Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 5 > Heda Čepelová, Miroslav Jašurek: Proti chudobě střílíme naslepo

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Proti chudobě střílíme naslepo

Česko po letech došlo ke společenské shodě: jsme chudí. Navzdory zdánlivě širokému politickému konsensu ale nejsme na cestě za bohatstvím. Nemáme totiž nikoho, kdo by nám řekl, jak se tam dostat.

Chudoba dokázala vyplnit stránky domácího mainstreamového tisku. Téma si zvnitřnili i politici. Argument „máme se nejlíp v historii“ používají už jen jednotlivci v barvách spíše okrajových politických stran. Normou je dnes prohlašovat Čechy za chudáky Evropy, jako důkazy vytahovat množství domácností v exekuci, obviňovat stát ze selhání a agitovat za to, že by se pro zadlužené a nemajetné přece jenom něco mělo udělat.

Při současné shodě v celém politickém spektru bychom měli být na nejlepší cestě chudobu vymýtit a směřovat k sociálně spravedlivějšímu systému. Problém je v tom, že v dnešním „boji proti chudobě“ o žádnou emancipaci nejde. Současná fascinace chudobou, připuštění diskuse o chudých do salonu úspěšných a mocných, totiž není ničím jiným než dobově podmíněnou politickou módou bez vážnějších úmyslů. A bez dalšího přinese asi takové výsledky, jako svého času módní „boj proti korupci“ – pocit zmaru a bezvýchodnosti.

Emancipace v nedohlednu

Výborný příklad, jak si chudobu obléct a odložit jako zimní kabát, předvedl v poslední době premiér Andrej Babiš. Aby si zachoval lidskou tvář v nepohodlné debatě, zda by Česká republika nemohla pomoci padesáti syrským sirotkům, vyrazil do protiútoku. Česko má prý dost vlastních nezaopatřených dětí – v kojeneckých ústavech a jinde. Nemůžeme být solidární, sami máme málo.

Máme to brát jako příslib, že ANO „kojeňáky“ zruší, jak už roky požadují některé lidskoprávní organizace? Asi ne, protože po dalším jednání, několika demonstracích a troše mediálního tlaku premiér otočil. Pomoct padesáti syrským dětem nakonec zvládneme. Nebo možná ne, ale zatím se veřejnosti víc neřeklo. Jako kdyby bylo úplně jedno, jak rozhodování dopadne. Postarat se o padesát sirotků nebo změnit systém dětské péče, prašť jako uhoď.

Premiérova rychlá politická pirueta odkazuje k vážnějšímu problému. Nejen, že nevíme, nakolik premiér a vláda své oficiální postoje myslí vážně. Můžeme ale už i důvodně pochybovat, zda i v případě, kdyby něco opravdu udělat chtěli – zrušit kojenecké ústavy, omezit zdivočelé exekuce nebo zajistit lidem bydlení, které je možné zaplatit –, vědí a mají nástroje, jak na to. Čím víc se politici ohánějí chudobou, která nám tu brání v solidaritě s uprchlíky, tu brzdí přijetí eura, tu vede k podpoře extrémistů, tím víc se rýsuje palčivá dosud nezodpovězená otázka: Tak dobře, jsme chudí. A co s tím hodláte dělat?

Přestali jsme myslet

V čem spočívá jádro problému? Celému současnému tažení proti chudobě chybí slušný teoretický základ, a tedy i slušná strategie. A nejde jen o krátkozrakost politiků. O strategiích a teoretických rámcích společenské změny jako by se přestalo myslet všude, včetně institucí, které mají myšlení přímo v popisu práce.

Další ilustrační příklad z nedávné doby: do debaty o tom, že chudoba je politický problém, významně přispěla i mladší generace českých sociologů, jako jsou Daniel Prokop nebo Martin Buchtík. Pomohli zdůraznit, že mapa exekucí nápadně kopíruje mapu výsledků prezidentských voleb nebo vysokých preferencí Tomia Okamury. Je to svým způsobem průlom, když čeští sociologové veřejně upozorňují, že některé společenské jevy mají svou příčinu v nerovném rozdělení materiálních statků. Ještě před deseti patnácti lety by se to dost možná chápalo jako nemístný projev marxistického resentimentu.

Antikomunistickou doktrínu pomohla zlomit postupná generační výměna, tvrdá data a srovnávací mapy. Nešťastným důsledkem „deideologizace“ chudoby ale je, že se na ni díváme jako na izolovaný sociální fakt – bez příčiny, bez vnitřních zákonitostí a bez budoucnosti. Takový pohled ale svádí k hašení bezprostředních důsledků, které mohou naprosto minout podstatu věci. Z korelace mezi exekucemi, nedostupným bydlením a mírou souznění s antisystémovými nebo nacionalisticky orientovanými světonázory je třeba možné dovodit, že „přiměřená“ sociální politika pomůže vrátit voličské preference zpátky do liberálního spektra. Ale vážně přestanou lidi volit Tomia Okamuru nebo Adama B. Bartoše, když dostanou sociální byt nebo jim po letech úzkostného života konečně někdo odpustí část dluhu?

Ano, exekuce je nepochybně potřeba zkrotit a lidem je nepochybně potřeba nabídnout důstojné bydlení za smysluplnou cenu. Problém je, že vůbec nerozumíme tomu, co se chystáme udělat. Co bude pak? Lidé si vděčně převezmou klíče od bytu a na politiku zapomenou? Máme představu, jak vztah mezi chudobou a „odmítání liberálního systému“ funguje? Je to skutečně tak, že chudoba plodí nenávist k systému, a ta se pak politicky manifestuje? A jak to víme? Data nám sice ukazují koncentrovanou souvislost mezi chudobou a extremismem, ale vysvětlit, jak to lidé ve svých každodenních životech vnímají a jaké systémové podmínky něco takového umožňují, je z principu nad jejich možnosti.

Chudí duchem

Teorie v sociálních vědách poskytují to nejcennější – interpretační rámec. Právě díky němu je možné mluvit o příčinách a dovozovat, jaké změny by byly potřeba. Teorie je tím, co drží pohromadě důvody, současný stav a schopnost odhadovat vývoj do budoucna. A je také potřeba říct, že kultivace teorií není úkolem výzkumných agentur, ve kterých oba jmenovaní sociologové působí. Mnohem víc leží těžiště péče o „výkladové rámce světa“ na univerzitách a vědeckých ústavech.

Ty jsou ovšem v debatě o chudobě trestuhodně zticha, a svou roli v tom nepochybně hrají i jejich personální a ekonomické kapacity. Na koleně se totiž dobrá teorie ušít nedá. Za těmi nejlepšími, které v dnešním myšlení dosud přežívají z minulého století, stojí mnohdy desítky let práce. Ne, nezhloupli jsme, jen se změnilo to, jak univerzity fungují. Zjednodušeně řečeno – nejspíš by tu byli lidé, kteří by chudobu uměli správně interpretovat. Ale v aktuálních podmínkách projektově výzkumné orientace akademické práce a od ní odvozeného financování není skoro odkud myslet. Jsme ochuzení o možnost současnému světu rozumět.

S vysvětlováním dat nám proto nepomáhá vědecké myšlení, ale starý dobrý selský rozum. Je to ostatně v něčem prima – selskému rozumu totiž rozumí každý. Vztah chudoby a příklonu k neliberálnímu populismu pak můžeme číst tak, že lidé jsou zatrpklí, systém se o ně dlouho nezajímal, elity dlouho přehlížely jejich problémy a podobně (na brainŹstorming v podobném duchu stačí navštívit libovolné restaurační zařízení). Bohužel pro data hrajeme s jejich výsledky ruskou ruletu – buď máme správný dojem, nebo ne. Praxe ukáže. A bohužel pro lidi krotí horizont našich domněnek také naši představivost. Čím míň problému chudoby rozumíme a čím méně chápeme, s jakými sociálními fenomény se spojuje, tím povrchnější řešení nás napadne. A tím míň nám také stačí. Spirála nenáročnosti se roztáčí: odnaučujeme se chtít rozumné věci po politice, po hospodářství a byznysu, po vzývaných elitách, zkrátka po komkoliv, kdo by nás civilizačně mohl posunout.

Jak nestřílet naslepo

Společensky je nanejvýš přínosné, že se veřejná debata stáčí k chudobě, materiální deprivaci a s ní související nemožnosti kontroly nad vlastním životem. V téhle oblasti si za posledních třicet let dost dlužíme. Pokud ale politici tuto debatu budou stavět na dojmech, ad hoc rozhodnutích a řešeních klouzajících po povrchu, riskují vlastní diskreditaci, eskalaci hněvu a nedůvěry ve společnosti.

Možná je proto na místě problém pojmenovat vyhroceně: důvěra v selský rozum je výsměchem lidskému myšlení, a kdo ji nadřazuje, je sociální diletant a škodí společnosti. Spoléhání se na krátkozraký, všem srozumitelný common sense znamená vlastně absolutní nedůvěru k tomu, že by se dalo vymyslet cokoliv složitějšího – třeba jak lépe zorganizovat ekonomiku a sociální systém. Máme štěstí, že se takový přístup neuplatňoval masivněji v předchozích dvou stoletích, jinak bychom si asi stále svítili svíčkou a do práce na pole cválali pěšky nebo na koni.

Nadřazování selského rozumu nad sociální teorii v důsledku znamená, že nejsme schopni významně ovlivnit prostor, ve kterém společně žijeme. Nevnímáme totiž jeho pravidla a soustředíme se jen na jeho bezprostřední projevy. Odháníme domnělé zloděje puškou, místo abychom postavili stodolu a zamkli. Pud sebezáchovy by nás měl vést k těm, kteří takový plán mají a nebojí se otázky „vysvětlete mi, k čemu to povede a proč to tak má být“. Odpověď bývá dobrým obrazem toho, jak moc to aspiranti naší přízně myslí vážně. A dokud politici nebudou brát společnost vážně, je i dobře míněná snaha o drobné zlepšení života lidí, kteří se v současném politickém a ekonomickém uspořádání ocitají v těsné blízkosti dna, jen střelbou naslepo.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.