Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 5 > Olga Hostovská: Kůrovcová kalamita včera a dnes

Olga Hostovská

Kůrovcová kalamita včera a dnes

Jsem ročník 1936 a válečné dětství jsem prožívala ve východočeském Opočně. Když se po válce hrabě Colloredo-Mansfeld směl vrátit na opočenský zámek, z něhož ho okupanti vyhnali, nastoupila moje maminka na zámecké lesní správě jako sekretářka lesního rady Koniase. Pan rada Konias byl vyhlášený odborník, který hraběcí lesy spravoval vynikajícím způsobem, a tak není divu, že když Colloredo-Mansfeldové museli po roce 1948 opustit svůj majetek podruhé, Opočno se stalo sídlem Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti. V každém případě já jsem už od dětských let věděla, že nejlepší lesy jsou smíšené, protože tak snadno nepodléhají kalamitám. Ostatně měla jsem možnost se o tom přesvědčit i v praxi, když jsem opakovaně vysazovala stromečky. Poprvé ještě se skautským oddílem někde u Kolovrat, později, v rámci povinných brigád na gymnáziu, v Harrachově a v Bedřichově na Trutnovsku.

Shodou náhod poté, co jsme se s maminkou přestěhovaly do Prahy, dostala v roce 1951 místo v Odbytovém sdružení papírenského průmyslu (OSPAP), které podléhalo až do roku 1954 ministerstvu lesů a dřevařského průmyslu (později ministerstvu chemie). V každém případě, když v roce 1954 vypukla kůrovcová kalamita, vyrazily jsme hned po maturitě s několika kamarádkami na Tachovsko zachraňovat pohraniční lesy s brigádou, kterou pořádalo příslušné ministerstvo. V duchu místního oblíbeného hesla „Tachov, Tachov, Planá – prdel zakopaná“ byla naše brigáda ubytována uprostřed lesů v zámečku Diana, dost daleko od jakékoli civilizace. Odtud jsme každého rána vyráželi do boje proti kůrovci.

Kůrovcové kalamity obvykle ohrožují jehličnaté lesy, když v důsledku nějaké prudké bouře nebo vichřice dochází k polomům a včas se neudělá pořádek. Kůrovci totiž raději kladou vajíčka pod kůru stromů ležících. Preventivní ochrana lesů spočívá v tom, že se v lese na různých místech porazí několik stromů, takzvaných lapačů nebo lapáků, počká se, až do nich kůrovci nakladou vajíčka, a dřív než se vylíhne nová generace, kůra se oloupe a spálí a všechno dokola se pořádně uklidí.

Kůrovcové brigády jsem se zúčastnila i v následujícím roce, hned po první spartakiádě, tentokrát s kolegy z FF UK, včetně několika čínských studentů, kteří – na rozdíl od nás, českých reptalů – veškeré nepohodlí přijímali se stoickým klidem. Tentokrát to bylo na Šumavě kdesi v okolí Železné Rudy. Podmínky byly ještě o něco drsnější než v předchozím roce. Bydleli jsme opět daleko od civilizace, tentokrát v jakémsi přízemním montovaném baráku, a cesta na pracoviště nám trvala asi hodinu. Vraceli jsme se z práce pozdě odpoledne a to nám na ubytovnu přivezli jídlo. Ale měli jsme hlad. Nakonec jsme si u svých „pečovatelů“ objednali vajíčka, cibuli, sůl a nějaký tuk a dojídali jsme se smaženicí připravovanou z hub, které jsme nasbírali cestou.

Pak už jsem naše kůrovce přestala sledovat, ale pamatuji se, že jeden můj známý, který pracoval v opočenském výzkumáku a v roce 1968 emigroval, pomáhal v Rakousku zachraňovat tamní lesy před kůrovcovou kalamitou a byl za to snad dokonce vyznamenán.

Vlastní pohled na rakouské lesy se mi naskytl na konci osmdesátých let, kdy jsme se s rodinou vraceli z dovolené v Itálii a přespali jsme ve Steinachu u rakousko-italských hranic, na statku Steidelhof, k němuž patřila i část okolních lesů. Majitel statku ve ŹSteinachu trvale nežil, jezdil si sem jen v zimě Źzalyžovat a v létě zde trávil část dovolené, takže o statek a polnosti se staral nájemce, který by ale zemědělstvím nebyl svou početnou rodinu uživil, takže si přivydělával u správy silnic. Kdo se staral o lesy, nevím, ale když jsme se šli projít kolem statku, byli jsme překvapeni, jak byl les čistý, jakoby přímo umetený, nikde žádná spadlá větvička.

I u nás jsme mívali kdysi lesy uklizené, ale to jsme byli ještě chudí a na venkově se topilo zásadně dřívím. Ostatně i dnes, když se na nějakém veřejném pozemku kácejí stromy, místní rozhlas vyzývá obyvatelstvo, že ořezané větve jsou k dispozici a kdokoli si je může odvézt. Jenomže kdo by dnes dříví vozil na trakaři, nebo ho dokonce tahal na zádech? A kdo má auto, ten si obvykle topení obstarává pohodlnějším způsobem.

Začátkem devadesátých let jsem zase dostala možnost seznámit se s lesy v severozápadním cípu Čech. Naše dcera se svým manželem koupili na Teplicku chalupu na nejvyšším místě v obci, pěkně pod lesem. Brzy jsme ovšem shledali, že les, nikým nekontrolovaný, pomalu sestupuje z kopce do údolí. Na jeho okraji, v sousedství naší chalupy, byly ještě v devadesátých letech vidět zbytky nemovitostí, které neměly takové štěstí přežít, a lesní porost se tu mísil s ovocnými stromy. Ale přece jen tu panoval jistý pořádek. Z horní části zahrady se brankou mohlo projít na pěšinku, která spojovala dům s lesní cestou, po níž se došlo až do sousední vesnice. S manželem jsme upravili pěšinku natolik, že se po ní bez problémů dalo projet s dětským kočárkem. Pak ale přišla bouřka a s ní polomy. A to byl začátek zkázy.

Lesy, které za socialismu byly majetkem státu, se v devadesátých letech částečně vraŹcely majitelům. Tam, kde nebylo komu vracet, připadly lesy obcím. Když došlo k zmíněným polomům, obec zadala likvidaci škod firmě. Tu ovšem zajímalo pouze dřevo, které bylo možno dále zpracovat na pile. V lese po sobě zanechala příšerný nepořádek, který tam panuje dodneška. Po dřevě stahovaném koňmi k silnici zůstaly hluboké rýhy, které místy narušily i lesní cestu. Naše pěšinka zmizela pod hromadami těžkých větví, které nikdo neodklidil; ty teď zvolna prorůstají mlázím, jež nikdo nekontroluje. Z civilizovaného lesa se pozvolna stává prales. Domnívám se, že se nejedná o výjimečný případ.

Nevím, proč byly šumavské lesy začátkem devadesátých let vyhlášeny národním parkem. Nechci se plést do řemesla odborníkům, ale připadá mi nesmyslné, aby země tak malá a tak zalidněná, jako je naše republika, měla tolik národních parků, a to včetně lesů, které ani nejsou původní a typické pro naše území. O Boubínském pralese nemůže být pochyb, ale naše lesy na hranicích s Německem jsou dosud převážně smrkové, i když od kůrovcových kalamit, jež jsem kdysi pomáhala zažehnat, uplynulo víc než šedesátých let a novou výsadbou se mohlo leccos změnit. Spíš to vypadá, že není, kdo by se staral.

Věčně posloucháme spory mezi takzvanými profesionály a zelenými, jestli se smí v národním parku kácet, nebo jestli si příroda pomůže sama. Obávám se, že na Šumavě nepomůže. Jsem přesvědčená, že je u nás dost odborníků, kteří vědí, jak o lesy pečovat, problém ovšem je v tom, že se tak neděje.

Kdekdo chce na lesích vydělávat, ale nikdo se necítí kompetentní o lesy pečovat, a soukromou firmu, která v lesích těží, prý nelze přinutit, aby po sobě uklidila. Tak že bychom snad zase zavedli brigády? Už existují dobrovolníci, kteří odklízejí z lesů všelijaké nedovolené skládky i to, co tam po sobě zanechali turisté, třeba by se někdo ochotný našel. Anebo že by se znovu u nás zřídilo ministerstvo lesního hospodářství?

Jde ovšem především o to, abychom věděli, co chceme, znovu neobjevovali Ameriku a nepodřizovali chod státu tomu, která strana zrovna drží kormidlo. Ministři zemědělství (ostatně nejenom oni) se u nás střídají jako svatí na orloji, takže i kdyby byl ministr sebeschopnější, většinou ani nemá čas něco prosadit.

Jen se obávám, že tu demokracii si u nás každý představuje trochu jinak; a že svoboda bez hranic všechno rozhodně nevyřeší.

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.