Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 3 > Václav Klusoň: Pohádka o pravdě

Václav Klusoň

Pohádka o pravdě

V pradávné době žil na našem území národ, který uznával jen lži, podvody a nenávist. Nenáviděl pravdu a ctnost. Byl to národ Nelidů. V jeho čele stál Velký Nelid, který byl geniálním a celým národem uznávaným lhářem a podvodníkem. Národ ho ctil a miloval... Z té doby neexistují přirozeně žádné památky ani záznamy. Dochovaly se jen pověsti, které si generace po generace předávaly, protože informovaly o způsobu života tehdejších Nelidů.

O co tedy podle Nelidů šlo? Především pravda a čest nejsou žádnými hodnotami, které by člověka vedly ke štěstí a k blahobytu. Naopak lži, podvody a krádeže jsou spolehlivými směrníky cesty k úspěšnému a snadnému životu. Proto jsou informace o pradávných Nelidech pro někoho tak přitažlivé. Velký Nelid nepožadoval od svých poddaných nic více než poslušnost a naprostou víru ve své poselství. Nabádal svůj lid však k tomu, aby nepodléhal různým iluzím, že by lid mohl sám rozhodovat o svém osudu i o osudu celého národa a že tuto možnost by měl mít i každý jednotlivec. To je na první pohled sice přitažlivé, avšak v praxi nerealizovatelné. Představme si, že by každý Nelid měl mít o tom vlastní představu, zpravidla velmi odlišnou od názorů a představ ostatních, a že by ji velmi urputně hájil a prosazoval. Prostě proto, že je egoista a že není zvyklý brát ohled na zájmy a potřeby ostatních. Proto pojmy demokracie, ať zastupitelské, či přímé, byly neznámé a nepotřebné. Vládu držel pevně v rukou jen Velký Nelid, který byl absolutním vládcem.

Společenský blahobyt, nebo společenský úpadek?

V roce 1971 u nás vyšel překlad knihy amerického profesora Kenntha J. Arrowa Společenský výběr a individuální hodnoty (Social Choice and Individual Values, Yale University 1951, 1963). Kniha vzbudila velký zájem a autor za ni obdržel Nobelovu cenu za ekonomii. Dokázal v ní, že nelze žádným racionálním a současně demokratickým způsobem dospět k cílové funkci společnosti, která by byla odvoditelná z cílových, resp. preferenčních funkcí členů společnosti. Závažnost této věty spočívá v tom, že vyzdvihla pilíř zastupitelské demokracie a otřásla případným pilířem tzv. demokracie přímé, která je teď u nás tolik v módě.

Výběr cílové funkce je však omezen řadou podmínek. Uvedeme zde jen dvě. První je podmínka tzv. občanské svrchovanosti, která znamená, že cílová funkce nesmí být vnucená. To je velmi závažná podmínka kupř. v trestním právu. Připomeňme si, že v komunistických režimech neměl obžalovaný obhájce a že před soudem musel sám svou nevinu prokazovat, resp. popírat tvrzení obžaloby. To v praxi totalitního soudnictví umožňovalo nutit obžalované, aby o své vině či nevině lhali. Aby se přiznávali k činům, které nevykonali nebo jichž se nedopustili. Aby nemluvili pravdu, nýbrž aby lhali. Připomínám proces s Rudolfem Slánským a jeho skupinou v padesátých letech. Obvinění byli tehdy vyšetřováni a uvězněni na zámku Koloděje. Tenkráte se mluvilo o tom, že obžalovaní si museli sepisovat dlouhé traktáty o tom, jak své zločiny páchali. Bylo jim za to slíbeno zmírnění nebo odpuštění trestu. Takový slib nebyl samozřejmě dodržen.

Dalším příkladem, kdy podmínka svrchovanosti byla flagrantně porušována, bylo tzv. útrpné právo. U nás bylo toto právo uplatňováno ještě v době vlády Marie Terezie. V útrpném právu neplatila presumpce neviny, nýbrž naopak presumpce viny. Úkolem trestního řízení pak bylo přinutit obžalovaného, aby svou vinu přiznal. K přiznání viny bylo využito mučení. Bylo několik stupňů mučení, z nichž nejvyšším bylo vytažení na skřipec a pálení těla na žebříku, při tom byly vyslýchanému vymknuty klouby, natržena kloubová pouzdra atd. Jeden stupeň neměl trvat déle než 15minut. Mučení bylo přípustné jen u trestných činů, za něž hrozil trest smrti. Obžalovaný, i když všechny tyto hrůzy přečkal, nebyl osvobozen, byl propuštěn jen na „volnou nohu“ a řízení mohlo být znovu obnoveno, jestliže se objevily nové důkazy (tortura byla zrušena v roce 1773). Blíže viz: Karel Malý, České právo v minulosti. 1995.

Další podmínkou existence funkce je podmínka nediktátorství, což znamená, že výběr variant funkce nesmí být založen výhradně na preferencích jednoho člověka. To znamená, že funkce společenského blahobytu nesmí být diktátorská. Diktátor, tedy Velký Nelid, nemá v tomto systému místo.

Pravdosloví – zlatá zrnéčka pravdy

Pravda, resp. pravdomluvnost je nezbytnou podmínkou pro udržení každé společnosti a pro její zdárný rozvoj. K pravdě se po dlouhá tisíciletí vyslovovaly mnohé nejvýznamnější osobnosti. Nejprve si uvedeme dva známé a velmi důležité výroky z české historie.

Mistr Jan Hus ve Výkladu viery mimo jiné napsal: „... věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti...“ Pozoruhodný je jeho první pokyn hledání pravdy. Pravda totiž na první pohled není zřejmá, musí se proto hledat.

T. G. Masaryk své odhodlání odhalovat a bránit pravdu ve svém životě osvědčil mnohokrát. Příklad za všechny byl jeho bojnepravost rukopisů. Falešné rukopisy Královédvorský a Zelenohorský byly vrcholem neúcty k pravdivému historickému poznání, přitom měly pozvednout sebevědomí českého národa. Boj za nepravost, a tedy za nepravdivost těchto rukopisů podstoupil Masaryk v osmdesátých letech 19. století a vyvolal tím proti sobě velké pohoršení u převážné většiny tehdejší společnosti. Tento boj však skončil Masarykovým vítězstvím a ukázal na morální stránku historického poznání.

Dalším příkladem Masarykovy angažovanosti ve věci pravdy byl případ tzv. hilsneriády, který se udál na sklonku 19. století. Devatenáctiletá švadlena Anežka Hrůzová byla při cestě z práce ubodána v lese nedaleko svého bydliště. Z vraždy byl obviněn potulný židovský mladík, který byl na základě nepřímých důkazů odsouzen k trestu smrti. Podle mínění soudu i veřejnosti šlo o rituální vraždu. Na obranu odsouzeného vystoupil T. G. Masaryk, který rituální vraždu označil za pověru a celý proces za antisemitský. Sklidil za to nenávist veřejnosti. František Soukup ve své knize T. G. Masaryk, politický průkopník, sociální reformátor a prezident státu napsal, že Masarykovo vystoupení bylo obhajobou pravdy před pověrou: „Žádný člověk nebyl v dějinách českého národa tak zneuctěn jako Masaryk. Až do universitních síní zalehl chuligánský řev ulice a zfanatizovaní studenti násilím umlčovali profesorova slova... A universitní senát udělil Masarykovi dovolenou až do konce zimního semestru, aby jeho přednášky byly zastaveny.“ O osmnáct let později se Masaryk stal prvním prezidentem Československé republiky, o jejíž založení se svým promyšleným a důsledným odbojem za války v podstatné míře zasloužil. V tomto případě se skutečně potvrdilo, že pravda vítězí.

Další zrnéčka pravdy

Když myslí 50 milionů totéž, není to o nic pravdivější nežli to, co myslí jeden. Hlasováním nelze k pravdě dospět, protože hledání pravdy není demokratickým procesem.

Jásavý souhlas se vším, co Velký Nelid říká, bychom měli doplňovat přestávkami, v nichž bychom se trochu zamýšleli nad tím, co opravdu říká. V takových okamžicích se velká překvapení nevylučují.

Abych mohl lhát, musím znát pravdu.
Láska k pravdě vyžaduje odpor ke lži.
Ziskuchtivec obvykle lže více nežli pravdomluvec.
Nabídka lží bývá pestřejší nežli nabídka pravdy.
Neměli bychom mít zálibu v polopravdách ani v pololžích.
Byl uštknut nenávistí, takže se k pravdě již nedobelhal.
Vzejde-li z pravdy pohoršení, lépe jest, aby pohoršení vzešlo, než aby se pravda utajovala. (sv. Jeroným)
Soutěž lhářů. První cenu získal člověk, který mluvil pravdu. (Ilja Ilf)
Ukolébávat se slepou vírou je vždy snadnější nežli podstupovat klopotnou a dlouhou cestu rozumového poznávání pravdy. Nejsme národem nevěřících, jak se často tvrdí, ale rádi věříme a méně rádi používáme rozum.
Neumírám, jen přecházím do jiného světa; do světa pravdy, cti, spravedlnosti a lásky.
Potud ukázky ze slovníku pravdosloví.

Vyhledávání pravdy

Ekonomové se často setkávají s těmito dvěma pojmy: vyhledávání zisku (profit-seeking) a vyhledávání renty (rent-seeking). V prvním případě jde většinou o zisk z podnikatelských aktivit, ve druhém případě o trvalé platby z finančních nebo hmotných aktiv. V poslední době jsem se však setkal i s pojmem profit-conquering, tj. dobývání zisku. Toto označení vyvolává představu, že zisk je obehnán vysokou hradbou, která brání jeho vyhledání. Zdá se mně proto vhodnější použít „hradební“ představu spíše na vyhledávání pravdy a pro tento účel používat pojem dobývání pravdy (truth-conquering). I v tomto případě brání k proniknutí k pravdě vysoké hradby, jež jsou uhněteny ze lží a podvodů, na nichž kdysi strážili Nelidové. Uvnitř hradeb pak byla ukryta pravda. Můžeme tedy i dnes říci, že přemůžeme-li Nelidy, dospějeme k pravdě. Shrňme si tedy: vyhledáváme zisk nebo rentu, dobýváme však pravdu.

Poznávání pravdy je procesem, v němž jsou vyslovovány hypotézy, jež jsou postupně testovány z hlediska jejich shody s fakty. Vědění má provizorní, hypotetický charakter. Z tohoto hlediska je pravda jakési vědecké provizorium. Pokud tento postoj uplatníme i na Husovu formuli, velmi se přiblížíme teorii vědeckého poznání, jak ji ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé formuloval britský filozof K. R. Popper. Podle něj vědecká teorie poznání hledá především fakta, která ji mohou vyvrátit: „... vědecký charakter teorie tvoří možnost jejího testování, tedy možnost jejího vyvrácení nebo její falsifikovatelnost...“ Takovýto postup je nepochybně podmínkou společenského pokroku. Vědy je nutno interpretovat jako systémy hypotéz – namísto souboru poznatků, které používáme tak dlouho, dokud jejich nepravdivost není prokázána. Vědecká teorie zdaleka nehledá fakta, která ji potvrzují, nýbrž zejména ta, která ji vyvracejí. „Fakta potvrzují teorii pouze tehdy, jsou-li výsledkem neúspěšných pokusů o vyvrácení jejich předpovědí, svědčí-li tedy v její prospěch... Vědecký charakter teorie tvoří možnost jejího testování, tedy možnost jejího vyvrácení nebo její falsifikovatelnost..., vyvracení hypotéz je tak hybatelem vědeckého pokroku.“ (v. c. d., II. díl)

Pravda versus iluze

Iluzí rozumíme falešnou, obvykle subjektivně zkreslenou představu o skutečnosti. Iluzím podléhající jednotlivec je na hony vzdálen tomu, aby pravdivost na něj doléhajících tvrzení kriticky zkoumal a testoval. Raději jim věří. Dav „věřících“, většinou také bezmocných, věří v moudrost a šlechetnost mocných. I samotní vládci preferují „věřící“ před racionálně uvažujícími jednotlivci. Ti jsou pro ně jen podezřelými nebezpečnými heretiky a buřiči. Snadněji se totiž vládne „věřícím“ nežli racionálně uvažujícím a kriticky zkoumajícím jednotlivcům. Vládci však zapomínají na to, že dav „věřících“, dosud oddaných a poslušných, jim může připravit i velmi horké chvíle, bude-li ve svých nadějích a v očekáváních, tedy ve své víře, posléze zklamán. Pokud se iluze zhroutí, může být dav zklamaných i velmi krutý. Tak tomu bylo v minulosti a stejně je tomu i v přítomnosti. Proto dnes zklamaní „věřící“ v mnohých částech světa volí násilí. Neměli by to bez povšimnutí a lehkomyslně přecházet ani naši současní politici, prosazující reformy bez větší dohody s občany a záměrně v nich vyvolávající mnohé iluze...

Velké iluze ekonomické transformace

A nyní k některým uzlovým bodům naší někdejší ekonomické transformace, v nichž právě iluze občanů sehrály velkou roli. První velkou polistopadovou iluzí bylo, že postačí odstranit železnou oponu, nastolit demokratický režim a rychle uskutečnit ekonomické reformy, abychom mohli vstoupit do společnosti hojnosti a neomezených příležitostí. Že nás pak v krátké době čeká jen blahobyt. Avšak již mnoho let předtím J. K. Galbraith ve své proslulé knize Společnost hojnosti varoval, že dnešní rozvinuté ekonomiky se nezrodily z bohatství, nýbrž že byly produktem světa, v němž chudoba byla obvyklým údělem lidstva. Nelze zapomínat na to, že kapitalistická společnost založená na soukromém vlastnictví a na mechanismu soutěžního trhu nabízí většině lidí tvrdý boj o existenci, který je spojen s mnohými riziky, že toto společenské uspořádání nutně produkuje velké sociální nerovnosti. To si lidé bezprostředně po Listopadu nemohli uvědomovat. Nebylo divu, jejich představy o kapitalismu byly značně zkreslené. Jen obtížně se dostávali na Západ, kde pak obdivovali masivní a pestrou nabídku zboží v rozzářených supermarketech. Možnosti si z toho něco koupit však byly velmi omezené. A právě v takové atmosféře přicházeli vládní reformátoři se slibem brzkého blahobytu, bude-li uskutečněna rychlá transformace ekonomiky, tehdy označovaná za šokovou terapii. A občané jim rádi a téměř s jásotem uvěřili...

Soukromý vlastník – odpovědný vlastník

Počátek vlády velkých iluzí datuji rokem 1991. Základní iluzí bylo tvrzení vládních reformátorů, že pouze soukromý vlastník je odpovědným vlastníkem.toho vyplývalo, že naopak stát jako subjekt společenského vlastnictví je vlastníkem neodpovědným, že již z definice nemůže být dobrým hospodářem, neboť podstatou jeho existence je plýtvání! Cestou k výkonnosti a k hospodárnosti proto musí být plošné zrušení společenského vlastnictví prostřednictvím rychlé a důsledné privatizace výrobních prostředků, a to za jakoukoliv cenu. Co je důležité, je čas, nikoliv cena! Jak známo, k podstatě vlastnické odpovědnosti patří, že jednáním jednoho vlastníka nesmějí být narušena vlastnická práva jiného vlastníka. Soukromý vlastník je odpovědným vlastníkem tehdy a jen tehdy, jestliže při výkonu svých vlastŹnických práv nenarušuje vlastnická práva druhých osob, tedy ani vlastnická práva státu. A právě zde si snadno vybavujeme množství případů zproŹnevěr, podvodů, skrytých i otevřených krádeží, kterých se někteří soukromí vlastníci dopouštěli a stále dopouštějí. Tyto zkušenosti proto pravdivost teze o zodpovědnosti soukromého vlastníka nepotvrzují. Nalezneme-li totiž jediný fakt, který dané tvrzení nepotvrzuje, nemůžeme je považovat za pravdivé. Není proto třeba pochybovat o nepravdivosti první vyslovené teze, která je pouhým mýtem či iluzí. A položme si tuto otázku: kdo je více nezodpovědným – plýtvavý stát, nebo soukromý vlastník? Posledně jmenovaný potřebuje ke své nezodpovědné existenci i nezodpovědný stát. Proto na něj nedá i přes deshonestující řeči dopustit; bez něj by totiž nemohl své korupční činnosti provozovat. Nezodpovědný stát a nezodpovědný soukromý vlastník žijí ve vzájemné symbióze a velmi si to pochvalují. Post-transformační stát již zdaleka není jen nehospodárný, nýbrž je doslova výkladní skříní korupce. Tu sice politici na oko kritizují, jsou však s ní existenčně spjati. Je to velký paradox celého polistopadového vývoje.

Jak si být sám sobě společníkem

Další pozoruhodnou a současně i osudovou iluzí naší transformace bylo přesvědčení, že jediná osoba může být sama sobě společníkem. To není vtip ani psychická úchylka, nýbrž jedno ze základních ustanovení vládní reformy, týkající se zakládání akciových spoŹlečností. Zákon o akciových společnostech z roku 1990 totiž stanovil, že společnost lze založit i jediným zakladatelem, a to tím způsobem, že jediným akcionářem je právnická osoba. Je to velká zvláštnost; kupř. v Německu je zapotřebí ke vzniku akciové společnosti alespoň pěti osob, u nás někdejší obchodní zákoník obsahoval důležité ustanovení, že celý akciový kapitál nemůže být upsán jedinou osobou, neboť „... akciová společnost je spolkem, a je tudíž ke vzniku jejímu zapotřebí účastenství více osob...“. I osamělý člověk, protože sám sobě nemůže být společníkem, obvykle si pořídí alespoň domácího miláčka. Ani toho však reformátoři do procesu zakládání akciových společností nevpustili. Avšak vážně: protože stát nemůže být sám sobě společníkem, není možno takovou absurdní přeměnu státního podniku za akciovou společnost považovat. Proč byla tato absurdita pro vládní reformátory tak lákavá, byla důležitá okolnost, že stát, který nebude mít při založení společnosti žádné společníky, nebude mít ani oponenty pro ocenění svého věcného vkladu, který do nové společnosti vkládá. Silně podhodnocený a případně zadlužený majetek zůstane skryt. Vládní reformátoři byli uneseni iluzorní představou, že nově založené státní podniky na akcie (nikoliv akciové společnosti) otevřou dveře k rychlému odprodeji jejich akcií, příp. k jejich bezúplatnému převodu na občany. Podle nich simultánní zakladatelská aktivita státu byla jen první etapou, na niž měl bezprostředně navázat prodej akcií na trhu, přirozeně již za tržní cenu. Předpokládali tedy rychlý vznik kapitálového trhu, což byla další velká iluze. Založení akciové společnosti více zakladateli znamená, že se již při jejím zaŹložení kromě věcného vkladu státu upisuje nový kapitál, takže celkový základní kapitál nové společnosti je vyšší, nežli kolik činí základní kapitál dosavadního státního podniku. Proto by bylo v tomto případě oprávněné hovořit o privatizaci v okamžiku založení akciové společnosti. Naopak metoda založená na jednom zakladateli vstup nového kapitálu do takto transformovaného podniku uzavřela a vlastní privatizaci odložila na pozdější dobu. Výnosy z pozdějších prodejů akcií plynuly přirozeně do rukou státu, nikoliv do nové společnosti, která však již při svém založení nový pohotový kapitál nutně potřebovala. Rozprodej akcií, jenž byl u této privatizační metody v rukou státních úředníků, jim nabídl velmi významné korupční příležitosti. To vše se v průběhu dvaceti let plně potvrdilo v rozměru, který ani největší pesimista tehdy neočekával...

Privatizovat lze i bez špetky kapitálu

Další velkou iluzí naší transformace byla koncepce privatizace bez kapitálu, tj. představa, že bezúplatný převod státního majetku na občany nás dovede k výkonné tržní ekonomice stejně spolehlivě jako různé formy jeho prodeje; že rychle a zdarma převede státní podniky do soukromých rukou, vytvoří kapitálový trh a nebude vyžadovat žádný kapitál, který údajně nebyl v požadovaném rozsahu k dispozici. Zapomnělo se na to, že argument nedostatku domácího kapitálu bude působit i v neprospěch vzniku kapitálového trhu, neboť očekávané masivní a těkavé nabídce zdarma nabytých akcií nebude v tom případě možno čelit stejně masivní poptávkou po kupónových akciích ze strany seriózních investorů. Pokud se však po ukončení kupónové privatizace nabídka těchto akcií setká s dostatečnou poptávkou po nich, potom se teze o nedostatku domácího kapitálu nepotvrdí a kupónová priŹvatizace jako taková byla zbytečná. Pokud ovšem poptávka bude nedostatečná, přínos této privatizace k vytvoření kapitálového trhu nebude žádný nebo jen malý a o její smysluplnosti lze rovněž pochybovat. Jak víme, kupónové akcie se snadno rozprodaly, často za neodpovídající velmi nízké ceny, a výnosy z těchto prodejů občané většinou použili pro nákup spotřebních statků a ne k dalším investicím. Tyto prostředky sloužily k velkým spekulativním nákupům a prodejům. Můžeme tedy naši úvahu uzavřít takto: bez dostatečného kapitálu nelze žádnou privatizaci, tedy ani privatizaci bezúplatnou realizovat. Každý objem kapitálu, který se v podobě koupěschopné poptávky po kupónových akciích na sekundárním trhu posléze objeví, vyvolává pochybnosti o smysluplnosti kupónové privatizace a prokazuje, že šlo o pouhou iluzi, nikoliv o reálně použitelnou metodu privatizace.

Akciové opojení

I tak bychom mohli charakterizovat atmosféru, která vznikla jako důsledek masového využívání podnikatelské formy akciové společnosti v průběhu transformace. Nasnadě je otázka: čemu tato forma podnikání za tak velkou oblibu vděčila a stále vděčí? Její protagonisté tvrdí, že je to forma, v níž mohou vlastníci, tj. akcionáři, nejúčinněji prosazovat své zájmy na maximální hospodárnosti a na maximálních ziscích. Jde bohužel jen o další iluzi svědčící o velkých neznalostech podmínek moderního podnikání. Každý student ekonomie ví, že i když kořeny těchto společností lze nalézt již ve středověku, k jejich velkému rozvoji došlo až na počátku 19. století, kdy se staly hlavním podmiňujícím fenoménem průmyslové revoluce umožňujícím rychlou akumulaci a mobilizaci kapitálu. Díky tomu se akciová společnost od samého začátku stala představitelkou velkého podnikání. A je jí dodnes. Důležité je vědět, že rozlišujeme dvě skupiny akciových společnosti; veřejnou společnost (public company) a soukromou společnost (private company). Společnost (korporace) je veřejná, jsou-li její akcie obchodovány na veřejných trzích (burzách). Naopak akcie soukromých společností nejsou na veřejné trhy připuštěny buď proto, že nesplňují přísné podmínky burzy, anebo proto, že společnosti samy nejsou ochotny tyto podmínky plnit. Do druhé skupiny patří povětšinou tzv. rodinné společnosti, avšak i ty se často transformují na společnosti veřejné, protože potřebují pro svůj rozvoj dostatečný kapitál. Veřejné společnosti jsou obvykle založeny na vysokém stupni rozptýlenosti vlastnictví, kdežto u soukromých společností je vlastnictví více koncentrováno. USA a Velká Británie jsou zeměmi vykazujícími vysoký stupeň dekoncentrace akciového vlastnictví. Již pouhý pohled do kurzovního lístku Burzy cenných papírů Praha ukazuje, že naprostá většina našich akciových společností je soukromých. To má své dobré důvody. Prvním z nich je deficit ručení. Za závazky vůči věřitelům ručí společnost jako právnická osoba, nikoliv její vlastníci, tj. akcionáři. V případě platební neschopnosti nebo předlužení a vyhlášení konkursu na majetek společnosti nemají akcionáři vůči věřitelům žádné závazky. Pohledávky věřitelů jsou uspokojovány pouze z aktiv společnosti. To umožňuje i její snadné vytunelování. Stačí, když vlastníci včas převedou majetek společnosti do jiné spřízněné společnosti. To se u veřejné společnosti nemůže tak snadno stát, protože kapitálový trh ručební deficity poměrně účinně překlenuje. Druhým důvodem, proč se naši politici do soukromé společnosti tak zamilovali, je, že jim a jejich stranickým favoritům otevírají možnosti zasednout v dozorčích či správních radách, což jsou funkce velmi dobře honorované, a proto tak přitažlivé, a to nejen pro poslance či senátory, nýbrž i pro volené zastupitele v krajích, městech a obcích. Proto je tak enormní zájem kupř. o privatizaci nemocnic, různých sociálních a kulturních zařízení, vesměs miniaturních velikostí, které ani náhodou nebudou mít naději stát se veřejnými akciovými společnostmi. Forma akciové společnosti zde není nástrojem zvyšování efektivnosti činností, nýbrž prostředkem poskytujícím lukrativní uplatnění zasloužilých straníků a otevírající významné korupční příležitosti. Je až zábavné pozorovat, jak se mnozí nově zvolení poslanci velmi hbitě poohlížejí po takovýchto lukrativních místech v dozorčích radách. Zatímco jsme se ve škole učili, že akciová společnost je společností obchodní, v českých poměrech je též nebo především společností politickou. Právě v soukromé akciové společnosti totiž dochází k velmi účinnému a naprosto nežádoucímu propojení zájmů politických a ekonomických v oblasti podnikání. Proto je soukromá akciová společnost v českých poměrech i jedním z nástrojů korupčního kapitalismu.

Nabídl jsem zde jen nepatrný zlomek iluzí a mýtů, jimž většina našich občanů v průběhu transformace propadla a jimž stále věří. Počet těchto iluzí se nesnížil, nové a nové iluze nás zaplavují a matou i v současnosti, kdy kupř. čelíme velké a velmi nebezpečné iluzi o přímé demokracii. Nebezpečnost iluzí spočívá v tom, že ekonomická moc se snadno transformuje na moc politickou. Aniž by měla k tomu politický mandát, vládne nám účinně a neúprosně. Tzv. zlaté pravidlo Kdo má zlato, stanoví pravidla dnes platí všeobecně. Nejen reformy polistopadové, nýbrž i současné nebo ty, které připravujeme, vytvářejí pro politické zneužití ekonomické moci velký prostor. Proto vzhledem k mnoha iluzím, jež si dnes mnozí občané sami vytvářejí nebo s nimiž jsou konfrontováni, si možná někteří z nich brzo budou klást velmi závažnou otázku: „Žijeme ještě v demokracii, nebo je to jen jedna z dalších velkých iluzí?“

Odpovědností k pravdě

Velká aktuálnost požadavku lidských práv a svobod si zasluhuje, aby byla doplněna neméně důležitým požadavkem odpovědnosti, protože svoboda, příp. o odpovědnost ochuzená, nemůže tvořit základ rozvoje společnosti ani jednotlivce. Právo jednoho totiž předpokládá odpovědnost druhého. Jsou-li vymezena práva jedněch, vzniká povinnost druhých tato práva respektovat. Reciprocita práv a povinností musí být uplatněna jak mezi jednotlivci navzájem, tak mezi jednotlivcem a nějakým celkem, kupř. státem, jak mezi fyzickými, tak mezi právnickými osobami. Mnozí lidé stále ještě nechápou, že bez odpovědnosti se svoboda mění na vládu mocných a silných, spravedlnost na nespravedlnost, a že se může dokonce přeměnit v diktaturu. Deficitu odpovědnosti v chování si začínáme všímat, resp. hodnotu odpovědnosti oceňovat právě v době, v níž jsme svědky zvyšujícího se počtu případů velké neodpovědnosti. Odpovědnost se totiž v době transformace stala vzácným statkem, podobně jako se jím v průběhu 20. století staly čistý vzduch nebo čistá voda. Transformační náklady spojené se snižováním neodpovědnosti bývají velmi vysoké a s postupem času se dále zvyšují. Proto, konfrontováni s velkými deficity odpovědnosti, si začínáme uvědomovat z toho plynoucí aktuální nebezpečí deformace člověka i společnosti. V takové situaci totiž snadno dominují lži a podvody nad pravdou a čestným chováním.

Princip odpovědnosti vztahuje následky jednání (rozhodnutí) na osobu oprávněnou jednat nebo rozhodovat s tím, že pokud jedŹnáním či rozhodnutím byl někdo jiný poškozen, je jednající osoba povinna vzniklou újmu odčinit a poškozené osobě poskytnout odpovídající kompenzaci. Byl-li jednáním spáchán trestný čin, má odpovědnost jednající osoby polohu trestní. Jednat a rozhodovat může přirozeně jen osoba fyzická, a to nejen za sebe, nýbrž i za osobu právnickou, za podnik, veřejnoprávní korporaci, samosprávný celek, státní orgán a pod. V běžné mluvě se však nesprávně hovoří o odpovědnosti podniku, státního orgánu apod. A právě zde se setkáváme s vážnou námitkou; protože v praxi jednají a rozhodují jen konkrétní lidé, nikoliv obec, podnik či stát, je možno hovořit jen o odpovědnosti jednotlivce. Na to však existují různé teoretické názory. Jsem zastáncem tzv. metodologického individualismu, podle něhož jsou i aktivity nějakého celku vždy vykonávány konkrétními jednotlivci, kolektiv jako organizovaný celek vzniká a rozvíjí se jen prostřednictvím konkrétních jednotlivců. Žádný sociální útvar si mimo individuální aktivity nelze představit.

Spravedlnost a pravda

To, že je něco pravdivé, ještě neznamená, že je to i spravedlivé. Ani spravedlnost nelze zaměňovat s pravdivostí. Otázky tohoto druhu nemají smysl; spravedlivým nebo nespravedlivým může být jen postup, kterým se dobíráme k odhalení pravdy. Jde-li o postup vytváření hypotéz a jejich falzifikace, kterého se mohou účastnit všichni, kteří mají na odhalení pravdy zájem a jsou pro to i dostatečně kvalifikováni, můžeme tvrdit, že byl spravedlivý. Způsoby vyhledávání pravdy mají velký význam zejména ve vědě a výzkumu. Úspěch vědeckého poznání dnes většinou závisí na tom, jak dokážeme vytvořit efektivní síť výzkumných pracovišť, která podle stanovených pravidel sdílejí a využívají dosažené výsledky. Institucionální zázemí pravdy může tak přispívat k rozšiřování spravedlnosti ve společnosti.

Avšak i pravda má své transakční náklady. Těmi se v ekonomické teorii rozumějí náklady na provoz ekonomických systémů. V našem případě se jedná o náklady na vyhledávání pravdy, o náklady na její prosazování a na její využití. Z povahy věci vyplývá, že tyto náklady mohou být i dosti vysoké, což znamená, že ne každý na to má. A jsme opět u otázky spravedlnosti. Jak umožnit, aby každý, kdo pátrá po pravdě a po novém poznání, si mohl aktivity vyhledávání pravdy dovolit. Existuje totiž jakýsi trh, na němž se obchoduje s pravdou. A protože žádné tržní směnné procesy nemůžeme označit ze spravedlivé či nespravedlivé, nemůžeme takto označit ani procesy vyhledávání pravdy. Postulát spravedlnosti není s trhem slučitelný.

Pravda a čest

Pravda nemůže být čestná nebo nečestná, stejně jako nemůže být bílá, černá, zelená či červená. Čest není vlastností věci, nýbrž vlastností jednajícího člověka. Jednou z nich je hledání a mluvení pravdy. Kdo je pravdomluvný, je i čestný. Tím se dostáváme k etice. Ta se dostala do popředí pozornosti zejména v souvislosti s velkými skandály typu Enron (podvodné účetní operace, nedostatečná ochrana spotřebitele, velké daňové úniky, zneužívání informací atd.).

Pravidla (pilíře) podnikatelské etiky jsou takové zásady, které vyžadují dodržování základních hodnot, bez kterých by podnikání jako činnost nebylo uskutečnitelné. Morálka, tj. pravda a čest, musí být nepostradatelnou součástí každé podnikatelské činnosti. Vylučuje lhaní, podvádění, krádeže, nátlak, fyzické násilí a další nezákonné činnosti. Základem podnikatelské etiky je poctivost a spravedlnost. Možno to říci také tak, že podnikatelská etika je profesní, aplikovaná, normativní mravnost. Jde v ní o promítnutí etických principů do veškerých podnikatelských činností, zahrnujících individuální i korporativní hodnoty.

Co tvoří náplň etického jednání? Odpovědí by měl být nějaký konkrétněji formulovaný Etický kodex jako soubor konzistentních pravidel, jenž by pokrýval jednání jednotlivců v rámci svobodné demokratické společnosti, tedy nejen chování ekonomických subjektů. Samozřejmě morálka, podobně jako jazyk, právo, peníze, trh atd., nebyla nikým vynalezena, nýbrž je výsledkem spontánního vývojového procesu (včetně Božího zjevení), a proto etické normy není ani dnes možné uměle zkonstruovat, snad je jen znovu objevit a interpretovat. Ostatně dnes stále disponujeme přibližně 3500 let starým Desaterem, jež podle židovsko-křesťanské tradice Mojžíšovi na hoře Sinaj zjevil Bůh. Jde tedy o prastarý etický kodex, který se stal základem vývoje civilizované západní společnosti a který obsahuje soubor norem majících povahu vesměs negativních pravidel typu: nezabiješ, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví... Tyto příkazy je však pro praktické účely nezbytné transformovat do odpovídajících „... univerzálních pravidel určených k aplikaci na neznámý počet budoucích případů,“ která F. A. Hayek považoval za zákony a pojmenoval je řeckým výrazem nomos. Jejich interpretaci svěřil zvláštnímu ústavnímu shromáždění, jež staří Řekové nazývali nomothetae. (F. A. Hayek: Právo, zákonodárství a svoboda, Academia, Praha 1994)

Podstatně svízelnější je však odpověď na otázku druhou: Jak etického chování dosáhnout, jak pokleslou morálku změnit? Jde v podstatě o to, jak etické normy přeměnit na vnitřní proměnné chování. Jestliže jednáme vždy v souladu s takovou normou bez ohledu na sankce či odměny, jež jsou se zvoleným jednáním nebo s jeho absencí spojeny, potom říkáme, že jsme normu internalizovali. Proces internalizace je procesem učení a výchovy; od dětství v rodině i ve škole jsme (nebo bychom měli být) vychováváni též „hodnotově“, neboť při správném vzdělání a výchově nejsou předávány jen znalosti, nýbrž i hodnoty. Ekonom by řekl, že se učíme nejen „produkčním funkcím“, nýbrž i „funkcím preferenčním“. Ovšem dodržovat poznaná pravidla morálky obvykle nepředstavuje pro člověka zvláštní potěšení, tato pravidla jsou mu často „proti srsti“, eufemisticky řečeno. Co ho tedy nutí k tomu, aby se choval morálně odpovědně? Především je to strach, nebo by alespoň měl být. Strach z toho, že jeho okolí jím bude pohrdat, pokud bude etická pravidla porušovat, že se stane druhořadým členem společnosti. Řádným členem slušné a spořádané společnosti se totiž může stát jen ten, kdo dodržuje její pravidla a zákony. Ovšem taková společnost nesmí být společností mravně pokleslou a společností, v níž právo a spravedlnost nehrají příliš velkou roli. Ve společnostech, v nichž chybějí hodnotové vzory a kde zákony jsou špatné a nejsou prosazovány, se procesům internalizace etických norem nebude příliš dařit. Východisko z takové situace se bude hledat těžce.

Lze snadno prokázat, že čím je společnost morálně pokleslejší, tím horší má zákony, které pak dále negativně ovlivňují morálku. Jde o jakýsi bludný kruh, z něhož únik není snadný. Platí ovšem i opak; čím lepší morálka, tím lepší zákonodárství a dokoŹnalejší právní stát a tím posléze i vyšší morální úroveň společnosti. Nejde tedy o jednostranné závislosti, nýbrž o vzájemné interakce formálních a neformálních institucí. Podaří-li se proto přes nepříznivé morální ovzduší přijmout dobrý zákon a jeho porušení důsledně a rychle potrestat, může být nastartován nový okruh pozitivní zpětné vazby: dobrý zákon › zlepšení morálky › dokonalejší právní řád › vyšší morální úroveň společnosti. Může tak být otevřena cesta k obnovení vážnosti a funkce etiky ve společnosti.

Pravda a láska

Již jsem citoval Mistra Jana Husa. Co tedy znamená milovat pravdu? Husovi zřejmě šlo o naprostou oddanost pravdě za všech okolností jakožto životní družce.

Připomnělo mi to příhodu, kterou vyprávěl T. G. Masaryk o svém pobytu v Moskvě v roce 1917 a kterou zveřejnil František Soukup ve výše citované knize. Masaryk vypráví: Jen jsem přijel do Moskvy z Petrohradu, šel jsem pěšky do hotelu National, kde jsem měl objednaný pokoj. Když už docházím, narazím na kordon vojáků a oficír mně povídá: „Kam to chcete jít?“ Do hotelu National, říkám. „Tam nemůžete, tam se střílí,“ říká oficír. Ale já jsem tam chtěl jít a jdu. Ale jak jsem na náměstí, vidím, že se střílí ze dvou stran. Přede mnou jde člověk, dá se do běhu a vklouzne do velkých vrat. Byl to hotel Metropol. Běžím tedy za ním, ale už mi zavírají vrata před nosem. Otevřete, volám, ale někdo zevnitř odpovídá: „Jste host? Jinak vás nemůžeme vpustit, máme plno.“ Nechtěl jsem lhát, a tak jsem na něj vykřikl: Pusťte mne! On se zarazil a pustil mě dovnitř. Pak za mnou zamkli a zabarikádovali vrata a po celý týden jich neotevřeli.“ (str. 300–301)

Zdánlivě primitivní příhoda však dokládá Masarykovu oddanost pravdě za všech okolností. Nemám k tomu co dodat.

*

Každá pohádka musí mít šťastný konec. Naše pohádka takový konec nemá. Vzpomeňme na pohádku O Šípkové Růžence. Proto musíme i s naší pohádkou o pravdě něco udělat. Potkáte-li proto někdy prince z pohádky, požádejte ho, aby přišel také do naší krásné země a udělal v ní pořádek, aby naučil lid říkat pravdu a žít v pravdě. Dosáhne-li se toho, pak se stane i naše vyprávění opravdovou pohádkou...

Václav Klusoň (1926) je ekonom. Nositel ceny Listů Pelikán za rok 2014.

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.