Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Josef Kuthan: Česká společnost v zajetí titulů

Josef Kuthan

Česká společnost v zajetí titulů

Lidská společenství měla od dávných dob tendenci diferencovat své členy podle jejich postavení v komunitě a přidělovat jim výsostné znaky, kterými by se zviditelnil jejich význam a které by je současně odlišovaly od těch „ostatních“. Jedním z nich je rozlišování příslušníků komunity (občanů a občanek) podle jejich postavení ve společnosti a/nebo určitých schopností, což se postupně vyvíjí ve více či méně srozumitelný systém titulů. Opírá se o zákony nebo o jejich prováděcí vyhlášky a je pak přijímán alespoň pro určitou dobu jako neměnný bez ohledu, zda stále plní svoji funkci a je všeobecně respektován. Zobrazují se v něm nejen materiální, ale i duchovní rysy daného společenství.

Oslovování a tituly

Naše kulturní tradice i politicko-společenská atmosféra se logicky projevují hned u vzájemného oslovování. Například za minulého režimu se zahnízdilo čistě ideologicky motivované oslovení soudruh-soudružka, aniž se tomu většina společnosti výrazněji bránila. Po listopadu 1989 jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo a rychle se obnovilo tradiční oslovování pan-paní-slečna. To předlistopadové je dnes chápáno spíše jako znak zpátečnické nostalgie po bývalých poměrech. Je pozoruhodné, že v tehdejší stejně ideologicky zaměřené Německé demokratické republice se naproti tomu vyskytovala oslovení Genosse-Genossin jen při opravdu stranických aktivitách, zatímco stále převládalo tradiční oslovování Herr-Frau-Fräulein. Ke zvýraznění společenského taktu se obvykle uvádějí před jménem dané osoby často ještě názvy odborností a hodností, například pan inženýr, paní velvyslankyně apod. Chápeme je pak jako tituly, které jsou nebo mají být symboly kvalifikace a/nebo příslušnosti k vyhraněné skupině obvykle oborového charakteru. V mezinárodním styku dochází někdy k jazykovým terminologickým problémům. Například v angličtině je důležité odlišovat prosté oslovení (title) od samotného titulu (degree), i když se týkají téže osoby.

Při hodnocení účelnosti a počtu titulů v našich podmínkách by měla být kladena na prvé místo jejich úloha ve veřejném prostoru, a teprve poté jejich užitečnost v odborných kruzích, včetně mezinárodních aktivit. Naše veřejnost uznává většinou tradice převzaté od předchozích generací. Například oslovení profesor vždy nespojuje s konkrétním titulem, ale jen s osobou, která vyučuje studenty, oslovení doktor adresuje nejčastěji kvalifikovanému lékaři a magistr téměř vždy lékárníkovi. Tyto představy ve veřejnosti do značné míry přetrvávají, přestože nové systémy titulů se od nich výrazně odchylují, a nesetkávají se proto se všeobecným pochopením zejména tehdy, kdy se mění hlavně podle politických vlivů.

Současný stav není zřejmě zcela srozumitelný, postrádá někdy i logiku a v některých směrech dosahuje u nás podle řady autorů až jisté povrchní titulománie (Michal Anděl, Jan Borovička, Rudolf Haňka, Eva Hníková, Marcel Chládek, Jan D. Klášterecký, Jaroslav Klimeš, Jan Krejčí, Ivan Pilný, Oldřich Suchohradský, Miloslav Štěrba, Ondřej Štefl). Tyto kritické pohledy by neměly být přehlíženy, lze proto pokládat za užitečné rozšířit jejich stanoviska o některé příčiny častých změn titulů a jim odpovídajících oslovení, o aspekty historické, vlivy střídání politických režimů, jejich zahraniční orientaci a změny v českém školství.

Panovnické a šlechtické tituly

Tyto tituly se historicky vyvíjely na našem území hlavně ve feudální epoše k označování příslušníků vládnoucí aristokracie. Panovnické tituly, například český král, moravský markrabě a slezská knížata, se vymezovaly a dosud vymezují svými rodokmeny, tedy v rozporu se soudobým antropologickým pohledem na evoluci živočišného druhu Homo Sapiens Sapiens. Naproti tomu přístup k šlechtickým titulům, například kníže, svobodný pán, zeman a vladyka, byl z dnešního pohledu tolerantnější a mohli je získávat i příslušníci jiných než panovnických rodů.

Vědec a politik T. G. Masaryk jako prezident Československé republiky prosadil, že šlechtické tituly bylo zákonem č. 61/1918 Sb. z 10. prosince 1918 zrušeny. Je pozoruhodné, že po jeho novelizaci v roce 1920 musely být zavedeny sankce za úmyslné a veřejné užívání titulu. Roku 1936 bylo novým zněním zákona zakázáno také užívání erbů a uvádění titulů v tisku. Je příznačné, že během Protektorátu bylo užívání titulů opět povoleno.

Od konce druhé světové války zrušení šlechtických titulů u nás zase platí a respektoval to i minulý režim. Nezdá se ale, že by se za jeho porušování v ČR uplatňovaly nyní nějaké sankce. Po listopadu 1989 jistá část společnosti na jeho platnost zapomínala patrně v mylném domnění, že je již překonán nebo v rozporu s proklamovanými lidskými právy. Týká se to například bezprostředního okolí významného pravicového politika Karla Schwarzenberga a příslušníků některých zahraničních šlechtických rodů angažovaných v privatizačních procesech. Není proto překvapivé, že se porušování ducha Masarykova zákona někdy nevyhnou ani některé z našich veřejných sdělovacích prostředků. Dalo by se asi doložit, že nebývá respektován tak důsledně jako obdobný zákon v sousedním Rakousku.

V pohledech našich mladších generací ztrácejí šlechtické tituly často původní znaky nositelů a bývají spíše spojovány s „noblesními“ mravy většiny aristokracie. Přestože podle některých historií okouzlovaných pisatelů není používání šlechtických titulů samo o sobě jejich oslavování, veřejné oslovování osob šlechtickými tituly je na našem území nezákonné. Jakékoliv jejich používání ve styku státních orgánů s občany a při posuzování jejich individuálních způsobilostí, povahových rysů a kvalifikace ztratilo jakékoliv oprávnění a je vždy za hranou zákona. Přesto si přiměřená znalost šlechtických titulů udržuje, vedle logického zakotvení ve fenomenologii historických věd, také jistý význam při mezinárodních stycích s monarchiemi.

Profesní tituly

Vedle šlechtických titulů se už od starověku postupně prosazovala společenská potřeba určitým způsobem charakterizovat způsobilost jedince k určité odborné činnosti, i když právě nepatřil mezi aristokraty. Jako doktoři byli nejdříve označováni ti, kterým bylo dovoleno veřejně přednášet. Po vzniku univerzit a fakult bylo toto právo svěřeno těmto institucím s tím, že předstupněm k získání titulu doktor bylo zapotřebí nejdříve získat titul bakalář. Kvalita určité profese spojovaná s odpovídajícím titulem byla vždy posuzována také podle instituce oprávněné jej udělovat. Pokud je udělují vysoké školy, bývají označovány jako tituly akademické.

Historii vytváření a používání profesních titulů na území našeho státu lze pouze přibližně rozdělit jen do tří období ohraničených zhruba roky 1918, 1950 a 1990. Prvé od vzniku Československé republiky v roce 1918 se v podstatě vyznačovalo přejímáním či upravováním hierarchie titulů, vycházejících z historie států kontinentální Evropy, v podstatě z rakouských a německých vzorů, u nichž ale již chyběl středověký bakalář a jejichž osou byly tituly Dr., Ing., Ing. arch., doc. a Prof. spojené s oslovením doktor, inženýr, inženýr--architekt, docentprofesor.

V roce 1950 došlo zákonem č. 58/1950 Sb., o vysokých školách k přizpůsobení českých a slovenských vysokoškolských titulů ruské tradici, v níž se před jménem nepoužívají žádné titulové symboly související s vysokoškolskou kvalifikací, ale jen její slovní označení za jménem, s výjimkou nejvyšší vědecké kvalifikace „akademik“. Politický tlak této doby související se zvyšující se intenzitou vědeckých a technických styků se Sovětským svazem vedl k určitému kompromisu s dosavadní tradicí jen v celkem přijatelném omezení získávat titul s oslovením doktor u absolventů pouze základního univerzitního studia. Jejich profesní označení podle ruského vzoru pak bylo promovaný specialista (lékař, právník, fyzik, chemik apod.). Výjimku s tradičními symboly před jménem si ale od počátku zachovaly technické obory v titulu Ing. (inženýr), patrně tlakem tehdejší průmyslové lobby, později ještě některé další. Vždy za jménem si vědecké tituly CSc. (kandidát věd) a DrSc. (doktor věd) zřejmě vymohla Československá akademie věd.

Po roce 1990 byl zcela opuštěn náš kontinentálně-ruský hybridní systém titulů a opět zcela nahrazen novým hybridem staršího systému evropsko-kontinentálního se systémem anglosaským. Oba zmíněné zlomy v systému společenských titulů tedy opět jevily znaky nekritického přebírání zahraničních vzorů pod silnými politickými tlaky a vedly k soudobému chaotickému stavu, souvisejícímu i s podobnou situací ve školství. Československá akademie věd, později zákonem č. 283/1992 Sb. zúžená jen na Českou, se vzdala svých dosavadních vědeckých titulů akademikčlen korespondent ČSAV podle ruského vzoru a plně respektovala návrat k výsadnímu právu vysokých škol udělovat profesionální tituly zhruba na ose inženýr, doktor, docentprofesor.

Současné oficiální dělení profesních titulů udělovaných v České republice postrádá vždy opodstatnění a je poněkud nepřehledné. Odlišování akademických a neakademických titulů postrádá smysl, pokud jsou stejné tituly oprávněny poskytovat svým absolventům státní vysoké školy i soukromé neakademické vzdělávací instituce. Paradoxní je, že toto právo nemá Česká akademie věd, přestože v jejích ústavech probíhá nezřídka výuka některých magisterských programů. Stejně tak oficiální dělení náročněji získatelných titulů na vědecko-pedagogickéakademicko-vědecké, je neopodstatněné, protože v obou skupinách jsou v řadě oborů udělovány za aktivity a schopnosti, které nejsou spojeny s vědeckou činností jejich nositelů nebo nemají s vědou nic společného.

Bylo by třeba zjednodušit dělení našich profesních titulů, aby i méně zasvěcenému čtenáři bylo srozumitelnější, jaký vzdělávací program musel jejich nositel absolvovat a kdy navíc prokázal nějaký vlastní individuální přínos k dosažení nové kvalifikace. Snadno se pak odliší tituly absolventské od pedagogických, vědeckýchuměleckých. Nicméně všechny tituly by měly být znakem odborné kvalifikace, jejíž skutečná hodnota závisí nejen na úrovni instituce, která titul udělila, ale i na individuálních kvalitách jejich nositelů. Oba tyto faktory lze stěží od sebe zcela oddělovat. Otitulovaný hlupák zůstane sebou samým, na druhé straně tvůrčí povahou nadaný jedinec, kterému z různých důvodů unikla možnost posvětit prokázanou kvalifikaci oficiálně uznávaným titulem, se zpravidla dříve nebo později prosadí.

Absolventské tituly

Tyto tituly jsou obecně udělovány školami či jinými oprávněnými institucemi na základě absolvování předepsaného studijního programu a doklady o jejich udělení předává absolventům obvykle nejvyšší představitel školicího útvaru, například rektor, děkan nebo ředitel.

Největší společenské autority nepochybně stále používají ty absolventské tituly, které jsou udělovány vysokými školami, tedy výlučně na akademické půdě terciární sféry, zatímco primárním a sekundárním školstvím se rozumí základní a střední školy. V poslední době se o právo na udělování některých z nich prý uchází i Akademie věd České republiky. Výuka je obvykle dvoustupňová, prvý stupeň je bakalářský a druhý magisterský. Tato u nás dříve nepoužívaná terminologie byla po listopadu 1989 unáhleně vnesena do našeho absolventského systému hlavně politickými tlaky usilujícími o přiblížení našeho školského systému britskému.

V důsledku následující exploze počtu soukromých škol velmi rozdílné úrovně dochází navíc ke stírání rozdílů mezi sekundární a terciární sférou. Můžeme být někdy na pochybách, zda nějaký často používaný titul je akademický, či nikoliv a zda je vůbec státem akreditován (uznáván).

Poté, co byly zrušeny po roce 1990 umělecké absolventské tituly akademický sochař, akademický malíř a akademický architekt, udělují se nyní po úspěšném absolvování dvou až tříletých studijních programů dva bakalářské tituly: Bc. bakalář a BcA. bakalář umění. Zavedení toho prvého se všeobecně ukázalo jako velmi problematické. Jeho vůdčím motivem bylo zřejmě zpřístupnit vysokoškolské vzdělání podstatně větší části populace, ale opomněl se jeho neblahý důsledek ve vztahu k tradičnímu středoškolskému odbornému školství. Pouze u humanitních oborů se podařilo patrně bez zásadních problémů vytvořit přijatelnou strukturu bakalářských oborů. Zcela nepřehledná situace ale nastala v oborech přírodovědných, technických a zejména v medicíně. Všichni jsme byli svědky chaosu kolem povinného vysokoškolského studia části zdravotních sester. V mém vlastním oboru znehodnotilo zavedení bakalářského stupně historicky osvědčený systém studia, v němž se postupovalo od obecného teoretického základu k specializované a experimentálně více zaměřené výuce. Dnes je to v podstatě obrácené vzhůru nohama, což má nepochybně vliv na trvající pokles zájmu o studium technické chemie.

Již za první republiky mohli úspěšní absolventi určitého uzavřeného stupně vysokoškolského studia sice dočasně používat tituly IngC., JUC., MUC. a MVC., ale na rozdíl od současných bakalářských titulů nebyly uznávány jako znak trvale nabyté kvalifikace.

Tvůrci školských reforem, kteří v jednadvacátém století navrátili do českého jazykového prostředí ze středověku zde již zapomenutý bakalářský titul, by měli širší veřejnosti trvale vysvětlovat, jak jeho nositele vlastně oslovovat. Přichází v úvahu třeba: pane bakaláři, nebo slečno bakalářko, ale stěží je to možné někde zaslechnout. Polistopadový návrat výuky teologie do univerzitního studia, rozumu se příčí snad náboženství, zřejmě vedl k jakési obdobě bakalářského studia a zavedení dalšího titulu ThLic., licenciát teologie. Oslovení jejich nositele lze si stěží představit. Záliba v nových titulech je zřejmě i v tomto případě nezlomná.

Polistopadová snaha o zametení titulového smetí, které k nám zavál dočasný vítr nesoucí sovětské, ale povětšině ruské tradice, vedla u dřívějších absolventů univerzitních studií označovaných „promovaný specialista“ k jejich uznání jako nositelů platných titulů magisterského stupně vysokoškolské výuky. Titul doktor sociálně-politických věd RSDr. byl pro své jednostranné ideologické zaměření zrušen, ale nově zaveden titul ThDr. doktor teologie, patrně lépe znějící než dříve udělovaný církevní titul magistr teologie ThMgr.

Jak již výše zmíněno, oslovení doktor bylo u nás spojováno nejčastěji s lékaři a také s právníky a veterináři. Jen v menší míře tak byli oslovováni vědci, i když ty nejuznávanější osobnosti vědy se v naprosté většině žádnými tituly neoháněly a ani je nepoužívaly při běžném společenském styku. Na západ od našich hranic je doktorský titul dnes převážně považován za vědecký, nikoliv absolventský resp. magisterský. Přesto si některé evropské univerzity ještě v minulém století velmi zakládaly na označování svých absolventů zkratkou Dr. před jménem.

Také naše univerzity se po roce 1990 vrátily k tomuto titulování absolventů magisterského studia, i když nevyžadují žádný vědecký či tvůrčí přínos svých nositelů: JUDr. doktor práv, MDDr. doktor zubního lékařství, MUDr. doktor medicíny, MVDr. doktor veterinární medicíny, PharmDr. doktor farmacie, PhDr. doktor filozofie, RNDr. doktor přírodních věd a ThDr. doktor teologie. Ostatní vysoké školy univerzitního a uměleckého směru se spokojily se skromnějšími tituly Mgr. magistr a MgA. magistr umění. Magisterské studium na našich technikách (technických univerzitách) si ponechalo tradiční tituly: Ing. inženýr a Ing. arch. inženýr architekt, které ale ve světě nejsou již zcela obvyklé. Oslovování pane inženýre, nebo paní inženýrko má u nás ale dlouholetou tradici hlavně v technických a výrobních odvětvích. Opět je vodné připomenout, že oslovování pane magistře nebo paní magistro se naše soudobá společnost podvědomě vzpírá patrně proto, že je historicky spojuje výlučně s kvalifikovanými zaměstnanci lékáren.

S povděkem lze konstatovat, že se už neuděluje dalších deset akademických titulů: doktor zubní medicíny MSDr., doktor pedagogiky PaedDr., magistr farmacie PhMr., doktor obchodních věd RCDr., doktor sociálně-politických věd RSDr., doktor technických věd RTDr. , magistr teologie ThMgr., akademický architekt, akademický malířakademický sochař. Stávající titulománie tím není ale příliš dotčena, neboť jejich nositelé je asi mají právo nadále používat.

Novým příspěvkem k chaotické titulománii je také již zmíněný manažerský titul MBA udělovaný na komerčním základě asi šedesáti privátními institucemi částečně sdruženými v České asociaci MBA škol. Proto může být stěží pokládán za akademický. Obvykle externě mají k němu přístup absolventi alespoň bakalářského stupně kterékoliv vysoké školy po úspěšném absolvování individuálně určeného studijního programu asi za dva roky. Vedle známých a naštěstí již překonaných kauz na plzeňské právnické fakultě je smutným dokladem některých rysů vývoje našeho polistopadového školství. Přestože titulu MBA prý „rozumí celý svět“ (Milan Malý), sotva se může stát logickou součástí celé naší soustavy profesionálních titulů, jejichž udělování je založeno na zcela odlišných principech. Jiným příkladem je nepříliš známý titul „diplomovaný specialista“ DiS usilující o rozšíření titulománie i do sekundární úrovně odborného školství.

Pedagogické tituly

Prostý rozum by měl vést k jednoznačnému závěru, že tento druh titulů právem náleží těm, kteří dosáhli státem uznané kvalifikace jako vyučující na některém ze tří stupňů našeho školství. Jejich udělení není proto podmíněno žádnou vědeckou aktivitou jeho nositelů. V době mládí autora tohoto článku bylo běžné oslovovat (i považovat) zkušené kantory na gymnáziích a školách podobné úrovně jako středoškolské profesory.

Platná kvalifikační stupnice vysokoškolských učitelů asistent-odborný asistent-docent-profesor má i zahraniční analogie (Lecturer-Senior Lecturer-Reader-Professor), a proto není divu, že přežila bez úhony všechny školské reformy. Náš titul docent, opravňující používat před jménem zkratku Doc., pochází patrně z tradice německých univerzit, kdy byl považován za plně kvalifikovaného čekatele na uvolněné místo profesora používajícího před jménem zkratku Prof. Nyní je pokládán jen za kvalifikačně níže postaveného pedagoga, který na tomto postu může zůstat z různých důvodů doživotně. Podobně jsou chápány ještě nižší kvalifikační zařazení, která si někteří titulománií zasažení vysokoškolští kantoři přidávají ke svému jménu jako přístavek asist. resp. odb.asist.

Titul vysokoškolský profesor byl již za Źprvní republiky podle rakousko-uherské -tradice nejen nejvyšší, ale do jisté míry posvátný i tím, že jeho udělení zůstalo v rukou hlavy státu. Za minulého režimu sice poněkud jeho význam ustoupil do pozadí ve stínu již zmíněných hodností „akademik“ a „člen korespondent ČSAV“, ale polistoŹpadový vývoj ho nejen oprášil, ale nebývale pozvedl jeho společenskou atraktivitu. Usilují o něj vysokoškolští pedagogové i osoby, které k výuce nemají přímý vztah, případně v ní hrají jen okrajovou úlohu. Na prezidenta republiky je vyvíjen silný tlak na jmenování dalších a dalších profesorů, aniž některá instituce vyhodnocuje, kolik jich již vlastně máme, v jakém zastoupení oborů a jak jsme na tom ve vztahu k počtu obyvatel ve srovnání s jinými vyspělými státy. Není divu, že tato část soudobé titulománie libující si v oslovování „pane profesore“ nebo třeba „paní profesorko“ a usilující tak o laciné zvyšování společenské prestiže nositelů těchto titulů, nemůže být ušetřena málo průhledných skupinových zájmů a znaků politikaření.

Jedním z nesympatických rysů našich titulů Prof. a Doc. je jejich oficiální označování jako pedagogicko-vědecké. Tím je ve veřejnosti vzbuzován mylný dojem, že jejich nositelé jsou vždy tvůrčími vědci nebo techniky. Ve skutečnosti se to týká jen menšího počtu profesorů a docentů jmenovaných pro obory exaktních, technických a části humanitních disciplín.

Vědecké tituly

Všechny tituly za prokázanou tvůrčí činnost můžeme chápat jako vědecké, pokud jsou udělovány za přínos jejich nositelů k vědeckému poznání, na rozdíl od uměleckých udělovaných za prokázaný přínos v oblasti umění. Nejde tedy o prosté tituly absolventské a jejich označení se podle konvence uvádí vždy za jménem.

Vědecké tituly mají před veřejností reprezentovat jedince, který je získal na základě prokazatelné tvůrčí vědecké činnosti potvrzené publikacemi v odborném tisku, záznamových médiích a knižních publikacích. Většinou se jedná o zdroje přístupné mezinárodní odborné veřejnosti včetně digitálních forem zápisu. Na rozdíl od učebnic a podobných učebních pomůcek obsahují prokazatelně původní teoretické a experimentální poznatky. Také jejich historický vývoj v našich zemích jeví typický chaotický průběh s řadou změn a zvratů. Za obhájení disertační práce v přírodovědném a technickém oboru se původně uděloval titul doktor a symbol Dr. se psal před jménem. Od roku 1953 se už neuděloval a byl nahrazen čtyřmi stupni vědeckých hodností kandidát věd CSc., doktor věd DrSc., člen korespondent ČSAVakademik uváděnými za jménem, které obrazně řečeno připomínaly jakési vojenské ranky (poddůstojník, důstojník, generál, maršál). Prvé dva byly obvykle vyžadovány k získání profesních titulů docent a profesor. Nejvyšší dva udělovala výlučně Československá akademie věd zákonem č. 52/1952 Sb. Mnozí zvláště ctižádostiví vědci se této vědecké titulománii rychle přizpůsobili, jak dokládají například náhrobky na Olšanských hřbitovech v Praze. Bylo tak dosaženo zřejmě unikátního československého hydridu evropsko-kontinentálního a ruského systému.

Od roku 1998 se hodnosti CSc. a DrSc. neudělují, ale v roce 2002 tu druhou Akademie věd ČR nepatrně upravila na titul DSc. a ujala se jeho výsadního udělování patrně jako náhradu za ztrátu práva udělovat předlistopadové nejvyšší vědecké hodnosti. U zahraničních akademií to není obvyklé, snad s výjimkou čestného doktorátu dr. h. c. (honoris causa), který udělují univerzity zasloužilým vědcům a manažerům vědy a techniky. Proměny titulománie se tím ještě nezastavily: nejdříve byl obnoven prvorepublikový titul doktor Dr., vázaný na doktorandské studium, ale pro změnu v roce 1998 upraven na přístavek Ph.D. Od roku 2016 ho mohou dokonce používat i nositelé již neudělovaného titulu doktora teologie Th.D.

Umělecké tituly

Bezprostředně po skončení druhé světové války byl udělován vysoce ceněný titul Národní umělec a později od roku 1953 ještě jeho nižší stupeň Zasloužilý umělec. Po těchto titulech i za minulého režimu toužil skoro každý umělec, snad nikdo ho neodmítl a všichni ho rádi nosili. V roce 1990 byly oba tituly zrušeny, titulovaní je přestali spontánně používat, ale dodnes jsou občas vedeny diskuse, zda by vyšší titul neměl být znovu zaveden.

Věda a umění mají k sobě historicky blízko, protože jejich společným rysem je tvůrčí činnost a sdílejí společný odpor k plagiátorství, tj. falšování a přisvojování si výsledků jiných. Není divu, že vědci a umělci se spolu sdružovali do společných akademií a někteří byli dokonce úspěšní v obou těchto všeobecně uznávaných společenských aktivitách. Po roce 1952 se u nás zřejmě ke škodě věci rozešly vznikem Československé akademie věd, která čistě umělecké obory mezi své ústavy už nezařadila. Ve školství toto striktní oddělení obou sfér nastalo jen částečně. Například problémy estetické zůstávají začleněny do výuky i mimo výlučně umělecké školství (AMU, AVU), zejména v architektuře, technice a designu.

Umělecké tituly reprezentují tvůrčí i reprodukční umělce, z nichž mnozí patří současně do obou těchto uměleckých aktivit. Je jim nutno přiznat, že nepodlehly všeobecné titulománii v ostatních oborech školství a vedle zmíněného absolventského titulu MgrA se spokojili s možností získávat titul doktora filozofie Ph.D. nyní také v oblasti umění. Doklady tvůrčích uměleckých aktivit jsou také trvale uloženy ve speciálních záznamových médiích, například knihách, partiturách a notoŹvých zápisech, nebo ve hmotných výtvorech, například sochách, grafikách a obrazech.

*

Málo přehledný soubor všech uváděných titulů resp. hodností je obrazem dosavadní poněkud složité historie vývoje našeho školství, vědy a umění, zvyklostí při oslovování vysokoškolsky vzdělaných občanů, až snahy přiblížit se mezinárodním klasifikačním stupňům pro vzdělávání ISCED. Tituly jsou jedním z nesporných znaků naší novodobé historie. V době demokratických poměrů prvé republiky (1918–1938) již chybějí ty šlechtické, chaotické poměry krátké druhé republiky (1938–1939) se nestačily projevit a v období protektorátu (1939–1945) donutili okupanti podrobené obyvatelstvo, aby opět respektovalo oslovování zejména německé šlechty jejími tituly. Třetí republika (1945–1948), v níž vrcholilo násilí „vítězů“ vůči „poraženým“, opět šlechtické tituly zrušila a vyzvedla umělecký titul Národní umělec. Čtvrtá republika za vlády komunistů (1948–1989), v níž postupně slábl význam politického násilí, se orientovala na sovětské resp. ruské tituly a posléze demokratická pátá federativní (1989–1993) i soudobá šestá česká republika vyvinuly trvalé úsilí pro zavádění titulů převážně anglosaského vzoru. Předložený text je pouhým pokusem o vystižení některých výraznějších aspektů tohoto vývoje. Problematika vojenských titulůhodností zůstala záměrně stranou, i když by si jistě zasloužila také pozornost.

Děkuji svému příteli a spolužákovi z Nerudova gymnázia v Praze Ing. Antonínu Branžovskému za přečtení celého rukopisu a řadu podnětných připomínek, které jsem rád akceptoval.

Josef Kuthan (1934) je chemik a vysokoškolský profesor, působil na VŠCHT v Praze a na univerzitách v Jeně a Freiburgu.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.