Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 5 > Libor Martinek: Verše tesané do kamene

Libor Martinek

Verše tesané do kamene

Báseň Czesława Miłosze Ty, jenž jsi ublížil (Który skrzywdziłeš) je nadčasovým a univerzálním textem, neboť snad v každém čase a prostoru máme co činit se samozvanými tyrany a despoty, kteří jsou obklopeni suitou pochlebujících, zároveň však ustrašených následovníků. Citát z ní stojí i na pomníku pracovníků loděnic zabitých při protestech v roce 1970 v Gdaňsku. L. Martinek píše o Miłoszově básni inspirován rubrikou Listů Básníci a vykladači.

Dějiny se bohužel rády opakují, proto báseň, kterou polský nositel Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1980 napsal v roce 1950 a jež vzdáleně připomene podobně laděnou, jen o čtyři roky mladší poemu A co básník? Františka Halase, nemůžeme interpretovat pouze v biografickém a historickém kontextu. Tragické následky fungování totalitního systému byly tou dobou již tak viditelné, že Miłoszova báseň nabývá podoby varování a její univerzálnost i nadčasovost je více než zřejmá.

Czsław Miłosz (1911–2004) byl často považován za pokračovatele romantické elegické tradice, navazující na antické vzory, a to jak cenzurou, tak svými politickými spoluvyznavači; v tomto kontextu je připomínán antický řecký básník Tyrtaios ze Sparty (oslavující hrdinskou smrt mladých válečníků v boji, ale na rozdíl od Homéra již prosazující ideál sevřené občanské společnosti, řecké polis). Několik Miłoszových básní se ocitlo na pomnících hnutí Solidarita a sám tvůrce zveřejnil v roce 1982 několik básní, které se vztahovaly k tehdejší politické situaci v Polsku, například Lechu Wałęsovi (Do Lecha Wałęsy).

Nicméně Miłoszovu tvorbu jako celek nemůžeme v polské kultuře spojovat výhradně s historicko-politickými událostmi. Z polských spisovatelů byl málokdo tak odolný vůči nejrůznějším vlivům jako právě autor sbírky Kde vychází slunce a kdy zapadá (Gdzie wschodzi słońce i kędy zapada, 1974). Během svého života usiloval o osvobození se z drtícího soukolí dějin ve prospěch neopakovatelnosti lidského osudu, o obranu důstojnosti individuálního „já“ lidské bytosti (srov. Irena Nowacka, Poezje Czesława Miłosza, Lublin 2006).

Lyrický subjekt se v první strofě básně Ty, jenž jsi ublížil bezprostředně obrací na osobu, která v rukou drží moc. Adresát veršů zneužil své moci do té míry, že se stal despotou a tyranem. Ublížil „prostému“ člověku, tedy obyčejnému, snad naivnímu, který se nedokáže bránit moci vlastními silami. A přesto, nebo právě proto když diktátor viděl, že se slabšímu děje křivda, smál se ze všech nejhlasitěji. Jeho přístup můžeme tedy charakterizovat jako plně vědomý a cynický. Vládci sekundovala nájemná horda tatrmanů, která plnila, jak už to často u despotů a tyranů bývá, zodpovědnou úlohu nejspolehlivějších rádců. Tak došlo v jeho okolí ke zmatení pojmů dobra a zla, takže základní hodnoty ztratily svůj prvotní význam, vše se stalo relativní, setřely se dosud výrazné hranice mezi důležitými pojmy.

Další strofa je varováním vládci před poddanými i spolupracovníky, kteří jenom předstírají, že jsou loajální, a jejich úcta je pouhou maskou. Touží přežít ještě jeden den, proto svému chlebodárci připisují moudrost a různé cnosti. Přesto by se tyran neměl cítit v bezpečí, neboť „Básník to ví a zná. / Můžeš ho zabít – narodí se jiný, / sepsány budou slova tvá i činy“. Veškeré zlo, jehož se v minulosti vládce dopustil, zůstává v paměti jeho největšího nepřítele – „básníka“, který je strážcem morálních zásad, slušnosti a poctivosti, jenž bez ohledu na důsledky bude chránit pronásledované a slabé. Pravda je nesmrtelná a přenáší se z generace na generaci, proto zabití básníka nepřináší úlevu: „sepsány budou slova tvá i činy“.

Ve finále básně se ukazuje, že nejlepším řešením situace, v jaké se tyran dříve či později ocitne, bude dobrovolný odchod ze světa. Pokud by se odvážil k až tak dramatickému závěru své vlády, prokázal by svou upřímnou lítost za vykonané skutky a spáchané (zlo)činy.

Miłoszova báseň zajisté není adresována nějakému konkrétnímu despotovi. Takové pojetí vlády není typické jen pro některé monarchy a prezidenty, ale jde i o určité rysy osobnosti, které některým lidem zajišťují psychickou a psychologickou převahu nad jinými. Lyrický subjekt se tedy obrací ke každému člověku, jenž ovládá slabší, „prostší“ jedince a využívá je, aby mohl konat zlo. V této souvislosti můžeme text chápat jako básnický manifest kritizující chování lidí, kteří za nejvyšší cíl svého života pokládají bezpodmínečné podřízení si jiného člověka, aniž by brali ohled na jeho důstojnost či právo na sebeurčení.

Z básnického textu, který je analýzou totalitárního chování tyrana, vyzařuje víra v základní hodnoty i lidskou odvahu, v poslání, že se vždy najde „básník“, který se postaví na stranu morálky, a despotický vládce bude po zásluze potrestán za činy, které přinášejí lidem utrpení. Lyrický subjekt prezentuje názor, že největším zločinem vládce je křivda, která se děje obyčejnému, tedy „prostému“ člověku, proto odpuštění nebo únik před spravedlností nejsou možné. Czesław Miłosz ukázal, že každá despotická vláda se nakonec obrátí proti tomu a těm, kteří ji drží ve svých rukou.

Báseň Ty, jenž jsi ublížil kromě analýzy totality, zobrazení nadčasového tématu vztahu vláda – občan nebo zamyšlení nad nevyhnutelností trestu, jenž vždy následuje po zločinu, je lyrickým zobrazením motivu role „básníka“ ve společnosti. Miłosz si uvědomoval velkou odpovědnost umělce, v tomto případě v časech válečných i poválečných, ale my si jeho báseň můžeme vztáhnout v symbolické rovině i na současnost.

Czesław Miłosz

Ty, jenž jsi ublížil

Ty, jenž jsi ublížil prostému člověku
a jeho křivdě dovedl ses smát
i hordu tatrmanů najímat
k matení pojmů o dobru a zlu,

i kdyby se ti všichni kořili,
tvou ctnost a moudrost sborem chválíce,
tvůj obraz v zlato ryli na mince,
šťastni, že další den zas přežili,

nebuď si jist. Básník to ví a zná.
Můžeš ho zabít – narodí se jiný,
sepsány budou slova tvá i činy.

Lepší by pro tebe byl zimní úsvit s jíním,
provaz a větev tíhou sehnutá.

Přeložila Vlasta Dvořáčková.
Mapa času. Odeon, Praha 1990.

Libor Martinek (1965) je bohemista, komparatista, překladatel, vyučuje dějiny české literatury na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.