Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Antonín Rašek: Československé jaro 1968 v armádě

Antonín Rašek

Československé jaro 1968 v armádě

Obrodný proces 60. let se nemohl nedotknout ozbrojených sil. Demokratizační proces probíhal i v Československé lidové armádě. Společných cvičení koaličních vojsk se armáda zúčastňovala se stále menším nadšením, zvláště když bylo patrné, že komplikuje obrodný proces, a dokonce zjevně připravuje podmínky pro vojenskou intervenci.

Předpoklady vzniku procesu, který jsme si zvykli označovat Pražských jarem, zrály od Stalinovy a Gottwaldovy smrti v březnu 1953, XX. sjezdu komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 a sílily od začátku 60. let a v důsledku prohlubující se krize ekonomiky spolu s kritikou poválečného stalinismu a s uvolněním mezinárodní politické atmosféry. Reformní hnutí podporovalo přinejmenším 90 procent občanů. Podle výzkumu CVVM z roku 2008 mělo ještě tehdy Pražské jaro podporu 59 % občanů a 45 % dotazovaných si myslelo, že bychom se k němu měli vracet.

Zdánlivě paradoxní vývoj

Jak bylo vůbec možné, že poddůstojnický a důstojnický sbor československé armády, přísně vybíraný podle třídně politických kádrových kritérií, se v 60. letech postupně zapojoval do tzv. obrodného procesu, reformy společnosti? Bylo to proto, že armáda, i přes propuštění a perzekuci značné části demokraticky smýšlejících vojáků z povolání, i přes roli udržovat vládnoucí politický systém, měla z první republiky v podvědomí demokratickou tradici, mnoho sloužících vojáků z povolání prošlo domácím a zahraničním odbojem, a nikdy nebyla armádou garnizónního typu, odpoutanou od civilního obyvatelstva v uzavřených posádkách, a to ani ve vojenských sídlištích. Navíc byli vojáci z povolání vzhledem k povinné vojenské službě v neustálém kontaktu s vojáky základní služby jako součástí občanské společnosti.

Personální změny osmašedesátého se dotkly také armády. Z jejího velení odešli lidé okolo ministra národní obrany generála Bohumíra Lomského a na jejich místa se dostali pozdější normalizátoři v armádě v čele s generálem Martinem Dzúrem, což nebyla zrovna šťastná volba, jak se ukázalo po invazi vojsk Varšavské smlouvy. V armádě se začaly ozývat hlasy kritizující nerovnoprávné postavení Československa ve strukturách Varšavské smlouvy.

Centrem intelektuálního politického nonkonformismu 60. let se kromě redakcí vojenských časopisů, Obrany lidu, A-revue, Vojenské mysli a Vojenství, stala paradoxně především Vojenská politická akademii Klementa Gottwalda v Praze (VPA KG), která připravovala politické pracovníky a novináře. Vycházely zde pozoruhodné vědeckovýzkumné práce opřené i o soudobou západní vědeckou literaturu, která se zde běžně překládala a publikovala.

Memorandum 68

Ve VPA KG také vzniklo pod názvem Prohlubovat a konstituovat československé státní zájmy v oblasti vojenství Memorandum 68, které podepsalo třicet signatářů. Podle mínění historiků bylo jedním z hlavních důvodů okupace Československa. Dramatickým zlomem se stal okamžik, kdy bývalý náčelník Hlavní politické správy ČSLA, a tehdy již vedoucí 8. oddělení ÚV KSČ řídící bezpečnostní složky Václav Prchlík zařadil nejdůležitější pasáže Memo-randa do stranického dokumentu Otázky politiky vnitřní a vnější bezpečnosti státu, současný stav a základní směry jejího řešení.

To se stejně jako pak Dva tisíce slov setkalo s ostrou odmítavou reakcí velení sovětské armá­dy i vedení sovětského státu a bylo základní příčinou, proč byl Prchlík z funkce odvolán. Ne tedy proto, že byl proti prodlužování vojenského cvičení vojsk Varšavské smlouvy. I když i tento důvod Prchlíkovi přitížil.

V Poučení z krizového vývoje z prosince 1970 se uvádí: „Jedním z politických a ideologických center pravice byla Vojenská politická akademie, z níž vzešlo v létě 1968 dokonce oficiální memorandum s požadavkem, aby byly přehodnoceny zásady vojenské politiky strany a státu schválené XIII. sjezdem KSČ a aby byla upravena čs. vojenská doktrína na základě revize našeho vztahu k Varšavské smlouvě.“ Ironicky lze dodat, že tomu tak skutečně bylo.

Všechny tyto události i osobnost generála Václava Prchlíka patří nejen k vojenské historii. Proto byla VPA KG sovětskými vojsky okupována jako první, ještě před obsazením generálního štábu, došlo v ní k razantním čistkám a byla přemístěna do Bratislavy.

Sociologové VPA KG v prvních dnech okupace stačili zorganizovat šetření o postojích vojáků ke vpádu vojsk Varšavské smlouvy pod sovětským vedením. 99 procent příslušníků armády se v něm postavilo proti. Ne všichni na svých postojích setrvali, svou roli sehrály existenční obavy, strach a ztráta perspektivy, ale o lecčems to do budoucnosti vypovídalo.

Stále se málo ví, že stejně jako byl za druhé světové války nejvíc zdecimován důstojnický sbor, kdy padlo, bylo popraveno nebo vězněno 25 000 vojáků z povolání, také po srpnu 1968 byli z profesních skupin nejvíc postiženi právě vojáci. Postupně odešlo kolem pětiny z mírových počtů armády. Ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi byla proto armáda po rozpadu tzv. socialistického bloku v jisté výhodě. Mohla se zpočátku při demokratické transformaci opřít o své rehabilitované příslušníky. Spolu s nimi byli rehabilitováni žijící i zemřelí vojáci z povolání, kteří byli propuštěni, vězněni a popraveni po únoru 1948. O rehabilitaci požádalo 11 710 bývalých vojáků z povolání, studentů vojenských škol a občanských pracovníků, kteří byli z československé armády protiprávně propuštěni v letech 1948 až 1989. Rehabilitováno bylo 9138 žadatelů, tj. 78 %. Zamítnuto bylo 2572 žádostí.

Reaktivováno bylo 1204 vojáků, další pracovali v rezortu jako občanští zaměstnanci. Mnozí z rehabilitovaných zastávali vysoké funkce, desítky z nich v generálských hodnostech. Rehabilitace proběhly organizovaněji a důsledněji než následná personální transformace armády. Tak odpovědně nebyly proveŹdeny v žádném jiném rezortu či instituci.

Bránit se?

Když si sovětské velení za podpory satelitů s československým reformním procesem nevědělo rady, protože ohrožoval i sovětský politický systém, rozhodlo se situaci řešit vojensky. Rozhodlo se však teprve tehdy, když si ověřilo, že Severoatlantická aliance a západní spojenci proti agresi nezasáhnou, omezí se na protesty. Jiné by to podle zpravodajských služeb bylo v případě, kdyby Varšavská smlouva zaútočila podobným způsobem na Jugoslávii. Už pravděpodobně také proto, že by se jugoslávská armáda bránila.

Záměr sovětských vůdců se stal realitou v noci z 20. na 21. srpna 1968 vpádem vojsk států Varšavské smlouvy s výjimkou Rumunska na československé území. Operace byla provedena pod krycím názvem DUNA. Intervence do Československa se zúčastnilo 750 000 vojáků, více než šest tisíc tanků, téměř tisíc letadel a další techniky. Taková tehdy byla síla vojsk Varšavské smlouvy.

Otázkou zůstává, mohla-li se československá armáda invazním ozbrojeným silám bránit. Byla sice dobře připravena, ale na tuto eventualitu ne. Vojensky byla výrazně slabší, než tomu bylo v osmatřicátém roce, kdy proti sobě stálo na československé a německé straně shodně po čtyřiceti divizích, přičemž Němci měli výrazně silnější letectvo. Ačkoli se českoslovenští vojáci jednotně postavili proti invazi a okupaci vojsk Varšavské smlouvy, nebyli k boji s jejími vojáky připraveni psychicky, protože se znali ze spojeneckých cvičení, zatímco – srovnáváme-li poněkud nesrovnatelné – do boje s hitlerovskými vojsky by šli s odhodláním.

Pominememe-li spekulace, že by útok proti Československu mohl vyvolat odpor německého generálního štábu proti Hitlerovi, v obou případech bychom byli s vysokou pravděpodobností poraženi. V případě osmašedesátého si lze dost těžko představit, jak by se zachovali západní spojenci, kdyby vojáci československé armády museli ustupovat za hranice do Spolkové republiky Německo či Rakouska, a kde by se zastavil útok vojsk Varšavské smlouvy.

Antonín Rašek (1935) je sociolog, poblicista a spisovatel. Odborník na vojenskou problematiku, generálmajor v záloze.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.