Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Ondřej Vaculík: To byl den čtyřicátý

Ondřej Vaculík

To byl den čtyřicátý

Zdění komínu u jeho boudy mu šlo od ruky, hnal by ho až k nebesům, to kdyby měl tolik cihel a více ho bavilo jezdit s kárkou do vzdálených stavebnin pro suchou maltu. Skončil na třech metrech a padesáti centimetrech, ale to podle jeho metru, ve skutečnosti komín čněl do výše téměř čtyř metrů. Čím vyšší, tím lepší tah. V kamnech musí hučet, aby se teplo mohlo slastně linout. Ovšem spotřeboval na to téměř všechnu vodu z jezírka, v němž žádná nová nepřibyla.

Nezbývá mu, než aby se konečně dal do opravy pumpy, což bude dílo okamžiku, jak si představoval. Za pomoci trojnožky a kladkostroje vytáhne ze studny potrubí i s pracovním válcem, ten rozebere a opraví, vždyť pumpa je zařízení primitivní.

Ze starých hranolů, které vyprostil z nějaké polozřícené staré dílny, sestavil nad pumpou trojnožku a pajcrem odsunul betonový poklop. Z kamenem roubené studny vanul chlad a do tváře mu vylétlo hejno komárů. Hladina vody se zaleskla v temnotě jenom jako malé oko, tak hluboko byla. Uvázal na motouz kus cihly a studnu změřil. Podle jeho metru měla skoro dvacet metrů a vody v ní bylo dost. V průměru měla studna více než metr a půl, a to opět podle jeho metru! Určitě bývala zdrojem vody pro širší okolí, celé hospodářství, nebo dílnu, výrobní provoz. Tím se zabýval skoro půl dne.

Pak zavěsil na trojnožku kladkostroj, přivázal k němu těleso pumpy a vskutku celkem lehce ji pozdvihl. Kladkostroj je totiž úžasný stroj! Přírubu pumy podložil a hák kladkostroje přivázal úvazkem za potrubí pod pumpou. Vyčnívající část s pumpou pak vyvázal k příčnému trámku, aby mohl přivázat hák kladkostroje o metr níže. Tento postup musel zopakovat asi sedmkrát, než se ze studny konečně vynořil sám pracovní válec. Byla to téměř slavnostní chvíle, prožíval ji i kocour Rour, který všechno užasle sledoval. – Roure, teď konečně děláme to, co je pro náš život tady nejdůležitější. Konečně budeme mít svou vodu ze starého pramene, staropramene! Třebas i pivo bychom si mohli vařit, nesmyslně ho napadlo, neboť takovou chuť na ně měl! Kdy měl naposledy pivo?

Přírubu válce svíraly čtyři šrouby se zarezlými maticemi. Jak dlouho spolu držíte, od první republiky? Pasoval na ně klíč sedmnáctka, ty měl dokonce dva, to kdyby mu jeden vypadl z ruky do studny. Věděl, jak to v praxi chodí. Do kelímku si nalil strojního oleje a štětcem potíral závity a matice a doufal, že se olej do nich co nejrychleji zapustí. Líbilo se mu, jak zručně si počíná, dokonce i Rour přistoupil k dílu o něco blíže a bedlivě všechno sledoval.

Nyní si, Roure, ale uvaříme kafe. Musíme tomu dát čas, nic se nesmí uspěchat. Když matice nepůjdou povolit dnešního podvečera, zkusíme to zítra ráno, poučoval Roura.

Slunko se už klonilo k obzoru a až dneska se mu zdálo, že si kafe náležitě také vychutnávají, jindy je vypil a nic. Rour ovšem dostal svou oblíbenou dvanáctiprocentní smetanu. O níž vědci tvrdí, že kočkám škodí, podobně jako podle vědců lidem škodí mléko v kafi. My však, Roure, toho svobodně nedbáme.

A pak se to stalo: Nasadil klíč na matici, ale jak zabral, celá trubka s válcem se mu začala otáčet. Chtěl si ji hasákem přidržet, a přitom loktem úplně mimochodem shodil kelímek s olejem do studny. Zřetelně slyšel, jak pleskl o hladinu, a dokonce i skrze tu tmu viděl, jak se na lesklém oku hladiny v hloubi tvoří barevná duha. Ani žádné sprosté slovo nevykřikl, pouze na to s Rourem užasle zírali, protože na takovou katastrofu byl stejně každý vulgarismu slabý. Hlupák by si mohl myslet, napadlo ho, že ta duha dole je vlastně zázrak.

Bezmocně seděl nad studnou, z níž vanul chlad a do níž z jeho čela kapal pot. A stejně mu to všechno docházelo docela pomalu, protože jinak by doté studny asi skočil.

Čtyřicet dnů, Roure, se tady pachtíme s dílem, které je rázem úplně nesmyslné: jediným pohybem, v jediné vteřině! Boudu můžeme klidně i zapálit, protože bez vody není života, Roure, a tak banálně to zní. Pumpu jsem tenkrát zahlédl z vlaku, starodávnou pumpu mezi ruinami opuštěných stavení, zarostlou v bodláčí. A já si hned představil, jak ji natřeme na modro a budeme pumpovat a oživlá studená voda bude v rázech přibývat ve smaltovaném vědru, environmentálně zavěšeném na jejím litinovém chobotu. Já si, Roure, představil tu vodu, jak teče z roury, to bylo to hlavní, a bouda tu měla být jenom k ní, abychom mohli den co den pumpovat. Takhle nešťastní jsme ještě nikdy nebyli.

Hleděl na Roura vyděšeně, ale Rourův pohled, jak se mu zdálo, spíše jen naznačoval otázku, co hodláš dělat dál? V jeho očích se zračila jistá naděje: Něco přeci zase vymyslíme. – Něco vymyslet může leda Rour; nikoli ten, jenž studnu otrávil a zkázu zavinil.

Čekala ho strašná noc: špinavý, zpocený, v jezírku tak sotva na prst vody, už mírně páchnoucí. Přestože Rour po jeho boku vytrvale předl, jako by se ani nic hrozného nestalo, on oka nezamhouřil.

Jak bezmocně zíral do tmy, v mysli se mu náhle vynořila železářka Magda. Vybavil se mu její úsměv i její slova: „Myslím, že olej vám nepomůže.“ A také ta její pochybnost o zdaru jeho díla, dokonce mu radila: „Na vašem místě bych starou pumpu jenom zrušila a nahradila ji obyčejným rumpálem.“ Modrý industrol na nátěr pumpy mu pak vyloženě odmítla prodat: „Kupte si ho, až ho opravdu budete potřebovat.“ Ano, už nikdy ho nebudu potřebovat.

Zítra zajde za železářkou Magdou, hned ráno. Aby jí řekl, co se mu přihodilo, musí to vědět, musí s ní mluvit. V upokojení, že přec jen nějaký plán má, otevřel Bibli: jistě, najde si čtení o Jobovi. Čas, tři hodiny ráno, je pro to nejpříhodnější.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.