Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 5 > Václav Jamek: Zpráva o cestě na východ aneb Chtělo by to změnu

Václav Jamek

Zpráva o cestě na východ aneb Chtělo by to změnu

Tak jsem si včera po čase zas vyjel daleko na východ, až do Michle. Před dvěma lety byla Nuselská ulice celá rozkopaná, teď je zase celá rozkopaná. Tak si říkám: kde udělali soudruzi kapitalisté chybu? Aspoň že jezdí tramvaje.

To mi připomnělo, že se taky opravuje budova filozofické fakulty. Nechodím tam často, nemusím. Loni v listopadu: opravuje se pánský záchod v prvním patře. V únoru: pánský záchod se opravuje. V dubnu: pánský záchod se pořád opravuje. V červnu: pánský záchod je opraven! Je krásný. Když člověk, totiž pán (neboli také já) vejde, samo se rozsvítí, šest světel na stropě. Té slávy! Děkuji, za ta léta jsem si už zvykl.

Zato v pracovně učitelů francouzské literatury je okno zakryté špinavou bílou plachtou plnou cákanců od malty. Nevětrá to. Červenec: pořád je zakryté. Nevětrá to. Konec srpna: pořád je zakryté. Je to veliké okno, dvojité, dvanáct dílů. Zavřené na všechny kliky. Za plachtou je (možŹná, kdoví) pořád lešení plné zlodějů, kteří po ničem tolik netouží jako rozkrást stará čísla Revue d’histoire littéraire de la France, poslední ze začátku sedmdesátých let. Ještě že jsem si ta nejzajíma-vější už dávno odnesl domů.

Dvaatřicet stupňů. Nevětrá to.

Je mi to nějak povědomě kapitalistické. Ale co, máme prázdniny.

Tramvaj uhne doleva a zastaví na začátku Plynárenské, kterýžto důvěrně známý manévr se nazývá Michelská. Vystupuji a jdu zpět ke křižovatce. Na druhé straně první dům v Nuselské, pod lešením, a před ním na kandelábru, připlácnutý z obou stran, volební plakát. Zobrazuje nějakého chlápka s šedivými chlupy kolem celé hlavy, a stojí na něm: „Čtyřka potřebuje změnu.“

Tedy nevím jak kdo, ale já bych si toho chlápka do postele nevzal, ani kdyby nic jiného nebylo. Jako že není. Krom toho čtyřka není nic pro mě, já jsem spíš na něžných a důvěrných 69.

Zpátky to beru jinou cestou, přes Želivského. Kousek od finančního úřadu (asi) Prahy 10 vidím na jiném plakátu pěkného mladíka s dýmkou v puse, s tím už bych si změnu nechal líbit. Čtu, že je to Sherlock Holmes, a ne ledajaký. Zpívající! Oni vám z toho po všech těch nesčíslných televizních seriálech udělali muzikál! No jo, ty pověstné housle! Úvodní valčík. Ten starý Jarda / ze Skotlant jarda / neví si rady, / proto jsem tady. Mimochodem, ten vychvalovaný Cumberbatch je jako Sherlock Holmes otřesný, karikatura mladého a už blbého a nafoukaného Angličana (třeba je to záměr?), ale jeho doktor Watson by za změnu taky stál, zvlášť když si teď oholil knírek, aby se Sherlockovi líbil.

Na Vršovické chřadne mladý jinan ve stínu lípy. Naštěstí tam vysadili spoustu dalších jinaŹnů, takže jinany jiné určitě přežijí, aspoň některé. Ve stínu jiné lípy, která dál utěšeně vzkvétá v Litni, napsal Svatopluk Čech svého Lešetínského kováře. Za peníze, které mu to vyneslo, si tam postavil dům. Ale jak říkají Francouzi: nechtějme sníti. Já vlastně ani nemusím. Liteň je dobře známá také všem, kdo mají vášeň pro železnici, zeptejte se jich proč, a rovněž milovníkům opery, jež stále uchvacuje pěvecké umění Jarmily Novotné.

Ve stínu té lípy napsal potom Svatopluk Čech ještě Ve stínu lípy, což se zpětně jeví jako ukrutný pleonasmus, ale žádat, aby všechno na světě, a zvlášť u nás, mělo nějaký smysl, to už je přehnané.

A je tu Eden, hned u Tesco (abych boha televizních reklam neurazil skloňováním). Jeví se jako dlouhý vysoký barák barvy hnědé a je na něm nápis Eden. Být Adamem nebo Evou, uteču odtud sám, nikdo by mě nemusel honit, natož s plamenným mečem. Ale nebudu zdržovat. Metro Želivského, pohyblivé schody, vyskočí na mě další plakát: „Srpen, měsíc na houby.“ To bych řekl, stejně jako ostatní měsíce. A prý abych si na ty houby koupil atlas. Díky, své houby důvěrně znám, a houby bližního mého luštit se mi nechce.

V metru, které po pěti minutách přijelo, jsou hned dva mladí muži přímo vybízející ke změně. Ten hezčí bohužel vystupuje hned na Floře. (Ale proč vlastně bohužel? Žádná změna nebude, to jsou jen předvolební sliby.) Toho druhého, který vypadá jako mušketýr, mi zakryje neŹvábné individuum s vyholenou hlavou, šedivým knírkem, v ošklivé černé košili s křížícím se zeleŹným proužkem. Naštěstí přistoupil také jakýsi exotický mladík hustého havraního vlasu a usedá trochu stranou proti mně. Přehazuje nohu přes nohu. Arab to nebude, má snubní prsten. Asi Latinoameričan. Je v kraťasech a má dost malé nohy, nejvýš čtyřicítky. Od stehna k lýtku mu rovnou běží vystupující žíla, vyhýbajíc se kolenu.

U Muzea nastoupí ještě další mladík, se sluchátky na uších, sedne si vedle mě a hned se zabere do něčeho ve svém mobilu. Nevím, do čeho, musel bych si nasadit brýle na blízko, což by bylo indiskrétní. Falešný Arab se snubním prstenem, asi taky falešným, po něm hned začne divně pokukovat. Dívám se na svůj odraz v okně naproti. Jsem si jist, po mně že nepokukuje nikdo, divně ani nedivně. Patřím k běžné výplni metra, jako většina ostatních pasažérů, které nikdo ne-vnímá a kteří se nevnímají navzájem.

Vystupuji na Hradčanské, oba pěkní mládenci pokračují dál. Aspoň že mi hned jede osmŹnáctka. Tři zastávky, na nástupním ostrůvku se mi daří předběhnout staršího pána ještě belhavějŹšího než já. Brzy budu doma. Tam mě čeká moje návštěva zdaleka, postarší argentinská umělkyŹně, která si ke mně už zase přijela kdovíco odpykávat. Peklo pro ni snad nejsem, ale rozhodně očistec. Však také luxuje, umývá sporák, čistí koberec, odmítá automatickou pračku a přepírá v ruce. Vytahá všechno nádobí, umaže a pak ho oddaně myje. Skutečnost. Ach! Copak bych se tak rozparádil, nebýt volebního plakátu TOP 09, který tak nechutně vyzýval ke změně? Od konzerŹvativců to sedí! Tu stranu rozhodně nebudu volit; ale to oni vědí, až teď si jasně a zřetelně uvědoŹmuji, že mně to určeno nebylo. Aspoň to cogito že běží pořád dál, i když mu to trvá.

P. S. – Před čtrnácti dny jsem byl zase s přáteli na výletě autem. Při návratu na mě v jedné východočeské vísce vybafl ze stěny domu také volební plakát, obrovský, tentokrát s Okamurovou hlavou, a v té rychlosti na něm čtu: „Bezpečné ulice. Poslušné lidi.“ Taková upřímnost mi od Okamury přišla zvláštní, tak jsem se podíval pořádně, a bylo to trochu jinak.

Ptal jsem se na to Freuda, a podle něho mám i nevědomí v úplném pořádku.

Už je to tak, moje doktorka to pořád říká: umřu úplně zdravý.

Václav Jamek

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.