Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Libor Martinek: Natřikrát Literární Olomouc

Libor Martinek

Natřikrát Literární Olomouc

František Všetička, rodák z Olomouce (*25. 4. 1932), je známým odborníkem na problematiku kompoziční výstavby literárního díla. Kromě řady vědeckých publikací, kde tuto metodu inspirovanou mj. ruskými formalisty uplatnil na tvorbu konkrétních autorů nebo na dílčí etapy české literatury, je autorem teoretických syntéz, příspěvků v odborných časopisech, sbornících, antologiích.

F. Všetička se projevuje i jako beletrista (romány Před branami Omegy, Daleký dům, Životní příběh Viktora Dyka a Léta legionů, Historie Františka, Josefa a Jiřího Langerových) a básník (57 plus 5 haikuHájemství haiku). Na pomezí odborného a beletristického textu se pohybují jeho medailony spisovatelů či jiných umělců, s nimiž se osobně setkal (Vnitřní vitráže) a fejetony laděné do sféry literárního místopisu. V knize Morava a Slezsko literární pojednává o méně známých moravských a slezských spisovatelích, v knize Rakousko literární o rakouských autorech a místech, která souvisejí s rakouskou i českou literaturou, jež se stala inspirací k literárním dílům nebo mají spojitost se životy autorů.

Publikace Olomouc literární (2002) je napsána podobně, v jednotlivých fejetonech pojednává o místech a osobnostech, které formovaly olomoucký literární život, včetně literátů, jejichž jména nejsou širšímu okruhu čtenářů příliš známá, ale která utvářela dobový literární kontext. Kniha měla pak pokračování ve druhém (2014) a třetím (2016) díle. Skutečnost, že Olomouc nebyla nikdy Źnárodnostně zcela uzavřená, se odráží i v těchto knihách, vedle Čechů zde figurují Poláci, Slováci, Němci, Rakušané a Židé. Střet značně odstředivých kultur vytvářel působivou atmosféru, kterou se autor pokouší vystihnout. Knižní série proto není literárně-historickým přehledem, ale spíše průvodcem po různých osobnostech rozmanitých časů (od Karla staršího ze Žerotína po soudobého Petra Rittera) a názorů (od tomistických dominikánů až po polemického strukturalistu-emigranta Mojmíra Grygara). Všetička do širšího povědomí uvádí nejen tvůrce národnostně rozdílné (od Rakušana J. L. Knolla po českého obrozence J. S. Presla), ale rovněž profesně odlišné (od Jiřího Wolkera až po příležitostně píšícího sochaře Zdeňka Přikryla). Někdy autor využívá textových fragmentů z dříve či později publikovaných odborných studií, takže se mnohdy ztrácí souvislá výkladová linie již tak rozsahově omezeného prostoru fejetonu, nebo jsou to fragmentární, zhuštěné, gnómické portréty či medailony, „napsané chytře, nápaditě, s vtipem, často i s pointou prozrazující bystrého pozorovatele a obratného stylistu, texty nabité fakty, detaily a často nečekanými souvislostmi“ (Ivo Pospíšil, František Všetička: Olomouc literární 2, Proudy, 2014, č. 1). Každý fejeton je doprovázen fotografií a knihy obsahují fotografickou přílohu.

Fejeton Poslední německý romantik pojednává o Josephu von Eichendorffovi, rodákovi z Lubowic u Ratiboře, kde se narodil na rodovém zámku v r. 1788, zemřel v Nise r. 1857, kde je i pochován. Pobýval na panství svého zetě v Sedlnicích nedaleko Nového Jičína i na zámku Jánský Vrch u Javorníku. Eichendorffova poezie je inspirována krajinou u Lubowic i zalesněným okolím Sedlnic. K Čechám a studentskému životu v Praze se vrací v próze Ze života darmošlapa. K fejetonu bych doplnil podstatnou informaci, že Eichendorffova poezie se dočkala četných zhudebnění (viz L. Martinek, Joseph von Eichendorff v Sedlnicích a v hudbě, in Časopis Slezského zemského muzea, série B, 2017, č. 66).

Z polských básníků se do Všetičkova badatelského hledáčku dostává spisovatelka Maria Pawlikowska-Jasnorzewska. Dcera malíře Wojciecha Kossaka přibyla do Olomouce v r. 1914 z válkou ohrožovaného Krakova s matkou a sestrou Magdalenou, která později jako satirička používala pseudonym Samozwaniec. Starší Marii bylo tehdy třiadvacet let, mladší Magdaleně patnáct. Trojice pobyla v Olomouci necelé tři měsíce. Maria si do svého deníku po návratu do Krakova ohledně olomouckého pobytu poznamenala, že musely bydlet v maloměstském hotelu, scházet do zakouřené restaurace plné oficírů, mezi nimiž se protlačily k těžce získanému stolku, čekat hladové na nějaký oběd, jenž podaný a la carte nebyl chutný ani pestrý. Jednotvárnost života a menu, zablácené ulice byly vzpomínkami na tehdejší Olomouc. Druhý Mariin moravský pobyt se vztahuje k nedalekým Hranicím, kam přibyla do kadetky se svým prvním manželem, poručíkem Władysławem Bzowskim, jenž zde sloužil v rakousko-uherské armádě. V tomto mezidobí již začala psát verše, které pak byly shrnuty do jejího básnického debutu Niebieskie migdały (Modré z nebe, Krakov 1922). Za pobytu v Hranicích se Maria více věnovala malbě, ostatně pocházela z významné malířské rodiny, její děd Juliusz Kossak a otec Wojciech patřili k předním polským výtvarníkům. Bohužel značně selektivní, sterilně uzavřené prostředí rakousko-uherské armády patrně vedlo k tomu, že Maria nikdy nejevila zájem o českou kulturu, od níž byla de facto izolována, na rozdíl od některých jejích polských předchůdců. Dodejme, že F. Všetička svůj fejeton o Marii Pawlikowské-Jasnorzewské nazval Polská Sapfó inspirován její sbírkou Krystalizacje (Krystalizace) z r. 1937, v níž se nachází oddíl Róże dla Safony (Růže pro Sapfó).

V prvním dílu Olomouce literární je umístěn portrét třineckého prozaika, publicisty a překladatele Kazimierze Jaworského, rodáka z Konské (4. 2. 1940), a to ve fejetonu Jeden z Bermudského trojúhelníku (onen Bermudský trojúhelník založil Jaworski v době komunistické totality spolu s těšínskými přáteli básníkem Władysławem Sikorou a malířem Bronisławem Liberdou). Vysokoškolská studia absolvoval Kazimierz Jaworski na Filozofické fakultě v Olomouci v letech 1963–1967. S jistou nostalgií vzpomíná na některé vyučující – Jana Jahna, Hanu Jechovou, Jiřího Damborského a J. L. Fischera. V Olomouci vznikaly také Jaworského první prózy, zařazené později do souboru jeho povídek Złomowisko (Šrotiště, Ostrava, Profil 1981). Nejoblíbenějším místem se mu stala tehdejší univerzitní knihovna a nejradostnější četbou právě vycházející svazky Velkého slovníku jazyka polského. „Z inspirace jedním neznámým výrazem vznikla např. povídka Najáda, zařazená do jeho první knížky. Olomouc byla v tomto směru inspirativní, nepolské prostředí přitahovalo a formovalo.“ (F. Všetička, Olomouc literární, s. 82.)

Ve druhém dílu Olomouce literární nacházíme portrét těšínského spisovatele, novináře, překladatele a dramatika Władysława Sikory, jenž na tehdejší Vysoké škole pedagogické v Olomouci studoval v letech 1953–1957 polštinu a ruštinu. K jeho učitelům patřili Jiří Damborský, Hana Jechová, Bedřich Téma a Jan Korzenny, jenž pocházel z Horní Lomné a v průběhu své vědecké kariéry se věnoval rovněž problematice kulturního dění na Těšínsku. F. Všetička svůj fejeton nazval Všechna slunce van Gogha podle Sikorovy básně z jeho debutantské sbírky Próg (Práh, OstŹrava, Krajské nakladatelství, 1961). V souvislosti se Sikorovým jménem jsou připomenuti opět členové Bermudského trojúhelníku, ale i básník z Návsí u Jablunkova Jan Pyszko, kterého se Sikorou spojuje skutečnost, „že oba básníci mají pozoruhodnou schopnost barevného vidění“ (F. Všetička, Olomouc literární 2, s. 122); ostatně Všetička přeložil Pyszkovu poezii i do knižního dvojjazyčného výboru Puklá pečeť polibku – Pęknieta pieczęć pocałunku (Olomouc, Votobia 1998), k němuž napsal i zasvěcený doslov Básník zpod Kozubové. Z jiných polských spisovatelů z českého Těšínska Všetičku zaujal skutečně významný básník a prozaik (a to i v Polsku) Wilhelm Przeczek, jemuž věnoval medailon ve Vnitřních vitrážích s názvem Wilk? (Vlk?).

Avšak zpět k W. Sikorovi, na jehož poezii i próze Všetička oceňuje sepětí s rodinou a rodem – na to téma Sikora napsal dvě rozsáhlé prózy Za ojcem idę (Následuji otce) a Ojcowizna (Otčina). Jako doklad nejen otcovské, ale i mateřské linie je uvedena báseň ze sbírky Tercyny (Tercíny). Všetička k ní připojil komentář, jenž vypovídá cosi o současném stavu české poezie ve srovnání s polskou: „Nepamatuji si, že by některý z českých básníků napsal v poslední době takovou upřímnou báseň o své matce. Naposledy patrně pouze Jaroslav Seifert.“ (F. Všetička, Olomouc literární 2, s. 123.) V závěru fejetonu pak na Sikorovi vyzdvihuje to, že měl ze všech polských umělců z českého Těšínska nejširší zájmový rejstřík – byl básníkem, prozaikem, esejistou a fejetonistou, zabýval se literární historií regionu, přičemž jeho práce z tohoto oboru mají stejný význam jako jeho tvorba básnická a prozaická.

Samostatnou pozornost si u F. Všetičky vysloužila Hana Jechová ve fejetonu Los různý žene nás po světa oceáně, přední olomoucká slavistka a překladatelka z polštiny. Koncem 60. let absolvovala studijní pobyty ve Francii, kde od r. 1976 zůstala natrvalo (kromě badatelské činnosti překládala do francouzštiny z české literatury, od barokní poezie přes J. Arbese, O. Fischera až k J. Durychovi). Verš, jejž si F. Všetička zvolil jako titul svého fejetonu, je incipitem z autorčina překladu Mickiewiczovy básně Do památníku K. R. Jako by se zde opakovaly dva osudy, polského romantického věštce, z donucení poutníka po Evropě, a olomoucké slavistky hledající odpovídající uplatnění v zahraničí během 70. let minulého století.

Ve svazcích najdeme rovněž portrét ostravského literárního kritika Drahomíra Šajtara, jenž se příležitostně zajímal o polskou literaturu i o tvorbu spisovatelů polské národnostní menšiny na českém Těšínsku (tzv. Záolží).

*

Františku Všetičkovi se více či méně podařilo v dosud vydaných svazcích Olomouce literární vybalancovat rovnováhu mezi literárněhistorickým textem prozrazujícím autorovu nevšední akribii (vždyť pracuje nejen s vydanými prameny, ale jde i do rukopisných archivních záznamů) a nutným uměleckým odlehčením v podobě fejetonů směřujících k vtipné pointě nebo nečekané souvislosti, někdy magické až metafyzické, vždy vycházející vstříc i laickému čtenáři, jenž je tak poučen o faktech a souvislostech málo známých nebo ani netušených. Osobně bych uvítal i další svazek, v němž bude místo například pro portréty již nežijících slavistů a polonistů Jana Korzenného, Jiřího Damborského nebo Václava Buriana, spojených po jistou dobu své odborné kariéry s olomouckým vysokoškolským prostředím, ale také třeba fejetony o současných olomouckých překladatelích z polštiny, namátkou uvádím Ivetu a Petra Mikešovy.

František Všetička: Olomouc literární. Votobia, Olomouc 2002, 255 s. Olomouc literární, 2. Agriprint Olomouc 2014, 220 s. Olomouc literární. O literárních tvůrcích spjatých s Olomoucí. Olomouc, Poznání, 2016, 168 s.

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.