Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 5 > Hynek Skořepa: Kapitalistická, socialistická, či jiná budoucnost?

Hynek Skořepa

Kapitalistická, socialistická, či jiná budoucnost?

Kniha ekonomky Ilony Švihlíkové (1977) a regionálního politika ČSSD v Pardubickém kraji Miroslava Tejkla (1959) Kapitalismus, socialismus a budoucnost kriticky analyzuje jak socialismus, tak kapitalismus. Autoři tvrdí, že kapitalismus sice byl svého času legitimním systémem, dnes však už jím není. V současné etapě vývoje kapitalismu je totiž zisk čím dál víc nahrazován rentou, se kterou jsou spojena privilegia úzké skupiny lidí (jako bychom se vraceli do feudalismu). Příjmy privilegované elity jsou neúměrně vysoké oproti možnostem ostatních obyvatel, část elit navíc doslova parazituje na společnosti jako celku. Daňové břemeno se z nejbohatších přesunulo na zbytek společnosti. A hlavně, bohatým ubývá motivace investovat. Neprivilegovaná společenská většina (včetně většiny podnikatelů) je podrobena „tržnímu biči“ víc než dřív, u „vyvolených“ naopak sílí role zhodnocování a realizace mocenských pozic (taková pozice je vlastně moderní rentou, která jako forma přebytku nahrazuje standardní zisk). Příjemci moderní renty přitom nemusejí svojí aktivitou a svými výdaji výrazněji přispívat ke společenskému zhodnocování veřejných rozpočtů… Stačí zhodnocovat mocenskou pozici a podílet se na nejrůznějších veřejných pobídkách a daňových úlevách.

Nastupující éra automatizace a robotizace nastoluje stále naléhavěji (ač se to v tuto chvíli u nás nemusí zdát) otázku postavení práce v životě jednotlivce i společnosti. Švihlíková s Tejklem zdůrazňují, že dynamický technický rozvoj proměňuje mocenské vztahy, vyspělé technologie jsou dokonce zneužívány k represivním účelům. Nový, od kapitalismu kvalitativně odlišný systém je dnes však již „mezi námi“. Mikeš tedy už přišel, jak formou alegorie shrnují autoři knihy, využívajíce přitom pohádkového kocoura Mikeše, zvěčnělého Josefem Ladou.

V knize je vysloven názor, ke kterému (ač jsem v ekonomii pouhým poučeným laikem) sám již delší dobu dospívám. Totiž že reálný socialismus a kapitalismus měly víc společného, než se na první pohled může zdát. Autoři též připomínají to, čehož si už všimla i řada běžných lidí, že bez dluhu by se systém již dávno zhroutil. Dodávají k tomu, že však účinky dluhu (na „měrnou měnovou jednotku“ použitého dluhu) neustále slábnou. Proto je třeba hledat jiná řešení.

Připomínají též, že kapitalismus i socialismus se dostaly do ekonomických problémů ve stejnou dobu, v 70. letech minulého století. O tom, že nechybělo mnoho ke kolapsu obou systémů, píšou různí autoři již delší dobu. Ilona Švihlíková to naznačila např. v populární knize Jak jsme se stali kolonií před dvěma lety. Zhroucení Východního bloku, v důsledku kterého Západu doslova spadly k nohám nové trhy s množstvím spotřebitelů lačných po západním zboží, tak vlastně současnému kapitalismu poskytlo čtvrtstoletí k dobru, oddálilo kolaps systému, který je zřejmě nevyhnutelný. Jde jen o to, jakým (jak moc dramatickým) způsobem proběhne. A hlavně nikdo neví, kdy to praskne. Komunistickému režimu v Československu také mnozí emigranti (a byli mezi nimi i ekonomové) předpovídali zhroucení během krátké doby. Ona krátká doba se protáhla na čtyřicet let.

O tom, že současný systém už opravdu neví, jak přijít k zisku, který přestává být generován tradičními způsoby, svědčí např. neustálé masírování obyvatelstva reklamou, jež lidem sugeruje touhu z „módních“ důvodů vyhazovat spotřební předměty, které by bez problémů ještě mohly dále sloužit (nejmarkantnější je to asi u chytrých mobilů). Nebo fakt, že už si dnes nemůžete legálně koupit počítačový program (od programů pro úpravu fotografií po běžný textový editor), což bylo ještě před pár lety běžné. Dnes vám je takový program pronajat na jeden rok a jste nuceni si doslova stále znovu kupovat něco, za co jste už jednou zaplatili. Problematice sdílení se proto autoři knihy věnují zcela oprávněně. Tvrdí, že sdílení je ve světě nadbytku, do nějž směřujeme, logičtější než tržní redistribuce. Neboť v současné situaci musíme spotřebovávat stále rychleji, abychom mohli vyrábět. A vojensko-průmyslový komplex zároveň ničí výrobní kapacity aspoň v některých oblastech světa, aby se zde potom dalo znovu investovat.

Z čeho žije kapitalismus?

J. D. Domar, ruský žid, který měl to štěstí, že se mu podařilo ve 30. letech vycestovat ze SSSR do USA, napsal v eseji Problém akumulace kapitálu (1948) prorocká slova: Když se úspory neinvestují, máme depresi dnes. Když se investují, budeme mít nadměrnou akumulaci kapitálu zítra a depresi pozítří. Uvědomoval si již tenkrát, že nestačí, aby se investice rovnaly úsporám. Investice v moderní ekonomice musí vždy překračovat úspory a hospodářství se musí nepřetržitě rozšiřovat. Je tedy nutné udržovat exponenciální růst o určité procento. Jenže v přírodě, alespoň té živé, se nemůže nic rozrůstat donekonečna. Množení čehokoliv je omezeno kapacitou zdrojů v prostředí. Švihlíková s Tejklem si proto takový růst, který je nezbytnou podmínkou existence kapitalismu, troufají přirovnat k rakovině, zhoubnému bujení. Soukromé kapitálové zhodnocování podle nich už deficity neumoří a představu, že by někdy byly dnešní obrovské dluhy zaplaceny, považují přímo za komickou. Vždyť je jen s obtížemi brzděn pouhý nárůst dluhů. Veřejný dluh tedy podle nich už nebude moci zajišťovat vytížení výrobních kapacit a udržení zaměstnanosti během krizí.

Konec konců již slavný rakousko-americký ekonom J. Schumpeter, rodák z moravské Třeště, tvrdil, že kapitalismus je předurčen k zániku. Nikoliv však pro své selhání, jak soudil Marx, nýbrž právě naopak pro své úspěchy. Podle Schumpetera dojde údajně k samolikvidaci kapitalismu dematerializací vlastnictví, čehož se Švihlíková s Tejklem chytají při vychvalování sdílení. Sdílení podle nich narušuje dosavadní model výroby a dělby práce založený na rivalitě a konkurenci. I když nadnárodní korporace, těžící z anonymity výrobců v rámci globálního kapitalismu, dnes ovládají až 80 % mezinárodního obchodu, moderní technologie mohou jejich vliv omezit (respektive změnit), protože mezinárodní dělba práce založená na roztříštěnosti různých úkonů mezi různými zeměmi/kontinenty přestane být výhodná a smysluplná.

Autoři považují sdílení za pozitivní externalitu. Pokud budou sdílet všichni, hladina cen se podle nich ustálí na úrovni, kdy všichni výrobci rivalitních předmětů závisejí na sdílení. Pokud přitom nebude zakázána soutěž, měl by na tom vydělat především spotřebitel (odběratel). Externality, tedy tzv. efekty přelévání, kdy aktivita jednoho subjektu (např. soukromé firmy) způsobuje náklady (případně přínosy) jinému subjektu (např. státu), považuje neoklasická ekonomie za anomálie. Podle autorů knihy však jsou zcela běžným znakem fungování společnosti (nikoliv pouze ekonomiky). Dnes výhody externalit vysávají korporace, v novém uspořádání by však měly sehrát klíčovou roli pozitivní externality (a veřejné statky). Mělo by stále méně jít o vlastnictví a stále více o přístup k určitému statku/službě. Je tedy třeba hledat jinou motivaci, než je kapitál. Nějaký alokační mechanismus (autoři jej bohužel neupřesňují) ovšem jistě bude i budoucí společenskoekonomická soustava potřebovat.

Americký ekonom John Louis von NeuŹmann to již roku 1932 formuloval tak, že podnikatelé bezplatně využívají výhod vytvořených společností, ale přebytek si přivlastňují. Pohlížel tedy na věc šířeji než marxisté pomocí teorie nadhodnoty (továrník si přivlastňuje hodnotu práce, kterou dělníkům nezaplatí, protože jim dá jen takovou mzdu, aby přežili). Britská ekonomka Violet Robinsonová, která, ač socialistka, nepřijala marxistickou pracovní teorii nadhodnoty, upozornila v polovině 20. století, že soukromé vlastnictví kapitálu je svou povahou soukromým monopolem nad něčím, co patří společnosti jako takové. Z toho vyplývá, že platí-li kapitalista například daně, nedává zcela ze svého, ale v jistém smyslu spíš toho dost vrací.

Namyšlenost ekonomie a legitimita kapitalismu

Ekonomická věda se od 70. let minulého století arogantně považuje za univerzální nástroj pro řešení jakýchkoliv společenských problémů. Ekonomické faktory skutečně po celé dějiny lidstva hýbaly osudy světa, politická rozhodnutí bývají často až jejich (třebas nechtěným) důsledkem. Je však zřejmé, že ekonomové toho o fungování světa rozhodně nevědí víc než ekologové o složitých vazbách v přírodě (ekologie je vlastně ekonomií přírody). Při aplikaci jejich závěrů bychom tedy měli být velmi obezřetní.

Ještě ve druhé třetině 20. století mnozí očekávali postupnou konvergenci (sbližování) kapitalismu a socialismu. Reálně však vyspělé západní země spíš přicházely o sociální stát, což bylo urychleno pádem sovětského bloku a hrozbou levné pracovní síly z východu. Podle I. Švihlíkové a M. Tejkla systémová krize opakovaně vzniká v samotném „srdci systému“, v USA. Vyspělé země trpí bublinami a závažnější problémy jsou přenášeny na rozvíjející se ekonomiky ve formě finančních krizí. Jestliže mzdy v USA dlouhodobě stagŹnují (a nejen tam), kupní síla obyvatelstva musí být zajištěna zadlužováním. Vždyť podíl spotřeby domácností na HDP činí ve vyspělých zemích až 70 % (v ČR se pohybuje kolem 50 %). Nárůst financializace ekonomiky (růst významu finančního sektoru), která sama o sobě žádné nové hodnoty nevytváří, nýbrž naopak „vytahuje“ hodnoty z reálné ekonomiky, od 70. let stále pokračuje.

Soukromé banky mají privilegium tvořit peníze úvěrovou emisí (poskytováním úvěrů), aniž by podléhaly dostatečnému společenskému dozoru. Mimochodem povinné minimální rezervy bank (v hotovosti) tvoří ve vyspělých zemích asi 2 % z vkladů. V České republice navíc banky slouží k vyvádění peněz zahraničním matkám (psal jsem o tom v minulých Listech). Heslo dne zní: Privatizace zisků, socializace ztrát.

Švihlíková s Tejklem označují současný neoliberální kapitalismus za nelegitimní. Dodávají, že i nelegitimní systém samozřejmě může fungovat, hostitel parazita ale musí být funkční a musí se on sám alespoň reprodukovat. Jenže bývalý symbiont (kapitalistická třída) se stal parazitem a musí být reprodukován v souhře s někým jiným, např. s veřejnými rozpočty. Současnost je socialismem pro bohaté, kde se prosazuje stále více renta a spolu s ní i struktury, které mají sloužit k dlouhodobému zajištění privilegií příjmové elity.

Podle obou autorů je naším úkolem zbavit moci ty, kteří vytvářejí v současném systému patologie a které u moci drží jen jejich privilegia. Cílem musí být podřídit kapitál komunitě. Dokáže však komunita fungovat ve velkém? Když vidím malicherné spory třeba ve spolcích jeskyňářů či divadelních ochotníků, mám o tom silné pochybnosti. Navíc podle autorů nevyhnutelná velká transformace v žádném případě nemůže být návratem ke státnímu socialismu. Současné problémy nelze odstranit tím, že by veřejná moc prostě převzala to, co je soukromé. Nějaká nová varianta znárodnění tedy nepadá v úvahu.

Nárůst důležitosti renty ukazuje vyčerpanost modelu kapitalismu, v němž je zisk jedním z jeho hlavních charakteristik… (Kapitál) nezmizí, ale přestane být dominujícím prvkem systému. Čeká nás podobná situace, jako když se kapitalistické prvky prosazovaly v rámci feudálního systému, založeného na rentě… A změna musí být celosvětová. Přesouvání kapacit za vyšší mírou zhodnocování má totiž smysl pouze za situace, kdy je kapacit nedostatek. Za současného nadbytku výrobních kapacit je tedy jednodušší rezignovat na dosažení dílčího zisku jako hlavního přebytku a systém založit na celospolečenském zhodnocování. Již teď je zřejmé, že rozvoj 3D tisku podváže úspory z rozsahu, díky kterým existují nadnárodní firmy (jejich zisk je generován masovostí produkce daného výrobku). Role sdílené ekonomiky tedy nejspíš skutečně poroste. Jaké to však bude mít důsledky, zůstává otázkou.

Líbí se mi autory prezentovaný názor, že v brzké době přestane být smysluplné převážení polotovarů i hotových výrobků z jednoho konce světa na druhý. Přebujelá doprava spolu s nadměrnou exploatací fosilních paliv mají lví podíl na současném kritickém stavu planetárního ekosystému. Oba však zůstávají především ekonomy a drží se teze nutnosti hospodářského růstu. Osobně jsem naopak přesvědčen, že jediným východiskem je opuštění teze o růstu jako předpokladu budoucnosti lidstva.

Co bude dál?

Těžko říct. Leckde vítězí nacionalismus (včetně toho českého), který ovšem systémovou alternativu nepředstavuje. K revoluci podle mého názoru, byť pravděpodobně další revoluce přijdou, situace ještě nenazrála. Dopředu se dere individualismus, který skutečnou revoluci vylučuje. „Třetí cesta“ ve formě prolínání sociálně-demokratických hodnot s neoliberalismem dovedla podle autorů knihy evropské sociální demokracie k dnešnímu úpadku (prapříčinou problémů však bylo již od 70. let postupné zanikání dělnických profesí a přesun zaměstnanosti ve vyspělých zemích do služeb). Levice a pravice se v současnosti moc neliší, žádná z nich nemá svobodu volby směrem ke svým cílům. Přerozdělování je dnes totiž nedílnou součástí reprodukčních procesů a ani návrat zpátky k původnímu kapitalismu není jen tak možný. A hlavně, mladá generace už dnes nevěří, že se bude mít lépe než ta předchozí, což patřilo k legitimizační výbavě kapitalismu (propojeného s jakkoli nedokonalou demokracií).

Bohužel ani jugoslávský model samoŹsprávného socialismu se neosvědčil. I když ještě v 60. letech, kdy státní „megaholding“ (např. v Československu) trpěl značnými problémy, vykazovala Jugoslávie spolu s „polosocialistickým“ Izraelem a s nově industrializovanou Jižní Koreou jeden z nejrychlejších ekonomických růstů na světě. Jenže v 70. letech začal „jugoslávský zázrak“ slábnout. Pracovní kolektivy, řídící podniky, si odhlasovávaly vysoké mzdy na úkor investic. Ani peníze přilévané do ekonomiky prostřednictvím mezd gastarbeiterů, pracujících v tehdejším Západním Německu (lidé zaměstnaní v zahraničí museli část mzdy ve valutách odvádět státu), nestačily k vyrovnávání vznikajících deficitů. K tomu se přidaly rostoucí národnostní problémy, a když Západ po pádu sovětského bloku zastavil Jugoslávii ekonomickou pomoc, stačilo ke katastrofě několik měsíců.

Reálný socialismus řešil docela úspěšně (i když za velkého strádání obyvatelstva) hlavně urychlenou industrializaci méně vyspělých zemí (měl v sobě skryty dokonce předkapitalistické rysy), s rozvojem ekonomiky však jeho výhody slábly. Samo státní vlastnictví výrobních prostředků nebylo skutečným ekonomickým společenským vlastnictvím a reálný socialismus byl podřízen obdobným mechanismům „metabolismu kapitálu“ jako kapitalismus. Je tedy třeba hledat něco úplně jiného.

Autoři knihy uvádějí, že mechanismus dominujícího kapitálu je a bude překonáván a nahrazován komplexnějším mechanismem, který kapitál zahrnuje, ale nelze ho na kapitál redukovat. S tím lze nejspíš souhlasit. Ovšem tvrzení, že budoucí společenský řád, ke kterému údajně směřujeme, bude založený na rozhodování svobodně sdružených výrobců a dalších členů společnosti (jak usuzoval Marx), mi přijde poněkud utopické. Tím víc po naší zkušenosti s reálným socialismem i dravým kapitalismem 90. let. Ne nadarmo ekonom Pavel Kohout zdůrazňuje, že za spoustu našich problémů (nakonec nejen ekonomických) může lidská chamtivost. A ta je, obávám se, věčná. Ač se s Kohoutem v náhledu na ekonomiku v mnoha věcech rozcházím, myslím, že tady uhodil hřebík na hlavičku.

Švihlíková s Tejklem si uvědomují, že v budoucím přirozeném socialismu nemůže být většina výrobních prostředků státních, ale ani ne družstevních. Ovšem jakých potom? Snad ne soukromých? Nebo že by sdílených? Fungování takového systému si ovšem dost dobře nedovedu představit a autoři knihy mne nepřesvědčili, že to dovedou oni. I když o tom, že technologie jsou jedním z hlavních hybatelů socioekonomických změn (v Engelsově slovníku výrobní síly či materiálně technická základna), není třeba pochybovat.

Ač se autoři hlásí k marxismu, jsou si vědomi nedostatků Marxova díla. Vedle „voluntární iluze“ podmíněné evolučním optimismem osvícenství považují za zřejmě největší Marxův omyl prognózu týkající se rostoucí role proletariátu. Jeho význam v současné postindustriální společnosti spíše klesá (vlivem pracovně úsporných technologií). Kapitalismus továrních hal slábne a s ním slábne i „technologický základ“ skupinové (třídní) solidarity. Pro evropské sociálně demokratické strany jde o proces osudný. Konec konců nikdy v minulosti nebyla vykořisťovatelská třída nahrazena tou vykořisťovanou. Dominující skupinou rodícího se uspořádání se vždy stávala nově vzniklá transcendentní třída, směřující „přes okraj“ starého řádu. Třeba typický námezdní poměr je dnes nahrazován OSVČ či různými formami švarcsystému. Zato elita a oligarchie (pozn.: v pojetí sociologa Kellera či filozofa Bělohradského) je sociální skupinou s vysokou úrovní třídního zájmu, vůle a odhodlání čerpat veškeré synergické efekty společného a společenského zhodnocování… Největším traumatem současné levice je pak to, že umírnění levičáci se vzdávají svých ideálů a radikálové prohrávají. Podle Švihlíkové s Tejklem je třeba toto trauma překonat.

Ať již přijímáme (neo)marxistický pohled autorů knihy či nikoliv, řada jejich názorů je minimálně hodných zamyšlení. Netají se sympatiemi k Edwardu Snowdenovi, který podle nich bojuje za reálnou (nikoliv jen formální) svobodu. Sami prý nejsou stoupenci násilného řešení společenských problémů, i když je podle nich nutná skutečná revoluce, která dokáže rozetnout nazrálá systémová dilemata. Způsoby řešení ovšem bohužel naznačují jen velmi obecně a nedokonale. To nejdůležitější, čeho jsem se při čtení recenzované knihy snažil dopátrat, tedy jak dál, jsem v ní bohužel nenašel. Hledání východisek je však nezbytné a kniha Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla k tomu nabízí přinejmenším dobrý odrazový můstek. Zbytek je na nás. Uvědomme si už jednou, že nás nikdo nespasí – ani zahraniční velmoci, ani „Brusel“, ani oligarchové. Je to jen na nás, napsala I. Švihlíková v závěru své předchozí knihy Jak jsme se stali kolonií. Nikdo to prostě za nás neudělá.

Ilona Švihlíková, Miroslav Tejkl: Kapitalismus,

socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel. Rybka Publishers, Praha 2017, 349 s.

Hynek Skořepa (1975) je geograf. V současnosti pracuje v Muzeu regionu Boskovicka v Boskovicích.

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.