Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Tomáš Horváth: Dva modré vozne

Gregor Gysi

Představa EU musí být spojena se sociálním blahobytem

-red-

Východní Evropu nesmíme ztrácet ze zřetele. Ve své funkci předsedy Strany evropské levice bych chtěl klást velký důraz na zahájení solidární výměny názorů s aktéry levice ve východní Evropě. Podmínky totiž nejsou v současné době zrovna jednoduché. Něco zde již bylo naznačeno: v roce 1938 byl mnichovský diktát – tedy konec tehdejší demokratické republiky. Tenkrát vyhověli nacistickému Německu s tím, že nebude klást další nároky. Ale požadavky nacistického Německa neustaly. Z toho se musíme poučit. Nakonec se dohody z Jalty a Postupimi postaraly o to, že Československo mohlo znovu vzniknout. Patřilo ale do sféry vlivu Sovětského svazu. Pokud se díváme do minulosti, musíme konstatovat, že se téměř třicet let po pádu Berlínské zdi stále ještě zabýváme dopady rozdělení Evropy.

Levicové strany to mají ve východní Evropě těžké, protože za dob státního socialismu ztratily příliš mnoho důvěry. Lidé si často nespojují se socialismem vizi humánní, spravedlivé, demokratické společnosti, ale myslí spíše na útlak a nesvobodu a nedostatek zboží. Na tomto místě je třeba si připomenout i Pražské jaro, které bude mít letos padesáté výročí. Právem je označováno za druhý pokus vytvořit v Evropě skutečně demokratický socialismus. První pokus byla Pařížská komuna. Bohužel byl tento pokus o socialismus s lidskou tváří vojensky potlačen – vojsky ze Sovětského svazu a dalších států Varšavské smlouvy. Toto patří k našemu historickému dědictví a musíme přesvědčovat lidi o tom, že tato forma autoritativního socialismu nikdy nebude tím, o co usilujeme.

Byl tu ještě třetí pokus o demokratický socialismus – v Chile za vlády Salvadora Allendeho. I ten byl vojensky ukončen. Takže státní socialismus se vyřídil sám. Ale každý pokus o demokratický socialismus byl ukončen vojenskými prostředky. Je na místě o těchto souvislostech přemýšlet.

Proto je úkolem nás coby evropské levice stále znovu upozorňovat, že nevidíme v pojmech svoboda a socialismus rozpor, ale právě naopak. Že totiž vycházíme z toho, že svoboda a socialismus se vzájemně podmiňují. Bez překonání kapitalismu totiž bude osud světa i nadále určován zejména ekonomickými mocenskými poměry, které brání vzniku skutečně svobodné demokratické společnosti. Na druhé straně státní socialismus ztroskotal i kvůli velmi omezeným základním právům a svobodám, a to jak politicky, tak ekonomicky. Bohužel, skutečně demokratický socialismus ještě nikdy neměl delší šanci na rozvoj.

Můžeme však navázat na emancipační tradici Pražského jara. Tehdejší předseda Komunistické strany Československa Alexander Dubček zrušil cenzuru médií a dovolil autonomní odbory. Kromě toho bylo v dubnu 1968 na základě Akčního programu rozhodnuto o převratu v ekonomice. Rozhodující hospodářské pasáže pocházely od Oty Šika. Svoje nápady později pro zahraniční čtenáře shrnul v knize Humane Wirtschaftsdemokratie – ein Dritter Weg (Hamburg 1979).

Šlo mu o propojení efektivního hospodářství s demokratickou kontrolou a řízením. Je to výzva, která neztrácí vůbec nic na aktuálnosti. Dnes nám mohou tyto myšlenky sloužit jako inspirace, protože musíme věrohodně reprezentovat spojení svobody a socialismu. V prostředí německé strany Levice existuje například hojně čtený časopis Prager Frühling (Pražské jaro) a je dobré se takto zařadit do zmíněné tradice. V Evropě, s ohledem na Evropskou unii, nutně potřebujeme demokratizaci, a mimochodem – Karel Marx a Bedřich Engels psali již v Komunistickém manifestu, že usilují o společnost, v níž jsou rozpory mezi třídami zrušeny, kde už nebude docházet k vykořisťování a svoboda jednotlivce bude předpokladem a podmínkou pro svobodu všech. Podmiňovali to osudem jednotlivce. Ve státním socialismu se to opravdu velmi zanedbávalo.

Evropa je svět bez hranic mezi státy

Otázka, jestli je třeba Evropskou unii zrušit, reformovat, nebo nově založit, je opravdu všude velmi přítomná – i v levici. Rok před volbami do Evropského parlamentu kontroverzně diskutujeme i my o přínosech a deficitech Evropské unie. To je zásadní otázka s důležitými strategickými důsledky, které se pokusím dále blíže vysvětlit. Velmi pozitivní dopad evropského sjednocení, který v každodenním životě vnímáme jako samozřejmost, je mír v Evropě. Poté, co zde po staletí trvaly hrozné války. Nápad spojený s montánní unií, což je v podstatě předchůdkyně Evropské unie, spočíval v tom, dostat pod kontrolu válečný průmysl, a tím zajistit mír v celé Evropě. Hlavně Francie i Německo zde byly hnací silou. Alespoň v tomto okamžiku bylo evropské sjednocení projektem míru. Neměli bychom tento aspekt podceňovat a neustále bychom na něj měli znovu upozorňovat.

Kromě toho byly v důsledku spojení Evropy zrušeny hraniční kontroly mezi členskými státy EU, resp. v Schengenském prostoru, a můžeme tak volně cestovat. Zažíváme to každý den a nechtěli bychom o to přijít. Dnešní mládež by opak vůbec nechápala. Mladí lidé si vůbec nedovedou představit život bez tohoto evropského sjednocení. Využívají předností evropské integrace mnohem více než my – tedy starší generace. Oni chodí v jiných zemích do školy, pracují tam nebo studují, cestují přes otevřené hranice, aniž by museli celé týdny čekat na udělení víza.

Kdybychom řekli těmto mladým lidem, že se vrátíme ke starému národnímu státu se závorou na hranicích a s pasem, pak, kdyby například vznikl rozpor mezi Francií a Německem, my nebo oni zavedeme vízovou povinnost. My starší bychom řekli: Jo, to známe z minulosti. Ale mladí by to vůbec nepochopili. Vůbec by to nedokázali zařadit. Proto vždy říkám: my starší máme povinnost zachránit evropskou integraci pro naši mládež. Musí si však dát pozor na to, abychom neztratili část mládeže nesprávnou politikou institucí EU, protože Evropa nesmí být elitářským projektem.

Například z pohledu jihoevropské mládeže jsou docela dobré důvody, proč odmítat evropské instituce, které nutily jejich země, aby zavedly tvrdou politiku škrtů. Evropa a EU zde přímo představují snížení sociální úrovně, které nepřispívá k řešení problémů, ba naopak je prohlubuje. A to je výsledek politiky zejména spolkové vlády pod vedením Angely Merklové a ministra financí Wolfganga Schäubleho. Jak by mohla Španělka nebo Řekyně vnímat Evropskou unii pozitivně, když je přibližně polovina jejích přátel bez práce a Trojka pod vedením spolkové vlády žádá další úspory. Výsledek zrovna vidíme v Itálii.

Potřebujeme novou daňovou politiku

Proto je důležitým úkolem evropské levice navrhnout alternativní přístupy potírání krize. Hlavně jinou hospodářskou politiku, která sází na růst a zaměstnanost, zkrácení pracovní doby a sociální a ekologickou restrukturalizaci ekonomiky. Potřebujeme veřejné investiční programy, které iniciují hospodářskou činnost právě v oblastech, které mají smysl ze společenského hlediska. Patří k nim infrastruktura, energetika, doprava, širokopásmový internet a zejména takové oblasti jako vzdělávání a kultura, zdravotnictví a bydlení. Takto bychom si skutečně mohli představit pozitivní vývoj, který ovlivňuje každou Evropanku a každého Evropana, a jejich konkrétní životní podmínky by se skutečně mohly zlepšit.

Musíme zabránit tomu, aby vznikali občané Evropské unie první a druhé třídy. To platí zejména s ohledem na východní Evropu. Pro nás je rozhodující, abychom rozvíjeli věrohodné a viditelné alternativy, a to v široké spolupráci se sociálními hnutími, odbory, kritickými vědci a dalšími lidmi. V akademických vědeckých kruzích skoro všude v Evropě mají neoklasičtí popř. neoliberální experti monopol. Ale jsou i jiné hlasy. Důležitými motivy těchto hlasů jsou mimo jiné veřejný investiční program, regulování finančních trhů a zásadní změna role Evropské centrální banky. Je třeba se bránit finančním spekulantům a zlikvidovat daňové ráje. Jiná politika přerozdělování představuje další důležitý motiv. Místo krácení mezd, důchodů a sociálních dávek je zapotřebí je zvyšovat. To je nutné nejen ze sociálních, nýbrž i z ekonomických důvodů, aby došlo k posílení poptávky a zesílení domácí ekonomiky.

Součástí jiné politiky přerozdělování je i nová daňová politika, s větším zdaněním bohatých, koncernů a velkých bank a majetků. Na rozdíl ode dneška musíme spojit EU zase se sociálním blahobytem. Může nadále existovat, pouze pokud je podporována většinou obyvatel členských zemí. Samozřejmě je třeba se zabývat základním přepracováním a novým uspořádáním evropských smluv, abychom postavili Evropu a Evropskou unii opět na nohy a abychom konečně zase dosáhli sociálního pokroku. Na to bychom nikdy neměli zapomenout a musíme předložit alternativní návrhy smluv. Je však velmi složité dosáhnout změn smluv, proto se taky musíme pokusit vybojovat na základě stávajících smluv jiný výklad a pokrokovější politiku.

Věřím, že bez nadnárodní, tedy alespoň evropské, regulace kapitalismu lze velice těžko prosadit politiku, která se bude zasazovat o konkrétní zlepšení životních podmínek lidí. Proto levice potřebuje evropskou strategii. Samozřejmě není možné nebo smysluplné nahrazovat národní a regionální boje, které vedeme v celé Evropě v regionech, evropskou úrovní. Samozřejmě musíme bojovat za většinu pro pokrokovější politiku vždy přímo na místě, ale jak se chceme jinak dostat z režimu čistého odporu proti zhoršování situace, pokud nemáme vlastní evropskou strategii?

Za evropskou regulaci hospodářství

Jsem pevně přesvědčen, že bez zapojení do takovéto strategie ve smyslu solidární Evropy bude boj na lokální a národní úrovni ještě obtížnější. Chtěl bych to ukázat na příkladu z Německa. Když se dostaneme k moci v hospodářsky slabé spolkové zemi anebo v nějaké obci, která se dostala do problémů, pak my jako levice stojíme před rozporem mezi tím, co vlastně chceme, a tím, co tam můžeme skutečně prosadit. Pak vždy říkáme – je naprosto jasné, že potřebujeme změnu na celonárodní úrovni, abychom například solidární daňovou politikou vytvořili větší manévrovací prostor pro pokrokovou politiku na lokální úrovni. To je také správné. Ale když se vcítíme do levicové vlády ve slabém členském státě EU, potom není reálné a žádoucí stáhnout se na tuto úroveň, abychom prosazovali politiku pro tamní obyvatele. Pak spíš potřebujeme solidaritu na evropské úrovni.

Dnešní Evropská unie a její instituce však dělají pravý opak. Jen myslete na to, jak zacházejí s jihem Evropy – vždy se jen škrtalo. Ale máme tu aspoň instituce a parlament na evŹropské úrovni, které by mohly prosadit regulaci i proti zájmům tzv. kapitálových frakcí. Mnoho problémů, jako ochrana klimatu a v podstatě i regulace hospodářství, se musí řešit globálně, aby se zabránilo tomu, že by se jednotlivé státy daly jaksi vyšachovat. Skleníkové plyny se nezastaví na hranicích a ekonomika je již dávno globálně organizována, zatímco hlavní regulační instance jsou zatím omezeny na národní úroveň. Jsou tu ale zákonodárné orgány a instituce a v posledních letech se ozývá dokonce i jakási evropská veřejnost.

Na druhé straně jde evropská úroveň nad rámec národního státu. Celkem zde žije půl miliardy lidí a pokrokově postavená EU by mohla i na globální úrovni sehrát výhodnou roli pro sociální, mírový a ekologický svět. Za to bychom měli bojovat a neměli bychom se sami okrádat o tuto evropskou úroveň regulace, což prezentuje i dnešní EU, protože, jestli by budoucí mezistátní dohody byly lepším základem pro solidární Evropu a mírový svět, o tom opravdu pochybuji. Kdo se chce hlavně vrátit na úroveň národních států, toho se ptám: je to přínosné pro ochranu klimatu? Nebude spíš obtížnější, než tomu již je, dojednat závazné dohody, pokud se střetnou stovky národních států s vlastními zájmy? Není zde závazná spolupráce v rámci EU již jistým pokrokem?

Jak si máme představit evropskou regulaci hospodářství? Kdo má v Evropě suverénních států zabránit tomu, že si některé země, jako například kdysi Irsko, udělají obchodní model z toho, že přilákají mezinárodní kapitál extrémně nízkým zdaněním a nízkými sociálními a ekologickými standardy? Jak se mají financovat nezbytné investice do ekonomicky slabých zemí, když ne evropským způsobem? Nepotřebujeme spíš ještě víc možností solidárně přerozdělovat prostředky na evropské úrovni, a ne méně?

Jak máme účinně reagovat na obchodní válku USA proti spoustě evropských zemí? Třeba Německo uvalí odvetné clo na džínsy a whisky, Francie říká, my whisky nepijeme, my tedy zatížíme jen džínsy, a Itálie nakonec říká, že nebudou dělat vůbec nic. Třeba Polsko taky nic neudělá. Tak se nám Trump bude jen smát. Ale pokud budeme jakožto EU reagovat jednotně, ať už jakkoli, pak nás musí brát vážně. Musíme čelit těmto výzvám a potřebujeme evropské odpovědi.

Duch fašismu sám nezmizí

My jako evropská levice musíme zvládnout debatu a zaujmout pozici k Evropě, která nesmí být jen výčtem našich národních pozic. Představuji si evropskou levici jako prostor, kde se scházíme – samozřejmě na základě našich pozic prodiskutovaných v rámci národního kontextu –, a potom tento rámec nakonec překročíme. Snad se budeme moci od sebe učit, abychom lépe pochopili argumenty druhých z jejich kontextu, a povedeme spoŹlečně informativní a pro všechny poučnou debatu. Myslím, že naše pozice takto posílí a měli bychom se odvážit řešit rozdíly v této otázce. Zaznamenávám u nás již delší dobu zvýšenou potřebu i ochotu otevřeně diskutovat i o kontroverzních tématech, což velice vítám. Chtěl bych pozvat a povzbudit všechny levicové síly v Evropě, aby přemýšlely o důvodech různých postojů v Evropě a potom společně dospěly k nosnému kompromisu. Ten musí být dostatečně široký a musí odrážet různá stěžejní témata našich stran. Ale v této debatě explicitně vyzývám, abychom neusilovali o formální nic neříkající kompromisy, které lze nakonec interpretovat jakkoliv. Je třeba se vážně pokusit, abychom se politicky dohodli a zaujali postoj k Evropě a stávající EU, který je zásadní, fundovaný a který lze říkat dál. Pevně věřím, že to zvládneme. Samozřejmě se budou muset všichni účastníci diskuse o kousek pohnout. Potřebujeme otevřenost vůči ostatním názorům a musíme jim chtít porozumět. Musíme se sami vidět jako učící se strana Evropy.

Lidem v Evropě dlužíme boj proti neoliberálním a stále silnějším pravicovým populistům a extremistům. Musíme být protipólem tohoto nacionalistického pravicového pohybu. Vím, jak těžká je situace v Řecku a jak rozdílný je pohled na správnou strategii dokonce i mezi našimi členskými stranami. Ale s ohledem na evropské volby nesmí se levice nechat rozštěpit tvrdou politikou škrtů Trojky – prosím vás. Máme povinnost jednotně bojovat za mírovou, sociální, demokratickou a ekologicky udržitelnou Evropu. Pro to potřebujeme vzájemný kompromis. Bojujme společně vášnivě v kulturních politických debatách – ale nakonec musíme stát jako jeden muž a nesmíme zapomínat, kdo je naším protivníkem. Často se již mluvilo o potřebné jednotě levice, ale nyní je ještě důležitější. Duch fašismu opět povstal a sám nezmizí. Musíme jej vyhnat společně. Pevně věřím, že to zvládneme. Společně to můžeme zvládnout – za sociální, ekologickou, udržitelnou, demokratickou, transparentní a nevojenskou Evropu. V této Evropě musí stát všechny státy rovnoprávně vedle sebe a každá země – i ČR, Maďarsko a Slovensko – je v tomto kontextu důležitá, ba čím dál důležitější.

Z němčiny přeložil Wolfgang Rico Schote.

Mezititulky redakce.

Gregor Gysi (1948) je politik, předseda Strany evropské levice, dlouholetý předseda poslaneckého klubu strany Levice (Linke) ve Spolkovém sněmu, poslední předseda Socialistické sjednocené strany Německa (SED) a zakladatel Strany demokratické levice (PDS).

Rosa-Luxemburg-Stiftung je jednou z organizací ideově spojených s hlavními německými politickými stranami, které se ve Spolkové republice věnují vzdělávání v politických a společenských tématech, vydávání publikací nebo mezinárodní politické spolupráci. Rosa-Luxemburg-Stiftung je hodnotově spojena se stranou Levice, dalšími obdobnými vzdělávacími organizacemi jsou mimo jiné Friedrich-Ebert-Stiftung spojená se Sociálně demokratickou stranou Německa (SPD), Friedrich-Naumann-Stiftung spojená s liberální Stranou svobodných demokratů (FDP) nebo Konrad-Adenauer-Stiftung hodnotově spojená s Křesťansko-demokratickou unií (CDU).

Tomáš Horváth

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.