Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 3 > Jiří Tourek: Imprese pekingská a šanghajská

Jiří Tourek

Imprese pekingská a šanghajská

Základní vědomost z dějin a kultury Číny se po příjezdu do Pekingu rychle potvrzuje; útvar je to absolutně centralizovaný – říše petrifikovaná ve struktuře hlavního sídla. Pochopit to lze již z mapy, ale získal jsem tento vjem stejně ostře při první procházce směrem do jejího centra. Obdélník Zakázaného města obklopuje obdélník vnitřního města (kdysi se samostatnými hradbami), ten zase další obdélníky, a tak i celé město tvoří samé obdélníky. Jejich hranice dnes rýsují především dálnice – jedna severojižní a západovýchodní magistrála vedle druhé – a každý obdélník osídlení je tak do velké míry do sebe orientovaný svět. V samém centru se pak rozkládá palác dynastií Ming a Čching obklopený hradbou a přístupný jen gigantickou branou, která dá návštěvníkovi pochopit blízkost zdejších vládců s těmi v Kremlu. Vždyť i tam maličký návštěvník přichází k mohutné nečleněné červené zdi s malým otvorem samotné brány. Pravda, tam je ona neartikulovaná masa červené pevnosti korunována cimbuřím a tradičními ruskými pyramidálními střechami věží, zde je nadstavba v podobě pagody, ale celkový dojem nemůže být bližší. Okolo je mnoho příslušníků policie v uniformě, spousta evidentně i v civilu, a v parku posedává či postává velké množství neidentifikovaných mužů se širokými rameny v teplákových soupravách. Představuji si, že takto nenápadně schovával i Sovětský svaz své fízly před okem cizincovým.

Přestože ústřední prvek skládačky se nazývá Zakázané město, nejde o město, nýbrž o kolekci paláců, nádvoří a hal, kde spolu s císařem žil obří dvůr se vším, co to znamenalo. To rozlišení je klíčové. Právě ze vztahu všech těchto paláců a zahrad a ostatního osídlení lze pochopit, že Peking vlastně nebyl město, nýbrž zbytnělé osídlení kolem paláce vládce. To je samozřejmě silné tvrzení, tím spíše, že zde dnes žije kolem dvaceti milionů lidí. Je to jako sestěhovat dvě Česka. Jenže právě pojem „sestěhovat“, z moci ústřední a úřední určit kdo a kde má žít – vyjadřuje podstatu věci, takové osídlení však není žádné město, kde vzduch osvobozuje (Stadtluft macht, jak známo, frei). V jádru osídlení zvaného Peking se tak jako jin a jang prostupuje živost a živelnost Číňanů s centralitou silného státu, který každého vždy a všude reglementuje a kde jen císaře nahradila jedna ústřední čínská strana. Ať se vládci nazývají, jak chtějí, moc je to dusivá.

Názorně je to vidět i na přechodech pro chodce, kde z obou stran hlídají četní policisté, kteří mají zde velmi rozšířené vytahovací a zasouvací plůtky, jakousi kovovou harmoniku na koŹlečkách, kterou při červené vždy roztáhnou, a tak lidskému živlu fyzicky zabrání přecházet, a se zelenou opět kousek smrští, a tak lidi vpustí do křižovatky. Srdce všech bezpečáků světa zaplesá, vnímavý pozorovatel však tuší, že pravým důvodem je naučit lidi poslušnému pohybu ve státem určených mezích.

Stejně jasné, jen ještě zásadnější je další vyplývající skutečnost, a sice že pro Čínu nejsou města vlastně moc důležitá. To důležité v kultuře se odehrávalo a stále odehrává v rodině, to je známý fakt o životě Číny, nebo prostě v soukromí (tradiční čínský dům je introvertní, obklopuje nádvoří, otevírá se leda do zahrady), a jestliže to je dnes v rámci např. Pekingu, pak je to spíše proto, že úspěch se vyjadřuje přímo úměrně blízkostí k ústřední moci, nikoli tvorbou civitas či snad užíváním si kulturních možností a kreativity městského společenství.

Jestli je již nějaký městský prvek v čínské kultuře důležitý, pak jsou to zahrady a parky. Nepochybně proto jim také tak jdou – stačí zažít několik z nich, například park Beihai severozápadně od ústředního paláce nebo park okolo chrámu Nebes. V nich může návštěvník nejlépe zahlédnout fungující rodiny s dětmi (dítětem), záruku úspěšné čínské budoucnosti, jak o ní tak silně mluví cestovatel a známý sinofil Stanislav Komárek, jehož nadšené cestovní eseje mě před cestou rozehřívaly.

Tkáň Pekingu tvoří dnes mimo historické památky většinou šedé krabice. Kdo zná Moskvu, především ne-turistické části, bude zde zažívat trvalé déja vu. Velké paneláky střídají nejnevkusnější nákupní centra. Vše je jako v akupunktuře propichováno vstupy vybrané moderní architektury. Slavná Zaha Hadid zde vystavěla tři projekty. Její Soho galaxy je ostrov pěti běloskvoucích výškových staveb vejčitého aerodynamického tvaru, které obkružují ústřední, spíše uzavřený prostor piazzety (ó, jak cizorodé slovo v prostředí Pekingu). Není pochyb, že jde o její zdařilé a krásné dílo i příklad skutečné architektonické neomoderny. Zároveň však musí být každému návštěvníkovi ze Západu jasné, že tato modernita tu je jen pro málokoho, je to jako dobrovolný ostrůvek moderního, kam přijde, kdo chce a může. Obecně je to vše ovšem především na ukazování: ať se všichni podívají, jak jsme moderní. Důležité to v Pekingu bezesporu není.

Peking rozhodně není krásné město, ba naopak, je šedý, nepěkný, nepříjemný na procházky a vůbec „pěší užití“ – v Paříži a jejích bulvárech se vskutku nezhlédl. Jeho krása a zajímavost spočívá v jednotlivých, většinou do sebe uzavřených, například zdí oddělených, místech, do nichž je nutné vstoupit.

Příkladem jsou četné chrámy. Vstupuje se do nich branou, návštěvník se ocitne na nádvoří, to první někdy slouží i jako parkoviště, teprve druhá brána odvádí do vnitřního světa religiozity, tou dobou je již ale vnější město zapomenuto, přes stromy a střechy nedoléhá téměř ani hluk. Chrám se nejčastěji podobá „matrjošce“, za nádvořím a halou se nachází další a ještě další. To je skutečně jiná zkušenost než portál vedoucí v křesťanském světě z ulice často rovnou do chrámu, jako by četné prahy připravovaly na to, co čeká až uvnitř. Chrámy, které jsem navštívil, byly velice živé, patřily různým verzím buddhismu, též taoismu a konfuciánství. V nich jsem asi nejsilněji pocítil, že minulost a tradice tu nějak nejsou zátěží, nepředstavují těžkou kouli u nohy. Myšlenka, která mne z Číny doprovází doposud.

Ještě tíživěji na mne však doléhala všudypřítomná, bytostná spokojenost Číny se sebou samou, což se týká všech skupin i složek společnosti. Nejde primárně o spokojenost ekonomickou, snad s životní úrovní, především jde o spokojenost existenciální. To asi nelze zažít jinde na světě. Čína je vskutku v harmonii se svým podnebesím – a jestli jí pro něco snad patří budoucnost, není to její ekonomika či bohatství, ale toto samo se sebou spokojené, přitom klidné, protože jisté, naladění, které si samo určuje svá pravidla a kritéria. Jako Evropanovi z přesvědčení mi to, přiznávám, nebylo právě milé, protože Čína v tom má sílu, kterou nelze překonat.

*

Rychlovlak, který mě cestovní rychlostí 307 km/h odvezl do Šanghaje, pro mne byl vítaným únikem z až příliš silné reflexe, kterou mi Peking nastavil.

Šanghaj je obchodní, finanční a vůbec ekonomické velkoměsto, což zásadním způsobem určuje její charakter. Navíc má západní minulost díky britské a francouzské koncesi. To vše dává Šanghaji vyznít mnohem internacionálněji, kosmopolitněji, přímo globalizovaně. V takovém prostředí se již dnešní milovníci měst umějí pohybovat.

Přesto i zde lze objevovat. Po několika dnech pobytu jsem jednou k večeru postával na rohu rušné křižovatky ve staré zástavbě a co nejvíce ponořen do cvrkotu života kolem jsem pochopil – sestoupil jsem z chodníku doprostřed křižovatky, mezi všechny lidi, samé místní, kteří chodili všemi směry, přecházeli, kde je napadlo, mezi auty, koly i mopedy, i ty jezdily všemi směry – troubilo se, ano, ale komu to vadí? – pochopil jsem, jak jsme na Západě zdisciplinovaní, sešněrovaní samoregulujícím se životem ve městě. Nenavrhuji, abychom snad začali přecházet křižovatky za provozu a ještě křížem, ale tento spontánní radostný život by nám určitě prospěl. Čínský živel se valí a… žije! Šanghaj vskutku není Peking.

Ne že by tam na křižovatce někdy nestál policista, píšťalkou se občas snaží někoho řídit, za jeho zády však proudí lidé, kola i mopedy dál.

V rušné nákupní ulici West Nanjing Road stojí mezi mnoha nákupními centry všech stylů i velikostí nově zrekonstruovaný, ve skutečnosti však zcela nově postavený buddhistický chrám Jing’an Temple. Sousedství je to souladné, v chrámu ruch, na ulici ruch. V zadní síni se ozýval rytmický brum mnoha lámů, kteří „responsoriálně“ recitovali jakési texty. Jejich hlasy pronikaly celým chrámem a člověk se mohl vnořit do silného, ovšem poněkud násilného a docela drsného religiózního naladění. O několik bloků dál, v obytné čtvrti plné vysokých věží a nehezkých obchodních domů, se nachází chrám Jadeitového Buddhy se zcela jiným, mnohem klidnějším a vybranějším, byť neméně rušným projevem. Když člověk vstoupí do ženského buddhistického kláštera ChenŹxiangge (v českém přepisu Čchen-siangke), který si hoví ve staré části Šanghaje, dýchne na něj pocit, že je na návštěvě u někoho doma; dvorek zaplnily květiny, truhlíky s rostlinami, na slunci se hřála kočka a malá holčička pomáhala zalévat velké bonsaje lemující intimní nádvoří. Objímající, laskavá nábožnost dodávala důvěru a pocit přijetí.

Všechny tyto různé projevy buddhismu jsou však v nezpochybnitelné harmonii se zbytkem velkoměsta Šanghaje i jejím ekonomickým ruchem. A tak i Šanghaj ukazuje, byť jinak než Peking, onu čínskou spokojenost s čínskostí, která je tak silná.

Jiří Tourek (1978) je filozof a teoretik architektury, působí na Fakultě humanitních studií UK.

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.