Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 5 > Jan Novotný: Na zelené výspě

Jan Novotný

Na zelené výspě

„Zelené byls výspy host-li...,“ začíná Petr Bezruč sloku oslavující „svaté matky fenianů“, irských bojovníků za svobodu. Jak toto označení přiléhá k Irsku, uvědomím si ještě před přistáním (z Brna do Dublinu je přímá linka). Po vyprahlém zažloutlém kontinentu nás vítá svěží zeleň. Není divu, když zde asi není dne, v němž by nepršelo. Ale ani dne, kdy by na chvíli nezasvitlo slunce.

Bezruč nebyl jediný český básník, který obdivoval Iry. Již dříve si všiml podobnosti našich a irských dějin Havlíček. Čím byli pro nás Němci, tím byli pro Iry Angličané. Za Metternichova absolutismu mohl být pro nás vzorem vůdce irského obrození Daniel O’Connell. Havlíček doufal, že Češi pochopí, proč o něm v cenzurovaných novinách píše. Mohutný pomník irského velikána dnes stojí na nejčestnějším místě Dublinu, poblíž mostu přes magickou řeku Liffey. Na jeho hlavě obvykle sedí racek.

Ta řeka přitéká z pohoří Wicklow. Snad někde nad ní stojí stará vrba, z níž si uřízl kolíček do basy český muzikant, a basa pak prozradila vadu krále Lávry? V irské báji ovšem nebyla viníkem basa, nýbrž harfa, symbol země. Havlíček znal báji z podání česko-německo-židovského spisovatele Hartmanna, který Irsko navštívil a snad ji tam slyšel v hospodě. Jde ale skutečně o irskou báji? To nevypátral ani profesor Skalička v zajímavém článku Transformace krále Lávry. Jak věděl i Havlíček, je základ báje starobylý. Vyprávěla se už o králi Frygie Midasovi, který byl potrestán oslíma ušima za to, že soutěž hudebníků nerozhodl ve prospěch boha Apollóna. Holič vyšeptal tajemství do důlku v hlíně a šelestem je prozradilo rákosí. Báje se snad zrodila z faktu, že východní králové nosívali čapky z oslí kůže včetně uší a byli s nimi zpodobňováni na mincích a pečetích.

Ale zpátky do Irska. Irské obrození se liší od našeho v podstatné věci: jeho hlavním výsledkem nebylo uchování rodné řeči, ale rodného katolického náboženství. Irštinu, jeden z keltských jazyků (Dublin = Baile Atha Cliath), používá jen několik procent obyvatelstva. Přesto je v Dublinu všudypřítomná – setkáme se s ní v nápisech, vyhláškách, informacích, hlášeních.

Severní Irsko se ke katolictví nevrátilo, což způsobilo jeho odlišný osud a dlouhodobé absurdní prolévání krve. Hlavní zásluhu o jeho doufejme trvalém ukončení mají organizátorky protestních pochodů Betty Williamsová a Mairead Corriganová, které za to dostaly Nobelovu cenu míru.

Nejzajímavější zážitky týdne stráveného v Irsku jsou spojeny s historií. Především je to Newgrange, komplex staveb starší než egyptské pyramidy a odkrytý archeology v půli minulého století. Rytiny na kamenných deskách neolitických staveb svědčí o tom, že už tenkrát se obyvatelé Irska zajímali o přesný kalendář, a tedy o astronomii. Na dno jedné z podzemních komor na krátkou dobu dopadá v čase zimního slunovratu sluneční paprsek. Kdo to chce spatřit na vlastní oči, musí mít štěstí v losování, které každoročně vybírá sto osob z desetitisíců zájemců.

Dublinské muzeum irské emigrace zpodobňuje tragédii i triumf Irů. Velký hladomor 1845–49, způsobený katastrofální neúrodou brambor a také neochotou britské správy problém řešit, zahubil na milion lidí a další dva vyhnal do světa. Počet obyvatel poklesl asi na polovinu. Až dnes se asi pěti miliony opět blíží dávnému stavu, zčásti díky na Evropu neobvykle vysoké porodnosti, zčásti díky imigraci potomků rozptýlených po světě (těch je mnohonásobně více než rodilých Irů), ale i příslušníků jiných národů. Muzeum připomíná slávu, kterou si irští vystěhovalci ve světě získali. Nezavírá oči ani před slávou negativní – jedno oddělení je věnováno proslulým irským lotrům. V Dublinu je též muzeum voskových figur, v němž najdeme nejen postavy velkých rodáků, ale i podrobnou informaci o irských vědcích a umělcích. Nejvíce si Irové cení spisovatelů. K některým z nich máme (já i Češi) hlubší vztah. O tom někdy příště.

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.