Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Erazim Kohák – Karel Skalický: Výběr z korespondence

Erazim Kohák – Karel Skalický

Výběr z korespondence

Dne 17. května 2018 proběhla na půdě Filozofického ústavu AV ČR oslava osmdesátých pátých narozenin Erazima Koháka. Jako jeden z řečníků zde vystoupil i Karel Skalický, který při této příležitosti předčítal vybrané ukázky z jejich vzájemné korespondence. Ta se začala v roce 1978 poté, co Erazimu Kohákovi poslal do Spojených států na ukázku jedno číslo exilového časopisu Studie, který toho času v Římě redigoval. Původně profesní vztah se v průběhu let vyvinul do intimního přátelství, jak je patrné z několika velmi osobních „lamentací“ a nakonec i z posledního dopisu, v němž Erazim Kohák žádá Karla Skalického o souhlas s dedikací své poslední knihy právě jemu. Níže podané ukázky odpovídají s několika drobnými úpravami tomu, co Karel Skalický k této příležitosti z korespondence sám vybral a přednesl.

Boston, 3. června 1978 [celý dopis]

Vážený pane doktore,

srdečně děkuji za otisk ze Studií. Těším se na něj: navštívil mě v Bostonu pan prof. dr. Bělohradský, pán velmi vyhraněných názorů, který si Vás vysoce cení. Rád bych všeho nechal a dal se do čtení. Bohužel mě právě zastihla rána egyptská – týden před odjezdem na čtrnáctidenní dovolenou jsem obdržel od nakladatele stránky knihy na korekturu a přípravu rejstříků, tak sotva dýchám.

Dostal jsem také Patočkovu knihu, Dvě studie o Masarykovi. Momentálně ji opisuji na stroji, protože ze samizdatu se nedá udělat slušná xeroxová kopie. Až dokončím, pošlu Vám ji na revanš.

Srdečně pozdravuji,

Váš

Erazim Kohák

Řím, 26. srpna 1978 [první odstavec dopisu]

Vážený pane profesore,

potěšil jste mne svým dopisem. Už leccos jsem od Vás četl, ale osobní dopis ještě nikoliv. Tentokrát se tedy stalo i to. Též příslib Dvou studií o Masarykovi mě potěšil. Nu a při té příležitosti, jak Vám píši, tak mi napadá, že na příští rok připravuji jedno filosofické číslo Studií. Mám pro ně už příspěvky od Mikuláše Lobkowicze o marxismu, od Gustava Wettera, od Jaroslava Krejčího z Lancasteru, něco z Československa, zajímavá věcička, jednu věc Patočkovu, no a myslím, že kdyby se v této řadě vyskytlo i Vaše jméno, bylo by to číslu ku prospěchu. Neměl byste něco po ruce, či rozdělaného, co by celkem zapadalo do kontextu naší revue? Nemusím podotýkat, že bych byl za to velmi vděčný.

[…]

[…] Srdečně Vás zdravím, a kdybyste měl studii filosofického rázu, kterou byste uvážil za vhodné obšťastnit Studie, byl bych Vám velice vděčný.

Váš

Karel Skalický

Boston, 19. září 1978 [celý dopis]

Milý příteli,

velice si vážím pozvání do stránek Studií. Bohužel nemám nic na vědecké úrovni. Mám v šuplíku krátký esej (asi 12 str.), Dvakrát o smyslu života, ve kterém se zabývám dnešní americkou debatou mezi zastánci neomezeného technologického růstu a zastánci návratu k lidským měřítkům. Je však psaný dosti osobním, poetickým stylem, ne stylem filosofie jako přísné vědy. Nevím, jestli něco takového by se Vám hodilo. Pokud ano, pošlu Vám to nezávazně na ukázku.

Těším se, že se sejdeme v divých lázních Kreutu u Mnichova! (Pozn. red.: Myšleno symposium ve Wildbad Kreuth, které se konalo od 19. 10. 1978 do 21. 10. 1978. Zde se Erazim Kohák a Karel Skalický poprvé setkali osobně.)

Srdečně Vás zdravím

Erazim Kohák

Řím, 5. října 1978 [celý dopis]

Vážený a milý příteli,

potěšil jsem se Vaším dopisem z 19. 9., z něhož mi vyplývá radostná zpráva, že budeme-li živi a zdrávi a nebudou-li stávky dopravních prostředků, setkáme se v těch divých lázních, nač se upřímně těším.

Potěšil jste mě též tím, že byste byl ochoten dát mi k dispozici úvahu Dvakrát o smyslu života. Že to není striktně filosofickým stylem psáno, nevadí. Nejsme striktně filosofický časopis. Kdybyste tedy mohl vzít text s sebou a v divých lázních mi ho předal, bylo by to dobré.

Zdař Bůh a na shledanou

Váš

Karel Skalický

Boston, 24. března 1979 [poslední odstavec]

Nejmilejší bratře v Kristu

[…]

Tím bych skončil, až na jednu malichernost: nedovedu si vysvětlit tu facku, kterou mi uštědřil kníže Mikuláš Lobkowicz v č. 61. Proboha, proč? Třicet let usiluji o to, abych si vydobyl uznání ve světové filosofii a hlásím se přitom k češství. A ne zcela neúspěšně, uvádějí mě všechny Who is who, ve svém oboru (fenomenologie) jsem uznávaný jako přední znalec. Jen si přečtěte recenze na Idea and Experience – a podepisují je lidé jako Zaner, Carr, Ricoeur. A tu knihu jsem věnoval Patočkovi. Vždycky jsem se hlásil ke své národnosti, psal i česky, a vydobyl jsem si uznání v americké filosofii: vždyť díky tomu jsem byl schopen umístit Miliče Čapka na Bostonské univerzitě! A teď kníže Lobkowicz napíše (str. 87), že jedinou výjimku představuje Milič Čapek, jako bych vůbec neexistoval? Povězte, proč? Že jsem evangelík? To je Čapek taky. Nebo že se hlásím k humanismu T. G. M., jehož česká katolická šlechta nikdy neměla v lásce? Či snad proto, že jsem původu čistě dělnicko-rolnického, zatímco Čapkové byli aspoň zemani? Nevím, proč jsem tu facku dostal, ale nemyslím, že byla zasloužená. Vyvozuji z toho dvojí: dnes místo na českém článku budu pilovat na dalším odborném v angličtině, a pak to Havlíčkovo „nechoď, Vašku, s pány na led“. Ale kdybyste našel někoho, kdo by mohl napsat recenzi na Idea and Experience pro Studie, byl bych Vám vděčen.

Stejně jsem vděčen za Studie a těším se na setkání, Deo volente na podzim.

Erazim

Jaffrey, New Hampshire, 25. července 1994

[čtvrtý až šestý odstavec]

Karle můj milý,

[…]

[…] Ta listopadová „revoluce“ začala jako pro-demokratická: za svobodu, za lidská práva, za úctu a lásku k člověku a k přírodě. Nezáleželo jí na komunistech a antikomunistech, šlo jí o demokracii. Do roka ji vytlačila úplně jiná revoluce, antikomunistická, která už není pro nic, jen proti komunismu – a vítá třeba i Pinocheta a vítězství fašistů v italských volbách, protože ti jsou protikomunističtí. Té druhé revoluci nezáleží na svobodě nebo demokracii. Naopak, ty jí jsou podezřelé, že nejsou dost antikomunistické.

A tak pro lidi, jako jsem já, se svými ekologickými názory, věřící, masarykovský sociální demokrat, prostě všechno, co se nenosí; a nebo jako jsi Ty, věřící a ne klerikální, ekumenicky orientovaný, prolnutý duchem druŹhého Vatikánu, mají dneska české země pramálo pochopení. Ještě nás nejsou ochotní upalovat, ale zájem o nás nemají. Spíš jim jsme z duše protivní. Zabydlování nejde dobře.

Jenže pod tím […] povrchem je jiná realita. Jsou tu mladí lidé – jak mladí v církvích, tak v ekologickém hnutí – ze zcela jiného těsta. Jsou vlastně jediní, kdo si uvědomuje, že se píše rok skoro dva tisíce, že svět je dnes někde docela jinde, i o notný krok dál, než byl Vatikán II. Nejsou viditelní, ten tvrdý krunýř zpátečnictví je zakrývá. Jenže proti těm zapšklým bojovníkům za minulost mají výhodu: zatímco oni stárnou a odcházejí, ti mladí dospívají a do deseti let jim bude patřit tato země. Ti dnes potřebují slova živého. Potřebují pana faráře Malého, potřebují pana faráře Halíka, potřebují Tebe jako sůl a snad i mě. Od začátku, zatímco na univerzitě mě užívali jako děvče pro všechno, jen abych byl zaměstnaný a nerušil, po celé republice se za mnou hrnuli mladí. Taktéž s tím, co jsem psal. Těch klacků, můj milý, těch klacků pod nohama!

[…]

Zdravím Tě z duše i ze srdce i všechny, kdo Tě mají rádi, medvěde můj rozmilý.

Tvůj

Erazim

Hluboká nad Vltavou, 13. prosince 1994

[závěr druhého odstavce]

Milý Erazime,

[…]

[…] Kromě toho jsem odpověděl i na třináct otázek, které mi poslali z Katolického týdeníku. Na ty jsem odpověděl, ale ty už mi zcenzurovali. Obul jsem se tam totiž do biskupa Koukla, který u Biskupské konference nařkl celou budějovickou fakultu z nepravověrnosti. Prý – cituji z dopisu biskupa Lišky – „poslední encyklika Veritatis splendor je prezentována jako směšný pozůstatek předkoncilní doby, církevní tradice nepoznávána, stálé panenství Panny Marie je podnětem smíchu.“ Takto doslova! Chtějí budějovickou fakultu potopit? Zdá se. Paralelně s tím totiž probíhá nátlak na mne, abych šel do Prahy. Moje spolupracovnice Monika, která mi vede domácnost a dělá zároveň i sekretářku a překladatelku do němčiny, nemůže v Čechách zůstat. Musí odejít do Německa. Neví ale kam. Já bez ní ovšem bych tady byl jako bez rukou. Jak věc vyřešit? Nechci opustit Budějovice, nechci opustit Moniku a zároveň těžko budu moct nevzít Prahu. Jak z toho? Dovedeš poradit? Tenhle problém je též důvod, proč jsem Ti hned neodepsal. Trápí mě to notně, neboť není vidět východisko. Drž mi palce a někdy, vzpomeneš-li, pomodli se za mne, abych vyřešil tuhle kvadraturu kruhu.

Přeji Ti požehnané Vánoce a těším se na Tebe, že ke mně zajedeš, až budeš zase v Praze. Zdař Bůh, Tvůj

Karel

Sharon, 23. prosince 1994

[druhý a poslední odstavec]

Můj milovaný i rozmilý medvědě,

[…]

Teď k té Tvojí kvadratuře kruhu: samozřejmě nemůžeš, prostě nemůžeš opustit Moniku! Podívej se, já mám na tyhle věci biblický názor. Biskupové ať mají jen jednu manželku (to ostatně doporučuji každému) a mimo to se dočítám jen, že není dobré člověku být samotnému. Tak další názory nemám. Ale na Moniku – doslechl jsem se o ní tu a tam tolik krásných věcí a jak to táhla s mým medvědem – mám názor naprosto jednoznačný: to je zázrak, zázračný dar boží, a toho je třeba si vážit a denně za něj děkovat. (Ad Tvoje poslední věta: copak si myslíš, že jsem se za Tebe kdy zapomněl modlit?) Proč by nemohla zůstat v Čechách? Pokud je to otázka povolení k pobytu (čert aby vzal ty české byrokraty), napadají mě tři řešení (která už asi napadla i Tebe, ale přece):

[…]

Tak závěrem: když nechceš opustit Budějovice, zůstaň tam s Monikou a služ Pánu Bohu tam, a vykašli se na lidi, kteří Tě tlačí do Prahy. Ač kdybys se rozhodl přestěhovat se s Monikou do Prahy, budeš tam mít řadu kamarádů, včetně mě. Vracím se 5. 1. Zatelefonuji Ti, už je načase, abychom si poklábosili!

Objímám Tě, medvěde milý, a také Moniku, modlím se za vás a držím vám palce.

Erazim

Hluboká nad Vltavou, 30. ledna 1995

[první odstavec]

Drahý Erazime,

promiň, píšu-li tyto řádky v letu. Jsem před odjezdem do Říma a zítra a pozítří mám ještě zkoušky. A jelikož nechci, aby sis myslel, že jsem nezdvořák, tak píšu. Přestávám zvládat korespondenci a jiné věci taky. Prostě, problémy mi přerůstají přes hlavu, ale já si říkám, že první povinnost v takovém případě je nic si z toho nedělat, neboť problémy budou a my nebudeme. Pokud jde o mou zamotanou kvadraturu kruhu, tedy ani řešení žavesové, ani prosaické a tím méně drastické padá v úvahu pro rozličné jiné okolnosti, o kterých se nebudu šířit. Já prostě v této situaci spoléhám na Hospodina a čekám na „zázrak“. Řekneš třeba, že je to nezodpovědné. Ale když nejsou jiné možnosti, zbývá jen tato poslední, aby si člověk zachoval duševní rovnováhu, a o tu mi jde v první řadě. A tak keep smiling!

[…]

Zdař Bůh! Semper tuus

Karel

Praha, 5. srpna 2008

[první až čtvrtý odstavec]

Můj milý Karle,

píši mezi dveřmi – od dubna jsem pracoval doslova dvanáct hodin denně šest dní v týdnu, abych dokončil slíbené knihy, než odjedu na dovolenou. A teď za dvě hodiny jedeme na letiště. Leč se zlámanými stránkami jedné knihy v kufru, s hotovým textem druhé na cédéčku a s tou hlavní knihou v kufříkovém počítači.

Ta třetí, pro mě nejdůležitější, je kniha, kterou vlastně píši celý život. Název moc neříká: Domov a dálava: kulturní totožnost a globální humanita v českém myšlení. Za tím se skrývá moje celoživotní zápolení se Schauerovými otázkami: co to znamená být Čech? A má to vůbec ještě nějaký smysl? Před půl druha stoletím bych asi hovořil o smyslu české totožnosti, či tehdy nejspíš o smyslu českých dějin. Procházím našimi zápasy od počátků obrození, se stručným ohlédnutím za reformačním obdobím, a snažím se poskytnout svým mimooborovým posluchačům směs dějin a filosofie pojaté jako hledání smyslu. Zároveň si uvědomuji, že se snažím dojít k porozumění vlastního života, stejně rozháraného jako naše dějiny.

Kvůli tomu píši. Chtěl bych Tě poprosit, jestli bych knihu mohl věnovat Tobě. Z části ovšem z obvyklých důvodů: vážím si Tvojí práce (četl jsem nedávno úryvek v Listech a jsem Ti zas vděčný) a považuji Tě za člověka, který naše myšlení nejštědřeji oživuje. Hlavní důvod mé prosby je však osobnější. Celé moje hledání začalo setkáním s Tebou a Tvým referátem o smyslech českých dějin. Tvůj štědrý nadhled mi pomohl začít překonávat prvoplánovou samozřejmost mého chaotického vyrůstání a jeho předsudků. Ke Tvým textům jsem se opětovně vracel, byl jsi mi společníkem na cestě, ne snad přímo do Emauz, ale tam někam.

Teď jsem knihu dokončil a uvědomuji si, do jak veliké míry celé její směřování udává Tvoje přednáška – myslím, že to bylo v Interlaken – a vůbec setkání s Tebou. Prostě, je to v jistém smyslu Tvoje kniha, a tak bych Ti ji rád věnoval.

[…]

Tvůj

Erazim

Připravil Jakub Trnka.

Erazim Kohák (1933) je filozof, esejista a publicista.

Karel Skalický (1934) je katolický kněz, teolog, redaktor, publicista.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.