Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Pavel Uherek: Kdo jinému jámu kopá

Pavel Uherek

Kdo jinému jámu kopá

Nová česká vláda vznikala tři čtvrtě roku, v prvním pokusu důvěru nedostala. Probíhalo upachtěné skládání ministerského týmu, kdy straničtí vůdci svorně a jeden na druhého svá­děli neúspěchy ve vyjednávání.

Již na svém počátku byla navíc nová koalice pod vedením Andreje Babiše obtěžována mediálně nafouknutými pseudoaférkami typu nominace na ministra zahraničí nebo údajného plagiátorství. Je obviňována, že k moci znovu přivedla komunisty. Opravdový problém nového kabinetu však spočívá v něčem úplně jiném, a to v jeho nesrozumitelnosti.

Předešlá vládní koalice, tedy z období 2013–2017, složená ze sociální demokracie, ANO a lidovců, přitom získala v posledních sněmovních volbách většinu 103 hlasů. Jde sice o většinu těsnou, nicméně pro vládnutí reálně použitelnou. V normálním politickém a stranickém systému by tedy došlo pouze k přeskupení vládních křesel včetně toho předsednického, nicméně daná koalice by nadále pokračovala, neboť před voliči výsledky své předchozí čtyřleté činnosti vlastně obhájila.

To se však v České republice neděje. Zde je naopak standardní politikou a standardními stranami programově opovrhováno. Tento jev, ať již vědomě či nikoliv, do současného politického prostředí zasel a pro sebe využil právě Andrej Babiš. Česká voličská nesebevědomá mentalita, která rozrůzněnému politickému stranictví nikdy opravdu nedůvěřovala, a naopak vždy měla tendenci spoléhat na silné a jednotící vůdce, mu navíc v tomto velmi pomohla.

Právě proto jsme svědky dnešního zmateného vývoje, kdy jsou dlouhodobě naprosto nejasné základní otázky. Tedy, kdo je opozice a kdo není, a v čem se jednotlivé sněmovní strany názorově liší. V uplynulých mnoha měsících se vedly neplodné rozhovory, v rámci nichž kterákoliv strana měla šanci být ve vládě, ať to byla strana tzv. tradiční a pravicová (ODS), tradiční a středová (lidovci), tradiční a levicová (ČSSD), strana tzv. protestní (Piráti, SPD, ANO) nebo strana krajní (SPD, komunisté). Někde mezi tím vším proplouvali TOP 09 a Starostové a nezávislí. Kdo je přitom více nezávislý, zda Starostové, nebo Piráti, nevíme.

Ve vedení Poslanecké sněmovny vedle sebe sedí Tomio Okamura jako představitel populistických názorů, a umírněný, konzervativní politik Petr Fiala. V čem se vládní strany vzájemně shodnou a v čem se shodne opozice? V přístupu k Evropské unii, v přístupu k migraci, v přístupu k ekonomickým opatřením? Je zde nějaká shrnující idea? Nikoliv. Koaliční vzorce, jak říkají politologové, jsou nepředvídatelné a nestabilní.

Dělicí čára totiž dnes vede zcela nesmyslně a především dočasně mezi stranami novými a tzv. tradičními. Tyto strany zařazené v obou zmíněných táborech, resp. v linii nový/protestní versus starý/tradiční, však nespojuje vůbec nic, navzájem si protiřečí, nedovedou se shodnout ani na základních pravidlech hry, tedy jaký politický systém vlastně máme mít. Smutnou dohrou je, že je nakonec vláda složena ze subjektů, které jsou právě z popsaných protichůdných uskupení.

Pro voliče dřívější jasné dělení mezi pravicí a levicí, v němž nejde o debatu nad systémem, ale nad tím, kam zemi efektivně posunout, zcela vymizelo, resp. je ostouzeno. Politický systém se vyčerpává a je zahlcen zbytečnými debatami o obecném referendu nebo přímé volbě starostů. Výsledkem je politika myšlenkově vyprázdněná, plná nejasných vizí, kdy premiér před hlavou státu prohlašuje, že chce republiku dostat tam, kde byla v době Masarykově. Jak přitom tato republika skončila, je obecně známo.

Nebezpečí celé této nesrozumitelnosti spočívá v tom, že voliči nakonec uvěří politikovi, který podobné dohadování se stran označí za prohnilé a zbytečné. Pak s definitivou mohou zabrat gesta v podobě zatínání pěstí nebo slogany o opětovném nastolení jednotného pořádku. A naráz ti, co chtěli makat, upadnou v zapomnění, popřípadě také skončí mezi opovrhovanými a možná budou i rádi, že je noví vůdci budou pouze pomlouvat a nepřivolají na ně odvetu ještě horší. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, napadá nás v této souvislosti staré pořekadlo.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.