Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 5 > Kacper Szulecki: Kronika smutku a zapomnění

Kacper Szulecki

Kronika smutku a zapomnění

Století československo-polských konfliktů

Je možné vyprávět historii vztahů mezi dvěma státy, odkrývat zapomenutá fakta a opravovat stereotypy tak, aby se jimi člověk sám nenechal unést? Michał Przeperski ve své knize o česko-polských pohraničních konfliktech ukazuje, jak velký a obtížný je to úkol. Jeho důkladná a dobře podložená monografie zanechává pocit nedotaženosti, protože její titul slibuje mnohem více, než měl autor v úmyslu čtenáři dát.

Konflikt o Těšínské Slezsko – nebo tu jeho část, které jsme si zvykli říkat Zaolží – je jednou z nejčernějších stránek česko-polských vztahů. Češi jsou si nejčastěji vědomi toho, že takzvaná sedmidenní válka z roku 1919 je jedinou moderní invazí, kterou podnikla „jejich“ armáda. Poláci zase vědí, že podíl na rozbití Československa v roce 1938 ruku v ruce s Hitlerem není nic, čím by se mohli chlubit. Okolnosti, příčiny a souvislosti těch dvou historických událostí jsou ale po obou stranách hranice známy téměř jen expertům.

Mezi ně bezpochyby patří Michał Przeperski, jehož vědomosti v oblasti meziválečných politických dějin obou zemí jsou stejně nedocenitelné jako schopnost spojit události z let 1918–1919 a 1938 v soudržné vyprávění. Můžeme s jistotou napsat, že polská historiografie monografii, jakou je Nesnesitelná tíže bratrství. Polsko-české konflikty ve 20. století, velmi potřebovala. Dnes, když se Visegrádská skupina rozkližuje jako snad doposud nikdy, může být kniha o polsko-českých vztazích dobrým základem ke zpytování svědomí, pokud jde o vlastní dějiny, i pro českého čtenáře.

Przeperského kniha je napsána srozumitelně, takže může splnit svou úlohu a dostat se i k širšímu publiku, nejen k rukám úzkého kruhu specialistů. Bohužel, právě v oblasti popularizace a generalizace se skrývají její největší slabiny. A jakkoli se gros připomínek této recenze týká úvodu a závěru Przeperského knihy, tedy úhrnem necelých jejích třiceti stran, které působí nepromyšleně a zdají se být k textu knihy jakoby násilně doplněny, jsou to právě ony, které odhalují nesoudržnost metodologických východisek autora. Nic to však nemění na tom, že čtenáři zajímající se o česko-polské pohraniční konflikty mají po této práci sáhnout. Je nejlepší a nejúplnější z doposud existujících.

Podstata je jinde – falešný paradox česko-polských vztahů

O čem je ta knížka? Když si přečtete název, inspirovaný nejen mezi polskými čechofily populárním Milanem Kunderou, a když si nadto přečtete i její podtitul, můžete očekávat vyčerpávající analýzu česko-polských vztahů napříč stoletími. Ve skutečnosti jde o knížku věnovanou pohraničnímu konfliktu v Těšínském Slezsku a jeho širšímu kontextu. Otázka je, kolik lidí by přilákal název Polsko-české konflikty v Těšínském Slezsku 1918–1938. Těžko se ubránit dojmu, že stejnou otázku si položil někdo ve vydavatelství a že odpověď nebyla uspokojivá. Proto jsme se dočkali nejen marketingově přitažlivějšího titulu, ale také, jak se zdá, násilně dodaného úvodu a nepromyšleného závěru.

Název knížky je klíčový také pro formulaci výzkumné otázky, na kterou autor údajně hledá odpověď. Bohužel se zdá, že parafráze Kundery vnucuje práci interpretační rámce, které k ní příliš nepasují. Vše pak završuje citát Romana Dmowského (národně demokratického politika a jedné z nejvýznamnějších osobností meziválečného polského státu – pozn. red.), kterým Przeperski celou knihu začíná: „Naše vztahy s nám kmenově nejbližším národem byly už v dávných stoletích velmi blízké a od počátku bylo jejich podstatou soupeření.“ Przeperski se snaží vysvětlit paradox vycházející z Dmowského a Kundery – genetické bratrství a trvalé nepřátelství.

Problém je, že jde o zcela falešný paradox, a tedy nešťastnou výzkumnou otázku. Bohužel to tak bývá, když se ve vědecké práci jen tak cituje nacionalistický ideolog, což předurčuje analýzu a vnucuje jí národní perspektivu. Výzkumný problém je umělý, protože je za prvé úplná lež, že polsko-české vztahy „od počátku“ a trvale poznamenávalo soupeření. Někdy ano, někdy právě naopak, ale nejčastěji ty vztahy prakticky nebyly. A především – před rokem 1918 tu nebyly se sebou hraničící národní státy (což Przeperski později sám přizná). Ve skutečnosti je dvacáté století první historické období společné existence obou států. Celé druhé polovině dvacátého století ovšem autor v knize věnuje třináct stran před závěrem. A to je přeci jen trochu málo.

O Lechovi a Čechovi, bez Rusa a bez Slováků

Namísto toho, aby psal o polsko-československých (ne českých) konfliktech v meziválečném dvacetiletí (ne ve 20. století), tedy aby se soustředil na politické dějiny, anebo mluvil o národnostních vztazích v polsko-českém pohraničí (což by vyžadovalo dotknout se i etnografie, sociologie a studia nacionalismu), Przeperski od prvních odstavců zkouší napsat Velké národní dějiny od okamžiku rozchodu Čecha s Lechem.

Bohužel nejde o žert – autor opravdu začíná psát historii polsko-českého soupeření od legendy o praotcích, aby následně prošel celým středověkem počínaje knížetem Měškem I. Když už Dmowski mohl říct „A“, musí potom sám dopovědět zbytek národní abecedy. Odtud se na prvních třinácti (sic!) stranách bere devět set let historie „Poláků“ a „Čechů“ představených se zcela neotřesitelnou jistotou, že je možné dát rovnítko mezi polský stát a české království z desátého století a současné členské státy EU.

Druhý z národů meziválečného Československa – Slováci – je tu taktně opomenut. Zcela. Slováci nepasují do narativu inspirovaného Dmowského tezí stejně tak, jako je opomíjí dominující česká historiografie. Podobně třetí z bratrů – Rus, jakkoli se bude objevovat; tíže bratrství je v jeho případě nejvíc k neunesení a soupeření s Ruskem není potřeba vysvětlovat – je v polských dějinách dané coby nezpochybnitelná jistota a neměnný základ k obviňování Čechů z naivity, které se objevuje zároveň s jejich pokusy navázat s Ruskem co možná nejlepší vztahy.

Sebenaplňující se proroctví nacionalismu

Tradiční české vyprávění o Janu Husovi PrzeŹperski odbývá s tím, že je v něm „hodně mytologie typově z devatenáctého století“ (s. 12). Těžko bychom našli lepší shrnutí jeho vlastní expresní národní historie desátého až devatenáctého století, plné hesel a národnímu pohledu poplatných myšlenkových zkratek. Řada z nich se bohužel vrací v celé knize, obvykle tam, kde se autor například velmi snaží vyvracet – podle něj nespravedlivé – české stereotypy o Polácích.

Dalo by se to uznat za vědomou ideově-teoretickou volbu autora, inspirovanou citovaným Dmowským anebo pracemi Andrzeje Nowaka, na které se odkazuje. Ale najednou – jako blesk z čistého nebe – Przeperski v části „Národy vstupují na scénu“ potvrzuje, že „do 19. století takové popisy jako ‚Polsko‘ a ‚Čechy‘ mají především symbolický význam“. Náhlý obrat od paradigmatu „odvěkých“ národů k modernismu? Bohužel ne. Przeperski jednoduše nemá žádný soudržný teoretický přístup, pokud jde o vývoj národních identit a dynamiku mezietnických vztahů.

Je to bohužel nejslabší složka jeho vyprávění, protože kromě krátkého úvodu by se mu soudržná teorie velmi hodila i při popisu složitých a proměnlivých etnických a společenských vztahů v Těšínském Slezsku. Zarážejí pak je, že jediným titulem z olbřímí literatury na téma historie nacionalismu, kterou Przeperski uvádí, je knížka z roku 1956, a kromě toho (jako předtím Dmowského) do role teoretika tlačí J. G. Herdera, otce německého etnonacionalismu. Kromě těchto výjimek reflexe nacionalismu, vztahů mezi národy nebo etniky chybí.

Takových rozporů je bohužel více, všechny však mají společný základ právě v nerozhodnosti, pokud jde o teorii, anebo jednoduše v zanedbání teorie jako něčeho pro historika málo důležitého. Przeperski tak pracuje s „Poláky“ a „Čechy“ jednou jako se skupinami jasně ohraničenými, vyrůstajícími z národní „podstaty“ a „živlu“, anebo jako s entitami citlivými na změny, propagandu nebo – což ale přeci není hereze – entitami navzájem se nevylučujícími. Z Dmowského a Kundery převzatý jakoby-paradox zaznívá v ozvěně na různých místech, když se někdo znovu a znovu „odkazuje k dobrým tradicím spolupráce“ (s. 42) anebo „jako obvykle“ soupeří.

Zaolží s detaily, ale bez odpovědí

Už jsem uvedl, že hlavní částí knihy a její nejsilnější stránkou je podrobná historie konfliktu o Těšínské Slezsko. Seznamujeme se nejprve s politickým kontextem. Polský čtenář zde zvláště ocení přístupný a srozumitelný výklad o vývoji české politické scény v habsburské monarchii. Velmi zajímavá a vyčerpávající je také historie politických konfliktů v období po konci 1. světové války, krátké, ale překvapivě brutální (zvláště kvůli udivující surovosti československé armády) války o Těšínské Slezsko, a potom potyček předcházejících polské anexi Zaolží v roce 1938. Przeperski představuje argumenty obou stran, a jakkoli přiznává z dnešního pohledu pravdu Polákům, upozorňuje zároveň, že ochota k dialogu a empatie chyběly v obou hlavních městech.

Polská představa rozdělení Těšínského Slezska podle zásady plebiscitu, která stála na etnické většině v jednotlivých obcích, byla zjevně racionální. Musíme ale pamatovat, že tu samou zásadu nechtěla polská vláda použít přinejmenším při ustavování hranic na Východě (na což poukazovali čeští politici podporující národní úsilí Ukrajiny) a česká idée fixe hranic zemí Koruny sv. Václava byla z tehdejšího pohledu stejně racionální, jenom postavená na jiných předpokladech. Popření této zásady na mnichovské konferenci v roce 1938 znamenalo rozsudek smrti nad Československem – jediným skutečně demokratickým státem v regionu.

Bohužel výrazně méně se dovídáme o tom, jak přesně se tento národní konflikt rozvíjel na mikroúrovni v polsko-českém (přesněji polsko-česko-německo-slovenském) pohraničí. Przeperski využívá hlavně vzpomínky a zápisky účastníků konfliktů, především z polské strany. Často to umožňuje skutečně fascinujícím způsobem oživit výklad. Znovu se ale problémem zdá být kritika pramenů a jejich přebírání, např. pokud jde o úhel pohledu polských národních pracovníků, jako faktů. Nejviditelnějším důsledkem takového přístupu jsou popisy jako „čeští šovinisté“, proti kterým se stavějí polští patrioti.

Když se ale podíváme hlouběji, vidíme, že takový výběr pramenů a metodologie nedovoluje Przeperskému důkladně prozkoumat vybraný konflikt, evoluci národních identit, eskalaci násilí atp. Ani po přečtení knížky nevím, jak se to stalo, že Těšínské Slezsko, které bylo několik set let mimo hranice polského státu a dvě stě let součástí Koruny české v rámci habsburské monarchie, explodovalo na přelomu století takovým nadšením pro obnovující se historickou Nejjasnější polskou republiku.

Jazyková blízkost těšínsko-slezského dialektu a polštiny je coby argument výrazně diskutabilní – sám jsem měl svého času příležitost vidět v České televizi dokument o Polácích z okolí Českého Těšína, naštěstí opatřený českými titulky, protože bez nich bych měl ohromné potíže čemukoliv rozumět. Zároveň existenci jakékoli místní „slezské“ identity (o národnosti ani nemluvě) Przeperski charakteristicky odbývá jako protipolské machinace Čechů anebo – častěji – Němců.

A co ty jsi udělal pro Hradec Králové, čili návrhy do budoucna

Nejsilnější stránkou Przeperského knihy je sebrání faktů o obou česko-polských ozbrojených konfliktech ze začátku i konce meziválečného dvacetiletí. Historie diplomatických potyček, které začínají ještě před Versailleskou mírovou konferencí a končí až po konferenci Postupimské, je také lahůdkou pro zájemce o středoevropskou politiku. Przeperski věnuje velkou pozornost postavě legendárního a téměř zmytologizovaného prvního prezidenta Československa Tomáše Garrigua Masaryka. Zbavuje ho pozlátka, vytahuje na něj za jižní hranicí málo známé prohřešky – někdy se ale ve svých útocích zdá nespravedlivý, protože se na něj dívá jenom z polské perspektivy, aniž by se pokoušel porozumět jeho úhlu pohledu a motivaci. Edvarda Beneše Przeperski necení tak nějak z principu – stejně jako předváleční politici a většina polských historiků. Otázka je, zda je to hodnocení spravedlivé. Przeperski zato silně idealizuje sanaci (polský pravicově autoritářský režim druhé poloviny dvacátých a třicátých let dvacátého století – pozn. red.), zejména tehdy, když se pokouší bránit kritickým úvahám z deníků a korespondence českých politiků.

Směšnost těchto pokusů nejlépe ilustrují časté odkazy na vzpomínky Wincenty Witose (lidoveckého politika – pozn. red.), který znal Československo z první ruky – protože v něm získal v roce 1933 – po (odsouzení v politickém – pozn. red.) březském procesu politický azyl. Je ale jasně vidět, že autor je velmi kritický k chování polské vlády na konci třicátých let, definitivní anexi Zaolží, a zejména fašizujícímu propagandistickému výkladu, který rekonstruuje velmi působivě, když ukazuje eskalaci hurávlasteneckého sebeuspokojení a Schadenfreunde z konce Československa.

Škoda, že kvůli odstavení Slováků do druhého plánu není v knize ani z jedné desetiny tak podrobně popsáno téma Spiše a Oravy. Poválečné dějiny, kterým je věnováno druhých nešťastných třináct stran, jsou tak zkratkovité, že na podrobnější analýzu možného konfliktu o Zaolží a Kladskou kotlinu po roce 1945 chybí místo. Polskou intervenci a účast na potlačení Pražského jara se pak Przeperski nezdá považovat za skutečný problém, protože všechno, co se stalo mezi lety 1945 a 1989 je v jeho výkladu řízeno z Moskvy.

Má samozřejmě právo takto přemýšlet, ale znovu – méně národní a více společné dějiny, takové, které by skutečně pomáhaly porozumět zdrojům národních stereotypů (u čehož autor začíná a stále se k tomu vrací, a to i na setkáních se čtenáři), by mu mohly dát nástroje k úplně jinému popisu pěti desetiletí reálného socialismu.

Przeperski v první části své knihy překvapivě tvrdí, že roky 1908–1910 byly „nejlepším časem polsko-českých vztahů“ (s. 66) – a nemá na mysli vztahy do té doby, ale vůbec. Těžko chápat, jak se přátelské vztahy skupinky politických idealistů bez větších nadějí na realizaci vlastních politických plánů liší od setkání jejich disidentských protějšků o sedmdesát let později v Krkonoších. Úplně nesrozumitelné ale je, proč Przeperski úplně pomíjí období politické spolupráce po roce 1989, společný vstup do NATO a EU a v dějinách nevídanou intenzitu výměny na všech úrovních (pomáhá tomu několikasetkilometrová hranice, kterou jsme prakticky nikdy s českým státem neměli). Dnes je bezpochyby nejlepší okamžik česko-polských vztahů, kterýžto popírá Dmowského vyjádření o kmenech.

Znají Poláci Čechy? A znají Češi Poláky? Po řadu století žily elity obou zemí ve dvou zcela odlišných regionech – teprve sto let sdílíme hranice, máme vlastní státy a můžeme budovat nějaké vztahy. Ale možná je ta otázka špatně položená. Znají Poláci Ukrajince? Znají Češi Němce? „Znala“ jakákoli společnost společnost svého souseda? Nejspíše ne, ale v budování vzájemného povědomí hraje velkou roli populárně-naučná historiografie. A proto je dobře, že Michał Przeperski napsal práci o „temných letech“ našich krátkých vztahů s Čechami – dvaceti ze všeho všudy jednoho sta. Škoda, že jeho vyprávění často rozmnožuje stereotypy namísto toho, aby je demaskovalo a dekonstruovalo. Vezměme ji tedy za slibný začátek diskuse, a ne za její poslední slovo.

Michał Przeperski: Nieznošny ciężar braterstwa. Konflikty polsko-czeskie w XX wieku,

Wydawnictwo Literackie, Kraków 2016, 464 s.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Text původně vyšel v internetovém týdeníku Kultura Liberalna (č. 428, 12/2017) 21. března 2017, přetiskujeme ho se souhlasem autora.

Kacper Szulecki (1984) je politolog a sociolog, asistent v Institutu politických věd Univerzity v Oslu, zakladatel Institutu pro životní prostředí a politiku (ESPRi), člen redakce internetového týdeníku Kultura Liberalna.

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.