Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Heda Čepelová, Miroslav Jašurek: Kdy začne opisování vysokým školám vadit?

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Kdy začne opisování vysokým školám vadit?

„V nedávných letech udělila Fakulta sociálních věd doktorský titul Ph.D. řadě svých starších pedagogů, kteří dosud neměli vědeckou hodnost a potřebovali ji pro setrvání ve funkcích – tito pedagogové absolvovali ‚doktorské‘ studium v rekordně krátkých časech.“ Důsledky své věty se před časem pořádně zapotil jistý Jakub Končelík. Psal se rok 2009 a tento čtyřiatřicetiletý mediální historik byl právě zvolen do čela fakulty, o které se chvíli předtím vyjádřil takto kriticky.

Zpochybnění kvality studia na nejstarší české univerzitě tehdy nezůstalo bez povšimnutí. Veřejnost byla navíc čerstvě otřesená rozkrytím organizovaných obchodů s tituly, které probíhaly na plzeňské právnické fakultě. V akademických kuloárech vládlo dusno a o tehdejší předsedkyni Akreditační komise Vladimíře Dvořákové se mluvilo bezmála jako o vrchní inkvizitorce. Končelíkova odvážná střelba do vlastních řad proto působila jako zjevení pozbývající potřebný pragmatismus. Oficiální reakce Univerzity Karlovy na sebe nenechala dlouho čekat. Mezi rychlostudenty prý byli hlavně excelentní vědci vyššího věku, kteří za minulého režimu studovat nemohli, a v několika případech prý ke zkrácení studia došlo proto, že diplomanti předtím studovali v zahraničí. Takže je vlastně všechno v pořádku.

Vysoká škola života

Jakub Končelík nakonec svou počáteční „nerozvážnost“ ustál a v čele fakulty zůstal celá dvě funkční období. Na kauzu se pro nedostatek nových informací rychle zapomnělo. Faktem ale je, že šlo o první větší vlaštovku ohlašující systémový problém, který české vysoké školství trápí ve svém důsledku dodnes. Vychází vstříc skupinám lidí nebo jednotlivcům, kteří si dle mínění autorit titul prostě zaslouží, ačkoliv si k němu neprošlapou cestu stejně poctivě jako ostatní.

„Asi před 15 lety došlo k výraznému zvýšení poptávky po vysokoškolském vzdělání, respektive ani ne tak po vzdělání jako po vysokoškolských titulech. Dokonce i stát vymyslel, že pro řadu zastávaných pozic, pro které vysokoškolské vzdělání či titul nevyžadoval, ho vyžadovat bude. To vyvolalo obrovský nárůst poptávky pracovníků ve státní správě, aby ten titul někde získali.“ Tuto větu pro změnu pronesl letos v létě docent statistiky Jakub Fischer, donedávna předseda Rady vysokých škol, nejvyššího samosprávného akademického tělesa, které má odrážet zájmy řadových akademiků i studentů. Reagoval tak na dotazy novinářů, zdali je normální, že se ve vládě najdou hned tři ministři, jejichž kvalifikační práce vyvolávají přinejmenším pochyby (a doufejme, že jejich počet s časem nebude narůstat).

Stejně jako u Končelíka by taková nečekaná míra otevřenosti mohla být zdrojem morálního pohoršení, tentokrát ale namířeného i proti samotnému autorovi výroku. Místo kritického tónu totiž slyšíme obecné povzdychnutí nad poměry, se kterými se zkrátka musíme smířit jako s nevyhnutelnou daností – chtěl to totiž i stát. A vysoké školy se zkrátka tak nějak přizpůsobily. Podle Fischera se inflace nezasloužených titulů nesla na křídlech státem oktrojované masifikace – tedy výrazného zpřístupnění vysokoškolského studia širokým společenským vrstvám.

Hrdinové dělnické třídy

Vzato doslovně bychom si museli myslet, že Taťána Malá, Petr Krčál i Lubomír Metnar jsou bez výjimky exemplárním příkladem emancipovaných potomků dělnické třídy. Právě pro lidi z ekonomicky a sociálně hůře postavených vrstev totiž zmiňované zpřístupnění vysokoškolského vzdělávání mělo sloužit. A také jim pomohlo, ačkoliv v České republice stále existuje vysoká míra provázanosti vzdělání rodičů se vzděláním dětí. Stále sice platí, že nejbezradnější frontu před branami vysokých škol (a na Úřadu práce) stojí děti, jejichž roŹdiče mají jen základní školu nebo výuční list. Ale dostatečné kapacity bezplatných veřejných vysokých škol i jim přeci jenom nabízejí větší šance než dříve uplatňovaný restriktivní přístup – centrálně stanovovaný závazný počet studentů, které vysoké školy směly přijmout. V něm se totiž vždycky projevovaly a projevují konexe a „správný původ“.

Pro zkušenosti s protekcionismem přitom nemusíme chodit daleko. Stačí si jen vzpomenout na bizarní podobu příjímacích zkoušek před dvaceti lety, které zejména na atraktivních oborech neověřovaly skutečné předpoklady ke studiu, ale byly záměrně vymyšlené tak, aby je drtivá většina uchazečů o studium nemohla splnit. Jak se říkalo v kuloárech: „ideální uchazeč je náš absolvent“. Co nakonec reálně rozhodovalo o tom, kdo tuto milou laťku překoná, už dnes nikdo nedohlédne.

Časy se naštěstí změnily. Dnes u nás začne studovat ten, kdo má maturitu, přihlásí se a splní podmínky, které si škola pro přijetí stanoví. A to samo o sobě ještě nevede k opisování kvalifikačních prací nebo k jiným podvodům. Naopak korupcí proslulé jsou ve světovém srovnání ty systémy, kde se stále uplatňuje metoda kvótně uzavřených míst a vysoce selektivního přístupu ke vzdělání – to je třeba příklad Turecka nebo s mírnou modifikací Ruska. „Masifikovaný“ systém vysokoškolského vzdělávání mají v sousedním Německu, v Rakousku, úplně jinak ve Francii a ještě úplně jinak ve Velké Británii nebo v Nizozemí. Ale nezdá se, že by se na tamních univerzitách opisovalo jako na běžícím pásu.

Poctivost je nám zkrátka lhostejná

Spíš než samotnou masifikaci vysokoškolského studia je potřeba mít na zřeteli vzdělávací politiku v širokém slova smyslu. V ní máme tendenci vzdělání stále více ztotožňovat s receptem na úspěch. Ať už jde o zaklínadla technickým vzděláváním, které nám zajistí „kvalifikované pracovní síly“ pro nejistou digitální budoucnost, nebo o mantru, podle které je dobré vzdělání odměnou jen pro nadané, ztotožňování vzdělání s úspěchem vede k jeho celkovému vyprázdnění. Ani stát přece nepřikázal sestrám, policistům nebo úředníkům mít vysokoškolský titul jen proto, aby si někde opatřili opis diplomové práce. Chtěl prostě ve veřejných službách kompetentní lidi, a tak si pojistil, že se někde potřebné dovednosti a znalosti naučí. Můžeme stát vinit z toho, že na to vysokým školám nedal dostatek peněz, ale určitě ne z toho, že jim dal za úkol tisknout diplomy jako na běžícím pásu.

Ukazuje se, že naučit lidi něco nového je jedním z nejtěžších úkolů, který má český stát na bedrech. Pokud totiž i samotní zástupci vysokých škol veřejně prohlašují, že univerzity na tento úkol rezignovaly a zkrátka jen rozdělují tituly, není moc kam pro vážně míněnou odpověď sáhnout. Neschopnost adekvátně reagovat na aktuální společenské dění jako by zasáhla české vysokoškolské prostředí už u samotného mízního rozvodí – větší ohlas mezi nimi až na čestné výjimky nevzbudila ani nacionalistická ofenziva okamurovců během oslav loňského 17. listopadu, ani aktuální kauza sexuálního obtěžování na Anglo-americké vysoké škole. Ani tradice, ani progrese – podivné hodnotové zmatení akademické sféry dnes nenaruší zřejmě nic – snad s výjimkou občasných přímých útoků Hradu.

Ozvat by se k hodnotovým a obsahovým otázkám mohli snad samotní studující, v jejichž nejvlastnějším zájmu je, aby si ze školy odnesli mimo titul i nějaký ten rozhled. Ostatně, jsou to právě dnešní studenti, kteří podle logiky „za všechno může masifikace“ údajně zkazili vysokým školám morálku. Jenže při pohledu na mizerné finanční ohodnocení řady pedagogů, stejně jako na to, jak v dnešním obrazu vysokého školství převládá únava z dlouholetých bojů, běžných akademických šarvátek a tradiční, i když nesmyslné rivality mezi školami – jsou to nejspíš oni, kdo mají největší potenciál ji časem zase pozvednout. Je jenom otázka, kdy jich kritický počet doroste do věku děkanů.

Autorka a autor se několik let seriózně zabývali vzdělávací politikou.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog, člen Představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.