Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 3 > Josef Kašpar: Proč se Italové vrhli do náruče populistům

Josef Kašpar

Proč se Italové vrhli do náruče populistům

Ustavit vládu dvou populistů (Ligy a Hnutí 5 hvězd) se ukázalo mnohem obtížnější, než se na první pohled zdálo, přestože voliči obou stran si tuto koalici velmi silně přáli a přejí. Důvody jsou nakonec dosti zjevné. Jak již ukázal příklad vůdce zastánců brexitu Farage, je mnohem jednodušší zorganizovat protestní shromáždění, provolávat emotivní hesla než pak si na sebe vzít zodpovědnost za vedení země.

V případě Ligy a 5 hvězd se ukázalo, že za leadery a některými jejich nejužšími spolupracovníky neexistuje žádný zorganizovaný tým, který pak má předvolební hesla převést do praxe. Obě strany se pokusily zakrýt tento základní nedostatek desetidenní prací na tzv. kontraktu, který by měl být programem vlády, ale ve skutečnosti byl pokusem rozdělit si moc v zemi. Obsahuje celou řadu velkohubých opatření, vlastně splnění předvolebních hesel, ale nic neříká o tom, jakým způsobem je realizovat a hlavně kde na ně vzít peníze.

Liga založila svůj úspěch na slibu tzv. rovnoměrné daně ve výši 15 % pro příjmy do 80 000 eur ročně a 23 % pro příjmy vyšší. Do jisté míry se nelze divit, že uspěla, protože daně pro ty, kteří je skutečně platí, jsou opravdu vysoké a stát je nevrací zajištěním odpovídajících služeb. A uspěla především slibem, že 500 000 ilegálních imigrantů bude posláno ze země pryč.

Hnutí 5 hvězd naopak slíbilo, že zaručí každé rodině, i tam, kde nikdo nepracuje, minimální příjem. S tím samozřejmě na jihu země, kde je velká nezaměstnanost, uspěla rovněž.

Obě strany pak slíbily snížení důchodového věku z 67,5 na 65 let. Podle střízlivých odhadů by si všechna tato opatření vyžádala minimálně 100 miliard eur. Kde na to zadlužený italský stát vezme peníze, není jasné, protože obě strany daly jen mlhavou odpověď, a to v zahraničí, kde se nachází 30 % italských státních úpisů, vyvolalo pochopitelný neklid.

Obě strany se po volbách chovaly jako „vítězové“, ale jedná se o velký omyl – jsou pouze „skoro vítězi“, protože ani jedna z nich nedisponuje parlamentní většinou a musí hledat spojence. V poslanecké sněmovně mají pohodlnou většinu, v Senátu to ale vypadá jinak: vládní většina by se opírala o 6 senátorů, a to je určitě málo.

Vládní program obsahuje některá pozitivní opatření (návrh na reformu soudnictví), ale také velmi nebezpečné aspekty: podle italské ústavy každý člen parlamentu má volnost volit podle svého přesvědčení a také změnit politické uskupení. Pravda je, že během minulého parlamentního období toho poslanci a senátoři řádně zneužili – téměř 40 % z nich „vyměnilo kazajku“. Jenže Liga a 5 hvězd navrhují změnu ústavy: poslanec či senátor, který opustí řady strany, ve které byl zvolen, musí opustit parlament. A to by znamenalo učinit z poslance či senátora pohodlný nástroj v rukou vedení strany.

Liga a do jisté míry i Hnutí 5 hvězd se netají negativním postojem vůči Evropské unii. Nikdo v Itálii nepochybuje, že v Bruselu by se měli probudit, protože stále více lidí vidí v Unii jen utlačujícího nepřítele. Za postojem Ligy a Hnutí 5Hvězd se ale ve skutečnosti skrývá nostalgie po jednom léku, který se v Itálii v minulosti stal drogou: po devalvaci měny. Nechtějí vzít na vědomí, že euro umožnilo Itálii překonat přinejmenším dvě velké krize tohoto století (v září 2001 a v roce 2009). Jsou naopak přesvědčeni, že když Itálie nebude svázána přísnými pravidly eurozóny, bude moci se svou národní měnou volně nakládat a v případě potíží italskou liru devalvovat a tak posílit vývoz. Že by pak partneři Itálie pasivně nepřihlíželi a že by to Itálii vrátilo do časů obrovské inflace 70. a 80. let (občas okolo 20 % ročně), je nezajímá.

Z toho všeho vyplývá, že Itálie se bohužel nachází v rukou lidí, kteří, jak napsal politolog Angelo Panebianco, „vydávají za vládní program soubor nerealizovatelných snů“. Parlamentní opozice prozatím nemá žádnou šanci se proti nim postavit. Poražená Demokratická strana je nadále v šoku, ještě stále se nerozhodla, kdo ji po Mattem Renzim povede, a má pouze strach, že by se v případě neúspěchu vytvoření vlády opět konaly volby, které by jí přinesly fiasko. Do opozice se dostal i Berlusconi, když zjistil, že v Salvinim našel tentokrát protihráče, který má v rukou trumfy a je stejně bez skrupulí jako on. Jenže mu je 44 a magnátovi 82.

V tomto okamžiku jedinou pevnou hráz reprezentuje prezident Sergio Mattarella. Opírá se o pravomoci, které mu vyhrazuje ústava. A ty praví především, že je to on, kdo jmenuje předsedu vlády. A proto se například zprvu nevyslovil k osobě univerzitního profesora Giuseppe Conteho, kterého vítězné strany navrhly do funkce premiéra. Obával se, že Conte, místo toho, aby dle ústavy vedl vládu, se nakonec stane pasivním vykonavatelem vůle obou vítězných stran. Mattarella několikrát upozornil, že vládní program musí respektovat mezinárodní závazky Itálie, které dobrovolně podepsala. A to se ani Lize ani 5 hvězdám nelíbí. Nejedná se jen o členství v eurozóně, jedná se i o závazky v rámci NATO a o početné italské vojenské mise v zahraničí, které by obě strany chtěly zrušit. Nemluvě o tom, že by se měly zrušit i sankce Západu vůči Rusku.

Conte nakonec byl jmenován, po pár dnech sice odstoupil, ale nakonce se mu vládu přece jen sestavit podařilo.

Jak se mohlo stát, že Itálie, zakládající člen EHS, země s největším procentem stoupenců integrované Evropy, se nakonec stala zemí, kde neliberální, protisystémové strany získaly většinu?

Do jisté míry se jedná o trend společný celé západní Evropě. V zemi, kde v roce 1976 komunisté a socialisté měli dohromady téměř 45 % hlasů, levice prakticky zmizela. Nebyla schopna dát reálnou a konkrétní odpověď na každodenní problémy těch, které dříve zastupovala, a během posledních 20 let se spíš snažila napodobovat některé recepty liberalismu. Do toho zasáhla živelná globalizace, která během rekordně krátké doby změnila způsob života milionů lidí, zvláště těch, kteří se nacházeli na dolní straně společenského žebříčku. A tak jako ve Francii (Front National), v Německu (AfD) tito lidé dali důvěru populistům. S jedním rozdílem: až nyní si v Bruselu, Paříži a Berlíně uvědomili, že hospodářská a sociální krize byla v Itálii mnohem ničivější než v jiných zemích. Itálie přišla o 25 % průmyslové základny, z jižní Itálie opět proudí vlna emigrantů, tentokrát mladých vzdělaných lidí. Renziho vláda zavedla některé reformy, ale jejich efekt se pocítí až během let.

Do toho všeho pak zapadl problém imigrace. Itálie zvládá první přijetí – uprchlíky zachrání, ošatí, ošetří, dá jim najíst, ale o jejich integraci se starají jen dobrovolné organizace. Nikdo je nenaučí jazyku či nějakému povolání. Stávají se pak snadnou obětí těch, kteří je zneužívají pro mizerně placené práce, obchod s drogami či prostituci. 99 % Italů je přesvědčeno, že ostatní evropské státy Itálii nechtěly a nechtějí pomoci, a důkazem toho je odmítání změny Dublinského protokolu o azylu. Přijímají proto napomenutí z Bruselu žádající, aby Řím neměnil politiku vůči imigraci, velmi nelibě.

Italská společnost je v tomto okamžiku velmi rozpolcená a neklidná. A zhoršující se hospodářská i zahraničněpolitická situace k uklidnění příliš nevedou.

Josef Kašpar (1946–2018) byl novinář, působil v italských i českých médiích.

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.