zprávy. Češi preferují filantropické projekty týkající se vzdělání a kultury, podpory rodin a dětí a pomoci zdravotně postiženým. Jako v jiných zemích jsou mezi dárci ženy zastoupeny častěji než muži, stejně jako vysokoškolsky vzdělaní lidé oproti těm s nižším vzděláním.

Přestože česká filantropie nemá dlouhou tradici, několik českých mecenášů zůstává dodnes ve veřejném povědomí jako nadace Josefa Hlávky, Ondřejovská hvězdárna vybudovaná a později věnovaná Josefem Janem Fričem, Jedličkův ústav pro tělesně postižené děti nebo Strakova akademie, dnes sídlo české vlády. Noví čeští miliardáři přispívají na obecně prospěšné aktivity ať už přímými dary nebo prostřednictvím svých firem a nadací, které založili. Většina těchto darů, jejichž výše se těžko odhaduje vzhledem k využívání množství různých často překrývajících se kanalů, je přednostně určena projektům na domácí půdě, jako jsou podpora vzdělání sociálně slabších rodin (the Kellner Family Foundation), financování stipendií pro české studenty na zahraničních univerzitách (Bakala Foundation), kulturní mecenášství (Petr Kellner, Karel Komárek) nebo příspěvky ve prospěch občanských iniciativ (Karel Komárek).

Kromě tradičních forem, jako jsou gala a jednorázové akce a sbírky, se dnešní filantropie u nás i ve světě nebrání dalším inovacím s cílem rozšířit bázi dárců a umožnit přístup k filantropickým financím i pro další aktivity. Nejlepším příkladem je crowdfunding neboli hromadné financování, kdy se řada dárců složí na konkrétní projekt, službu nebo věc většinou prostřednictvím internetu.

Dalším relativně novým prostředníkem pro filantropickou činnost jsou tzv. dárcovské poradenské fondy (donor-advised funds). První sice vznikly již ve 30. letech minulého století, ale jejich role v poslední době rapidně vzrůstá zatím především ve Spojených státech. Důvodem jejich rostoucí obliby nejsou jenom daňové výhody a možnost přijímat i předmětné dary, ale hlavně jejich zprostředkovatelská úloha, která umožňuje dárcům zůstat v pozadí a nebýt přímo ztotožněn s tou či onou kauzou. Některé velké fondy tohoto typu přispívají známým nevládním organizacím, jako jsou Červený kříž nebo Lékaři bez hranic, některé jsou hlavními přispěvateli náboženským organizacím. Často netransparentní finanční struktura a přispěvatelská činnost těchto fondů vzbuzují obavy, že financují politické nebo lobbystické kampaně, např. kontestující klimatické změny.

Jak přesvědčit potenciální dárce

Charita a dobročinnost byly a v některých zemích stále ještě jsou náboženskou povinností, i když ani v tomto případě nebývá dar nutně zcela bezúhonný, protože je prokázáno, že hříšníci dají dar spíš před než po zpovědi. První nesnadný úkol dnešní filantropie je jak přesvědčit často k náboženství lhostejné potenciální dárce. Řada psychologických pokusů dokazuje, že nezištný dar a rozdělení se s druhými zdaleka nejsou spontánní a všeobecně rozšířené. Dobrý skutek dává sice jakési morální zadostiučinění, ale ve většině případů jde o dobře pochopený vlastní zájem, tedy očekávání, že dobrota bude dříve či později odměněna a společensky oceněna. Důležitou úlohu může hrát také určitý sociální tlak, ať už skrze vědomí, že jiní hlavně známí lidé se filantropické akce také účastní, anebo když je dárce požádán v přítomnosti jiné osoby. Kromě těchto více méně psychologických podnětů jsou u dárců samozřejmě důležité i takové motivy jako důvěra a pověst filantropické organizace a přesvědčení o užitečnosti dané filantropické činnosti.

Způsoby, jak povzbudit dárcovství a jak se lidem „odvděčit“ za částky věnované na filantropické účely, se opírají o psychologické výzkumy a stále častěji se inspirují praktikami marketingu. Přesto zůstává nejúčinnějším nástrojem, jak povzbudit filantropický dar jednotlivců a firem, nepochybně z daru plynoucí daňové zvýhodnění.

Všechny evropské státy dnes udělují daňové úlevy filantropům. Ve Velké Británii existují od dvacátých let minulého století, Švédsko jako jeden z posledních evropských států je zavedlo v roce 2012. Všeobecně se potvrzuje, že daňové zvýhodnění povzbuzuje hlavně existující dárce zvýšit svůj příspěvek, než by inspirovalo nové filantropy. V Evropě existuje několik metod daňových výhod, a sice daňový odpočet, kdy se dar odečítá z daňového základu, anebo přímo sleva na daních podle výše daru. Velká Británie, která aplikuje oba způsoby, nabízí potenciálním dárcům jeden z nejvýhodnějších systémů v Evropě. Odečet daru z daňového základu se kromě Velké Británie uplatňuje v menších obměnách ve většině evropských zemí, mimo jiné ve Švýcarsku, Německu, Itálii, Nizozemsku, Polsku a Švédsku. Metoda slevy na daních variabilní podle výše daru platí v Belgii, Španělsku a především ve Francii s nejvyšším procentem slevy (66 % darované sumy). Zůstává však pravidlem, že v zemích s vysokým zdaněním, jako je kupříkladu Francie, štědré daňové úlevy příliš nepovzbuzují nové dárce ani se neprojevují vyššími filantropickými dary. Některé státy umožňují poplatníkům stanovit ze svého daňového odvodu procentuální odpis (např. 1 % v Polsku) na svobodně zvolenou veřejně prospěšnou akci nebo organizaci. Celkově se odhaduje, že je v současné době v Evropě 149 milionů lidí, kteří pravidelně přispívají na filantropické činnosti, z nichž nejvíce je jich ve Velké Británii (28 milionů) a ve Francii (25 milionů). Podobné výhody jsou k dispozici také právnickým osobám: např. ve Francii si od roku 2003 mohou firmy odečíst 60 % hodnoty poskytnutých darů v hranici 0,5 % svého ročního obratu.

V České republice je možné odečíst dar z daňového základu. U fyzických osob vzniká tento nárok, pokud celková hodnota darů činí alespoň 2 % základu daně nebo dosáhla minimální částky 1000 Kč. Maximálně je možné odečíst 10 % daňového základu. Právnické osoby si mohou odečíst nejvýše 5 % ze svého základu, pokud hodnota daru činí alespoň 2000 Kč.

Filantropie rovná se dobročinnost?

Připustíme-li, že lidská povaha se zásadně nemění, a tedy míra altruismu ve společnosti zůstává přibližně konstantní, je třeba hledat důvody pro současnou dynamiku filantropických financí a činností ještě někde jinde. Kromě již zmíněných propracovaných metod sbírek a všeobecných daňových úlev, které jsou poskytovány individuálním dárcům a firmám, může mít vliv početní růst bohatých jedinců ochotných vzdát se části svého bohatství ve veřejný prospěch.

Dostupné statistiky se shodují na tom, že počet a bohatství miliardářů ve světě roste. Podle nedávno zveřejněných výpočtů britské neziskové společnost Oxfam dnes jedno procento nejbohatších lidí vlastní víc než zbytek planety. Majetek tří nejbohatších Američanů, tedy Billa Gatese (Microsoft), Jeffa Bezose (Amazon) a Warrena Buffetta (investiční fond) se rovná tomu, co vlastní polovina nejchudšího obyvatelstva Spojených států. Není zřejmě náhodou, že právě tito tři miliardáři patří mezi nejštědřejší světové filantropy. Zlé jazyky mohou tvrdit, že i miliardáři profitují z daňových úlev, ba dokonce že jejich filantropické projekty mohou být také financovány z částek „ušetřených“ díky daňové optimalizaci. Ta jim umožňuje přispívat podstatně méně do státních pokladen, než by odpovídalo jejich skutečným ziskům. Nelze ani vyloučit, že prostřednictvím filantropie si miliardáři a velké firmy u veřejnosti kupují lepší pověst a morálně se tak ospravedlňují. Veřejné peníze by tak vlastně financovaly společenskou prestiž a lepší profil jednotlivců a firem.

Za iniciátora a teoretika dnešní americké miliardářské filantropie lze považovat Andrew Carnegieho, který v devadesátých letech 19. století zaujal stanovisko a také se podle něj řídil, že velké osobní bohatství zavazuje své majitele k finanční podpoře vědy a umění. Manažerské schopnosti bohatých lidí, ověřené praxí, navíc zaručují vhodné zaměření a efektivní správu filantropických financí a aktivit. Bill Gates a Warren Buffett, nedávno také Mark Zuckerberg, zakladatel Facebooku, uplatňují další doporučení svého bohatého předchůdce a věnují velkou část svého majetku na filantropickou činnost, aniž by čekali, až umřou.

Pro vysvětlení dnešního rozmachu filantropie se nelze spokojit jenom s odvoláním na růst počtu miliardářů ve světě, jejich štědrost a dobrou vůli. Je třeba se také ptát, v jakém poměru jsou na jedné straně finanční prostředky, které státy ztrácejí následkem daňových úlev poskytovaných malým i velkým dárcům, a na druhé straně částky skutečně věnované filantropy na veřejně prospěšné projekty. Mělo by se také posoudit, zda jsou filantropické projekty skutečně efektivní, obecně prospěšné a lépe organizované, než kdyby byly financované a řízené státem. Na žádnou z těchto otázek není zatím jednoznačná odpověď.

Vzhledem ke komplexnímu a v různých zemích rozdílnému systému daňových zvýhodnění je dnes složité s přesností vyčíslit, kolik vlastně filantropie stojí státní rozpočet v jednotlivých zemích, a fortiori ve světovém měřítku. Podle jednoho z mála dostupných odhadů přinesly daňové slevy soukromým a právnickým osobám ve Spojených státech v roce 2011 54 miliard dolarů při celkovém souhrnu 300 miliard vydaných v tomto roce na filantropické účely.

V každém případě je nevyvratitelné, že daňové úlevy v nezanedbatelné výši pro rostoucí počet jednotlivců a firem mají za následek redukci finančních prostředků, které zůstávají státům k dispozici. Stát takto přenáší část svých prerogativ a povinností na soukromý sektor. Týká se to i oblastí, které bývaly tradičně, alespoň ve vyspělých ekonomikách, jeho výsadní doménou, například pomoc sociálně slabším či jinak postiženým. Slábne tak vliv a kontrola veřejné správy nad volbou obecně prospěšných činností a nad rozhodováním o tom, co je pro společnost více nebo méně žádoucí podporovat. Majetkově silné subjekty tak skrze dobročinnost konkurují státní a veřejné správě a omezují možnosti státních a zastupitelských institucí navrhovat a prosazovat realizaci vlastních představ o veřejné prospěšnosti.

Na takové výhrady má filantropický sektor připravenou odpověď: státní mašinérie je často vzdálená skutečným problémům společnosti, kdežto soukromý sektor se dokáže rychleji orientovat díky znalosti terénu a pružněji reagovat na měnící se potřeby. Diferencovaný, decentralizovaný a pluralistický asociativní sektor je nezbytný pro dobré fungování liberální demokracie. Tento argument může být oprávněný v případech, kdy se filantropické aktivity specializují na prostředí, které dobře znají, tedy na místní úrovni nebo uvnitř známého teritoria. Řada filantropických činností se skutečně specializuje na kauzy teritoriálně nebo emotivně blízké. Má to své nesporné přednosti, ale zároveň to nese riziko opomíjení zájmu o „vzdálené“ potřeby. V posledních letech souhrn příspěvků filantropických organizací zaměřených na rozvojový svět sice roste, ale nepoměrně větší část rozvojové pomoci je nadále financována státy.

Filantropické organizace vypracovaly řadu inovativních nástrojů a metodik s cílem měřit společenský dopad svých aktivit a hodnotit efektivnost vložených investic. Snaha a dokonce nutnost najít přijatelný kompromis mezi společenskou prospěšností investic a jejich finanční návratností přesahují sféru filantropie a týkají se jak státní správy, tak privátní podnikové sféry. Státní správa musí uvažovat ekonomicky i v sociální politice a soukromý sektor nemůže ignorovat společenskou odpovědnost. Obdobný akční rádius filantropických organizací a veřejné správy, vzájemná inspirace v pracovních metodách a konečně i jistá konkurence v hledání nových finančních zdrojů jsou tak jenom další ilustrací jistého stírání jasných hranic mezi byznysem a veřejně prospěšnou činností finacovanou přímo ze státních prostředků. Pro filantropické organizace, které dnes disponují nemalými finančními prostředky, to v podmínkách liberální demokracie znamená, že se nemohou vyhnout demokratické kontrole a požadavkům na transparentnost svých finančních zdrojů, postupů a praktik.

Blanka Kalinová (1947) je ekonomka, pracovala v sekretariátu OECD v Paříži, kde také žije.

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.