Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Štěpán Hobza: Tajemství jménem Beneš

Štěpán Hobza

Tajemství jménem Beneš

Byl první rok první světové války. Do třídy obchodní akademie v Resslově ulici vkročil útlý suplent (zkoušky na středoškolského profesora se mu dříve nepodařilo složit) a měl přednášet hodinu z politické ekonomie. Místo toho si však se svými studenty sedl do kruhu a začal se s nimi bavit o odboji, ve kterém již sám hrál nezanedbatelnou úlohu. Během jediné hodiny se mu podařilo vyzradit několik státních tajemství (ještě neexistujícího státu) a pustit do světa informace, které mohly stát život jak jeho, tak Masaryka, a mnohé další. Rakousko-uherská policie však naštěstí svou práci odváděla ještě amatérštěji než náš učitel. Tak se začala politická kariéra Edvarda Beneše, jednoho z nejvýraznějších diplomatů meziválečné Evropy. Ještě jsme ani nedořekli, a už musíme zadržet. Beneš se ve skutečnosti nejmenoval Edvard, nýbrž Eduard. Jméno si změnil sám ve snaze o větší světovost.

Jen na málo historických osobností lze s takovou přiléhavostí vztáhnout charakteristiku lidské přirozenosti vyslovenou Luigim Pirandellem; vždyť tento tichý a téměř tajemný muž, jako by v sobě vskutku „měl několik odlišných a dokonce protikladných duší, neřkuli protikladných osobností“. Zamlada byl Beneš vášnivým fotbalistou, a než si ve dvaceti zlomil nohu, hájil barvy céčka pražské Slavie (členem klubu byl až do své smrti). Na rozdíl od jiných fotbalistů však neinklinoval k dobrodružstvím s příslušnicemi něžného pohlaví. Naopak. Jeho životní styl mu později vynese důvtipnou poznámku ministra obrany Klofáče: „Nepije, nekouří, nemá milenky... Proboha, co tedy dělá?“

Odpověď je nasnadě. Beneš pracoval. Pracoval, pracoval a pracoval. Přátele neměl a společenský kontakt nevyhledával, nebyl-li nezbytně nutný. Představovat si ho jako podivínského úředníčka by ovšem byla veliká chyba – chyba, které se ke své škodě dopustili mnozí (a zpočátku se jí nevyhnul ani sám Masaryk). Beneš nebyl žádné „benešátko“, jak mu první československý prezident trochu lehkomyslně přezdil. Nebyl ani „Grossem československé politiky“, jak ho s odkazem na své Vyrozumění označil Václav Havel. Jestliže neměl přátele, bylo to proto, že nevěřil, že by od nich měl čeho získat. Naskytla-li se někde šance zužitkovat osobní kontakt profesně nebo kariérně, uměl se do blízkosti svého objektu dostat s neobyčejnou obratností (a někdy za použití velmi ostrých loktů). I Beneš – stejně jako jeho někteří neslavní současníci – byl stoupencem sociálního darwinismu, v jehož světě vítězí pouze ten nejsilnější. Jakkoli byl upřímně přesvědčeným demokratem, považoval se za dítě Prozřetelnosti. Za první světové války prohlásil, že kdyby se šel postavit do první linie, nic se mu nemůže stát. (Netřeba dodávat, že to nikdy neudělal, jakkoli se později s oblibou ukazoval v uniformě a holínkách na vojenských přehlídkách.) Jeho nejbližší z jeho úst mohli slyšet, že se nikdy nemýlí a že se nikdy v životě nemůže zklamat...

Zásadní výzva těmto jeho tvrzením přišla přesně před 80 lety. 21. února 1938 předstoupil britský ministerský předseda Chamberlain (Češi mu přezdili „čembrlejn“, správně však „čejmbrln) před Dolní sněmovnu, aby čelil otázkám poslanců. „Evropský mír nutně závisí (must depend),“ řekl při té příležitosti, „na postoji čtyř hlavních mocností – Německa, Itálie, Francie a nás.“ Kontury Mnichova byly na světě, a celé Evropě bylo jasné, jaký západní vítr Československu vane. Oproti převládajícímu názoru to bylo nepochybně jasné i samotnému Benešovi. Vyčítat mu lze mnoho věcí – hlupák ale nebyl. Chápal, co se děje, a věděl, že se Západu do války nechce – i přes všechnu pompu spojeneckých smluv. Za takzvané „české krize“ však jeho chladný, apatický racionalismus poprvé v životě narazil – na Adolfa Hitlera. V osobě říšského Vůdce se proti němu postavil protivník, s kterým nepočítal. Nerozuměl mu, a nebyl schopen mu čelit. Tento nepředvídatelný „šaman“ (C. G. Jung), vládnoucí po vzoru králů temných staletí skrze své charisma, jednal zásadně na základě instinktu, v němž spatřoval zjevení vyšší Vůle. Držel v ruce všechny trumfy, a v psychologických hrách – čím jiným mnichovská krize byla? – byl mistr. Jak se s ním na jeho domácím hřišti mohl měřit Beneš, obezřetný diplomat staré kabinetní školy?

Výsledek byl bohužel tragičtější, než bylo možno předpokládat. Přes všechny snahy historiků o prezidentovo očištění nelze pomíjet nesporný fakt – Edvard Beneš na něm nesl řádný díl viny. Nacházel se v kritické situaci. Všechna řešení byla špatná. Všechna však byla lepší než to, které zvolil on. To, co mu na to konto řekl Ladislav Rašín, nám dnes zní téměř prorocky: „Promiňte, pane prezidente, že s Vámi nesouhlasím. Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo... Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe.“

I generace autora tohoto článku – takzvaní mileniálové – je poznamenána mnichovským stigmatem. Ten pocit, kdy člověk musí americkému příteli vysvětlovat, jak je možné, že se po zuby ozbrojený národ vydá na milost a nemilost „zlému“ sousedovi, bych nikomu nepřál.

Je těžké neasociovat si Mnichov s Benešem a Beneše na oplátku s Mnichovem. Je naopak nápadně snadné svalovat veškerou vinu za tragické dějiny Československa na bedra jediného muže. Toho je třeba se vyvarovat. Edvard Beneš byl pozoruhodnou osobností. Zaslouží si stejnou měrou náš obdiv i odsudek. Pierre Bourdieu tvrdil, že jediným svorníkem identity a „chtělo by se říci podstatou“ každé komplexní osobnosti nakonec zůstává její vlastní jméno. Neexistoval jeden cézar, ale několik cézarů. Jediné, co jejich osobnosti spojuje – nedokonale a spíš tak na oko – je jméno Julius Caesar. Nebyl jeden beneš, ale mnoho benešů. Jakoby na podtržení tragičnosti celého příběhu však ani jméno, které je mělo scelit, nebylo tak docela pravé...

Štěpán Hobza (1993) je básník, prozaik a publicista. Jako básník se představil také v rubrice Básníci a jejich místa v Listech č. 3/2015.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.