Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 2 > Tomáš Tichák: Půlnoční kohout

Album

Tomáš Tichák

Půlnoční kohout

Sedím v podkrovní pracovně, je půlnoc, ťukám do kláves počítače, za oknem tma. Nikdy ne ticho. A dá se poznat, jede-li osobní vlak do Uničova, čili krátká Regionova, nebo spěšný do Šumperka. Anebo dunivý dlouhý nákladní. Pokud lokomotiva zahouká, znamená to déšť. Nedaleký přejezd je háklivý na vlhko a stávalo se, že signalizace zvonila bezdůvodně. A tak strojvedoucí projíždějí krokem a varují houkáním. Výsledkem byly pochopitelně rozhořčené stížnosti obyvatel okolních domů na noční pískot nebo troubení. Mně to ovšem nevadí, aspoň poznám druh lokomotivy.

Když začne na střeše klepat uvolněná taška, je zase jasné, že na nedaleké Jedové užuž padají kůrovcem oslabené stromy, a bouchá-li silně, že se blíží Herwart či Kyrill.

A když až od Lidlu dolehne dunivý štěkot, není pochyb, že náš pes opět roztrhal plot k sousedům. Vlastně si v tom okamžiku dokážu představit, že nevidomý se může dovídat o světě vše.

Jen jedno akustické znamení zůstává záhadou. Vždy zhruba o půl jedné se vynoří z šumů noci jasný hlas kohouta. Neznámo odkud a hlavně neznámo proč. Vymýšlíme hypotézy: Byl dovezen z nějakého dálného východu a nezvládl aklimatizaci? Prchl z velkodrůbežárny, kde se noc a den vyvolávají uměle pro vyšší snůšku nosnic? Anebo má prostě jako každý jiný tvor právo se obyčejně pomátnout? – Možná to vůbec nic neznamená.

Ale proč by mělo všechno hned něco znamenat? Jsem skálopevným příznivcem racionálních vysvětlení a skeptikem vůči všemu iracionálnímu, to ale neznamená, že nemám rád tajemství. Naopak, věřím, že svět je sice poznatelný, ale přesto kouzelný. Jeho mystériem je cesta k poznání.

V rubrice Pro a proti Českého rozhlasu Plus se vedla hned po Velikonocích polemika o výzvě papeže Františka mladým Křičte, nenechte se umlčet. Komunistický poslanec zastával konzervativní pozici, na níž by se jistě shodl s částí české pravice. Že totiž mladí nemají co křičet „Miloše do koše“ na náměstí, ale mají se učit uznávat zvolené politiky. A nezletilci, za které odpovídají rodiče, že by už vůbec proti ničemu demonstrovat neměli. Organizátor studentských protestů nazvaných Vyjdi ven oponoval, že v mladých se právě tímto probouzí zájem o věci veřejné. A taky že požadují slušnost a morálku v politice, což je dozajista správné.

Skoro by se mi chtělo říct, že manifestací za slušnost už bylo bezpočet a že je to zas jen další naivní, a tedy bezzubá protestní vlnka typu Děkujeme, odejděte. Já bych šel demonstrovat také, ale proti něčemu konkrétnímu, třeba proti kažení a planění českého jazyka. Proti výroku, který pronesla členka vlády (ač v demisi): „Zavnímali jsme, že díky brexitu může dojít k ponížení eurodotací.“ Anebo proti novinovému titulku „Zeman bodoval, na Vysočinu nechce i za cenu ztráty duše.“ Vždyť devastací jazyka se tupí i myšlení! To je přece jasnější fronta než vágní boj za slušnost.

Ale František mně, bezvěrci, nasadil brouka do hlavy. Existuje mnoho způsobů, řekl, jak mladým „... nechat jejich sny, aby zvětraly, proměnit je v pochmurné, malicherné, žalostné snění“. I to jejich poznávání světa bezelstným vzdorem, napadlo mne, je kouzlo, které dává životu a světu smysl. A taky má v sobě energii, která z nás moudrých, deziluzemi vyléčených starců vyprchala.

Pak, zase v noci, jen co se rozlehlo kokrhání, vzpomněl jsem si z čista jasna na slova: „Van smrti se lísá kolem čela / kohout hvězdy zobe zpívá / smrt se vyplašila.“ Vynořily se, literárně nedovzdělanému průmyslováku, neznámo odkud a neznámo proč. Chytrý telefon, který jsem dostal k Vánocům, mi však hned vysvětlil, že básnická sbírka Kohout plaší smrt Františka Halase z roku 1930 neodráží atmosféru hrozby blížící se války, jak jsem se mylně domníval, ale obecně lidský pocit mladého člověka, který dospívá k poznání tragiky lidského osudu.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.