Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 3 > Heda Čepelová, Miroslav Jašurek: Vzdělání není řešení

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Vzdělání není řešení

„Žijeme ve společnosti vědění. Tato věta dává křídla politikům, pedagogům, reformátorům univerzit, evropským komisařům, je hnací silou vědců, trhů i podniků,“ začíná studie rakouského filozofa Konrada Paula Liessmanna, která vešla do českého povědomí před deseti lety pod názvem Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění.

Dílo tehdy elegantně zapadlo do české diskuse o reformách vysokého školství a výzkumu, s nimiž spojila své jméno česká pravice v čele s ODS a TOP 09. Liessmannovy teze poskytovaly bezpečný argumentační prostor pro odmítnutí politických změn, jež ve své původní podobě nakonec skutečně neprošly. S reformními záměry ovšem vzalo za své i nadšení, s jakým byla studie o ohroženém vzdělávání přijímána. Dnes můžeme paradoxně pozorovat stejně, nebo dokonce i více praktických projevů toho, čemu Liessmann říká ekonomizace a industrializace vědění. A nikdo se přitom nemusí ohánět reformami – prostě jsme se z úspěšného boje o vzdělávání radovali předčasně.

Jedním z příkladů je současný (zlo)zvyk označovat jako vzdělávání procesy, které s poznáváním mají společného jen málo. Pod pojmem vzdělávání dnes můžeme najít třeba ovlivňování preferencí spotřebitelů – třeba když se čeští farmáři spolu s ministerstvem zemědělství rozhodnou vést osvětovou kampaň na podporu českých potravin a chtějí veřejnost vzdělat v tom, co je dobré. Nic proti českým potravinám, ale bavíme se o osvětě sloužící předem danému cíli – ne o vzdělávání.

Motivace českých farmářů jsou přitom docela legitimní. Právě proto se na tomto případě dá pěkně ukázat, jak se ze vzdělávání v českých podmínkách stala instrumentální popelka, která za všechny své starší sestřičky vždycky všechno odskáče. Problém není v tom, že kvality českého Eidamu v porovnání s holandskou Goudou v očích mnohých blednou. Stejně tak vzdělání „může“ za to, že firmám chybějí inženýři, nejbližší sklenář bydlí v sousedním městě a nemocnice zoufale shánějí zdravotní sestry. A „může“ také za to, že se lidé zadlužují a čelí pak exekucím, neumějí chránit svá data na internetu, někdy dokonce snad i za to, že špatně volí. Na to všechno totiž dnes s narůstající intenzitou slyšíme stále stejnou odpověď – musíme lidi vzdělat.

Abychom předešli nedorozumění: nesnažíme se tvrdit, že je špatné se vyučit soustružníkem nebo že jediným správným výsledkem vzdělávání má být komplexní filosofie a poznání smyslu světa. Nebavíme se tu o tom, kdo má výuční list a kdo vysokoškolský titul. Bavíme se o alibistické snaze svalit odpovědnost na iluzorní nevzdělanost lidí, protože to je snazší, než si připustit, že žijeme v nedokonalém nebo nespravedlivém ekonomickém a sociálním systému.

Existuje systémový rys, který nasvědčuje tomu, že argument nevzdělaností patří do arzenálu starých dobrých neoliberálních rozleptávačů sociálního státu. Umožňuje totiž efektivně přenést odpovědnost za problém na ty, již jsou ve skutečnosti jeho obětí. Chceme-li exekuce řešit vzděláváním, říkáme tím vlastně, že dnešní problém předlužení je jen sumou více než 800 tisíc individuálních vzdělanostních selhání. Představa natolik absurdní, že snad ani není třeba dopočítávat, kolik základních škol bychom pro takový objem nevzdělanců museli vyčlenit a zda by je vlastně měl kdo učit.

Jednu vsuvku v tomto směru si ale neodpustíme. Dluh je pro dnešní podobu finančního kapitalismu tak zásadní nástroj růstu, že by správná výchova k exekuční sebeobraně ve skutečnosti měla odpovídat na otázku „jak být pro systém dostatečně významný, aby mě navzdory předluženosti nenechal zkolabovat“. V tom tkví základní rozdíl mezi úspěšným byznysem a kolabující domácností.

Převádění systémových problémů na individuální odpovědnost zřídkakdy vede k řešení, což přispívá k společenskému napětí. V případě vzdělávání má ale ještě jeden dopad. Nutí nás si myslet, že vzdělání je cesta k úspěchu. Má to logiku. Pokud sociální vyloučení nebo finanční problémy připisujeme nevzdělanosti, pak musí vzdělávání vést k pravému opaku.

Proč jsme si zvykli spojovat úspěch právě se vzděláním? Podobně jako jsme ztotožnili vlastnické bydlení s hypotečním úvěrem. Je to odraz ekonomického modelu, který nám ukazuje budoucnost jako nesamozřejmou a nutí nás tím si úspěch a štěstí předplácet – mnoha lety utažených opasků, tvrdé práce a splácení dluhů. V jádru boje proti univerzitnímu školnému stálo právě odmítnutí myšlenky, že by budoucnost měla být na prodej. Za vzdělání dnes sice neplatíme, ale úspěšnou budoucnost bychom si pojistili rádi.

Je to ale riskantní hra. Spojení s úspěchem totiž mění pohled veřejnosti na to, zda je vzdělání právo, zásluha nebo výsada. Před časem jsme v analytické studii porovnávali vývoj politických postojů k předčasnému ukončení vysokoškolského studia. Zatímco ještě v devadesátých letech hlavní aktéři – politici nebo i novináři – docela běžně tvrdili, že jsou takzvané „drop-outy“ vůči studentům nespravedlivé, v průběhu první dekády nového milénia nabývaly na síle názory, podle kterých by na univerzitách vůbec neměli být ti, co na to intelektuálně zkrátka „nemají“. Odtud jen kousek k postoji, že by studenti obecně měli být rádi, že na škole vůbec jsou, a nejlépe za to platit. O tom, že pod vlajkou tažení k úspěchu zvítězil meritokratický pohled nejen na univerzity, ale i na celý vzdělávací systém, svědčí i podoba politické debaty o inkluzi nebo státních maturitách. Všude tam se postupně prosazuje přístup, podle kterého je vzdělání nesamozřejmá výsada jen pro vybrané.

Myšlenka, že vzdělání nás vytáhne do kasty úspěšných, má v dlouhodobém měřítku zničující dopad i na důvěru v instituce, které se vzděláváním zabývají – od škol a univerzit přes neziskové organizace šířící osvětu až po úřady státní správy, které chtějí vysvětlovat zákony. Jednoduše řečeno: nejdřív jsme vzdělání ztotožnili s úspěchem, a pak si celá řada lidí zažila pocit, že jejich úsilí nepřineslo úspěch v dostatečné míře, třeba proto, že nemají adekvátní prestiž nebo finanční ohodnocení. Opakované zklamání vede až k odmítnutí představy, že by člověk měl pro příště někoho poslouchat. Ochota opírat se o „selský rozum“, spoléhat se na „vysokou školu života“ a zajímat se o konspirační teorie všeho druhu se ztrátou důvěry v tradiční vzdělavatele nepochybně souvisí.

Příčin takového vývoje je nepochybně víc. Svoji roli hraje i fakt, že rychlý rozvoj nových technologií vytváří nečekané nové prostory pro úspěch postavený na odvaze, finančním riziku a inovativnosti spíš než na bezpečné reprodukci kánonu. Řada lidí může mít oprávněný dojem, že jejich životní zkušenosti nejsou spravedlivě doceněné. Základní problém netkví v technologickém pokroku, ale v tom, že do vzdělávání vkládáme tolik nadějí na úspěšnější život – ne na spravedlivější společnost nebo přehlednější svět.

Žádná škola nebo vzdělávací kurs nedokáže naučit, jak získat moc a vliv, což je v naší společnosti stále výlučnějším faktorem úspěchu, jak nakonec dokazují přední mudrcové selského rozumu v čele s vrcholnými politiky v různých stranických barvách. Vzdělání může vést ke společenským změnám nebo odpovídat na lidské potřeby, ale individuální úspěch zaručit nedokáže.

Liessmannova Teorie nevzdělanosti před časem pomohla podnítit debatu o tom, zda náhodou naše společnost netrpí neustálým zjednodušováním lidských potřeb a projevů na čistě užitkové, vědomé a racionální jednání, za které si každý může sám. Dnes jako by se modla zlatého telete zase pokojně uvelebila na vrcholu vzdělávací pyramidy úspěchu. Ačkoliv politici nestraší reformami, je nejvyšší čas se vrátit do obranných pozic – dokud ještě máme vůli poslouchat.

Autorka a autor se několik let seriózně zabývali vzdělávací politikou.

Heda Čepelová

Miroslav Jašurek (1983) je politolog, člen Představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.