Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 5 > Hynek Skořepa: Úsměv mezi slzami

Hynek Skořepa

Úsměv mezi slzami

Osmdesáti let se v letošním roce dožívá významný slovenský, a troufnu si napsat i československý umělec, filmový režisér Dušan Hanák. Narodil se 27. dubna 1938 v Bratislavě, v letech 1960 až 1965 studoval pražskou FAMU (v té době ji navštěvovali další dva významní reprezentanti filmové „nové vlny“ na Slovensku Juraj Jakubisko a Elo Havetta), aby roku 1965 nastoupil do Studia krátkých filmů v Bratislavě. Od roku 1968 působil v bratislavském Studiu hraných filmů. V roce 1992 se stal Dušan Hanák pedagogem Filmové a televizní fakulty VŠMU v Bratislavě (1998 profesor), 2004 obdržel vysoké slovenské státní vyznamenání (Pribinův kříž I. tř.), 2006 Cenu za celoživotní dílo na MFF v Bergamu a o dva roky později v Karlových Varech Cenu za mimořádný přínos světové kinematografii.

Hanákova tvorba byla v červenci připomenuta během 26. ročníku festivalu pro židovskou čtvrť Boskovice 2018, který pořádá pražské sdružení pro podporu kulturních aktivit Unijazz ve spolupráci s městem Boskovice a rodinou Mensdorff-Pouilly, jež vlastní boskovický hrad a zámek. Filmová část festivalu zahrnovala profil Dušana Hanáka, fundované úvody k filmům měl filmový historik, scénárista a publicista Pavel Taussig. Dramaturg filmové sekce festivalu Petr Michálek vyzpovídal Pavla Taussiga (Festivalové noviny, pátek 6. 7. 2018) ohledně jeho někdejší spolupráce s D. Hanákem. Taussig mu na položenou otázku odpověděl: Dělal jsem v první půli devadesátých let hlavního rešeršistu (předvýběr a spolupráce na výběru) reportážních dokumentárních ukázek k jeho filmu z dob totality, který se jmenoval Papierové hlavy. (Je třeba doplnit, že tato politická satira z r. 1995 v rámci boskovického festivalu uvedena nebyla).

Pavel Taussig dodal, že Dušan Hanák za totality neuhnul jako umělec, o to je bolestnější a svým způsobem nepochopitelné, že selhal jako člověk. Byl spolupracovníkem StB. Tohle odhalení bylo pro polistopadovou slovenskou filmovou politiku šokující. Pro mě paradoxní, že tato spolupráce mu nepřinesla žádné výhody jako umělci… Uměleckou hodnotu jeho děl to ovšem nikterak nesnižuje.

Hledání smyslu lidského bytí

Sérii filmů Dušana Hanáka, promítaných v Boskovicích, uvozoval jeho celovečerní hraný debut 322 (1969), který patří mezi klíčové tituly československé nové vlny. Protagonistou dokumentárně laděného příběhu s experimentálními prvky je kuchař Lauko (Václav Lohniský), konfrontovaný s hrozbou smrti, když je mu diagnostikována rakovina hrdla (322 je číslo příslušné lékařské diagnózy). V Hanákově metaforickém jazyce ovšem „nemožností mluvit“ trpí celá společnost… (festivalový Program). Film má podtitul Zo života človeka, ktorý stratil vieru a neodvažuje sa neveriť. Na jeho scénáři se kromě Dušana Hanáka podílel spisovatel Ján Johanides (1934–2008). Již v tomto prvním Hanákově významnějším filmu se plně projevila jeho obliba v obsazování českých herců (mimo jiné též Josefa Abrháma), Martu si zahrála Polka Lucyna Winnicka. Na okraj se hodí uvést, že během festivalu byl v Boskovicích jako „dětské představení“ promítán též známý film Věry Plívové-Šimkové z roku 1980 Krakonoš a lyžníci, během jehož natáčení Lohniský, který zde hrál jednoho z financů, náhle zemřel.

Film 322 je jedním ze slovenských snímků, zapsaných na seznamu kinematografického dědictví UNESCO.

Z dokumentárních filmů Dušana Hanáka byly na boskovickém festivalu ke zhlédnutí krátkometrážní Prišiel k nám Old Shatterhand (1966) a Omša (1967). Jestliže v prvním případě jde o společensko-kritický dokument, který využívá záběrů podbarvených budovatelskými písněmi, Omša zachycuje adventní mši svatou v kostele ve Spišské Sobotě (dnes součást Popradu, v rámci spišského památkového souboru chráněna UNESCO). Dále šlo o specifický film dokumentárního charakteru Obrazy starého sveta, realizovaný ve filmovém studiu Bratislava-Koliba roku 1972. V nepřehledné situaci počínající normalizace se podařilo tento film natočit v nejvýznamnějším slovenském studiu přesto, že již Hanákova prvotina 322 vyvolala nelibost nastupujícího Husákova režimu.

Dlouhometrážní dokument Obrazy starého sveta si od svého natočení poležel v trezoru celých sedmnáct let, v Československu byl promítán až po sametové revoluci. Přitom když se dostal do světa (do zahraničí byl uvolněn již za perestrojky), byl oceněn na mnoha festivalech (v Mnichově, Montrealu aj.) a dokonce nominován na Oscara. Národní filmový archiv jej výstižně charakterizuje jako sugestivní výpověď o lidech z různých koutů Slovenska, kteří dokážou i ve stavu civilizačního chaosu a nejistoty žít vnitřně svobodní.

Podnětem k Obrazům se stalo pět fotografických cyklů venkovských lidí z Liptova od významného slovenského fotografa Martina Martinčeka (1913–2004). Hanák k nim přidal další postavy z odlehlých koutů Slovenska od Kysuc na západě až po východoslovenský Šariš. Pomocí rozhovorů s civilizačně nepoznamenanými starými lidmi se pokusil odpovědět na základní otázky lidské existence. Přitom zachytil pravdivý obraz podzimu života člověka. Ti lidé neměli jednoduchý život, stíhala je různá neštěstí, přesto nezatrpkli a jsou důkazem síly lidské vůle. Přestože žili v podmínkách hraničících s bídou, vyzařovala z nich vnitřní harmonie, moudrost a pocit svobody.

Tvůrci filmu nechávají své hrdiny odpovídat na otázku po smyslu života. Mnozí z nich se přímé odpovědi vyhýbají, je to těžká otázka. V proudu vyprávění se však dozvídáme, že nejdůležitější hodnoty pro ně představují zdraví, láska, děti, práce… Za normalizace byl film podroben kritice, že zobrazuje lidi na okraji společnosti a degraduje socialistickou skutečnost. Jozef Veľký se v časopise Film a doba roku 1981 vyjádřil, že Hanák ve svých snímcích (mimo jiné i ve filmu Ja milujem, ty miluješ) vytváří bizarný, výnimočný a samoúčelný obraz pochmúrneho života, videného jednostranne len v optike akejsi osudovej nevyhnutnosti, z ktorej niet pozitívneho východiska. Stařečkové a stařenky z Obrazů jsou s přicházejícím koncem života smíření. Přestože mnozí přiznávají občasný smutek a beznaděj, neupadají do deprese. V předtuše blížící se smrti nepřímo ukazují na nekončící trvání života v lidských generacích.

Úvodní citát z filmu naznačuje, v čem autoři viděli smysl své práce: Toto sú príbehy ľudí, ktorí ostali sami sebou. Zabudnutí a prostí, vrastení do zeme, z ktorej vyšli. Nemožno ich presadiť, pretože by zahynuli. Film Obrazy starého sveta pak není jen uměleckým dílem, ale také jedinečným etnografickým dokumentem o někdejším životě slovenské vesnice. O životě, který se již téměř zcela vytratil. Nejen proto, že se venkov proměnil, některá místa totiž úplně zmizela z povrchu zemského (např. kysucká Riečnica na dně vodního díla Nová Bystrica).

Růžové sny

Ne všechny Hanákovy filmy natočené za normalizace putovaly do trezoru. Snímky Ružové snyTichá radosť vedení studia akceptovalo a vydávalo je za svůj úspěch. Ružové sny (1976) jsou nejen hereckým koncertem Juraje Nvoty („poštár Jakub“) a Ivy Bittové („Cigánka Jolanka“), ale hlavně oslavou prostého života, v němž nerozhodují čas ani peníze, nýbrž schopnost vychutnávat krásy světa. Lidé vyznávající takovou životní filozofii to neměli nikdy jednoduché, ani v reálném socialismu, natož v současném globálním kapitalismu. Jakubem často opakovaná věta práve prešlo päť (desať) sekúnd vášho života… uváděla přítomné vyznavače konzumního přístupu k životu doslova v zoufalství. Ve filmu opět hrálo několik českých herců (Josef Hlinomaz, Marie Motlová, Libuše Havelková, Václav Babka), ze známých herců slovenských Ľudovít Kroner či Ivan Palúch. Tragikomický příběh o střetu lásky s realitou uzavírá pasáž s rozostřenými záběry v pastelových barvách, evokující prolínání skutečnosti a snu. V celém filmu se vedle sebe objevují smích i slzy, hrdinové se s leckdy neradostnou realitou vyrovnávají se svérázným humorem.

Na scénáři spolupracoval s D. Hanákem spisovatel Dušan Dušek. Při natáčení koopeŹrovala též odbornice na romskou problematiku Milena Hübschmannová a sám Dušan Hanák před začátkem natáčení strávil několik dnů a nocí v romské osadě. Díky tomu se autorům podařilo vystihnout autentickou atmosféru života romské komunity. Film nám připomíná, že ať se nám to líbí nebo ne, Romové (či Cikáni, jak se tehdy říkalo) tu žijí s námi. A přes veškeré problémy vzájemného soužití nás mají čím obohatit. Nepotřebují uplácení sociálními dávkami, ale tolerantní přístup a přiměřeně důstojné zapojení do života společnosti. Což na druhou stranu není možné bez jejich snahy o porozumění postojům ostatních lidí.

Ružové sny, stejně jako Obrazy starého sveta, zachycují mizející atmosféru slovenského venkova, která se nejspíš ještě během mého života vytratí beze stopy. Tuto nepříjemnou skutečnost jsem si uvědomil, když jsem letos v květnu po mnoha letech znovu navštívil vesničku Žibritov na jižních svazích Štiavnických vrchů, kousek za Krupinou. Před asi patnácti lety jsme tam s kamarádem přijeli za jedné deštivé jarní soboty autobusem, který objížděl okolní samoty. Na zastávce nám hned potřásl rukou místní truľo, vesnický blázínek, se slovy vitajte v Žibritove. Dnes už o víkendu do Žibritova žádný autobus nejezdí, ani hlupáčka ve vesnici nebylo. Podle vzhledu domů v ní převládají chalupáři a v centru se skví honosné informační tabule za evropské peníze. Andezitové skalní varhany zvané Štangarígeľ či Krupinské bralce, ukryté v dubových lesích za vesnicí, kam jsme v obou případech vyráželi, se naštěstí nezměnily. Nepotkali jsme tam ani živáčka.

Škoda, že se do programu v Boskovicích nevešel film Ja milujem, ty miluješ (1980). Ten po natočení také putoval rovnou do trezoru, z něhož jej vysvobodila až vrcholící přestavba. V našich kinech se objevil teprve r. 1988, aby hned o rok později získal prestižního Stříbrného medvěda za nejlepší režii na MFF v Berlíně. Hlavní postavu filmu prosťáčka Pišty ztvárnil polský herec Roman Klosowski. Mistrně mu sekundovala Iva Janžurová, mluvící jakousi „českoslovenštinou“. Snímek je mimo jiné dokumentem doby reálného socialismu i prolínání slovenského a českého živlu za federace. Dnes by něco podobného již natočit nešlo, protože staniční a jiní pomocní zaměstnanci na železnici se po smršti úspor a zavádění technických „vymožeností“ stávají doslova ohroženým druhem.

Na filme… ma fascinuje jeho priam živelná pozitivita. Niet tu postavy, ktorá by nejakým spôsobom netrpela, krorá by nepociťovala nedostatok či márne sa usilovala o lásku. Ako by všetky postavy boli na nesprávnom mieste v nesprávny čas. Napriek tomu je len málo filmov v slovenskej kinematografii, ktoré v sebe obsahujú takú hlbokú vieru v zmyseľ vsetkých činov, vieru v budúcnosť…, napsal V. Macek (Film.sk, 7/2000).

Přes zákaz snímku Ja milujem, ty miluješ měl Dušan Hanák možnost natočit ještě psychologické drama s Magdou Vášáryovou Tichá radosť (1985). Jde o realistický, jak je však pro Hanáka typické, poeticky laděný příběh ženy, překonávající krizi středního věku. Jeden z komentářů v internetové Česko-slovenské filmové databázi uvádí: Noviny a časopisy do nás už deset let chrlí stejné články o nové době, o změně rolí mezi mužem a ženou... Dnešní literatura a film objevují už dávno objevené. Ale už čtyři roky před pádem režimu Hanák řešil to stejné a myslím, že se s tím popral daleko lépe než současná díla... Pro nás muže ne příliš lichotivý film, ale to neznamená, že není pravdivý.

Ve víru kulturního dění po sametové revoluci unikl pozornosti další psychologický snímek Súkromné životy (1990, v koprodukci se Záp. Německem), ač obdržel téhož roku cenu poroty na MFF ve Štrasburku.

Druhý Hanákův dlouhometrážní dokumentární film Papierové hlavy (1995, v koprodukci se Švýcarskem, Francií a Německem) se stal jedním z nejpozoruhodnějších filmových děl 90. let. Podává svědectví o vztahu občana a totalitní moci, jedince a společnosti na pozadí autentických archivních materiálů z Československa let 1945 až 1989. Ty jsou střídány výpověďmi lidí, kteří prožili hrůzy a nespravedlnost na vlastní kůži. Vše je zarámováno do roviny pouličního divadla, pomocí kterého je snímek zakončen náznakem pohledu na přelomovou dobu 90. let.

Jak trefně doplňuje další z komentářů na www.csfd.cz, Papierové hlavy jsou reflexiou o slobode v neslobode. Fakt, že to, zda žijeme vnitřně svobodni, záleží nejen na panujícím režimu, ale především na nás, se objevuje v podtextu řady Hanákových filmů. Každý režim a každé lidské společenství nás totiž nějakým způsobem omezují, ať již se tváří demokraticky či nikoliv.

Bída současné české a slovenské kinematografie

Při sledování filmů Dušana Hanáka mi vytanula na mysli slova filozofa Karla Kosíka k Dominiku Tatarkovi, která zveřejnily exiŹlové Listy č. 4/1983 a znovu pak byla otištěna u příležitosti nedožitých stých spisovatelových narozenin (Listy 3/2013): Někde v hlubinách člověka a lidstva, dochovaných ve střední Evropě ještě na Moravě a na Slovensku, je skryta životodárná představa o boji a vykoupení, o uctívání a slavení, o dočasnosti člověka a věčnosti jeho dobrého díla, o vypravěči, který ve svých příbězích překonává osamělost lidí a stává se jedním ze strůjců pospolitosti smrtelníků a bohů…

Sám režisér se o svém díle a tvůrčím přístupu vyjádřil v komentáři k českému vydání tří svých filmových scénářů takto: Své filmy jsem vždycky vnímal jako součást slovenské a československé kultury. Chtěl jsem zůstat věrný ideálům svého mládí v šedesátých letech. (322. Obrazy starého sveta. Ružové sny. Praha 2005)

Na závěr si zbývá položit otázku. Jak je možné, že ve svobodných časech po roce 1989 nedokázali čeští ani slovenští filmoví tvůrci posílat na svět díla, která by nejen diváckou přitažlivostí, ale také uměleckými kvalitami snesla srovnání se snímky československé nové vlny? Až na pár výjimek typu Cesty pustým lesem Ivana Vojnára (ČR 1997), Ley Ivana Fíly (ČR, SRN 1996) či Fany Karla Kachyni (ČR 1995) je totiž česká postsametová filmová tvorba výkvětem bídy a ubohosti. Ta slovenská na tom většinou není líp. Oproti normalizačním snímkům, které se vyznačovaly aspoň řemeslně kvalitním provedením, když už nemohly upoutat myšlenkami, navíc došlo i k trestuhodnému úpadku filmařiny jako takové.

Lektorský úvod k Růžovým snům zakončil Pavel Taussig otázkou k divákům: Přihlaste se prosím, kdo z vás tento film už někdy viděl? V téměř zcela zaplněném sále boskovického kina Panorama se zvedlo jen několik rukou. Já vám závidím! Já vám tak závidím, reagoval na to P. Taussig. Budete se moci nechat uchvátit tímto úžasným filmem.

A já bych si moc přál, abychom mohli i v současnosti chodit do kina na nové filmy, které nás uchvátí a nebudou jen lacinou groteskou či schematickou nápodobou amerických seriálů. To, že takové filmy vznikají i v posledních letech, dokládají díla kinematografie polské (Ida, 2013, Polsko, Dánsko, Fr., V. Brit., režie Paveł Pawlikowski), rumunské (Zkouška dospělosti, 2014, Rum., Fr., Belgie) či ruské (Zvjagincevův Leviatan, 2014). Ano, i v polodiktátorském současném Rusku funguje (byť pochopitelně s velkými obtížemi) kvalitní kinematografie, troufající si pranýřovat metody mocných (v náznacích dokonce samotného prezidenta Putina). Máme-li se však podobných kvalit dočkat i u nás, musejí se objevit odvážní filmoví tvůrci, kteří se přestanou plácat ve vzdálených časech normalizace, kterou navíc sami většinou nezažili, a začnou se konečně věnovat palčivým problémům současnosti. A že jich nemáme málo. Navíc k tomu bude ještě potřeba státu s takovou kulturní politikou, který podpoří i filmovou tvorbu určenou náročnému divákovi. Ta si na sebe nikdy nemůže sama vydělat.

Splnění obou výše uvedených faktorů je nezbytností. Jestli dojde k jejich tolik potřebnému průniku, je otázkou. Mám totiž stále silnější pocit, že žijeme v jakési nové normalizaci, tentokrát ovšem v kapitalismu. V tomto ohledu jsou filmy Dušana Hanáka nesmírně aktuální. Nedávné uvedení jeho filmového profilu v Boskovicích bylo navíc nejen poklonou dílu poctivého filmového tvůrce, ale zároveň připomenutím Československa jako země, o které biolog a spisovatel Miloslav Nevrlý v době jejího zániku napsal, že to byla zvláštní, až exotická země, kde žili přátelsky vedle sebe lidé různé mentality, víry, hudby i vzájemně nesrozumitelných jazyků a nesouměřitelných dějinných osudů…

Hynek Skořepa

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.