Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Tomáš Tichák: Tvář Medusy

Tomáš Tichák

Tvář Medusy

„Mátě okurku.“ Tak odbyl předseda vlády novináře, kteří se ho začátkem léta ptali, jak je to s původností diplomových prací ministryně spravedlnosti. Češi mají rádi slovenštinu, s „českoslovenštinou“ je to však jiné, připomíná jim tupost části někdejšího důstojnického sboru Československé lidové armády. Známá je z Černých baronů, sám jsem se s tím zvláštním jazykem setkával během nedokončeného studia vojenské katedry brněnské VUT na Kraví hoře. Inženýr podplukovník Wittgruber vysvětloval průběh křivky radarového signálu slovy: „A tuná se protnú te dve kmitne.“ Jiný podplukovník, soudruh Frömer, nám zas při politickém vzdělávání do hlav vtloukal „Lenyna a lenynyzmus“. Voličům však premiérův jazyk očividně nevadí, a to ani výrazivo hodné spíš bigoše než majora Terazkyho. Pověstný šarm a pootevřená tobolka jsou přitažlivé nade vše.

Při tom jsem si ale uvědomil cosi jiného, totiž že jsem se najednou stal pamětníkem. Člověk vlastně nemusí v životě nic dokázat, nepotřebuje nic umět. Stačí, aby dlouho existoval a ubránil se skleróze. Čas lhostejně a nezadržitelně kráčí okolo a my získáváme na hodnotě jako archivní beaujolais nebo modrý mauricius. Třeba by se z toho už dalo i vyžít, třeba napsat paměti! Onehdy jsem ale šokoval jistého politologa sdělením, že si vzpomínám na karibskou krizi. A opravdu, šel jsem s tatínkem za ruku kolem tramvajové smyčky ve Fibichově ulici, a najednou se nám nad hlavami rozezněly sirény. Šel z toho strach. Zeptal jsem se otce polekaně, co to znamená, a on mne neuklidnil, když řekl: „Možná bude válka.“

Vzpomínky o šest let pozdější si vybavuji lépe, bylo mi jedenáct. Nebyl jsem ovšem svědkem dramatických dějů, v prvních dnech jsem nezahlédl ani žádný tank nebo vojáka. Rodiče nás se sestrou hned 21. srpna odvezli k prarodičům do Velkého Týnce, ostatně byly prázdniny. Tam jsme poslouchali rádio, četli noviny – televizi dědeček pokládal za přechodnou módu a nevlastnil ji. Po obloze létala letadla – babička nás zaháněla do světnice, prý kdyby jim upadla bomba – a ve vzduchu bylo napětí. A úzkost, to když hlásili zabité v nedalekém Prostějově. Dědeček mě rozčílil komentářem, že „chuligáni“ si za to mohou sami, vždyť koho normálního by napadlo házet kamenem po obrněném transportéru?

Nejsilnější však byl pocit strašlivé křivdy. A zrady – ačkoli zradit může pouze ten, komu věříme, zatímco my jsme už k Sovětům po jejich výhrůžkách a podezřele prodlužovaných manévrech důvěru ztratili. Snad nikdo si ale nedokázal představit, že by bylo možné podniknout něco tak absurdního jako válečný útok na jiný suverénní stát jen proto, že jeho obyvatelé upřímně a nadšeně podporují své komunistické představitele. Přece jsme nechtěli zrušit socialismus, naopak, chtěli jsme sladit krásné ideje se skutky. A to přece není nic kontrarevolučního!

„Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil,“ stálo na zdech. Jak naivní. Z pohledu impéria stojícího na lži tady totiž kontrarevoluce opravdu byla. Totiž my všichni. Pro co jiného později normalizační režim tak rozzuřila Charta 77 než pro to, že po něm požadovala dodržování vlastních zákonů? A co jiného způsobilo ještě později pád celého takzvaného tábora socialismu a míru než Gorbačovova glasnosť, která navazovala na československý obrodný pokus? Tehdy v srpnu jsme byli proto tak otřesení, že si lež strhla škrabošku a my jsme skrze hlavně tanků spatřili tvář Medusy.

V Týnci však tanky zatím nebyly, a tak mne dokonce poslali samotného k holiči, který tehdy sídlil naproti společenskému domu. V čekárně hrál rozhlas po drátě. „Jsme s vámi, buďte s námi.“ A znělka z písničky Svět patří nám. Vracel jsem se cestou za humny, vlasy mě kousaly za krkem, a prozpěvoval si: „Pravda je s námi, to si počkáte, nikdy se nebudem’ kazimírů bát. Pravda je s námi, však se dočkáte, že se nakonec my budem’ nejlíp smát.“

Tomáš Tichák

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.