Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 2 > Zdeněk Víšek: Sarajevský atentát a jeho dnešní hodnocení

Zdeněk Víšek

Sarajevský atentát a jeho dnešní hodnocení

Atentát, při kterém byl studentem Gavrilem Principem 28. června 1914 v Sarajevu, hlavním městě rakousko-uherské provincie Bosna a Hercegovina, společně se svou manželkou vévodkyní z Hohenbergu Žofií zastřelen následník rakouského trůnu arcivévoda František Ferdinand d'Este, patří k tragickým mezníkům evropských i světových dějin dvacátého století. Tato událost se totiž stala záminkou k rozpoutání do té doby nepoznaného ozbrojeného konfliktu. V jeho důsledku došlo nejen k zániku čtyř monarchií (rakousko-uherské, německé, ruské a turecké) a k výrazným změnám státních hranic i politického uspořádání v mnoha částech světa, ale především k obrovským lidským ztrátám na válečných frontách Evropy, Asie i Afriky.

Zatímco sté výročí této zlomové události bylo v červnu roku 2014 připomenuto celou řadou společensko-politických akcí, letošní 100. výročí úmrtí Gavrila Principa, který zemřel 28. 4. 1918 v Terezíně, pravděpodobně již takový ohlas mít nebude, přesto však stojí za připomenutí. Sarajevský atentát je pochopitelně spjat také s osobností arcivévody Ferdinanda, jehož hodnocení procházelo v uplynulém století nejednoznačným vývojem – podobně jako Principovy sarajevské výstřely

Arcivévoda Ferdinand a jeho politická činnost

Po roce 1918 i po roce 1948 byl arcivévoda Ferdinand hodnocen českou historiografií, publicistikou, beletrií i filmem většinou jako „reakční“ politik, odpůrce českého národa, komická postava či přímo psychopatická osobnost. Současná česká historická věda se však postupně pokouší na tuto nepochybně rozporuplnou osobnost habsburské monarchie nalézt objektivnější a vyváženější pohled.

Podle dnes převažujícího hodnocení by se realisticky uvažující František Ferdinand v případě svého nástupu na rakouský trůn patrně pokusil uskutečnit správní reformy říše, které měly posílit postavení slovanských národů – na úkor Maďarů, národa vládnoucího v uherské části habsburské monarchie, přičemž samosprávného postavení se mělo dostat nejen Slovákům, ale i sedmihradským Rumunům a vojvodinským Srbům.

O tomto Ferdinandově záměru uvedl historik Jiří Pernes v roce 1994 toto:

V závěru svého života se následník trůnu klonil k myšlence přestavby říše na etnickém principu. Stále více si uvědomoval, že všechny problémy, s nimiž se monarchie musí vyrovnávat a které ji nejvíce oslabují, vyplývají z neuspokojených požadavků jednotlivých národů, které v ní žijí. Stále více se tedy klonil k myšlence Velkorakouské říše na principu národních celků. Její princip vyjádřil ve výše citované knize Spojené státy velkorakouské následníkův spolupracovník Aurel Popovici a spočíval v rozčlenění říše do patnácti autonomních národních států.

V otázkách zahraniční politiky byl arcivévoda Ferdinand smířlivý k Rusku, s nímž si nepřál zahájit válku. Otevřená (a zároveň nezodpověditelná) však zůstává otázka, jaké stanovisko by zaujal k válce se Srbskem, pokud by k ní došlo ještě za jeho života.

Arcivévoda František Ferdinand dnes ale není vnímán jako politik, který by si – přes všechny své politické chyby a lidské nedostatky – násilný konec svého života zasloužil.

Principovy osudy po atentátu

Bosenskosrbský student a člen ilegální organizace Mladá Bosna Gavrilo Princip, který před sarajevskou kavárnou Moritze Schillera smrtelně zranil dvěma výstřely ze své poloautomatické pistole browning arcivévodu Ferdinanda a jeho manželku Žofii a stal se tak nejvýraznější postavou událostí 28. června 1914, byl po svém činu okamžitě zatčen.

Ještě krátce před touto událostí, která tak osudově ovlivnila evropské dějiny, ovšem došlo k prvnímu, zatím neúspěšnému pokusu o atentát, kdy na arcivévodův vůz, projíždějící po tehdejším Apelově nábřeží, hodil Principův druh Nedejlko Čabrinovič bombu, která explodovala a zranila téměř 20 přihlížejících. František Ferdinand vyvázl prozatím bez úhony.

V průběhu policejního vyšetřování a pozdějšího soudního procesu byla objasněna jak motivace Principova činu, kterým byl protest proti údajné rakousko-uherské nadvládě nad slovanskými národy v Bosně a Hercegovině, tak i přípravy atentátu ve spojení se srbskou nacionalistickou důstojnickou organizací Černá ruka, v jejímž čele stál plukovník srbského generálního štábu Dragutin Dimitrijevič.

V říjnu 1914 se konal v Sarajevu proces s účastníky spiknutí. Sám Princip, který se narodil 25. 7. 1894, trestu smrti unikl, neboť tehdejší právní systém neumožňoval vynést nejvyšší trest nad osobami mladšími dvaceti let. Svého činu před soudem nikdy nelitoval: „Jsem jugoslávský nacionalista a věřím v myšlenku sjednocení všech jihoslovanských bratrů a vytvoření jejich samostatného, na Rakousku nezávislého státu.“

Gavrilo Princip byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacet let – nikoliv tedy k smrti oběšením jako pět jeho spolupachatelů: Danil Ilič (25 let), Vejlko Čubrilovič (28), Mihajlo Jovanovič (36), Jakov Milovič (43) a Nedjo Kerovič (28). První tři byli popraveni 3. 2. 1915 v Sarajevu, zbylým dvěma odsouzeným císař František Josef I. cestou milosti rozsudek smrti změnil na doživotní, respektive dvacetiletý žalář. Oba dva však zemřeli v rakouském vězení již roku 1916.

Principova smrt v Terezíně

Trest si Gavrilo Princip od 5. prosince 1914 odpykával společně s dalšími odsouzenými neplnoletými členy Mladé Bosny Nedejlko Čabrinovičem a Trifko Grabežem v Malé pevnosti v Terezíně. Čabrinovič zde umírá již v lednu 1916, Grabež v říjnu téhož roku. Oba byli pohřbeni na terezínském městském hřbitově, a to tajně a jejich hroby nebyly nijak označeny.

Podmínky Principova věznění byly velmi kruté. Byl umístěn v samovazbě a musel nosit okovy o váze 10 kg. Přes noc byl navíc připoután k stěně cely. Nesměl číst a psát, dokonce i korespondence s nejbližšími mu byla odepřena. K překvapení mnohých ale vydržel Princip naživu až téměř do ukončení války. Nepochybně to svědčilo o jeho vnitřní síle a motivaci. Až do konce svého života trval na tom, že jeho čin byl správný a uskutečnil ho v zájmu národního osvobození. Když byl dotazován, zda by postupoval jinak, odmítl to.

Principův zdravotní stav se v důsledku vězeňských podmínek rychle zhoršoval. Onemocněl tuberkulózou a v dubnu 1916 byl z Malé pevnosti přemístěn do terezínské vojenské nemocnice. Kvůli postupující tuberkulóze kostí mu byla amputována levá paže. Zemřel v dubnu 1918 ve věku nedožitých 24 let, pohřben byl rovněž v neoznačeném hrobě na terezínském hřbitově.

Roku 1920, již po vzniku ČSR i jugoslávského státu, byly Principovy tělesné ostatky (společně s ostatky zmíněných dvou srbských vězňů) převezeny do Sarajeva, kde byly pohřbeny na pravoslavném hřbitově svatého Marka.

Vojenská nemocnice v Terezíně, kde Princip zemřel, není veřejnosti běžně přístupná. Naopak celu, kde byl vězněn, navštěvují v rámci prohlídky Malé pevnosti domácí i zahraniční zájemci. Oficiální pocty zde příležitostně Gavrilu Principovi prokazují položením věnců diplomatičtí pracovníci srbského velvyslanectví v Praze. Jeho památku připomíná v Terezíně, kromě několika pamětních desek, rovněž alej nesoucí jeho jméno.

Hodnocení v bývalé Jugoslávii

V dobách existence královské (1918–1941) i poválečné socialistické federativní Jugoslávie (1945–1991) byly sarajevské výstřely G. Principa oficiálně oceňovány jako příklad obětavého vlastenectví a mučednické odvahy. V současné době však toto v bývalé Jugoslávii tradiční hodnocení sarajevského atentátu nepřijímají (na rozdíl od srbských historiků, novinářů a politiků) nejen historikové a publicisté rakouští, ale ani chorvatští či bosenští, kteří v Principově jednání spatřují především nesmyslnou dvojnásobnou vraždu s nedozírnými důsledky nejen pro balkánské, ale i další evropské národy.

Gavrilo a dnešní Sarajevo

Současné vedení hlavního města samostatné Bosny a Hercegoviny se k památce sarajevských atentátníků nijak nehlásí, o čemž svědčí například přeměna někdejšího Muzea Gavrila Principa a Mladé Bosny, jež bylo vybudováno v místě atentátu a které dříve ze srbských národních pozic Principův čin připomínalo, na Muzeum Sarajeva 18781918. Rovněž osobitá připomínka událostí 28. června 1914 před muzeem (Principovy stopy na chodníku) z roku 1952 byla o čtyřicet let později – v době krvavého rozpadu Jugoslávie – odstraněna. Most v Sarajevu, poblíž kterého došlo k atentátu, se namísto Principův jmenuje Latinska čuprija (Latinský most), což byl jeho původní předválečný název.

Ovšem u příležitosti 100. výročí atentátu byla G. Principovi v červnu 2014 ve východním Sarajevu, kde žijí převážně Srbové, na jednom z místních sídlišť (k nelibosti zdejších Chorvatů a muslimů), odhalena socha, jejíž replika byla o rok později 28. 6. 2015 odhalena také v Bělehradě.

V této souvislosti o Principovi uvedl srbský ministr práce a sociálních věcí Aleksandar Vulin toto: „Jestli existuje osobnost srbských dějin, na jejíž odkaz nepadá sebemenší stín, u níž není možné klást si otázku Proč tohle všechno? a u níž není nejmenších pochyb o upřímnosti a vlastenectví tohoto činu, pak je to Gavrilo Princip.“

V Srby obývané východní části Bosny – stejně tak v Srbsku – je G. Princip stále považován za hrdinu a vlastence, který položil život za svobodu svého národa, a jeho rodná obec Gorni Oblaj se stává v současné době poměrně často navštěvovaným místem.

Zcela protikladné hodnocení Principova činu i jeho osobnosti v rámci mnohonárodnostní Bosny a Hercegoviny vystihla Ivana Milenkovičová v Lidových novinách 29. 6. 2015:

„Na západ od Sarajeva to vždy byl terorista a vrah, jenž rozpoutal největší válečné běsy, jaké do té doby starý kontinent zažil. Na východ od tohoto v minulosti tolikrát zkoušeného města to ovšem byl a stále je hrdina a bojovník proti útlaku habsburského impéria...“

Atentát očima srbských historiků

Názory současných srbských historiků na hodnocení atentátu shrnul publicista Mirko Raduševič v stati Byl Gavrilo Princip terorista?, jež byla zveřejněna 12. 6. 2013 na webových stránkách Literárních novin.

Vše kolem Gavrila Principa má pochopitelně politické souvislosti a není divu, že srbští historikové se ozvali jednotným hlasem. „Gavrilo Princip není terorista. Srovnávat jej s bin Ladinem je nesmysl,“ uvádí srbský historik Dragoljub Živojinović, když komentuje současné úvahy nad Principovým činem. „Terorismus se do nedávna ve vědecké terminologii ani nepoužíval. Srbsko se terorismem ani nezabývalo, neboť bylo příliš malou zemí, aby mohlo někoho terorizovat,“ říká Živojinović. Suzana Rajićová z bělehradské filosofické fakulty se svým kolegou souhlasí: „To, co, provedl v roce 1914 Gavrilo Princip v Sarajevu, bylo jen jednou vlnou z vlnobití, které zaplavilo Evropu koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století. Dosud se všichni tehdejší atentátníci kvalifikovali jako anarchisté nebo přívrženci anarchistického hnutí. Epitet teroristy není pro tyto atentátníky adekvátní, to znamená ani pro Principa. Bylo mu sedmnáct, byl gymnazistou a neměl ani čas stát se teroristou. Byl ovlivněn anarchistickou ideologií.“ Historička Dubravka Stojanovićová kritizuje situaci, kdy po desítkách let se z Gavrila Principa stane terorista. „Evropská historiografie je seriozní vědou a nevěřím tomu, že by dnes dokázala tento fakt takto vysvětlovat. Bulvární tisk si může takto dovolit se skutečností nakládat, ale nemyslím si, že by někdo mohl takto vědecky uvažovat,“ říká Stojanovićová. Suzana Rajićová opakuje známé stanovisko na vznik první světové války: „Světová i naše věda si stojí za tím, že sarajevský atentát byl pouze jiskrou, která se osvědčila k politickým účelům. Válka, ta byla již dávno před tímto připravována. Sarajevský atentát lze stěží považovat za základ válečného konfliktu světového měřítka, který do té doby civilizace ještě nepoznala.“ Navíc se do diskuse vložil také srbský premiér Ivica Dačić, který se vyslovil v tom smyslu, že Srbsko v žádném případě nepřipustí překrucování historie v tom smyslu, že by Srbové byli nařčení z toho, že rozpoutali první světovou válku.

Pohled českého konzervativce

Zcela odmítavé stanovisko k sarajevskému atentátu i osobě Gavrila Principa zaujal například roku 2014 také známý konzervativní politolog a publicista Roman Joch:

Za války je přípustné útočit na státníka druhé země coby vrchního velitele (nebo alespoň představitele) vojenské moci – 28. června 1914 se však žádná válka neodehrávala. Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku je neospravedlnitelný, a ti, kdo jej obhajují, se zastávají vraždy.

Považovat Gavrila Principa, který na ně nakonec atentát spáchal, za hrdinu znamená považovat za hrdinu vraha. Dopustil se totiž neobhajitelné dvojnásobné vraždy a svým činem spustil lavinu událostí, jež prostřednictvím mylných a přehnaných rozhodnutí tehdejších evropských státníků vedly k hekatombám a největší katastrofě v Evropě za uplynulých dvě stě let.

*

Sarajevský atentát patří mezi ty historické události, na jejichž hodnocení patrně nebude nikdy možná shoda ani u těch nejerudovanějších historiků a politologů, neboť v jejich hodnoceních bude hrát vždy výraznou – a možná rozhodující – roli politické přesvědčení, etnický původ či státní příslušnost.

Sarajevské drama z června 1914 bude vždy pochopitelně rozdělovat Srby na straně jedné a Chorvaty a muslimy, případně i další Evropany na straně druhé, avšak v hodnocení této události je nutno vyhnout se násilným politickým aktualizacím a povrchním soudům.

Sarajevský atentát nebyl důvodem pro rozpoutání první světové války, stal se však její nejdůležitější – a v rakouských a německých vojenských kruzích patrně velmi vítanou – záminkou. To si ovšem mohl dvacetiletý Gavrilo Princip 28. 6. 1914 těžko uvědomit.

Informační zdroje: Černý, V., Atentát v Sarajevu, Praha 2013; Pernes, J., Život plný nepřátel, Praha 1994; Milenkovičová, I., Na Gavrila nám nesahejte, říkají Srbové, Lidové noviny 29. 6. 2015.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.