Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Aleš Zapletal: KSČM a odkaz Pražského jara

Aleš Zapletal

KSČM a odkaz Pražského jara

KSČM dosáhla v loňských parlamentních volbách nejhoršího výsledku od listopadové revoluce: poprvé nedostala ani deset procent platných hlasů. V absolutním počtu získala téměř o polovinu hlasů méně než ve volbách na podzim 2013. Přesto poprvé od obnovení parlamentní demokracie v ČR bude mít vliv na vládu. Žádný její zástupce sice do ministerského křesla neusedne, ale menšinová vláda hnutí ANO a sociálních demokratů se neobejde bez 15 hlasů komunistických poslanců, aby získala potřebnou důvěru. Slib komunistů, že druhou vládu Andreje Babiše podpoří, pochopitelně nebyl zadarmo. Dosáhli četných ústupků ve prospěch svých zájmů, a o jejich úspěchu tak není pochyb. Zdá se, že KSČM není (alespoň pro toto volební období) odsouzena k přežívání v parlamentní opozici a pomalému vymírání (či spíše rychlému: za poslední čtyři roky ztratila zhruba čtrnáct tisíc členů). Komunisté pravděpodobně mohou být spokojení, ač jejich volební výsledek byl asi spíše zklamáním. Ve zdlouhavém procesu vyjednávání o vládě však hrály roli jiné faktory než výsledek voleb. Komunisté z toho těžili a stali se silnými hráči vrcholné české politické scény.

Nemohu se ubránit pocitu hořké ironie. Nechci panikařit a tvrdit, že se tímto úspěchem KSČM vracíme před Listopad, že je to první krok k obnovení jejich totalitní vlády a podobně. Takové výkřiky by byly předčasné. Jaký však tím vysíláme signál do okolního světa, zejména pak partnerům v Evropské unii? A – což je myslím důležitější: co tím říkáme sami sobě? Ozývají se varovné hlasy: připouštíme-li nyní vliv KSČM na vládu, zlehčujeme tím památku obětí komunistické totality. Upozorňují, že komunistická strana je značkou s tíživou historickou tradicí. V této situaci u komunistů postrádám jasné vyjádření toho, že se upřímně distancují od temné minulosti svých přímých předchůdců – KSČ.

Tu se shoduji s prezidentem ČR Milošem Zemanem, ač jinak s ním souhlasím málokdy. Vystoupil na sjezdu KSČM letos v dubnu a vyzval přítomné, aby kriticky zhodnotili minulost své strany. Tuto reflexi nazval (dle svého mínění provokativním) výrazem, který zde považuji za nanejvýš případný: pokání. Výraz je důležitým pojmem křesťanské tradice. Zní-li nám archaicky nebo cize, pak jej můžeme civilní mluvou vyložit asi jako uznání vlastní viny, prosbu o odpuštění a vyjádření dobré vůle jednat jinak, lépe. Jsem přesvědčený, že alespoň část české společnosti by takové gesto od komunistů ocenila a že mnozí lidé nebo jejich děti na ně čekají. Dnes je zbytečné naříkat nad tím, že strana nebyla v prvních letech po Listopadu zakázána, a nic nepomohou výčitky prezidentu Václavu Havlovi a jeho stoupencům, kteří jí nechtěli odplatit zlým za zlé. (V tom se snad zachovali křesťansky, vždyť sv. Pavel napsal v listu Římanům zásadu: Nikomu neodplácejte zlým za zlé. A také: Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.) Dostala-li však takto komunistická strana v české společnosti druhou šanci, což je právě nyní obzvláště zřejmé, měla by ji přijmout odpovídajícím způsobem. A k tomu podle mého názoru nezbytně patří i ono pokání.

Odkaz roku 1968

Dovolím si trochu drzosti ke snad provoŹkativní myšlence: osobně komunistům Čech a Moravy tuto druhou šanci přeji. A přeji ji také (a tím spíše) levicovým, odvážím se říci socialistickým ideálům. Ty jsou nyní zdiskreditované, zasypané nánosem špíny totalitních praktik někdejší Komunistické strany Československa, které zni-čily stovky tisíc lidských životů, zdevastovaly životní prostředí, zdeformovaly hospodářství a zmrzačily kulturu. Právě v současné situaci má KSČM velkou příležitost dát jasně najevo: nejsme jako oni, tedy jako předlistopadová KSČ. Má příležitost kriticky, ba kajícně uznat svou temnou minulost a jednoznačně se od ní distancovat; to by bylo lze považovat za vhodný první krok ke snaze překonat nedůvěru, kterou u části společnosti oprávněně vzbuzuje. Současně by to byl počátek cesty k rehabilitaci socialistických ideálů, jež sice sotva lze realizovat v nastolení „ideální“ socialistické společnosti, ale mohou být stálým podnětem ke konkrétním krokům zlepšujícím stávající stav. KSČM by posléze mohla začít vytvářet a prezentovat životaschopný levicový program s potenciálem oslovit současnou společnost. Doposud, zdá se, staví hlavně na tom, že na sebe stahuje hlasy nespokojených voličů. V této roli „protestní strany“ však nyní naráží na konkurenci jiných, zejména hnutí ANO, ale také SPD. Její strategie tak, navzdory dnešnímu silnému Źpostavení, může v následujících volbách zcela selhat (jak upozornil politolog Lukáš Valeš ze ZČU v rozhovoru pro Deník 6. 7. 2018).

Ptám se, zda KSČM nemá nejvyšší čas urychleně začít vytvářet trpělivě promýšlený a dlouhodobě profilovaný program, kterým by voličům nabídla víc než negativistický protest nebo neurčité „bude líp“. (Slibování „šťastných a ještě šťastnějších zítřků“ si česká společnost v minulosti užila již dost.)

Jsem přesvědčený, že by měla na co navázat. Výše jsem sice napsal, že je stranou s tíživou tradicí, od které jí je třeba se distancovat. Nepochybně v dějinách naší společnosti zanechala mnoho temných stop, ale najdeme i stopy světlé. A právě letošní rok přece není jen tíživým sedmdesátým výročím únorového převratu v roce 1948. Je také padesátým výročím nadějného roku 1968, svěžího závanu Pražského jara a jeho úsilí o demokratizaci státně socialistického režimu. Hlavním hybatelem obrodného procesu byli reformně ladění straníci. Troufám si tvrdit, byť je to nepochybně subjektivní, že Pražské jaro je vůbec nejsvětlejší stopou komunistické strany v našich dějinách. A tak zatímco od jiných etap své minulosti by se měla jasně distancovat, tuto by naopak měla rozhodně vyzdvihnout. Komunisté v Čechách a na Moravě by se měli hrdě hlásit k odkazu Alexandra Dubčeka, Františka Kriegla, Josefa Smrkovského a dalších svých představitelů, kteří se v roce 1968 skutečně snažili o dalekosáhlou společenskou reformu a v roce 1969 vedli nerovný, ale čestný boj proti těm, kdo reformě nepřáli, ať šlo o sovětského hegemona nebo domácí pátou kolonu konzervativců a ultralevičáků.

Četl jsem před časem vynikající práci hisŹtorika Zdeňka Doskočila, kde je popsán postoj J. Smrkovského na počátku dubna 1969. Na jednání výkonného výboru předsednictva ÚV KSČ se vyjádřil také k současné situaci, kdy jako jediný pojmenoval skutečnou příčinu všech událostí (rozuměj nárůstu protisovětských nálad ve společnosti, pozn. A. Z.): „Základním zdrojem protisovětských nálad jsou sovětská vojska, která jsou u nás umístěna. Navrhuji jednat se Sovětským svazem a řešit jejich pobyt na našem území... V tom bych viděl východisko.“ Při hledání způsobů překonávání československé krize prohlásil, že „strana se nemůže dostat do politického konfliktu s lidem“. Z tónu celé diskuse je dobře vidět, že nebojácné postoje předsedy Sněmovny lidu z něj činily bílou vránu, které se ostatní (snad s výjimkou Dubčeka) chtěli co nejrychleji zbavit. (Z. Doskočil, Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu. Praha – Brno 2006, str. 124) Jinde v knize je řeč o projevu F. Kriegla na květnovém plénu ÚV KSČ: … zpochybnil oprávněnost smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu, protože popírá zásady mezinárodního práva a je v rozporu s Chartou OSN i Varšavskou smlouvou: „Tato smlouva postrádala základní náležitosti řádné smlouvy, tj. dobrovolnost. Podepisovala se v atmosféře politického a mocenského nátlaku... Byla psána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů... Hlasoval jsem proti smlouvě jako poslanec v souladu s cítěním a přáním velké většiny voličů a občanů této země.“ (Tamtéž, str. 319–320) Četl jsem tyto řádky a pociťoval obdiv a úctu. Četl jsem také o projednávání zločinné „smlouvy o dočasném pobytu“ v říjnu 1968. Čtyři poslanci tehdejšího Národního shromáždění hlasovali proti ní: vedle F. Kriegla Božena Fuková, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a František Vodsloň. (Tamtéž, str. 33) Těchto politiků si mohu i po padesáti letech opravdu vážit – o kolika současných vrcholných českých politicích to mohu říci?

Pražské jaro by mělo inspirovat

Myslím, že k této světlé stopě by se měli dnešní komunisté v Čechách a na Moravě přihlásit právě dnes, kdy získávají vliv na vládu. Právě u zmíněných straníků by mohli nalézt příklad jednání a rozhodování, jehož cílem není prospět sám sobě, ale hájit dobrou věc, navzdory tomu, že je mnohými napadána. Reformní komunisté v roce 1968 usilovali o dobro společnosti (a také v ní pro to byli patřičně oblíbení – o takové podpoře, jakou měli po Srpnu například Alexander Dubček a Josef Smrkovský, se současným politikům ani nezdá) a někteří z nich se nenechali zastrašit hrubou silou okupačních vojsk ani zlomyslnými intrikami domácích konzervativců a ultralevých sektářů. Domnívám se, že by bylo chybou, kdyby jejich postoje upadly v zapomnění a na rok 1968 se vzpomínalo jen jako na rok zmařených nadějí. A kdo by měl tyto postoje české společnosti spíše připomínat než dnešní komunisté! A nejen připomínat, ale také zpřítomňovat. Vždyť v politice nejde o vzpomínání na minulost, ač minulost slavnou. Má jít o snahu učinit dobré rozhodnutí v přítomnosti. Slavná minulost k tomu pouze může inspirovat. (Bude lépe, budou-li se dnešní komunisté Pražským jarem inspirovat, než by se chtěli poučit, protože jedno poučení – to „z krizového vývoje“ – už tu bylo a byla to věc velmi neblahá pro stranu i pro společnost.)

Dočkáme se pokání komunistů, k němuž vyzval pan prezident? Dočkáme se toho, že zdvihnou prapor Pražského jara a tvůrčím způsobem rozvinou jeho odkaz? Přeji si, aby předseda strany každý rok vystoupil na Den památky obětí komunistického režimu s proslovem vyjadřujícím úctu těmto lidem a zároveň uznání zločinnosti totalitní vlády KSČ. Přeji si, aby také představitelé jiných stran žádali nynější komunistické poslance (a to nejen v parlamentu, ale i v krajských a obecních zastupitelstvech), aby se jednoznačně distancovali od tíživé minulosti. Přeji si, aby komunisté v Čechách a na Moravě dokázali dnešní společnost oslovit ne tím, že hrají roli protestní strany, ale životaschopným levicovým programem. Klidně by mohl nést nadpis „socialismus s lidskou tváří“. Alespoň v programové rovině, z níž ovšem musejí vycházet konkrétní kroky, by dnešní (či spíše budoucí) KSČM mohla prezentovat, o čem snili reformní komunisté (a nejen oni) v roce 1968: o funkčním spojení socialismu a demokracie. Osobně si nemyslím, že by srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa dokazovala jejich neslučitelnost. Dokázala pouze neslučitelnost demokracie se socialismem sovětského typu, jehož stín je dlouhý a sahá až do současnosti. (Z požadavku zdanit církevní restituce cítím jeho zatuchlý závan.) Komunisté v Čechách a na Moravě by jej mohli překročit. Prospěli by tím nejen sami sobě, ale celé české politické scéně. Je nejvyšší čas.

Aleš Zapletal (1990) studuje historii na FF UP v Olomouci a teologii na ETF UK Praha.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.