Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Zdeněk Víšek: Nelehký úděl odkazu druhého československého prezidenta

Zdeněk Víšek

Nelehký úděl odkazu druhého československého prezidenta

Patrně málokterý náš politik vyvolával a dosud stále vyvolává tolik diskusí i emocí jako dlouholetý ministr zahraničních věcí a druhý prezident Československé republiky Edvard Beneš, od jehož smrti uplyne 3. 9. 2018 již 70 let. Zatímco první prezident československého státu T. G. Masaryk je dnes vnímán – kromě spíše ojedinělých kritických hlasů z řad konzervativních publicistů či několika monarchistů – jako jednoznačně historicky pozitivní osobnost, u jeho nástupce v úřadu prezidenta republiky tomu tak rozhodně není.

Je pochopitelné, že hodnocení Benešovy politiky procházelo za posledních sto let dramatickým vývojem – na podzim 1918 bylo zcela jistě odlišné od toho, které panovalo přesně o dvacet let později. Nepochybně jiný byl náhled na Edvarda Beneše v květnu 1945, jiný po únoru 1948, kdy byl jako „buržoazní“ politik odsuzován za své „protilidové“ postoje, a rovněž jiný je v současnosti, kdy mu vedle vyjadřované oficiální úcty bývá také často předhazována poválečná smířlivost k tehdejším komunistům – českým i sovětským.

Ovšem odlišné pohledy na působení Edvarda Beneše nezaujímají pouze čeští politici, historici či novináři, ale různorodé názory (často velmi negativní) na důsledky Benešovy politiky – ať již se jednalo o postoj k sousedním státům nebo k Sovětskému svazu, případně o Benešův vztah k sudetským Němcům či slovenským Maďarům – pochopitelně zastávají také politici, historici a žurnalisté slovenští a (sudeto)němečtí, v menší míře pak rakouští, maďarští a polští.

Námětem této studie je rámcové – tudíž ne zdaleka vyčerpávající – připomenutí změn vnímání Benešovy osobnosti v české společnosti od roku 1918 po dnešek.

Edvard Beneš a první republika

V době první Československé republiky vykonával Edvard Beneš nejprve funkci ministra zahraničních věcí (1918–1935) a po Masarykově abdikaci byl zvolen do čela státu (1935–1938).

Jako ministr zahraničí se orientoval na spolupráci s Francií, která měla být nejvýraznějším garantem bezpečnosti ČSR. Vedle tohoto svazku československá zahraniční politika našla v rámci aliance Malé dohody též další spojence, byť poněkud nejisté a zeměpisně také vzdálené – Rumunsko a Jugoslávii. Naopak trvale napjaté měla ČSR vztahy s Polskem a Maďarskem, které komplikovaly především územní a národnostní spory. Po roce 1933 začal být také stupňován tlak hitlerovského Německa v otázce sudetských Němců. Sílící agresivita nacismu donutila ministra zahraničí Beneše k uzavření spojenecké smlouvy se SSSR 16. 5. 1935.

E. Beneš se nacházel v rámci československé politiky – i přes svůj relativně mladý věk – trvale v dosti výjimečném postavení, neboť jako nejbližší Masarykův spolupracovník a člověk znalý cizích jazyků a mezinárodních kontaktů byl nepřetržitě sedmnáct let členem všech československých vlád, a to i v době, kdy Československá strana národně socialistická, jejímž byl členem, zastoupení v exekutivě v době vlád tzv. panské koalice 1926–1929 neměla.

Třebaže Beneš, který byl všeobecně považován za Masarykova nástupce (i chráněnce), měl vlivné stoupence a spojence především mezi „vlastními“ národními socialisty a také sociálními demokraty, dále pak v legionářských, sokolských i uměleckých kruzích (ČapkoŹvi „pátečníci“), nebyl ušetřen často ostrých kritik především od pravicových či krajně pravicových stran a seskupení a jejich tiskových orgánů (Venkov, Večer, Národní listy, Fronta, Polední list). Ty mu vyčítaly – kromě exkluzivního politického postavení – především jeho (ostatně dosti umírněné) levicové postoje a po roce 1933 pak odpor vůči nastupujícím silám nacismu a fašismu, a to včetně přijímání antinacistických uprchlíků v Československu – často nejen německých sociálních demokratů, ale i komunistů a židů.

Politici a novináři z řad pravice (především Kramářovi národní demokraté, ale i Švehlovi a později Beranovi agrárníci) své výhrady i útoky proti Benešovi ovšem někdy směřovali skrytě i proti samotnému Masarykovi, jehož otevřená kritika (jako „prezidenta-osvoboditele“) v době první republiky nebyla příliš běžná – s výjimkou otevřených protimasarykovských výpadů trvale opoziční, ale legální komunistické strany.

Po uzavření spojenectví ČSR se Sovětským svazem dochází k určitému smíření Edvarda Beneše s československými komunisty, kteří jej 18. 12. 1935 podpořili v parlamentu při volbě prezidentem.

Po Mnichovu

Odstoupení českého pohraničí bez boje hitlerovskému Německu v důsledku mnichovské konference 30. 9. 1938 znamenalo politickou katastrofu nejen pro český národ, ale i pro samotného Edvarda Beneše, jemuž se stal „Mnichov“ doživotním traumatem.

Jeho dosavadní zahraničně-politická koncepce (orientovaná především na západní mocnosti) tehdy utrpěla naprostou porážku, a proto se ještě na počátku října 1938 vzdal funkce prezidenta republiky a záhy poté odletěl se svou manželkou Hanou jako soukromá osoba do britského exilu.

V okleštěném Československu, které ztratilo nejen tzv. Sudety, ale i Těšínsko, jižní Slovensko a část Podkarpatské Rusi, mezitím nastal proces rychlého opouštění zásad liberální demokracie spojený s rostoucími autoritářskými tendencemi i antisemitskými štvanicemi.

Edvard Beneš (společně se spisovatelem Karlem Čapkem, a dokonce i již více než rok mrtvým Masarykem) byl některými politiky z nově vytvářené Strany národní jednoty i mnohými katolickými publicisty obviňován z toho, že svou zahraniční protinacistickou politikou přivedl stát do izolace ve střední Evropě, jež byla završena Mnichovem. Pojem „odbenešit“ – tj. zapomenout na demokratické tradice první republiky – se stal běžnou součástí psaní krajně pravicového tisku.

Vnímání osobnosti E. Beneše v době druhé republiky však nebylo příliš pozitivní ani u těch občanů, kteří s krajně pravicovými (až fašizujícími) silami nesouhlasili, neboť jeho dlouholetá politika skutečně utrpěla těžkou porážku. Ovšem zápas stále více osamělého Československa s nacistickou přesilou by byl nepochybně nad síly každého politika, který by stál v čele ČSR, jak ostatně ukázaly mocenské úspěchy hitlerovského Německa v následujících letech, kdy před nacistickými armádami ustupovaly vlády i armády téměř všech evropských států, včetně Velké Británie, Francie a SSSR.

Druhá světová válka

Období válečných let 1939–1945 znamenalo pro Edvarda Beneše postupný návrat na politický vrchol, kdy od polozapomenutého emigranta, kterým nepochybně po svém příchodu do Velké Británie na podzim 1938 byl, se ve velmi krátké době dokázal díky svým schopnostem propracovat do pozice exilového československého prezidenta (1940–1945), jehož postavení bylo uznáno a respektováno nejen domácím odbojem, ale též spojeneckými státy.

Benešovu pozici velmi výrazně posílila rovněž vlna mezinárodní solidarity, jež byla Čechoslovákům prokazována po vyhlazení Lidic v červnu 1942. Tragickým rubem tohoto pro prezidenta Beneše jistě příznivého politického vývoje byly ale nezměrné oběti, které přinesl nacistický teror, jenž následoval po atentátu na Heydricha. Tehdejší protektorátní propagandou byl Edvard Beneš označován za viníka tehdejších tragických událostí a veřejně vylučován z českého národa.

Je obtížné s odstupem mnoha desetiletí soudit, zda tyto protibenešovské štvanice, podněcované především kolaborantským ministrem školství a osvěty Emanuelem Moravcem, mu mezi českým obyvatelstvem protektorátu přinesly více despektu, či naopak uznání, ale rozpaky nad neblahými přímými důsledky atentátu jsou živé dodnes, byť po roce 1989 převažuje spíše zdůrazňování jeho celkových politických pozitiv.

V průběhu druhé světové války u prezidenta Beneše nastává postupný příklon k Sovětskému svazu, v němž nejpozději od roku 1943 začal pragmaticky spatřovat jediného reálného garanta poválečné obnovy československého státu v předmnichovských hranicích.

Edvard Beneš vůči Stalinovu Sovětskému svazu nepochybně projevoval v době války až nemístnou míru vstřícnosti, když uvěřil ubezpečování o zachování politické nezávislosti Československa, avšak do sovětského područí se po roce 1945 nakonec dostaly všechny evropské státy, které byly osvobozeny či obsazeny Rudou armádou (s určitou výjimkou Jugoslávie), neboť západní mocnosti toto nové geopolitické uspořádání respektovaly – bez ohledu na mínění jednotlivých domácích či exilových politických reprezentací i východoevropských národů samotných.

Limitovaná demokracie III. republiky

Hodnocení důsledků Benešovy politiky v mezidobí let 1945–1948 patří asi k nejsložitějším v jeho politické kariéře.

V květnu 1945 se vrací prezident Beneš (ovšem přes Moskvu a Košice, nikoliv tedy přímo z Londýna) do osvobozeného Československa jako všeobecně uznávaný státník. Politická situace se ovšem oproti době, kdy odcházel po mnichovských událostech z vlasti, výrazně proměnila.

Československo bylo sice v původních hranicích obnoveno, ve prospěch SSSR ale ztratilo Podkarpatskou Rus. Politický systém byl v důsledku tzv. Košického vládního programu v českých zemích (na Slovensku byla situace poněkud odlišná) zredukován na pouhé čtyři politické strany, které tvořily uzavřený parlamentní systém tzv. Národní fronty, na níž se podíleli vedle národních socialistů, lidovců, sociálních demokratů také komunisté, kteří na jaře 1945 poprvé od svého vzniku v květnu 1921 vstoupili do vlády. Zde kromě funkce jejího místopředsedy, kterým se stal K. Gottwald, získali také klíčová ministerstva – vnitra, zemědělství, školství, práce a informací. Členy této vlády byli rovněž komunisté Široký a Clementis. Pozici ministra obrany zastával nestraník Ludvík Svoboda, který však byl politice KSČ více než nakloněn.

Po volebním vítězství komunistické strany v květnu 1946 v důsledku poválečné levicové radikalizace české společnosti – na Slovensku byla povolební konstelace opět odlišná – se Klement Gottwald stává prvním československým komunistickým premiérem a již tak dosti značný vliv KSČ se stal ještě silnějším. Silné pozice měla KSČ nejen ve vládě, ale také v bezpečnostních složkách státu.

Edvard Beneš je dnes často kritizován, že z politických i osobních důvodů připustil pod falešnými záminkami nedemokratické vyřazení fakticky celé pravé části předválečného českého politického spektra, především pak agrárníků, čímž oslabil demokratické antikomunistické síly. Tuto výtku je nutno přijmout jako oprávněnou, avšak je třeba rovněž zdůraznit, že tento osud si agrární strana do jisté míry spoluzavinila sama, neboť podobně postupovala (jako vládnoucí Strana národní jednoty) vůči svým politickým konkurentům v čase druhé republiky, s níž režim poválečné limitované demokracie snese v určitých ohledech srovnání. Edvard Beneš také těžko mohl předpokládat, že značná část někdejších pravicových agrárních voličů hromadně podpoří v parlamentních volbách právě komunisty.

Ovšem dnes nejdiskutovanějším a nejspornějším Benešovým rozhodnutím, které bylo realizováno nejrůznějšími formami (včetně těch velmi brutálních) v letech 1945–1947, byl odsun sudetských Němců. Úvahy o jeho provedení, které postupně sílily v řadách zahraničního a především domácího odboje, byly tehdejší českou odpovědí na krutosti německé okupace, jejímuž opakování chtěl odsun v budoucnu zabránit.

Z pohledu mnoha dnešních českých a především sudetoněmeckých historiků a publicistů však vysídlení či vyhnání více než tří milionů osob německé národnosti představovalo vysoce nespravedlivý a nehumánní akt, který nakonec poškodil nejen sudetské Němce, kteří (patrně navždy) přišli o domovinu, ale i Čechy, již v sovětském objetí, které mělo zabránit případnému návratu německých vyhnanců, na čtyřicet let ztratili svobodu – o značných politických, ekonomických, kulturních a morálních škodách nemluvě.

Avšak v nacistickými zločiny rozjitřené poválečné době byl odsun sudetoněmeckého obyvatelstva hodnocen prakticky všemi vrstvami českého obyvatelstva jako spravedlivá odplata za Mnichov 1938 a následné rozbití republiky, jehož hlavním cílem bylo trvalé zabezpečení historických českých hranic.

Edvard Beneš proto nebyl jediný, kdo takto vnímal dnes všeobecně problematizovaný odsun, který vyvolával v dalších letech četné polemiky v československém exilu i domácím samizdatu, nikdy však v oficiálním tisku 1948–1989, kde toto téma bylo naprosté tabu – snad kromě roku 1968.

Podíl E. Beneše na prosazení myšlenky odsunu byl nepochybně klíčový, avšak prvotním viníkem poválečného neblahého osudu sudetských Němců nebyl on, nýbrž hitlerovský nacismus.

1948–1989

Změna politického systému v naší vlasti v únoru 1948, kdy se tzv. limitovaná demokracie během několika dní změnila v otevřenou komunistickou diktaturu, zastihla prezidenta Edvarda Beneše a další demokratické politiky zcela nepřipravené. Nedomyšlená demise nekomunistických ministrů v Gottwaldově vládě se stala vítanou záminkou ke komunistické ofenzivě, které zaskočení demokraté nebyli schopni nijak účinně čelit. Komunističtí publicisté pak dalších čtyřicet let s chutí spílali odstoupivším politikům coby „reakčním ministrům“ a tato novinářská floskule se v komunistickém tisku udržela vlastně až do listopadu 1989.

Samotný prezident Beneš, který pod nátlakem nakonec jmenoval 25. 2. 1948 Gottwaldovu „vládu obrozené Národní fronty“, ovšem za strůjce „reakčního puče“ označován nebyl, i když i jemu později komunistická propaganda podsouvala, že pokud se na „puči“ přímo nepodílel, stál v jeho pozadí.

Úlohou prezidenta Beneše se z opačných politických pozic kriticky naopak zabývali mnozí exiloví publicisté – například Ferdinand Peroutka, Pavel Tigrid a po roce 1968 i Ivan Sviták, kteří Benešovi vytýkali podcenění síly komunistického nebezpečí.

Poúnorová moc naposledy vzdala hold bývalému prezidentu Benešovi 8. 9. 1948, kdy mu vypravila – z oficiální povinnosti – státní pohřeb. Krátce poté ale začalo Benešovo (ale i Masarykovo či Štefánikovo) jméno mizet z názvů ulic, škol či dalších institucí a jeho spisy byly z knihoven staženy. Pokud byl Beneš nějakým způsobem připomínán, tak většinou jako „mnichovský kapitulant“, který v září 1938 hanebně nepožádal o pomoc Sovětský svaz – s ohledem na třídní zájmy české buržoazie.

Teprve během krátkého období pražského jara 1968, kdy byly například vydány jeho paměti Mnichovské dny, začal být jako politik hodnocen objektivněji, avšak normalizační Husákův režim opět Beneše začal vykreslovat pouze jako slabocha, který zbaběle kapituloval před Hitlerem. Tyto tendence byly zřetelné rovněž v dobové filmové tvorbě – připomeňme například Vávrovy Dny zrady (1973) či Sokolovského tendenční seriál Gottwald (1986). Sté výročí Benešova narození list ÚV KSČ Rudé právo 28. 5. 1984 přešel pak bez zcela povšimnutí.

Až nástup Gorbačovovy přestavby v Sovětském svazu v polovině 80. let znamenal částečnou rehabilitaci prvorepublikových politiků, kdy historický význam osobností Jana Masaryka (u příležitosti 100. výročí jeho narození), T. G. Masaryka (50. výročí úmrtí) i Edvarda Beneše (40. výročí úmrtí) začalo rozsáhlými statěmi v letech 1986–1988 celkem pozitivně hodnotit i samo Rudé právo.

Po Listopadu

Po demokratické revoluci 1989, která kromě svobody novinářského slova přinesla také svobodu historického výzkumu, jsme při hodnocení osobnosti E. Beneše svědky dvou protikladných tendencí.

Na jedné straně se Benešovo jméno (společně se jménem Masarykovým) začalo vracet – coby symbol první republiky – do názvů ulic, škol i dalších institucí. V některých městech mu byly postaveny také pomníky (například v Praze a v Brně) a jeho hrob v Sezimově Ústí byl zpřístupněn veřejnosti. V roce 2004 byl dokonce schválen Poslaneckou sněmovnou ČR (přes odpor Senátu) zákon oceňující jeho zásluhy při vzniku státu. Také byly vydány historické monografie zabývající se jeho životem – například historiků Z. Zemana či J. Dejmka.

Na straně druhé je Edvard Beneš již od roku 1990 některými českými novináři a historiky neustále kritizován i napadán za své postoje z let 1943–1948, kterými měl napomoci sovětizaci Československa. Za jeden z prvních polistopadových textů, který se ostře vymezil proti E. Benešovi, je možno považovat stať Ivana Pfaffa v obnoveném časopisu Reportér Tragédie plná omylů. Kritický portrét Edvarda Beneše z roku 1990. Kritický postoj k E. Benešovi měl i prezident Václav Havel, třebaže své výhrady vůči politice svého předchůdce postupně zmírňoval. Negativní postoj k Benešově politice naopak stále zastává například Petr Pithart, někdejší předseda české vlády a bývalý předseda Senátu.

O tom, jak je téma „Beneš“ v české společnosti stále velmi citlivé, podala důkaz vyhrocená prezidentská předvolební kampaň před pěti lety, kdy spor – v roce 2013 (!) již dosti nečekaný – o hodnocení Benešových skutků mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem napomohl ke zvolení bývalého premiéra třetím českým prezidentem.

*

Se jménem Edvarda Beneše jsou spojeny jak české národní triumfy (vznik Československa 1918 a jeho obnova 1945), tak i osudové prohry (mnichovský diktát 1938 a komunistický převrat 1948), proto je snaha o jeho politicky či ideologicky nepředpojaté hodnocení vždy dosti interpretačně náročná a v čase i velmi proměnlivá.

Ovšem hlavní výsledek politiky Edvarda Beneše, tj. existence české a slovenské národní samostatnosti v rámci demokratické státnosti, třebaže v nynější podobě dvou zcela samostatných států rozhodně nezamýšlený, zůstává i přes všechny Benešovy chyby a omyly 100 let po vzniku Československé republiky nezpochybnitelnou skutečností i hodnotou.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.