Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Olga Hostovská: Český úděl po padesáti letech

Olga Hostovská

Český úděl po padesáti letech

Mně se nechce zdát ta nová vlna nacionalismu. My jsme nebyli v minulosti učiteli národů, to přece není pravda, i když o tom teď znovu a znovu čtu v různých článcích. Ale co já vím. Snad z nějakého důvodu je třeba lidem dávat tuhle spasitelskou víru právě teď.

Egon Hostovský v dopise z 11. 1. 1969

Možná by to bylo dopadlo jinak, kdyby byl autorem výzvy Český úděl (Listy 7–8, 1968) Ludvík Vaculík. Cyniku Milanu Kunderovi se to náhlé obrozenecké vlastenectví opravdu věřit nedalo. Vysloužil si odpověď Václava Havla, otištěnou v 2. čísle časopisu Tvář (1969). Ačkoli byl mezi Kunderou a Havlem věkový rozdíl jen pouhých 7 let, každý z nich představuje zcela jinou generaci. Václav Havel byl celoživotní skautík, který ctil pravdu a pro něhož bylo naprosto přirozené vykonat alespoň jeden dobrý skutek denně. Milan Kundera patří k ročníkům, jejichž příslušníci velice emotivně prožívali mnichovskou porážku a rozhodli se, že nikdy nedopustí, aby je postihlo takové pokoření, jakým si museli projít jejich rodiče. Mnozí z nich po válce houfně vstupovali do KSČ a dokonce i později dokázali věrohodně zdůvodnit všechny proměny svých postojů. Věřili totiž – nebo předstírali, že věří – ve vládu jedné strany. Ostatní jejich vrstevníci, kteří tuto víru nevyznávali, často po roce 1948 prchali do zahraničí nebo končili v kriminále.

Nevím, jaký je Milan Kundera dnes, ale v 60. letech to byl nepochybně okouzlující mladý muž, ovšem (jak vím z vyprávění různých přátel) značně sebestředný, který si pečlivě budoval svoji kariéru a dokázal být často i dost krutý ke svému okolí. Zmíněnou kariéru samozřejmě nesmělo nic ohrozit, a protože to ve funkcích dotáhl – tuším – až na člena předsednictva Svazu spisovatelů, v praxi to například znamenalo, že zlobivá „Tvář“ podle jeho názoru ohrožovala celou spisovatelskou organizaci.

Domnívám se, že jeho postoje výrazně ovlivnila zkušenost z doby, kdy krátce studoval na FF UK a byl svědkem toho, jak je možno nevinný študentský vtípek vyložit jako protistátní zločin a autoru onoho vtípku zničit existenci. Vypsal se z toho románem Žert. Obávám se, že tato zkušenost se odrazila i v Kunderově polistopadovém postoji. Není totiž bez zajímavosti, že onen někdejší svazácký funkcionář, kterému dal Kundera ve svém románu jméno Zemánek, proplul bez potíží všemi proměnami režimu a úspěšně se uplatnil i po listopadu 1989. Nejspíš to o jistém rysu české povahy svědčí.

Pamatuji se, jak v 60. letech byla Kunderova generace mé generaci k smíchu. Šéfredaktor Tváře Honza Nedvěd měl na svém psacím stole pod sklem fotografii Pavla Kohouta, rozeného Pražáka, jak se – oděn do slováckého kroje – pokouší o verbuňk. Nesnášeli jsme to tehdejší hraní na lidovost, protože jsme tomu jednoduše nevěřili. Asi jsme se opravdu pohybovali (jak to vystihl Václav Havel) mezi Husem a Švejkem.

Posrpnový obrozenecký patos nejen Českého údělu měl možná povzbuzovat občany ve víře, že „nic není ztraceno“, a ujišťovat je, že se přece nemohou vrátit časy, z nichž jsme se Pražským jarem osvobodili (a první posrpnové měsíce tomu i nasvědčovaly), jenže nejen Václav Havel to viděl tak, že si vlastně takříkajíc lžeme do kapsy.

To naše sebevědomí, které jsme získali v roce 1968, nás opouštělo pomalu a téměř nezřetelně. Já sama, jakožto nestraník, jemuž bylo při prověrce potvrzeno, že může setrvat ve funkci, jsem tu pozvolnou proměnu neměla možnost sledovat, protože v létě roku 1971 jsem odešla na mateřskou dovolenou a v roce 1973 jsme se s rodinou přestěhovali do Itálie (následování manžela). Jak se lidé změnili, jsem si uvědomila až v roce 1981 na schůzi ROH, kdy jsem se po svém návratu do Československa vrátila i na své někdejší pracoviště, netušíc, že se jedná o úplně jiný podnik, než jaký jsem znala před deseti lety. Já sama jsem pro své někdejší kolegy byla exot, který dobrovolně opustil kapitalistický ráj a vrátil se i se svou rodinou do toho socialistického svrabu. Za pobytu v Itálii jsem měla příležitost stýkat se i s mnoha ostatními, nelegálními emigranty. Tam mě zase překvapovalo, kolik těch kdysi kovaných, ne-li přímo zarputilých straníků skončilo v exilu. Nakonec i Milan Kundera dal svým způsobem za pravdu Václavu Havlovi, když dal přednost „smyslnému“ pobytu v kapitalistické Francii před nesmyslnou existencí českého disidenta.

Snad by bylo záhodno teď, v roce tolika osmičkových výročí, zamyslet se nad naší národní povahou a z toho plynoucími důsledky. Co je tedy český úděl? Osvědčujeme svou vynalézavost a statečnost v kritických situacích, ale prakticky selháváme při budování solidní demokratické společnosti.

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.