Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Alena Wagnerová: Letní stýskání aneb Ráno zlaté a zářící?

Alena Wagnerová

Letní stýskání aneb Ráno zlaté a zářící?

Nedávno se mi náhodou dostala do ruky jedna báseň Jiřího Wolkera a nestačila jsem se divit. Čtěte ji se mnou: Básníku, odejdi! / Zahoď vše, jen s rýčem se vrať / A přeryj ten lán od hřbitova k obzoru! / Zvečera zasej tu lásku a pokoru, / Aby se urodilo ráno zlaté a zářící, / Jemuž by scházeli básníci, / Protože všichni lidé / By dovedli plakat a zpívat. Z prvního verše by se mohl těšit i Miloš Zeman, protože by v něm uviděl výzvu k vyhazovu všech těch podivných intelektuálů a literátů z pražské kavárny. I lány od hřbitova k obzoru dnes známe a Andreje Babiše by toto dvojverší jistě oslovilo. Místo rýče by tu ale nasadil těžkou mechanizaci. Ovšem ty lidi s rýčem on i my ostatní dnes také známe; říká se jim, zní to na první pohled docela pěkně, prekariát. Patří k němu i někteří básníci, kteří se ale ještě rýče místo pera nechopili. Budiž. Ale zasévat na zoraném lánu lásku a pokoru? Místo řepky? Tomu už by nerozuměl ani Andrej Babiš. Zlato se na takovém lánu, byť v přeneseném smyslu, sice skutečně urodí a nad tím výsledkem září spokojeností i on. Ale co s tím má co dělat nějaké ráno? Že by to byl nový ekonomický faktor, který mu ušel? A co je to vůbec za slovo, pokora? Nezná je, nikdy je neslyšel. Zaplať Pámbu, uvažujme s ním dál, že na tom poli už zase nejsou ti básníci, jemu také nescházejí, stejně by jenom všecko pošlapali. Ti docela obyčejní lidé, no ano, ti občas zapláčou, někdy i nad výdělkem, když řádně nemakali, ale na slzy máme přece papírové kapesníky. Ty bych jim mohl po stovkách zadarmo rozdávat. A zpívat? Proč ne, když za to nebudou chtít honorář. Kdyby se ten zpěv přehodil na You tube, dalo by se na tom i slušně vydělat.

Trochu přitaženo za vlasy by tak dnes mohla vypadat neoliberální interpretace Wolkerovy básně. Tak vzdálená je už od nás vidina lepšího světa, o nějž je třeba bojovat, která tehdy plnila srdce i mysli mnoha lidí, které věřili, pro niž žili a za kterou i umírali. Dnes už představa zlatého a zářícího rána nevzrušuje. Není divu, vždyť jsme až příliš dobře poznali její odvrácenou stranu. Z našeho obzoru jako by se tím ale vytratilo i to vycházející slunce, denně nabízející možnost začít znovu. Jenže právě tu naději, vidinu nového úsilí o lepší svět jsme ztratili. Jako kdyby se i každý nový den nemusel napřed osvobodit z temnot noci, než zazáří, každé ráno svět nestál znovu na samém počátku, lán od hřbitova otevřený až k obzoru. Jistě, slunce každý den vychází, ale nás jako by se to už netýkalo. Nehledíme mu vstříc, nečekáme na ně. Sedíme nebo ležíme na dece a sluníme se. To je všechno. Lidé jsou takoví, jací jsou, a na tom se nic nezmění. Svět taky. Co právě je, to už zůstane; vládu ideologie jsme směnili za vládu peněz, místo naděje a nějaké vidiny máme teď zážitky, events. A každý je tu sám pro sebe. Copak všechny ty velké ideje nezklamaly? Tu poslední máme ještě v dobré paměti: socialismus s lidskou tváří. Skončil v normalizaci. A neoliberální kapitalismus žádnou vizi lepší společnosti nemá, protože se za ni sám považuje.

A tak jsme raději propadli lhostejnosti, nic nečekáme. Zvykli jsme si na to, že od druhých nemůžeme čekat nic dobrého. Nikdo se nad tím už nepozastavuje. Má to jednu výhodu: Špatnost druhých legitimuje i špatnost mou, oni podvádějí, já taky, všichni jsme stejní, stačí jen pokrčit rameny.

Čest, pravda, slušnost, zodpovědnost, důstojnost, pokora, soucit, co s nimi? Na smetiště epochy? Ale tak jednoduché to není. To, co na první pohled vypadá jako postoj a mínění jednotlivce, je výrazem klimatu, které vládne ve společnosti, jehož vlivu většina ve svém jednání a chování podléhá, i když jím zároveň i trpí. To ale jednotlivce nezbavuje spoluzodpovědnosti za její stav, ten není nutností. Postavit sám v sobě hráz tomu, co být nemá, a to každému z nás říká svědomí, by znamenalo uvidět i ono kantovské hvězdné nebe nad sebou s jeho perspektivou.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.