Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Jiří Němec: 1968 – historie i vazby na současnost

Jiří Němec

1968 – historie i vazby na současnost

Srpnové události před letos kulatými padesáti lety a už více než dvěma lidskými generacemi nám připomínají, že demokracii a svobodu nemůžeme nikdy považovat za samozřejmost. Jistě je dobře, že se dnes coby členové NATO i Evropské unie učíme jako stát žít v aliancích demokratických zemí a učíme se v nich (a ne vždy nám to jde) využívat svá členská práva. Jistě i dnešní politici, publicisté a historici využívají s nadhledem a snad i větší objektivitou zkušenost z historických událostí. Pamětníci ale přinášejí autenticitu osobního zážitku.

Agrese „spřátelených armád“ států Varšavské smlouvy znamenala mezník v životě a myšlení každého, kdo ji na vlastní kůži zažil. Zadusila totiž na svou dobu a geopolitické podmínky vysoce pozitivní úsilí, v němž se spojovali lidé různého politického přesvědčení i profesí ve společné snaze o lidštější a demokratičtější uspořádání života československé společnosti. Na ono svobodnější „nadechnutí se“, možnost vyslovit i odlišný názor, na fronty na Reportéra či Literární noviny, kde se psalo skutečně jinak, svobodněji, vzpomínají asi všichni.

Časné ranní hodiny oné škaredé středy 21. srpna byly pro většinu z nás šokem, ale přesto to bylo vlastně jednoduché. Na jedné straně stály okupační tanky a proti nim, na straně druhé mnohde nejenom pomyslné barikády, skoro patnáct milionů občanů jednoznačně hájících své (možná vůbec poprvé takto vnímané) státní představitele v čele s tehdy velmi populárním Alexandrem Dubčekem. Leckde se do lidí střílelo, byli i mrtví (pamětní deska v podobě tankového pásu na zdi liberecké radnice již osmnáct let připomíná ty, kteří přinesli oběť nejvyšší), ale tehdy jsme si mysleli, že nezemřeli zbytečně. S bratrancem z Prahy ještě o půl roku mladším jsem jako třináctiletý kluk (který ale četl Reportéra a hltal všechny noviny a toužil být novinářem) zorganizoval podpisovou akci před samoobsluhou na Králově Háji v Liberci – za neutralitu a okamžitý odchod sovětských vojsk –, a potom hrdě odnesl petiční archy s tisícovkou podpisů na reformní okresní výbor KSČ v Liberci s představou, že jsem osobně také něčemu pomohl. Z dnešního pohledu pak možná poraženecký rozhlasový projev Dubčeka po návratu z internace z Moskvy skutečně rozplakal nejen jeho, ale doslova celý národ. I mě.

Rovněž na 21. srpen roku 1969 nemáme zapomínat. Opět shromáždění tisíců lidí na náměstích, volání po pokračování polednové politiky a demokratizaci veřejného života, proti obnovované cenzuře a za svobodu slova, ale proti nim, na rozdíl od srpna roku předchozího, už nestály cizí nepřátelské jednotky ve vybledlých rubaškách, ale pravidelné útvary „našeho“ SNB a Lidových milicí! Loni ještě možná společně hrozili pěstmi sovětským okupantům. Tehdy už ale padaly rány obušky, létaly slzné granáty, oči slzely a strach u mnohých rychle přerůstal v nenávist. Já jsem obuškem nedostal jenom proto, že tramvaj do Jablonce zastavila a počkala na čtrnáctiletého kluka, za kterým se hnal v mých tehdejších očích obrovitý esenbák. A oči mě ze slzného Źplynu, kterým nás rozháněli a hnali Pražskou ulicí v Liberci dolů, pálily ještě skoro týden. Tak začala, svojí praktickou ukázkou, „normalizace“ života v reálně-socialistickém Československu. Asi právě v tom okamžiku komunismus potvrdil svoji historickou nereformovatelnost!

Československá jednota ze srpna l968 byla rozbita, spoŹlečnost se velmi rychle rozdělila na ty jedině pravé pravověrné, příp. pomýlené, a na ty druhé. Statisíce lidí byly postiženy přímo, své ale musely snášet i rodiny postižených i jejich třeba ještě ani nenarozené děti. Uvěří dneska někdo, že o přijetí na vysokou (ale i střední!) školu nerozhodovaly známky a věŹdomosti, ale kádrové posudky, a to ne ty dětí ucházejících se o studium – ale jejich rodičů! Jak už bylo u komunistů zvykem, jejich největším nepřítelem byli ti nyní už bývalí komunisté, kteří byli z KSČ vyloučeni pro podporu Dubčeka a reformních změn.

Dodnes, a dávno už jenom s úsměvem, vzpomínám na nefalšovanou nenávist mojí učitelky fyziky na základní škole (manželka nového předsedy MěNV v Liberci), která dělala možné nemožné, abych nedostal v roce 1970 doporučení ke studiu na gymnáziu. Že jsem měl i z té její fyziky jako ze všech dalších předmětů vyjma zpěvu jedničky, jenom zvyšovalo její averzi vůči patnáctiletému klukovi, který si už tehdy „dovolil“ mít vlastní a od ní velmi odlišný názor na politiku. Snům o studiu novinařiny rychle odzvonilo!

V životě nás všech se mnohé změnilo. To pozitivní, a je toho spousta – především svoboda a pluralitní demokracie, svobodné volby (ač na ně, resp. na jejich výsledky, občas nadáváme) už právem bereme jako samozřejmost. S tím negativním, a není toho také málo, třeba obtížné a zdlouhavé vymáhání práva a často už zdaleka nejen předvolební hašteření politiků, s tím vším není nejmenší důvod se smiřovat.

JUDr. Jiří Němec, Liberec

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.