Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 3 > Libor Martinek: Dokud se nerozední?

Libor Martinek

Dokud se nerozední?

Obrana „pětařicátníků“ – bardů času normalizace

Známý literární kritik Milan Blahynka provázel četnými recenzemi a kritickými úvahami generaci básníků, která debutovala částečně v 60. letech dvacátého století nebo opožděně v letech sedmdesátých, tedy v době normalizace, kdy bylo potřeba zaplnit mezery po autorech, jimž nebylo dovoleno publikovat, či emigrovali. Vyzdvihováni byli proto mladí autoři, kteří si ještě nestihli zadat s režimem. Tato neformální skupina byla tvořena spisovateli narozenými kolem roku 1945 a byla označována jako pětatřicátníci – na přelomu 70. a 80. let jim bylo zhruba třicet pět let. Blahynka do generace, jež reprezentovala spíše tvůrce spřízněné volbou než poetikou, započítává devítku autorů: Petra Cincibucha, Jaroslava Čejku, Michala Černíka, Jaromíra Pelce, Josefa Peterku, Petra Skarlanta, Karla Sýse, Josefa Šimona a Jiřího Žáčka.

Autoři sdružení v tomto generačním kruhu se aktivně účastnili literárního života, svým způsobem naplňovali požadavky na angažovanou tvorbu, kterou vyvažovali tvorbou, jež se uchylovala do oblastí osobních a intimních, tj. ideologicky přijatelných, a tak nijak zvlášť neprovokovali. Zpočátku normalizace byli spíše trpěni, režim oceňoval i skutečnost, že šlo o literaturu přístupnější širším, méně intelektuálním vrstvám čtenářů, než tomu často bylo v 60. letech. Poetika pětatřicátníků se lišila, nedrželi se společného programu, na rozdíl od předválečného Devětsilu, spojujícím prvkem byl především podobný generační pocit. Charakteristickým rysem bylo tematické i jazykové zcivilnění poezie, kde zčásti navazovali na poetiku Skupiny 42, nezřídka spolupracovali s jejími ještě žijícími členy – výtvarníky (mj. s Kamilem Lhotákem), zčásti na beatniky (Václav Hrabě), inspirovali se rockem, ale nebránili se v tvorbě (zejm. Sýs) ani převaze imaginace nad autenticitou (vzorem byl Vítězslav Nezval, ba i Vladimír Holan).

Nálepka „generace pětatřicátníků“ na členech ulpěla, byli jí ocejchováni, jak dokládá báseň Pětatřicátníci Josefa Peterky zařazená do výboru Bez definitivy (1988), která již pokolení diferencuje, avšak nikoli jen z hlediska autorských poetik: „Domohli jsme se jistých postavení. / Jeden je urbanista, druhý tajemník. Jeden je majitelem – druhý nájemník. / Jeden se rozvádí a druhý teprve žení. / Jedni jsou u lizu a druzí poražení.“ Povězme si konkrétně, kdo se z těchto autorů domohl postavení a byl tzv. u lizu, jelikož zde nesporně hledejme jeden ze zdrojů výrazného odporu vůči členům právě této generace, na kterou bylo poměrně dobře vidět, a to se pak mj. odrazilo i na jejich osudech.

Michal Černík se v r. 1987 stal tajemníkem Svazu českých spisovatelů, o rok později jeho předsedou. Josefa Peterku zaměstnali v r. 1982 jako tajemníka literárního odboru a od r. 1989 zastával funkci tajemníka téhož Svazu. Jaroslav Čejka byl od r. 1987 vedoucím redaktorem literární přílohy Tvorby, jež vycházela pod názvem Kmen (od r. 1988 po něm tento post převzal Karel Sýs), v r. 1989 byl jmenován vedoucím odboru kultury Ústředního výboru KSČ. Josef Šimon působil od r. 1984 jako šéfredaktor nakladatelství Odeon. Jaromír Pelc byl od r. 1987 šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta, Jiří Žáček se v r. 1988 stal vedoucím redaktorem poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Ostatní, tedy Petr Cincibuch a Petr Skarlant, nezískali před listopadem 1989 ani menší vedoucí postavení.

A režimem a proti režimu

Milan Blahynka svou knihu příznačně nazval v podtitulu apologií, byť se v úvodní kapitole brání roli advokáta ex offo. Některé skutečnosti přiznává, jiné decentně zamlčuje, ale především obhajuje. V dané souvislosti připomíná, že když už byli někteří pětatřicátníci „u lizu“, snažili se pootevírat branky i brány tam, kde působili, ostatně doba poněkud tála vlivem Gorbačovy perestrojky a tu i tam výměnou starších, většinou rigidních kádrů za mladší, zdálo se, že pružnější. Peterka propůjčoval své jméno ke knižním překladům literárnímu teoretikovi a básníkovi Miroslavu Červenkovi, v roce 1971 propuštěnému z Ústavu pro českou literaturu ČSAV, jenž se Peterkovi údajně odvděčil tím, že mu v roce 1990 pomohl získat práci odborného asistenta na katedře české literatury PdF UK, kde působil až do odchodu do důchodu. Čejka otiskl v Tvorbě básně Ivana Wernische pod jeho plným jménem dávno před rokem 1989. Pelc se po instalaci do funkce šéfredaktora nakladatelství Mladá fronta obrátil na řadu autorů zbavených po roce 1970 možnosti oficiálně publikovat s nabídkou zveřejnění jejich děl. Podobně se o totéž snažil Sýs v Kmeni a ve stejném duchu měli koncipovat svou práci ve Svazu českých spisovatelů Černík i Čejka po nástupu do vysoké funkce v ÚV KSČ. Někteří kritici této dominantní generace tvrdí, že šlo o snahu zachránit dosažené pozice v čase, kdy už byla na spadnutí radikální změna poměrů a jejich literární dílo považují za snahu zastřít nelidskost režimu, v němž pětatřicátníci využili příležitost k nenápadnému zformování a prosazení. V každém případě na dobové poměry poměrně bohatá tvorba generace reprezentuje vůbec nejviditelněji souběžnou literární práci řady dalších básníků i básnířek stejného věku, kterým se z různých důvodů nedostalo tak výrazné „podpory“ a jimž se nepodařilo nalézt tak početnou celonárodní obec, z čehož čerpají čtenářsky oblíbení autoři i dnes (za všechny jmenujme Žáčka).

S onou „podporou“ vydávání knih pětatřicátníků to nebylo vždy růžové. Jak dokládá Blahynka na několika frapantních příkladech, cenzura doléhala i na ně (Sýs měl třeba problémy hned s prvotinou Newton za neúrody jablek). Největší potíže skupina doznala s první verzí sborníku Město, který chystali Cincibuch, Pelc a Šimon ve spolupráci s fotografy Vladimírem Birgusem a Pavlem Jasanským na rok 1982. Náklad almanachu, který měl být básnickým slovem k nové podobě města, již jiného, než jaký pětatřicátníci znali z poezie po první světové válce i z poezie a výtvarných děl Skupiny 42, šel po svém vytištění v nakladatelství Práce, kde byl Josef Šimon v letech 1977–1983 zástupcem šéfredaktora pro beletrii a populárně naučnou literaturu, ihned do stoupy (podařilo se zachránit jen pár výtisků podloudně vynesených z tiskárny). Sborník se pak podařilo znovu vydat v pozměněné grafické podobě o rok později a s tirážovým označením 1. vydání (sic!) v nákladu deset tisíc výtisků. Přibyly v něm fotografie Miroslava Hucka ve stylu obrázků typických například pro časopis Mladý svět (jásavý dav mladých, zřejmě spartakiádních dívek běžících v bílých tričkách radostně vstříc nepochybně šťastné budoucnosti), čímž se podle Pelclova názoru almanach tematicky rozředil a prosvětlil dohlížiteli vytýkaný „temný obraz přítomnosti“ původního Města. Jan Lukeš v doslovu k první edici (ve druhé jej nenajdeme) mimo jiné odvážně konstatoval: „V betonové uniformitě sídlišť a klecí panelových domů jako by se zhmotnilo zautomatizované já, rezignující na projev vlastního ducha, pasivně se podřizující životnímu stereotypu a zásahům z vnějšku.“

Kvůli cenzuře museli pětatřicátníci často psát v jinotajích. Dokonce se ledacos poŹdařilo „propašovat“ i v oficiálních publikacích. Tak Jaroslav Čejka roku 1986 zařadil do své sbírky Čtení z ruky lakonicky laděný Generační zpěv napsaný k III. sjezdu Socialistického svazu mládeže 1982, kde se čtou i takovéto verše: „Náš vyšší princip je / dorazit do cíle, / přikládat do ohně, / dokud se nerozední.“ Co chtěl soudruh básník Čejka říci veršem „dokud se nerozední“ – že stále trvá noc?

Každopádně, jak se zmiňují Janouškovy (a kol.) Dějiny české literatury 1945–1989 ve IV. svazku, dokladem toho, že si tito autoři dobře uvědomovali, co je poezie psaná na objednávku, může být fakt, že do svých sbírek jen zřídkakdy zařazovali texty otištěné předtím v časopisech nebo sbornících, které svým prorežimním vyzněním podporovaly politiku komunistické strany (viz Cincibuchovy, Peterkovy nebo Sýsovy básně publikované v Literárním měsíčníku). „Jako čistě programovou lze chápat báseň Josefa Peterky Lidé, kteří otvírají ráno se zcela přesvědčivým závěrem: ,ti všichni nesou na ramenou úsvit / a jako dveře do dílny otvírají ráno. / Zeptáš se možná: Komunisté? // Ano.‘“ (s. 332)

Proudy, jež nesplynuly

Blahynkova kniha není monografií, jak sám autor zdůrazňuje, nebyla proto vybavena poznámkovým aparátem. Autor věnuje v podstatě celou druhou část své knihy vývoji literární tvorby pětatřicátníků a její kritické recepci po roce 1989 a její obranný charakter se tím zesiluje. Na téma obsahu kritik ještě před oním přelomovým rokem se vesměs podrobněji zmiňuje a v hlavním textu uvádí jejich autory (Petra Prouzu, Víta Slívu), přičemž poměrně přesvědčivě jejich postoje oslabuje a argumenty vyvrací, zatímco o hodnotitelích kontextu tvorby pětatřicátníků ve zpětném pohledu a již v demokratických poměrech píše enigmaticky, nejmenuje je, ani nesděluje bibliografický údaj, toliko uvádí jejich názor, který podrobuje revizi. Má-li tedy Blahynkova rozsáhlá apologetika pohnout literárním kánonem, který se již od doby poltického zvratu utvořil a stabilizoval, je ona tajemnost spíše ke škodě věci. Každopádně kniha prohlubuje poznání o dané době, literatuře v období normalizace, její nejvýraznější generaci a zasahuje výkladem i do vývoje po roce 1989. Koriguje mimoděk i některé nepřesnosti uváděné v akademických Dějinách, například autor/autorka kapitoly Pětatřicátníci přímo do této generace zařazuje také Vladimíra Janovice (s ním někteří členové skupiny spolupracovali spíše ad hoc) a Jaroslava Holoubka, k němuž se celá parta chovala se sympatiemi, ale také šlo jedině o generačního souputníka. Nutno dodat, že význam Holoubkova díla v tomto generačním kontextu si uvědomoval i BlaŹhynka, neboť mu ve vnitřně bohatě strukturované publikaci (70 kapitol) věnoval samostatnou pozornost. Nesporně záslužnou pro pochopení situace nejen v centru dění, ale i na periferii, konkrétně na severní Moravě, je kapitola věnovaná ostravskému vrstevníkovi pětatřicátníků, básníkovi a překladateli Karlu Vůjtkovi.

Ve zmíněných akademických Dějinách najdeme i nepřesnou charakteristiku Pelcovy sbírky Gilotina (1979), která údajně propojuje intenzivní autobiografismus s pocitem úzkosti z ohrožení lidského života válkou, ale ve skutečnosti byla inspirována únosem a vyšetřováním vraždy italského premiéra Alda Mora – jde tedy již tehdy o varování před sílícím extremismem (tenkrát a v tomto konkrétním případě levicovým).

Bezesporu interesantním čtením je barvité vykreslení situace setkání spisovatelů na zámku Bítov u Vranovské přehrady, kam na první ročník organizátoři básník a kastelán Jiří Kuběna a brněnský básník i vydavatel Martin Pluháček pozvali také zástupce pětatřicátníků. Mělo zde snad dojít v intenci pořadatelů tohoto sletu, a to vzájemně přínosným poznáním, nejen k onomu literárně-dějinně proklamovanému splynutí tří proudů české literatury – oficiálŹního, neoficiálního (samizdatového, et item undergroundového) a exilového, ale nedošlo. (Podrobnosti skandálu, povstalého během Sýsovy přednášky, který pak měl extravagantní pokračování ve večerních hodinách, si, vážení čtenáři, nechte vyprávět nejen Blahynkovým pohledem, ale i od dalších očitých svědků.) Náběhy k integraci české literatury se objevily ještě před sametovou revolucí, ale v totalitním režimu se nic takového nemohlo uskutečnit ani přes doložitelnou snahu pětatřicátníků. Snad proto pozval mnichovský vydavatel v exilu Daniel Strož do své edice Poezie mimo domov, ve které dříve vydával díla básníků u nás zakázaných, k publikování básníky do jisté míry zatracované záhy po roce 1989, tedy i pětatřicátníky. Pocitu, že píše o novodobých disidentech, podlehl i Blahynka, jehož styl se jinak vyznačuje svěžestí, duchaplností, neotřelostí, vtipnými příměry, ale najdeme zde i martyrologické obraty typu „Šimon (…) pro vzkříšení ukřižovaného původního Města přizval Hucka“. (s. 114)

Faktem je, že knihy chystané pětatřicátníky či redakcemi nakladatelství do tisku těsně před listopadem 1989 již nevyšly a nemohly, „čas oponou trhnul“. Patří k nim bohužel i plánované vydání knihy Osvobozené divadlo Jaromíra Pelce (autor před tím knižně publikoval Zprávu o Osvobozeném divadle, 1982), které mělo obsahovat dosud nezveřejněnou edici předscén a jiných rukopisů Voskovce a Wericha pod názvem Osvobozené divadlo neznámé; Jan Werich svěřil rukopisy k vydání výlučně Jaromíru Pelcovi. Kniha měla vyjít k 85. výročí narození V + W, lektorovali ji teatrolog František Černý, odborník na teorii komiky Radko Pytlík a dlouholetý herec OD František Filipovský. Byla již vysázená včetně přebalu a tiráže, tiskl a laminoval se přebal, avšak polistopadové vedení nakladatelství Mladá fronta se rozhodlo knihu skartovat.

Kniha, doplněná četnými fotografiemi a dokumenty i obsáhlou bibliografií tištěných veršů a textů devíti básníků „generace pětatřicátníků“, byla vydána zásluhou europoslance za KSČM, člena politické skupiny GUEA/NGL (Sjednocená evropská levice / Severská zelená levice) v Evropském parlamentu Jiřího Maštálky. Nebojím se, že by za ni byl PhDr. Milan Blahynka, CSc., ukamenován, ba že by si nenašla své čtenáře, když by třeba nebyla vystavována na knihkupeckých pultech, jak se obává autor (dala by se ostatně objednat přes internet). Považuji ji za přínos k dosavadnímu poznávání české poezie vydávané oficiálně během normalizace, kterého se nikdo nechce příliš ujímat. Avšak v tomto případě jde o příspěvek značně specifický svým přiznaným apologetickým uchopením i samozřejmě nepřiznaným persvazivním (přesvědčovacím) přístupem.

Milan Blahynka: Byla jednou jedna... básnická generace takzvaných pětatřicátníků. (Dissertatio apologetica). Sine loco, 2017, 354 s.

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.