Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 5 > Lubomír Mlčoch: Národohospodář

Lubomír Mlčoch

Národohospodář

Zamyšlení nad završeným životem Václava Klusoně

V neděli 5. srpna, den před svými 92. narozeninami, zemřel Ing. Václav Klusoň, DrSc., významný český národohospodář a společenský vědec, věrný čtenář Listů a jejich angažovaný autor, laureát Ceny Pelikán. Především ovšem vzácný člověk, a můj přítel, ač o generaci starší. Jeho život a dílo jsou zdrojem a příležitostí k zamyšlení nad peripetiemi našich hospodářských, politických a sociálních dějin. Byl mu dopřán požehnaný věk, díky němuž pamatoval ještě 1. a 2. republiku a Protektorát, v době, kdy už „rozum bral“. A dokonce díky zprostředkované životní zkušenosti jeho otce, k níž se často vracel, je zde šance k poučení i pro letošní jubileum 100 let našeho moderního státu.

Národohospodář je starší pojmenování pro ekonoma. Pod tímto názvem byl obor veden i na Právnické fakultě české části Univerzity Karlovy, od vzniku samostatné akademické disciplíny. Po válce, kdy Václav Klusoň mohl začít svá vysokoškolská studia, byly u nás dvě osobnosti přesahující hranice české kotliny: Karel Engliš a Josef Macek. Oba měli titul JUDr., byli ekonomy s právním vzděláním. Tehdy se ještě nedalo mluvit o ekonomii „hlavního proudu“, takže co profesor, to osobnost a osobitá „škola“. Václav se považoval za žáka Josefa Macka, který přednášel na Vysoké škole obchodní, ale jako jiní příslušnící této poslední svobodně studující generace si zašel i na přednášky Karla Engliše. Aby mohl porovnávat. Ty dva profesory bychom mohli dnes řadit do dvou si konkurujících, ale přesto blízkých směrů – s ohledem k té ideologii, která je měla vzápětí oba „převálcovat“ –, tedy orientace liberálně-konzervativní a sociálně-demokratické. V té době už nejsilnější politická síla komunistů neměla kupodivu žádnou podobnou osobnost, kterou by mohl student národního hospodářství uctívat. Byli zde již před válkou marxističtí ekonomové, později i profesoři a dokonce akademik, ale žádnou osobitou školu nevytvořili; to bylo ostatně proti duchu totalitního myšlení. (I můj učitel Pavel Hrubý si jen za podezření osobitosti „odseděl“ několik let). „Duch vzpoury“ byl silný v touze zničit „starý podlý svět“; co ovšem dělat dál s „čistým stolem“, bylo hodně „na vodě“. Václav Klusoň nepatřil k té části poválečné generace, která se se starými profesory „vypořádávala“ způsobem často až lidsky neslušným.

Paradoxy

A tak stojíme před prvním paradoxem: Doktor věd v oboru ekonomie (1984), nositel stříbrné plakety Františka Palackého „Za zásluhy o rozvoj společenských věd“ (1986) a až do roku 1988 vedoucí 1. odboru EÚ ČSAV, nebyl jako autor – vědec – nikdy marxistickým ekonomem. Dva roky studia na Vyské škole obchodní udělaly z Václava – podle jeho vlastních slov – „polovičního komerčního inženýra“, a i v dalším studiu již na Vysoké škole věd hospodářských získal znalosti i v oborech exaktních a technických natolik, že se mohl živit způsobem ideologicky – pokud možno – neutrálním. Systémoví vědci dělí své počínání na práci „v systému“ a „na systému“. V letech, kdy systém „byl dán“ – a k tomu stačilo pouhých 5 let (do r. 1953), se Václav Klusoň věnoval práci v systému. Odvětvově řízené hospodářství mělo samostatné Ministerstvo chemického průmyslu, a tam od podniku a přes VÚTECH (technicko-ekonomický výzkum) Václav pracoval skoro 20 let. Vědec ovšem „byl v něm“, a tak i jako výsledek prakticky orientovaného výzkumu nacházíme první publikaci inzerovanou i jako vysokoškolskou učebnici: ovšem vydanou v SNTL, a to v oboru „operačního výzkumu“ (Kritická cesta a PERT v řídící praxi). To se ale už psal rok 1968, a ten Václavovi umožnil i půlroční studijní pobyt na univerzitě v USA (Cleveland). Když se vrátil na jaře 1969, začínala již pomalu normalizace...

A tady stojíme před druhým paradoxem: V roce 1971 přichází Václav Klusoň do již „znormalizovaného“ Ekonomického ústavu ČSAV, poté, kdy neúspěšní marxističtí reformátoři – ale i Václav Klaus – jej museli opustit. A zde Václav pracuje druhé dvě dekády, vlastně až do konce tohoto ústavu. Sedmdesátá a často ještě i 80. léta zde nedávala žádnou šanci na práci „na systému“ – od Šikových časů byl vnímán jako ideově podezřelý, takže od něj strana a vláda raději nic nečekala. Část mladší generace se dala na sovětskou matematickou školu optimálního plánování a fungování socialistické ekonomiky. Šlo o exaktní modely neexistujících světů, s realitou měly málo společného. Bylo tu možné hrát šachy, nebo také jen „hnít“ (výraz zevnitř). Také odjet na dva tři měsíce letní dovolené do Bulharska, aniž by si toho někdo všiml – snad kromě paní v pokladně kvůli nevyzvednutému platu. Žádná z těchto variant „nepráce“ ovšem nebyla pro Václava Klusoně. Pracoval dál „v systému“, na detašovaném pracovišti u Libeňské vodárny, kde byly i jiné exaktní ústavy Akademie. Český „akademgorodok“ měl ovšem daleko do Novosibirsku, ale přece jen nebyl tak „na ráně“. V Kabinetu systémové teorie a plánování se dalo opět věnovat i operačnímu výzkumu a ekonomické kybernetice: v roce 1982 vydává Václav publikaci Adaptace v systémech plánování; díky zaměření vyšla v Institutu řízení, a opět jako doporučená vysokoškolská učebnice. Na interní debaty a semináře je do Libně zván i Karel Kouba, někdejší úřadující ředitel celého ústavu, toho času – na 20 let – v ČKD Praha. „Na Harfě“ existoval rovněž odbor operačního výzkumu dopřávající poměrně velkoryse studium daleko za hranicemi technické disciplíny „operational research“. Velkorysost byla příznačná i pro kabinet Václava Klusoně: Tomáš Ježek zde po léta překládal jeden spis Friedricha von Hayeka za druhým, zatím „do šuplete“ a ke „kolování“.

V roce 1985 vydává Václav Klusoň knihu Hodnotová základna společenského plánování, tentokrát už v Academii. Obratem je i zaměření: kniha má podtitul Axiologický přístup. Teorie hodnot v ekonomii? Vždyť ta se ve svém hlavním proudu deklaruje jako „value free“ – od hodnot osvobozená! Hodnoty – to už je „politika“! Nicméně teorie „hospodářské politiky“ se už hodnotám vyhnout nemůže, a experimentální větev ekonomie dokazuje na empirickém výzkumu, že i samotná „čistá teorie“ produkuje hodnoty už svým paradigmatem a je prokazatelně i ideologií a indoktrinací.

Když si dnes na Googlu zadáte tituly těchto Václavových publikací z let reálného socialismu, najdete v elektronickém antikvariátu poznámku: nikdo neobjednává – nikdo nenabízí. „Trh“ tedy odsuzuje dnes tyto Václavovy práce jakoby do makulatury. Na univerzitní úrovni – pokud se nemýlím – ekonomové „kritickou cestu“ nestudují a operační výzkum se pěstuje především na fakultě matematicko-fyzikální. Axiologie se objevuje tu a tam mezi filozofy – ale mezi ekonomy? A co samotné „společenské plánování“ – není to anachronismus či retro-nostalgie? Oprávněná kritika centraliŹzovaného plánování vedla k úplné diskreditaci už samotného pojmu plánování; a došlo k vylití vaničky i s dítětem. Skoro po třech desetiletích konstatujeme, že náš stát nemá energetickou koncepci ani vizi reformy důchodového systému, v obou případech jde o perspektivu několika desetiletí. Ta schází i u železniční dopravy a dopravy vůbec; dopravní infrastruktura trpí takovými dysfunkcemi už při přípravě staveb, že studium „kritické cesty“ by se asi hodilo. Ekologie a zemědělství, ekologie a doprava, ekologie a průmyslová politika, to jsou všechno axiologicky konfliktní oblasti, v nichž tápeme, a společenský kosensus je v nedohlednu. Nebo mediálně přemílaná kauza OKD ještě po 20 letech: kdo zavinil „špatnou privatizaci“? Ale mělo vůbec k privatizaci dojít, když soukromí investoři údajně nabízeli zlomek budoucích dividend posléze mizejících v zahraničí, aby nakonec podnik k lividaci skončil zpátky v rukou státu? Geologické zásoby uhlí jako součásti národního bohatství byly poměrně dobře známy, vědělo se, kdy nastane útlum těžby, i to, že tato operace je na desetiletí a jejím sociálním konsekvencím se žádný moderní stát nemůže vyhnout. Axiologický přístup Václava Klusoně by i zde otevíral perspektivu racionálního řešení ve prospěch veřejného dobra; a mohl by zabránit amatérismu predátorského státu korumpovaného soukromými zájmy. Krátce řečeno, náš nezájem už o „předlistopadového“ Klusoně – naše škoda.

Instituce akciové společnosti

S Václavem Klusoněm jsem se blíže seznámil až v roce 1988, kdy mi nabídl návrat do akademického výzkumu ve svém odboru; ten ale současně už předával mladším: on už byl teoreticky „v důchodovém věku“. A jsme u třetího paradoxu: teprve v závěrečné – ale tři desetiletí trvající – periodě svého života vydal Václav ze sebe to nejlepší: několik knižních publikací, které z něj učinily osobitého institucionálního ekonoma, národohospodáře české školy v dřívějším pojetí. Ještě na podzim 1989 byla v Ekonomickém ústavu obhájena naše společná studie (s Otou Turkem), která jako by svým názvem ukazovala, že Václav Klusoň konečně přechází k práci „na systému“. Přestavba hospodářského mechanismu obsahovala i deskripci tradičního modelu, a z ní stejně jako z podmínek pro skutečnou přestavbu bylo více než zřejmé, že ani poslední pokus o reformu reálného socialismu nemůže uspět. Publikace vyšla po pádu režimu, ale Václav už připravoval skutečné řešení. To viděl v akciové společnosti jako nejdůležitější instituci moderního kapitalismu. (Akciová společnost: otázky její vnitřní struktury a uplatnění v období přechodu k tržní ekonomice, Rozpravy ČSAV 1991).

Publikace akademicky laděná, avšak časově předcházející formálnímu převodu státních podniků na akciové společnosti jako skutečně první krok privatizace. To už byl Václav členem Vlasákova týmu, pracujícího na zadání české vlády Petra Pitharta. Zde není třeba znovu popisovat rozdíly v koncepci obou týmů, národního a „federálního“, Václav Klusoň i Ota Turek věnovali této problematice řadu článků na stránkách Listů. Podstatný je další myšlenkový vývoj Václava Klusoně. Po neúspěchu expertní role v politice se opět vrací k teoretickému bádání, a to už v plné akademické svobodě – jako penzista. Dvě desetiletí trvající výzkumná práce vyvrcholila opět pojednáním o akciové společnosti (Moderní korporace v soudobém kapitalismu, Karolinum 2010). Té ale předcházely obecné teoretické studie: Instituce a odpovědnost (2004), Úvahy post-transformační (2008). Všechny byly podpořeny a nejprve vydány Národohospodářským ústavem Josefa Hlávky a teprve pak vyšly na půdě Univerzity Karlovy. První má podtitul K filosofii ekonomické vědy a je skutečně vynikajícím zamyšlením nad stavem této disciplíny, která se cítí být jakousi nekorunovanou královnou věd, přinejmenším těch společenských; vždyť „o peníze jde vždy až v první řadě“! Ta poslední byla oceněna (jako první) Cenou Milana Sojky, udělenou Vysokou školou ekonomie a managementu za nejlepší studii obhájenou v Národohospodářském ústavu Josefa Hlávky.

Býval jsem jedním z prvních čtenářů a obdivovatelů těchto studií v roli recenzenta. Sice zaujatého, ale vždy se snahou o objektivitu. Jen jeden příklad Václavova přínosu v chápání té skutečně klíčové role akciové společnosti: Institucionální ekonomie bývá periodizována na „starou“ a „novou“. Václav znal dobře tu „novou“, ale z dobrých důvodů ji „jistil“ i poznáním té „staré“. V té vždy šlo nejen o právní formu, ale i o morální základ. V naší privatizaci samotný formální převod podniků na akciovky z nich ještě neudělal právně odpovědné instituce, jak se záhy ukázalo v řadě těch vytunelovaných, z nichž zůstaly jen prázdné skořápky. Takové případy se ovšem stávaly i jinde, ale ve vyspělých zemích se objevil i jiný extrém, jen jinak morálně pochybný. Koncept „corporate amorality doctrine“ vznikl v USA a hlásá, že korporace je vlastně jen právní fikcí, „vehiklem“ na produkci dividend a růstu akciové hodnoty firmy pro majitele kapitálu. A tato maximalizace je starostí manažerů – za to jsou placeni – a jejich rozhodování je často na samotné právní hraně, či dokonce za ní, pokud se i zločin může vyplatit. Tedy korporace jako ne snad přímo nemorální instituce, ale amorální, mimo oblast morálky, vyňatá z rozhodování o dobru a zlu. Soukromý zisk buď jak buď, ber kde ber. V tomto pojetí byla zmíněná kauza OKD spíše již onou „vyspělou“ správou korporace, na rozdíl od těch barbarsky vytunelovaných českou cestou. Jedním z nezamýšlených důsledků privatizace bez dostatečné institucionální a morální podpory a opory je ztráta důvěry v naší ekonomice. Zde je vysvětlení pro velice nízký výskyt „primárních emisí“ – například i ve srovnání s Polskem, stejně jako neochota riskovat investice do penzijních fondů a jiných projektů institucionálních investorů. Vždyť nakonec – akciová společnost se historicky evolučně rodí nejen z očekávání výnosů velkých projektů, individuálnímu investorovi nedostupných, ale také – a především – z jejich vzájemné důvěry, ochoty a vůle sdílet společně riziko podniku.

Václav Klusoň tu a tam opouštěl knihovny a studovny, aby zašel na semináře a přednášky v Masarykově dělnické (posléze demokratické) akademii. Inklinoval po svém otci k idejím sociální demokracie, ale nepatřil do kruhů Obrody a o naší obnovené nejstarší politické straně měl své pochybnosti; a měl o ni starost. Nějakou dobu to vypadalo nadějně, když mezi skupinou vzdělaných mladých politiků (jako byli Pavel Mertlík a Jiří Havel) a o skoro dvě generace starším kmetem panoval vzájemný respekt. Třetím sympatizantem byl kolega těch dvou z Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK Milan Sojka. (Ten se angažoval i v Národohospodářském ústavu Josefa Hlávky, a tak patřil rovněž k prvním čtenářům Klusoňových studií. A hodnotil je vysoko, možná dokonce i ony přispěly k jeho vědecké konverzi. On sám se původně považoval za neo-keynesiánce, ale jako odborník na dějiny ekonomických teorií měl široký rozhled. Jeho poslední, už posmrtně vydanou statí v Politické ekonomii byla úvaha o budoucnosti ekonomie, tu nakonec spatřoval v její institucionální škole.) Ano, život připravil další paradox: Václav Klusoň přežil své mladé sympatizanty v politice, předčasně zemřel Jiří Havel. A Pavel Mertlík umřel sice jen jako politik, ale také definitivně. Jako ministr financí v Zemanově vládě nepřežil kauzu IPB – a opoziční smlouvu. Václav se uplatnil i jako „prorok“, obával se dvou věcí: rozkladného vlivu Miloše Zemana na stranu, kterou chtěl obnovovat a přivádět do Strakovky hlavním vchodem, a toho, že si strana svou hodnotovou neukotveností ani nic jiného nezaslouží. Odchod Václava Klusoně na věčnost jako by symbolizoval také dnešní umírání naší nejstarší politické strany. Scházejí jí totiž osobnosti, jako byli Josef Macek a Václav Klusoň.

Krize sociáldemokratismu není ovšem jen naším českým problémem. Je příznačná i pro situaci v Německu a řadě dalších zemí. Co je toho příčinou? Jistou hypotézu poskytuje jedna z nových škol v ekonomii, tzv. nová politická ekonomie. Ta zahrnuje i „politické trhy“: ti, kdo dělají „politiku jako byznys“, prý se ve svém počínání snaží maximalizovat svou vlastní budoucí hodnotu pro trhy skutečné, až politiku opustí. A tak jsou už předem a jaksi přirozeně korumpováni: chovají se jako každý jiný byznysmen. Narazil jsem na ještě otevřenější cynismus jiné, ještě extrémnější ekonomické školičky. „Ekonomie ekonomie“ hlásá, že dokonce i ti, kdo se rozhodli věnovat ekonomické teorii, si volí takové zaměření, které se jim osobně nejvíc vyplatí. A proč by se vlastně neměl i teoretický ekonom chovat „ekonomicky“? Pak už mu ovšem „o pravdu“ opravdu nejde. A tak to vypadá, že korumpovaná je už i vědecká komunita – včetně těch, kdo jsou pokoušeni rolí expertů pro politiky. Colin Crouch vydal – v kolébce kapitalismu – několik let po poslední světové finanční a ekonomické krizi knihu, která už svým názvem klade otázku, proč stále nedochází k reflexi příčin krize a ke změně strategie, k adaptaci systému (doslova „Podivná ne-smrt neoliberalismu“). Nejde vůbec o záhadu: řečeno již jazykem zmíněné systémové teorie, „práce na systému“ je myšlenkově náročná, riskantní – a nevyplácí se. A tak i dnešní mladí v ekonomické teorii pracují „v systému“, a jsou dobře odměňováni, pokud nejdou proti trhu. Má-li však i pozdní kapitalismus zůstat adaptivním systémem, nemá-li jít o novou, jak říkají někteří myslitelé „měkkou“ totalitu, je zpětná vazba na realitu nezbytná: jinak si systém připravuje další potíže. (Vybavuje se mi starý vtip z předchozího režimu: potíže růstu přecházejí v růst potíží.)

Jít i proti trhu

Zdá se, že jsem se od nekrologu a vzpomínek na Václava Klusoně nechal odvést. Ale navázat znovu nit je snadné. Národohospodář starého sociálnědemokratického ražení byl ochoten jít s kůží na trh, tedy jít proti trhu, i za cenu osobního rizika, že se mu to nevyplatí. Takový postoj vyžaduje porozumění a podporu v rodině, především od manželky. Tam se ale nakonec i vyplatí, jen jinak, ale v tom podstatném. To potvrzuje život a profesní snažení, dílo Václava Klusoně. Je krásnou ukázkou, že takový životní postoj je možný. A dobrou zprávou je, že se přitom člověk přesto uživí, i když nezbohatne. Klíčem k obratu v politice, byznysu i ekonomické teorii je návrat k jistému nadčasovému idealismu. Z pozůstalosti Karla Engliše vyšla knížka Věčné ideály lidstva. Podobné ideály zastával i Josef Macek, též v emigraci v USA a v Kanadě, kam následoval rodinu svého syna.

V záhlaví smutečního oznámení o úmrtí Václava Klusoně nacházím jeho myšlenku, jeho krédo. Jde tam o čest a pravdomluvnost, o hledání a mluvení pravdy. Zádušní mše byla sloužena u P. Marie Sněžné, u bratří františkánů, kam prý Václav rád chodíval. František z Assisi nabádal své bratry, aby se o peníze nestarali víc než o prach, po němž nohama šlapeme. Na tento nárok ekonom, ba ani národohospodář nedosáhne, už kvůli své profesi. Ale nemusí mu jít o peníze vždy a v první řadě. Čest památce Václava Klusoně, dík za jeho život.

Post scriptum

Ještě snad jedna hlubší vrstva osobnosti Václava Klusoně, k níž sbírám odvahu: ta duchovní. Odvahu proto, že za těch 30 let našeho přátelství jsme o těchto věcech mezi člověkem a Bohem spolu prakticky nemluvili: Václavova víra byla neokázalá, niterná, cudná. Ve vědeckém žargonu bych řekl „implicitní“. Například v tom, že rodina, jeho vlastní, ale i jako instituce, byla pro Václava svatá, šlo o ni vždy v první řadě. Ale v této vrstvě Václavovy osobnosti vidím i jistý klíč k pokusu o čtení dějin toho prvního století moderního českého státu. Z Václavova vyprávění jsem již zmínil jeho tátu, který na něho měl velký vliv: díky němu tíhl k sociálně demokratickým idejím. Ale ani vliv maminky nelze opominout – s tou chodíval v neděli do kostela. Jde o jev, se kterým jsem se setkal už dříve u rodičů významných osobností, kteří si v letech první republiky podobně „rozdělili role“. Píše o tom ve své vzpomínkové knize Všecky krásy světa Jaroslav Seifert, znám to z vyprávění Karla Kouby, dalšího nestora čeké ekonomie. Václavovi rodiče si to v neděli rozdělili: maminka „sloužila Bohu“ v kostele, táta svým bližním v kampeličce. A přitom v žitých životních hodnotách mezi nimi jinak neviděl rozdíl. Jen v té kritičnosti či přijímání církve jako instituce. To bylo jakési společné rozporuplné dědictví po starém Rakousku s jeho aliancí trůnu a oltáře, která skončila vyhlášením války jménem Apoštolského Veličenstva. Sociální demokracie zpočátku stavěla na Karlu Marxovi, ale právě v letech První republiky už se tohoto dědictví ujali komunisté. Opětovné sjednocení po Únoru pod tlakem vedlo k tříbení duchů a charakterů: pro JUDr. Josefa Macka bylo „rudé právo“ nepřijatelné, a tak emigroval. Karel Kouba jako skaut od mládí prošel Vysokou školou stranickou, se Šikem a jeho týmem prošel zkušeností ztroskotání pokusu o reformování socialismu, pak i dvěma desetiletími „praxe“ mimo akademickou sféru. Jako profesor po Listopadu se však již k sociáldemokratismu nevrátil a názory svých někdejších kolegů a přátel považoval za zastaralé, „zmechovatělé“. Václav Klusoň prošel těmito nesnadnými léty ne úplně „bez ztráty kytičky“ (ostatně kdo ano?), ale rozhodně s jakousi větší vnitřní integritou osobnosti, jak jsem se snažil popsat výše. Také pokud jde o to dědictví po mamince, zdá se, že mu z něj něco zůstalo. I v tom osobním, duchovním smyslu, i v té sociální dimenzi evangelia. A tam se oba rodičovské geny setkávaly, v jednotě a lásce.

Při posledním rozloučení s Václavem Klusoněm ve smuteční síni zvolili jeho potomci hudbu Bohuslava Martinů, kantátu Otvírání studánek. Odkazovala k rodnému kraji sklaŹdatele i zemřelého. Václav se do rodného kraje u Poličky vracel jako poutník-chalupář i v intimitě svého srdce. Hudební znalci hodnotí na hudbě Bohuslava Martinů její harmonickou čistotu, v pozdějším díle pak především hledání smyslu života a pravdy. Exulant před dvěma totalitními režimy Martinů tesknil po rodném kraji jistě ještě daleko víc než ti, kdož také „nesli tíhu dne“, ale přece jen byli doma. Kromě nostalgie po rodném kraji, kterou pociťuje každý z nás, už když se blíží střední době dožití, lze však v Otvírání studánek nalézt i další rozměr. Maminka Václava Klusoně chodívala k ševci Martinů dávat boty do opravy. Skladatel světového formátu se narodil v rodině ševce, ale na kuriózním místě: v kostelní věži, kde švec a současně „pověžný“ bydlel. Těžko by se hledal lepší symbol pro blízkost světa práce a víry v náboženském slova smyslu, práce a modlitby.

Při dopisování tohoto dodatku k zamyšlení nad završeným životem Václava Klusoně otvírám žalm 15, který se – 22. neděle v mezidobí – čte ve všech katolických kostelích světa. A přijde mi natolik k věci, že si jej dovoluji ocitovat:

Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, upřímně smýšlí ve svém srdci, svým jazykem nepomlouvá. Nečiní příkoří svému bližnímu, netupí svého souseda. Nešlechetným člověkem pohrdá, ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina. Nelichvaří svými penězi a nebere úplatky proti nevinnému. Kdo takto jedná, nikdy nezakolísá.

Mezi dvojicí veršů se čte – či lépe zpívá – společná antifona:

Blaze každému, kdo kráčí po Božích cestách.

Není to příliš – vidět právě v těchto cestách směrovku pro resuscitaci sociální demokracie? Václavův završený život mne ale povzbuzuje k tomuto bláznovství.

Kostelec nad Černými lesy, srpen–září 2018

Lubomír Mlčoch (1944) je profesorem ekonomie na FSV UK v Praze.

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.