Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 3 > Josef Brož: Déja vu aneb Macronovo vládnutí po roce

Josef Brož

Déja vu aneb Macronovo vládnutí po roce

Na čele francouzské Páté republiky stanul právě před rokem dosud nejmladší politik v dějinách, tehdy ani ne jednačtyřicetiletý Emmanuel Macron. Jde o příběh zrádce vlastního politického tábora i umného politického stratéga. Jaká je Macronova pozice po roce ve funkci? Koho zastupuje? A odváží se o své popularitě vyhlásit referendum?

Stávky nekončí, železničáři se nevzdávají, odpor univerzit i přes policejní zátahy pokračuje a reformy (ty ohlášené i ty neohlášené) odmítá osm z deseti Francouzů. Přesto se dalo ještě donedávna říct, že ve srovnání se svými předchůdci (zejména Hollandem a Sarkozym) je na tom Emmanuel Macron stále velmi dobře.

Macron již sestup v preferencích jednou překonal. Mezi srpnem a říjnem 2017 klesla jeho podpora z 65 % na 32 %. Dnes klesá znovu, ale tolik předvídaný radikální propad obliby se na podzim nekonal, přestože právě v té době procházel Národním shromážděním velmi kritizovaný nový zákoník práce – druhá část zákona, na němž se významně podílel ještě jako ministr hospodářství ve vládě prezidenta Francoise Hollanda, resp. jeho premiéra Manuela Vallse. V průměru všech průzkumů klesl prezident Macron koncem května na 41 %. Agentura Ifop mu dává 45 %, agentura Ipsos vidí jeho sestup až k 37 %.

Zažívá Macron okamžik nového pádu, nebo jde o pokles pouze časově podmíněný? Jeho projevy – o Evropě, ke katolíkům, ke státníkům, ale i k obyčejným Francouzům – budí dojem, že ve funkci hodlá vydržet déle než jenom jedno pětileté funkční období. Po sérii převážně daňových reforem, jež se snaží vyvážit příjmy a sociální výdaje a vezou se přitom na vlně ekonomického růstu (2,2 % na tento rok), přijde v létě i čas reforem institucionálních. Paradoxní přitom je, že k tomuto růstu přivedl Francii Macronův předchůdce Hollande, který se však již nedočkal „obratu křivky nezaměstnanosti“.

Dokáže Macron očekávané reformy ustát? Zakladatel Páté republiky Charles de Gaulle poté, co v referendu v roce 1969 neprosadil změny ústavy, odstoupil. Překoná Emmanuel Macron po té jarní i letní ohlášenou krizi? A překoná fakticky i de Gaulla?

Od nadějného benjamínka k suverénnímu Jupiterovi

„Francouzská republika je formou demokratické inkarnace, jež má obsah, symbolickou a imaginární reprezentaci, jež tvoří kolektivní přijetí. Čili můžeme přilnout k republice. Ale nikdo nepřilne k demokracii. Kromě těch, kterým chybí,“ řekl Macron dva roky před svým zvolením v rozhovoru pro týdeník Le 1. Rozhovor o jeho filozofických východiscích, a zvláště jeho mentorovi Paulu Ricoeurovi předpověděl styl i kulturu jeho vládnutí. Aniž by v zásadě zpochybňoval demokratické zřízení, přišel s úvahou, jež mu později vynesla přezdívku Jupiter, jméno nejvyššího z římských bohů. Málokdo si tehdy dokázal představit, že by to myslel Macron jinak než jako provokativní úvahu.

Očekávaní spojená s Macronovým prezidentstvím vycházejí do velké míry ze setrvačnosti navazující na jeho zvolení. V den svého vítězství, 7. května 2017, překvapil všechny, když se v půl jedenácté večer objevil sám na nádvoří Louvru. Několik minut kráčel za zvuků BeeŹthovenovy Ódy na radost směrem k tribuně, ze které poté promluvil. „Tento večer jsme toho dosáhli, Francie toho dosáhla,“ řekl. „Všichni nám říkali, že je to nemožné, ale to neznají Francii!“ Promluvil státník, jenž ke svému triumfu zvolil ódu, která se stala evropskou hymnou. To vše na pozadí místa, spjatého s dějinami královské Francie. Tomuto státníkovi nebylo v tu chvíli ještě ani čtyřicet.

Nyní, kdy se rok sešel s rokem, není vnímán prezidentský úřad pouze jako symbol demokracie, ale i jako místo, kde se lze dotknout tradice, jež demokracii předcházela. „Demokracie trpí formou neukončenosti, neboť nevystačí jenom sama se sebou. V demokratickém procesu a jeho fungování někdo chybí,“ domníval se před třemi lety Macron. „Ve francouzské politice je tímto chybějícím postava krále, o níž si myslím, že pro ni francouzský lid v podstatě nepožadoval smrt.“ Macron nezůstal jen u slov.

Taková slova totiž, jež mohou pro někoho znít jako popření demokracie, by jistě nikdo v zásadě od demokratického prezidenta neoŹčekával. Macron je ovšem opět prvním prezidentem, který si plně uvědomuje, že prezident je v zásadě náhražkou krále. Jistě, byla tu vládnutí silná – vedle Charlese de Gaulla také Françoise Mitterranda. Od mladého prezidenta by ale člověk očekával odhodlání, nasazení, efektivitu – ale odkazy na monarchii!? Ano, lze to chápat jako nepřímou kritiku předchůdce, s nímž pracoval po několik let jako jeho poradce v Elysejském paláci – a později i jako ministr. „Znormálnění prezidentské postavy odhalilo prázdné křeslo v srdci politického života. Přesto a především, od prezidenta republiky očekáváme, aby tuto funkci naplnil,“ řekl Macron. A přesně o to se snaží.

Prezident Hollande pravidelně říkal: „Ví, za co mi vděčí!“ Na jaře 2016, když se objevovaly první kacířské úvahy, že se ministr Macron až příliš vymyká a sleduje pouze vlastní itinerář, to znělo téměř tragicky. Když 6. dubna 2016 založil Emmanuel Macron hnutí En Marche! coby Sdružení pro obnovu politického života, mnozí to chvíli vnímali jako nástroj na podporu ochabující popularity prezidenta Hollanda. To ale netrvalo dlouho. Faktury, které zveřejnil nedávno francouzský tisk, jasně ukazují, že snaha mladého ambiciózního muže nevedla k podpoře nikoho jiného než sebe sama.

Za prezidenta Hollanda býval viděn Macron jako nadějný benjamínek, Mozart Elysejského paláce, jak se říkalo, po 1. prosinci 2016, kdy Hollande vyhlásil, že již nebude opět kandidovat na prezidentskou funkci, bylo vše jasné. Jméno nového prezidenta ale ještě zdaleka jasné nebylo. Musel padnout pravicový kandidát, bývalý premiér François Fillon, levicový kandidát, bývalý premiér Manuel Valls. Na jaře loňského roku šli do závěrečného střetu pouze tři: Jean-Luc Mélenchon za levici levice, Marine Le Penová za pravici pravice – a Emmanuel Macron, centrista proti své vůli, jenž sebral všechno: levici i pravici.

Na podzim, 16. listopadu 2016, vyhlásil Macron na severu Paříže, že se definitivně stává kandidátem na francouzského prezidenta. Řekl to těmito slovy: „Prezident nese hodnoty této země, kontinuitu jejích dějin a v určitém skrytém ohledu i platnost a hrdost veřejného života. Vím o tom. Jsem na to připraven. To je také důvod, proč jsem kandidátem na prezidenta republiky.“ Vyhlášení učinil v městě Bobigni, departmentu Seine-Saint-Denis, v rámci vystoupení, jež mělo být „ve znamení naděje“.

Zvolil k tomu speciální dekorum: garáž, centrum rekvalifikace pro mladé, zaplněná poničenými vozidly. Málokdo věděl, že oblast, spjatá s problémy předměstí, je také místem – jak napsal spisovatel Philippe Besson ve své knize Un personnage de roman (Románová postava, Julliard 2017), popisující vzestup Emmanuella Macrona – slavného pohřebiště francouzských králů, a to od Dagoberta po Ludvíka XVIII., totiž bazilika Saint-Denis.

Tehdy se zrodil pověstný nový Jupiter. A začal se psát rok I. Jeho vládnutí.

Konec jednoho světa a vznik nového?

Prezidentu Macronovi se podařilo před rokem vytvořit dojem, že je nejlepším kandidátem. A tato skutečnost dosud tvoří základ vnímání jeho současného mandátu. Stále tu funguje vysoká míra očekávání – oněch 40 % není zas tak málo. Vítězství Macrona proti Marine Le Penové se dnes zdá být pochopitelné; obava z jejího vítězství byla ale mnohem větší, než šok z postupu jejího otce Jeana-Marie Le Pena 21. dubna 2002 proti jistému Jacquesi Chirakovi. Hrozba jejího zvolení byla reálná úměrně tomu, jak málo lidí proti jejímu postupu manifestovalo mezi dvěma koly. Zároveň ale stále Macronovi ubírá na suverénní legitimitě.

Nástupu Macrona předcházela ovšem celá sériie „politických sebevražd“. Dosavadní systém politického uspořádání, založený na střídání vlád pravice a levice, jako by se sám vydal do pekel. I kampaň působila jinak – vedla se v novém duchu, ale i štěpení: už nešlo pouze o levici a pravici, ale i o ty, kteří byli součástí systému, a ty, kteří proti systému bojovali. Nebyla to jen fata morgána? Žádný z kandidátů přece nepřišel zcela zvnějšku, každý svým způsobem součástí systému byl – Macron se v něm, pravda, pohyboval dobu nejkratší.

A kdo bojoval s kým? Utkala se tady jen podoba francouzské demokracie s modelem americkým? Nominace dvou hlavních politických uskupení, Republikánů (LR) a Socialistické strany (PS), vygenerovala extrémy. Vítěz pravicových primárek François Fillon, ale i vítěz těch socialistických Benoît Hamon na okamžik vyvolali ve svých řadách překvapení. Favorité – ať již pravicový Alain Juppé, bývalý premiér a ministr, úzký spolupracovník prezidenta Jacquese Chiraca, nebo levicový Manuel Valls, donedávna premiér –, ti všichni byli vyřazeni již v procesu primárek. Do voleb šli nakonec jenom ti z kandidátů, kteří do primárek nevstoupili. Je to jenom paradox?

Nástup Macrona bývá někdy představován jako příchod „nového světa”. Ten „starý svět” odešel. Vskutku? Pro pochopení Macronie, jak se říká světu, v němž vládnou noví politici, je dobré se podívat, odkud přišli. Jádro tvoří bývalí reformní socialisté (Jean-Yves Le Drian), reformní republikáni (Édouard Philippe) a klíč na počátku drželi centristé (François Bayrou). Propad dosud favorizovaných kandidátů dal totiž do pohybu nové tektonické vlny. Klíčovou postavou v nich je centrista François Bayrou, předseda Demokratického hnutí (MoDem), jenž se zasloužil o to podstatné: vymetl jedním tahem, když v únoru 2017 podpořil Macrona a vzdal se vlastní kandidatury, téměř všechny, kteří dosud vládli. Ač Bayrou o Macronovi mluvil ještě dva měsíce předtím jako o „kandidátu financí“, vnesl do Macronovy politiky nový akcent.

Ano, kandidát financí, kandidát bohatých, kandidát trhu. Bez dílčích korektur, které přinášejí Macronovy aliance, by ale nebyla Macronie pestrá. Jeho odpůrci rádi tvrdí, že tento „kandidát financí“, reprezentant všeho, co prezident Hollande neměl rád, je asociální (Mélenchon to dokonce nazývá sociálním coup d’état). Prezident Hollande to ve své knize Les leçons du pouvoir (Stock 2018) vydané k výročí Macronova působení vyjádřil slovy: „Prezident bohatých? Ne, velmi bohatých!“ Observatoř francouzské ekonomické konjunktury (OFCE) to tvrdí jasně: většina Macronových reforem je pravicová. První vyhlášené reformy: zákon o morálce v politickém životě, reforma zákoníku práce a ordonance, jež měly urychlit legislativní proces do 100 dnů, ale vyvolávaly úžas. Tady šlo o víc než jen o daně a příspěvky.

Na politické mapě došlo skutečně k zásadním otřesům. Zdálo se, že nic není nemožné. To nejsou jenom reformy sociální, ale i strukturální. Macron získal v červnu parlamentní většinu 311 (z 566) poslanců, k nimž je nutné přičíst i 42 nových poslanců Bayrouova MoDemu. François Baroin, šéf volební kampaně republikánů, sice po volbách tvrdil, že zůstali „první silou opozice“, bývalí hegemoni politické scény ale získali „pouhých“ 100 křesel, část z nich, tzv. konstruktivní, se ovšem rozhodla podporovat Macronovy vládní reformy.

Doma, navzdory protestům, má Emmanuel Macron v zásadě volné pole působnosti. Opozice sice křičí – nejvíce v poslední době Nepoddajná Francie Jean-Luca Mélenchona –, burcovat ale může jen ulici. Revoluce může přijít z ulice, ale reformy vznikají v parlamentu. V tom se podařilo Macronovi něco zcela nevídaného, a daří se stále. Macron není jenom anti-Hood, který „chudým bere, aby bohatým dával“. Jeho vyhlášení zrušit tzv. exit tax (daň z vyvádění majetku, kterou zavedl Sarkozy) mu přineslo fotografii na titulní straně v magazínu Forbes a titulek „Vůdce svobodného trhu“. Ale překreslení francouzské politické mapy, jež vyneslo poprvé od časů Valéryho Giscarda d’Estaing k moci centristy, znamená proměnu dosavadních zavedených stereotypů v chování.

Je zřejmé, že Macron se poučil nejen v historii francouzské, ale svým nasazením připomíná mnohem více mladé neoliberální manažery než dávné patriarchy mitterrandovského typu – mlčící sfingy. Svědčí o tom i Macronovo chování během prvních mezinárodních návštěv, kdy dokázal téměř nemožné: setkal se několikrát s kancléřkou Angelou Merkelovou (a ohromil ji), dvakrát s prezidenty Vladimirem Putinem a Donaldem Trumpem (a potěšil je); pronesl významnou řeč na slovutné Sorbonně, kde představil své ambiciózní vize pro Evropu.

O Evropě potom mluvil ještě třikrát – v Aténách, ve Štrasburku a v Aix-en-Chapelle. Německo se již kriticky vyjádřilo k jeho návrhům na sjednocení fiskální Evropy. Nechce za Macrona platit jeho účty. Itálie se potácí v nové krizi. V Evropě je Macron zatím zoufale sám a zoufale hledá někoho, kdo by rozuměl jeho gestům. Je proto Emmanuel Macron jen efektní politickou loutkou? Nebo má skutečně vlastní promyšlený program? ŹZatím vše, co řekl, uskutečňuje – dokonce i to, co neřekl. Má nějaký vzor? V Americe studentům řekl, že tím vzorem je francouzský král František I., král renesanční, jenž stál na počátku epochální proměny Evropy i světa.

Zlé jazyky tvrdí, že za vším je nutné hledat ženu. Ano, Macronova manželka Brigitte, o třiadvacet let starší bývalá učitelka, vychovala svého žáka na lyceu v rodném Amiensu, vychovala z ambiciózního Macrona skutečně velmi efektního a snaživého herce. Jejich první společná hra, kterou se Macron učil, byl mimochodem Kunderův Jakub a jeho pán. Macron dnes dokáže zahrát i na větších jevištích: najít to správné místo a pronést něco, co budí dojem, že ještě nikdo nikdy neslyšel. Při svém vítězství se nebál uspořádat slavnost před královským Louvrem, Putina pozval do Versailles (na výstavu o Petru Velikém) a Trumpa na večeři na Eiffelovu věž.

To, čím se prezident Macron zapíše do dějin, patrně bude mimo rámec dosavadní veřejné gestikulace a hry se symboly „věčné Francie“. Macron má jistě vysoké ambice doma, ale i ve světě. Rozdělená Francie má k dispozici stále dosti radikálních sil – na levici i na pravici. Jakou povahu budou mít následující střety – v Evropě, kde neoslabuje nebezpečí islámského terorismu a o vstup se s každou sezónou dožaduje stále vysoký počet imigrantů –, se dá jen dohadovat.

Prezident Emmanuel Macron je zatím stále, i když uplynul od jeho nástupu jeden rok, na samém počátku. Na to, aby podstatným způŹsobem změnil ústavy Páté republiky, nemá zatím sílu v Senátu. Dominantní je Republika na pochodu většinou v Národním shromáždění, v Senátu má jeho Republika pouze 28 kandidátů, a to daleko za republikány, socialisty a centristy. K té vážné reformě institucí potřebuje Macron třípětinovou většinu (555 mandátů). Odhodlá se dát všanc svůj mandát tím, že vyhlásí referendum? Bude to začátek nové republiky? Ve hře totiž není jenom Macronovo vládnutí, ale i to ohlédnutí, jež tolik připomíná to, čemu se někdy říká déja vu.

Josef Brož (1965) je publicista, dlouhodobě se věnuje frankofonním zemím.

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.