Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 5 > S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican: Sto let republiky ve světle realistické teorie

Lukáš Jelínek

Babiš dobývá Evropu

Premiér Andrej Babiš má velké oči. Patrně mu v nějakém marketingovém průzkumu vyšlo, že by mohl Čechy, Moravany a Slezany zvednout ze židlí a rozproudit v nich emoce. Rozbuškou má být nelegální migrace. Ta vytváří ve veřejném prostoru vlny už několik let. Zasurfoval si na nich ledaskdo. Leč za stěžejní bod svého programu dosud potírání migrace měli jen radikálové a bezskrupulózní populisté.

Po jejich vzoru dnes Babiš pasoval migraci za klíčové téma a chce s ním vyhrát i evropské volby koncem příštího jara. Kampaň v čele politického hnutí ANO pak chce vést sám. První jeho cíle již známe: učinit z Evropské unie Asterixovu vesničku, bezpečnou a útulnou, a nevpustit do ČR ani jednoho migranta, bez ohledu na původ, věk či vyznání. Jde prý o princip. Mezi oblaky dýmu, které Babiš vypouští, se ale jen sem tam mihne stín ochoty pomáhat nestabilním zemím – u nich doma. Ve výsledku tak premiér působí jen jako ztělesnění politického sobectví.

„Voliči čekají, že se postarám o naše lidi, ne o cizí,“ je jeho zásada. Byť můžeme vést spor, zda třeba premiérova večeře se dvěma bezdomovci je tím, co změní jejich i naše životy, ve většinovém tuzemském prostředí dopadají Babišova gesta na úrodnou půdu. A když z výzkumů jeho tým získá pocit, že přešlápl, rychle couvne. V tom nemá konkurenci.

Předstírá pohyb

Za našimi hranicemi budí Andrej Babiš dojem smutnější. Zahraniční politici pozorují trestně stíhaného chlapíka s temnou minulostí, který však umí vydělávat a má slušně rozjetý byznys i na Západě, jak v České republice sílí a v evropských metropolích předstírá pohyb. Vědí, že jsou odsouzeni se s ním setkávat, proto jsou k němu v osobním kontaktu shovívaví, ačkoli on se o ně co chvíli otře.

Zároveň si ale evropští lídři řadí zemi, kterou tento sebevědomý Všeználek zastupuje, k případům, s nimiž to bude ještě složité. Přitom to byl Babiš, kdo přivedl politické hnutí ANO v europarlamentu do liberální frakce ALDE, jež ctí a hlásá jiné hodnoty než náš miliardář.

Maďarskou či polskou cestou jsme se ještě nevydali. Avšak k oslabování politického, potažmo ústavního systému dochází. Z jedné strany manažer Babiš, ze druhé znásilňovač Ústavy Zeman. Asi nebude náhoda, že se v Berlíně koncem léta vystřídali v těsném sledu po sobě. Němci spolkli hořkou pilulku a mají oba české potížisty rychle za sebou, skoro z jedné vody.

I kdybychom připustili, že doma se od politiků očekává mazání medu kolem voličových úst nebo natřásání jejich barevného peří, v mezinárodním kontextu víc záleží na výkonech. Merkelová, Macron i Juncker se snaží. Jistě i chybují, ale nepolevují. Mnozí čeští politici se domnívají, že nejlepším řešením je hlava v písku a co nejvyšší – i kdyby jen myšlenkový – plot. A když pak mají přednést pár slov ke sto letům české státnosti, opakují naučené teze o Masarykově, Benešově a Štefánikově schopnosti přitáhnout k malému národu ve středu Evropy pozornost největších hráčů.

Otcové zakladatelé Československa se ale nekrčili pod šumavskými, krkonošskými či tatranskými vrcholky. Měli ambici promlouvat ke světovému dění, přicházeli s originálními nápady, provázelo je renomé silných osobností s morální integritou. I meziválečné Československo pak hýřilo diplomatickou iniciativou.

Baví ho cestovat

Po listopadu 1989 panovala naděje, že Československo svoji dávnou pověst opráší. Nejvíce zářili Václav Havel a Jiří Dienstbier. Blýsklo se ale též několik dalších ministrů zahraničí, zleva i zprava. Vyprovodili sovětské tanky, přivedli nás do NATO, EU, zvýšili prestiž země napříč planetou a mezinárodními fóry. Ne náhodou bylo šéfování Černínskému paláci vstupenkou na nejvyšší příčky žebříčků popularity.

Ti ministři zahraničí, kteří měli zastání svých premiérů, dostali volné ruce k tomu, aby něco vykonali. Například Lubomír Zaorálek i zpětně oceňuje, jaký prostor mu poskytl premiér Sobotka zejména v evropské agendě. Asi nikdo nepochybuje, že ministr dokáže pečlivěji a intenzivněji obhospodařovat otázky, jimiž starý kontinent žije, než předseda vlády chytající desítky zajíců najednou.

Martin Stropnický to měl po Zaorálkovi těžší. Babišovi se hodil jako oblíbený „kluk z plakátu“, jenže bůhvíjakou důvěru do něj nevkládal. Výsledkem byl chromý ministr. Zato Babiš se rozjel. Baví ho cestovat, navazovat kontakty, pucovat svoji pověst a pomáhat byznysu.

Při skládání koaliční vlády ANO a ČSSD už byl Babiš lakonický: evropská témata prý obslouží sám, ministr zahraničí by se měl soustředit na ekonomickou diplomacii. Nakolik jeho pojetí evropské integrace koresponduje s pohledem koaliční sociální demokracie, nejlépe vypovídá odchod státního tajemníka pro evropské záležitosti Aleše Chmelaře. Už to, že mladý vzdělaný reprezentant sociální demokracie vydržel po Babišově boku tři čtvrtě roku, by zasloužilo metál.

Jde-li o předmět jeho bytostného zájmu, je ale premiér neústupný. Miroslav Poche, někdejší uchazeč oranžových o ministerskou funkci, se u Babiše definitivně dostal na černou listinu až poté, co popsal slabiny premiérových zahraničněpolitických plánů a troufl si nastínit ambicióznější vizi. Není obtížné si představit, jak premiér předsedovi ČSSD říká: Udělejte ministrem, koho chcete, ale bude mne muset poslouchat a v evropských záležitostech nepřekážet. Schválně si počkejme, zda a na jak dlouho se jeho přání vyplní.

Nevnímá škody

Nevyčítal bych ČSSD, že různé ministerské pracovny obsazuje pětatřicátníky bez hlubší politické zkušenosti. Tu lze dohnat velmi rychle. Větší potíž je neustálé couvání před Babišem, jen výjimečně vyšperkované autonomním postojem – například když Jan Hamáček vyjádřil pochopení pro kritiku Budapešti a Varšavy evropskými poslanci.

Každému nesmyslu ministerského předsedy v zahraniční politice by měla ČSSD a její šéf diplomacie oponovat, nebo jej aspoň korigovat. To je závazek vyplývající z příslušnosti k široké evropské sociálně demokratické rodině i z domácí politické tradice. Na první pohled nevinné taktizování na pražském písečku se v evropské perspektivě může změnit v nebetyčnou ostudu, jejíhož stínu se nezbavíme po dlouhá desetiletí.

Není důvod ani čas se radovat, že v době stých narozenin státu stojí v našem čele politik-Čechoslovák. Andrej Babiš si mezinárodní vztahy představuje jako Hurvínek válku. Myslí si, že dobývá Evropu, a raduje se z každých otevřených dveří. Přes posedlost sebou samotným pak nevnímá, že v dalším sledu přichází údiv, nepochopení, vytlačení na okraj.

O tom, že „naši furianti“ vědí nejlépe, jak spasit Evropu, jen je nikdo z těch zabedněnců za hranicemi – s výjimkou visegrádských partnerů – nechápe, si můžeme povídat sami mezi sebou. Ve skutečnosti je Babišův migrační imperativ tupý a z jeho opovrhování Frontexem, eurozónou, institucemi a pravidly mrazí. Hlasy, které tím získá z tábora okamurovců, jen stěží vyváží nové a nové kaňky na pověsti druhdy osvíceného a statečného státu.

Babišovi to ale nevysvětlíte, do jeho divadelního kusu se bohatší rejstřík výrazů a skutků pranic nehodí. Umínil si vypálit extremistům rybník a zazářit v evropských volbách soft-nacionalismem a izolacionismem. Je přesvědčený, že jeho recept na úspěch – ve skutečnosti hodný leda středověké babky kořenářky – zabere. To se vyloučit nedá, veřejným míněním víc než rozvaha hýbou vášně, a co chvíli je cítit, že míříme do minulosti. Dříve nebo později se nám ale politické i myšlenkové zpátečnictví vymstí.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, první místopředseda Masarykovy demokratické akademie.

Jaroslav Bican (1987) je politolog, redaktor webu Tiscali.cz.

Václav Žák (1945) je šéfredaktor Listů.

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.