Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Karla Hrubého se ptali Jan Novotný a Jindřiška Svobodová: K mentální obrodě je Źpotřeba nový jazyk

Karla Hrubého se ptali Jan Novotný a Jindřiška Svobodová

K mentální obrodě je Źpotřeba nový jazyk

Spolupracovníci Listů navazují na své předchozí dva rozhovory (Basilejské otázky a Kam tečou vody, Listy č. 5 a 6/2017) s významnou osobností československého exilu.

Jak se díváte na budoucnost EU?

Je to jako předvídání z bláta. Nic pevného, vše je v pohybu.

a) Není dosud jednotná identita. Hlavní předěl (především mentální) je na bývalých hranicích sovětského impéria, na východě je jiná priorita hodnot než na západě. Západ trvá na vzájemné solidaritě, u východních partnerů převažuje starost o domácí záležitosti, o „nezávislost“ na jakémkoli „řídicím“ centru (obava z Bruselu) a o „národní zájmy“ (strach z uprchlíků). Ale vnitřně rozpolcená je také jak západní, tak i východní část (to ukázalo např. hnutí brexit).

b) Není jednotný názor na podstatu a poslání integrované Evropy. Současně nabývají nacionalismus a populismus v obou částech na intenzitě. Ve východní části dosahuje populismus do vládních pater (nikoli ještě v baltské oblasti). Ale i na západě se objevují stále silněji nebezpečné iracionální síly, podporující sobecké pojetí „bližší košile než kabát“. To působí rozkladně.

c) Myšlenka jednotné Evropy vznikla ze snahy zabránit jakékoli nové válce na evropském kontinentě a v tehdejší době také ze snahy zabránit SSSR v expanzi do Evropy. I dnes je toto pouto nejzřetelnější. Ale ve středovýchodní Evropě (se zřetelnou výjimkou Polska a baltských států) převládl pocit, že Rusko už není tím, co SSSR – odtud snahy po sblížení (přes okupaci Krymu, nadměrné vyzbrojování Ruska, jeho expanzi na Blízký východ a vměšování do chodu západních demokracií), ať jde o pojetí zemanovské, „protestantů“ různých populistických hnutí (Okamura) nebo o úvahy Václava Klause o nebezpečí „německé cesty“. Stejnou snahu pozorujeme u obchodníků a podnikatelů toužících po lepší výměně zboží vedoucí k lepšímu uspokojování materiálních potřeb společnosti a ovšem i k větším ziskům (snahy o odbourání sankcí ap.).

d) Bezpečnost a klidný vývoj Evropy jsou závislé nejen na chování Ruska, ale také na chování USA, resp. dočasného tamního prezidenta a jeho administrativy. Ten je nevypočitatelný. Dovede obrátit přes noc, smlouvy pro něho nejsou závazné, nejsou-li ve shodě se zájmem Ameriky (zejména hospodářským). Je odhodlán vést celní válku nejen se soupeřem politickým, ale i s politickým, vojenským a kulturním spojencem. Je dnes otázkou, zda je ještě spolehlivým partnerem v NATO. Každé oslabení americko-evropského vztahu je pak lákavou výzvou pro Rusko.

e) Budoucnost Evropy záleží tedy na kvalitě a stabilitě jejích vztahů s Amerikou a Ruskem na jedné straně, na nalezení jednotného étosu Evropy, její identity, shody na jejím účelu a poslání na straně druhé. Tím posláním je v mém pojetí pokračování anticko-křesťansko-osvícenské kultury a vztahů, které z její podstaty vznikly. To jest také vztahu humanity, tolerance a solidarity s principem plurality, lidskosti a demokracie. Jejím dosavadním jádrem je dnešní euroatlantická civilizace (v soužití či v možné konkurenci s civilizací Číny, Indie, islámu, Afriky aj. – to je ještě stále nerozhodnuté).

Jak se díváte na současnou kritiku „liberární demokracie“ jako protikladu „parlamentní demokracie“?

To souvisí s předešlou otázkou. Liberalismus jako základ euroatlantických demokracií nese v sobě ještě dědictví svého vzniku z 19. století. Tehdy byl liberalismus názorem a postojem především vlastnických vrstev. Časem do něho bylo zakoncipováno i řešení otázky sociální. Dnes je sociálně liberální demokracie obecným programem stran nesených různými zájmy. Je tu tedy častý spor a rozpor a je trvalým úkolem jeho překonávání. Záleží proto na tom, odkud kritika přichází:

a) Zda se kritizuje liberální demokracie z pozic demokratických.

b) Zda se kritizuje z pozic antidemokratických (AfD, neofašisté, populističtí nacionalisté, autokrati ap.). Tyto proudy považují poruchy v chodu států a společnosti za nedostatek liberární demokracie a snaží se ji nahradit něčím jiným. Většinou však nemají jiný recept než jakýsi autoratitivní systém, který rázně (pevnou rukou!) odstraní nedostatky, byrokratičnost, korupci, nekonečné dohadování parlamentů ap.

Protože tento autoritatismus nemá ještě žádný pevný program, žádné pozitivní poslání (převažuje negace: skoncovat s dosavadním systémem, ale kam to povede, se neuvažuje) – neprosadil se dosud žádný dlouhodobý koncept politiky stejně jako důstojného života společnosti i jednotlivců pro období vyspělé techniky, globalizace a digitalizace. Je to pragmatismus záležitostí „všedního dne“, jemuž chybí povznesení do „dnů svátečních“, tj. do oné dlouhodobé přesažnosti, kterou nesou dějiny a víra člověka v důstojnou budoucnost a smysluplnou existenci lidstva. To masarykovské „sub specie aeternitatis“ – posuzování života a dění pod zorným úhlem ne snad už věčnosti, ale alespoň v sekulární perspektivě celých staletí – výrazně schází. Naopak převažuje stále více sklon podléhat pragmatismu řešení každodenních problémů před základním dlouhodobým výhledem.

Mohla by občanská společnost nahradit stranický systém?

Myslím, že nikoli. Občanská společnost je dobrým doplněním, korektorem a zlepšovatelem společenského systému, především politického, sociálního a kulturního, ale sama o sobě je k vládě ve státě nezpůsobilá. Aby mohla vykonávat vládu ve státě (obci), musela by se účelově organizovat a hlavně by musela mít moc vyvěrající z důvěry převážné části občanstva. Tím by nabyla forem stranického uspořádání, stala by se výrazem zájmů těch, kteří ji podporují, resp. nesou. Byla by pseudostranou, k níž by se vytvářela opozice těch, kteří mají jiné zájmy nebo jiné představy o životě společnosti.

Obávám se, že v takové „mezeře“ by se dařilo spíše instalovat autoritativní systém nějakého šéfa, nějaké výrazné osobnosti, schopné strhnout masy, které jsou začasto ve směsi nahněvanosti, zjednodušeného vidění a myšlenkové nesamostatnosti nakloněny tomu, aby je vedl nějaký vůdce.

Jak se vám jeví vztah, resp. podíl racionality a iracionality v dnešní politice?

Osvícenství a moderna nám zanechaly názor, že všechno historické dění má nějaký smysl, který lze racionálně postihnout. Toto pojetí je nyní postmodernistickým myšlením zpochybňováno. Vede to k tomu, že i v politice se projevuje nedostatek dlouhodobé celospolečenské koncepce, nedostatek pevného cíle. Převládá zájem „každodne“, toho, co na člověka bezprostředně doléhá, jeho denních starostí, potřeb, plánů. V politických úvahách a v politické praxi převažuje čím dál tím víc to bezprostřední, každodenní dění nebo tvrzení, které v přítomnosti lidi nejvíce zaměstnává. Přitom dlouhodobé koncepty, např. úvahy o udržení právního státu, politické plurality, kritického a samostatného myšlení, jsou z vědomí společnosti vytlačovány. Šíří se bezradnost, bezkoncepčnost, která způsobuje mnoho poruch ve státním i společenském systému a která pak vede k tomu, že lidé se upínají k čaromoci neracionálních sil a osob, hlásajících emočně silné, ale věcně pochybné teze. Politické strany a média v honbě za úspěchem politickým či finančním se vrhly na chvilkové senzace a zanedbaly výchovu voličů k myšlenkové samostatnosti a kritické otevřenosti. To se nám dnes mstí.

Není pochyby, že technicko-vědecké pojetí světa, které přineslo prudké zlepšení života společnosti, daleko lépe vysvětluje problematiku provozu (biologického, materiálního, psychického, také sociálního, resp. společenského, kulturního atp.), ale chybí mu právě to přesvědčivé mínění o hodnotě člověka a jeho místa ve světě. Smysl je nahrazován úspěchem, zážitkem, vzruchem, odpovědnost k lidskému rodu je zatlačena zřetelem k úspěchu a prožitku individua, v popředí stojí vždy jen zájem „vlastního, svého“ kolektivu. „Přikrčenost“ z dob totality, která vedla k myšlenkové pasivitě a k přízemnímu stylu „přežívání“, toto stažení se k obraně úzce „svého“ vydatně připravovala.

Toho dnes využívají populistická hnutí a politikové, kteří hledají polemické a politické příležitosti, aby si na nich přiživili svou popularitu. Tak např. kritika Evropské unie, která je u nás dnes silnější než před léty, je přiživována postoji bývalého prezidenta Klause, který ve své protievropské a protiněmecké polemice neváhá jít až k aktivní podpoře nedemokratického hnutí Alternativy pro Německo (AfD) jen proto, aby se zviditelnil. Nebo současný prezident Zeman nafukuje problém přijímání uprchlíků nesmyslným pojetím, že všichni uprchlíci jsou muslimové, a tedy potenciální teroristé. Nikoli nepodstatnou součástí jejich úvah je přitom snaha využít podprahových strachů z „nečeského“, cizího, z neznámého, podávaných zjednodušujícími, zato však odstrašujícími obrazy k tomu, aby se zvýšila jejich osobní a politická popularita v masách, podléhajících snáze vášním než rozumným úvahám. Že skutečnost je zcela jiná, se přitom v jejich argumentaci ztrácí. Voliči tak jsou ve své značné části vtahováni do iracionální roviny hodnocení a rozhodování, v níž převažují emoce nad přesnějším pojmovým myšlením. Vzniká tak politické prostředí, v němž vášnivé slovo či zastrašující představa působí na velkou část voličstva silněji než fakta a racionální úvahy. Jen trpělivá, ale rozhodná snaha přivést voliče zpátky k střízlivosti, k fakticitě a k schopnosti dlouhodobého uvažování může rizika iracionality odhalit a její šíření zbrzdit. To však vyžaduje od politických stran i od dominantních médií najít dlouhodobou motivaci, jakou může být obrana demokracie a jejích institucí proti autoritativním choutkám jedinců či zájmových seskupení, nebo uplatňování principů humanity proti sobeckosti okamžitých zájmů politických a hospodářských oportunistů. Vyžaduje to také nový, srozumitelnější a přesvědčivější jazyk, který nejen přesněji vyjádří skutečnost, ale také účinněji zapůsobí na mentální obrodu společnosti. Nepochybně běh na dlouhou trať. Ale bez toho se obratu k převaze racionality v politickém životě nedopracujeme.

Karel Hrubý (1923) je sociolog. Poslední předseda exilové sociální demokracie. Žije ve švýcarské Basileji.

Jindřiška Svobodová (1957) přednáší na Katedře fyziky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Jan Novotný je fyzik, emeritní profesor Masarykovy univerzity v Brně, publicista, překladatel. Stálý fejetonista Listů, foto viz str. 77.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.