Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 5 > Alena Zemančíková: Sirotek Bílý Tesák v Divadle Drak

Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Sirotek Bílý Tesák v Divadle Drak

Příběhy, v nichž jednají zvířata, jsou jako stvořené pro loutkové divadlo (a také pro rozhlas). Zvířata v nich bývají obrazem i odrazem lidských vlastností. Hlubší smysl antropomorfizace se ale někdy ztratí příliš reálným zobrazením zvířecí bytosti, vznikne cosi jako vyprávění o tvorech, kteří se podobají spíš plyšovým hračkám než bytostem s duší. Tohoto nebezpečí si byli dobře vědomi režisér Jakub Vašíček a dramaturg Tomáš Jarkovský, když se rozhodli svého Bílého Tesáka inscenovat v loutkovém divadle DRAK v Hradci Králové bez loutek.

To by nebylo koneckonců v současném alternativním diŹvadŹle nic tak zvláštního. V hradecké inscenaci Bílého Tesáka (podle románu Jacka Londona) sice nejsou loutky, je tady ale přítomen fenomén vodičství. Jen tím, co herci vodí, je obraz, vytvářený videokamerou přímo při hře.

Příběh malého vlka, který se nejprve dostane do smečky psů, držené Indiánem na Aljašce, pak je koupen jedním ze zlatokopeckých dobrodruhů a využíván v psích zápasech, poté je vykoupen z této kruté služby laskavým pánem, jenž ho vlídným zacházením ochočí, a který nakonec z pohodlného života uteče zpátky na svobodu, je vyprávěn v této inscenaci očima hrdiny. Na jevišti se pohybují herci, na projekční ploše horizontu vidíme, co vidí Bílý Tesák. V první části, kdy vlčí mládě osiří a jako jediné přežije hlad, který vyhubí smečku, vidíme sníh, krvavé stopy, zbytky kořisti, mrtvé zvíře: to vše snímá herec kamerou – a slyšíme jen zvuky. Když malého vlka sebere Indián a začlení ho do své smečky tažných psů, vidíme na projekční ploše stále to, co vidí a vnímá Bílý Tesák, ale na jevišti už jsou herci. Zatímco Indián je postava v kostýmu, ze psů vidí Tesák jen jejich tlamy a zuby. Mužská ústa obrostlá vousy s vyceněnými zuby (se všemi nepravidelnostmi, které hrozivý dojem jen zvyšují) také pronášejí stručné repliky nepřátelských psů, mezi nimiž se Tesák naučí pravidlům silnějšího.

Indián Tesáka poté, co mu zabil ve rvačce jednoho z psů, prodá za láhev kořalky chlapovi, který vydělává mezi zlatokopy sázkami při psích zápasech. Bílý Tesák mu vydělá velké peníze – a na projekční ploše vidíme zápasy zase jen jako rozŹšklebené tlamy plné zubů, slyšíme dech, vrčení, nenávistné repliky a hudbu – ale o té později.

Když hrozí, že buldok Bílého Tesáka zabije, vloží se do hry důlní inženýr a vykoupí ho. V jeho domácnosti (v níž se laskavě zachází s černošským služebnictvem) Tesák pozná, že člověk, kterého má za boha, může být i dobrý, že k životu patří i pohodlí a zábava (domácnost inženýra Weedona Scotta je vybavena v inscenaci i televizí, v níž se spolu s Tesákem dívají na pořady o přírodě, Tesák má hračky). Bílý Tesák je vykoupán a nakrmen, žije v bytě jako ochočený společník. Zde příběh Jacka Londona končí – ale inscenace má jiný závěr.

V několika monolozích představitel Bílého Tesáka děj vyprávěním posouvá. Je to těžký úkol, protože při něm stále musí obsluhovat kameru a soustředit se na to, aby diváci viděli na projekční ploše skutečně, co mají vidět, tedy to, co je z pohledu Bílého Tesáka důležité. Text ovšem mluví o něčem jiném, vypráví prózu. Herec Milan Hajn se v představení, které jsem viděla na plzeňském festivalu Divadlo 2018, s dvojím úkolem viditelně potýkal, lze se ale domnívat, že pokud hraje na domácí scéně, kde všechnu techniku spolehlivě ovládá, k chybám nedochází. Na závěr tedy herec začne vyprávět bajku o rozhovoru vlka a psa, v níž vlk, když vidí krk, rozedřený od obojku, volí raději volnost s veškerým nebezpečím než pohodlí na řetěze. Bílý Tesák od inženýra odchází, odkládá kameru, na projekční ploše vidíme kluka, jak stojí na silnici, stopne projíždějící náklaďák a odjíždí. Děti to ještě neznají, ale dospělému hned naskočí Na cestě Jacka Kerouaca.

Práce s videokamerou je stejně obtížná jako s nejkomplikovanější loutkou. Psí rvačky a různá hnutí zvířecí mysli jsou vyjádřena snímáním partií mužské tváře a těla, detaily zubů, kůže, vousů, chlupů, člověk na těch záběrech je skutečně jen zvíře (jak jiný je pěkně oblečený, oholený a světlovlasý inženýr Weedon Scott!). Koncepce režiséra Jakuba Vašíčka a výtvarníka Antonína Šilara pracuje s videokamerou jako se způsobem loutkářské animace, herci musí osvědčit loutkářskou zručnost, jen s jiným médiem. Projekce má smysl výpovědi, je aktivním spoluhráčem.

Na závěr k hudbě: jejím autorem je Daniel Čámský, interpretem Jiří Vyšohlíd, který s velkou elegancí hraje i Indiána. Živě na scéně vytváří zvuky indiánského tábora i tingl tanglu (když Indián viditelně usedne k honky tonky piánu, nastane humorný moment zcizení), podobně jako hudebně vytváří lehounce ironicky konzumní idylu bytu inženýra Weedona Scotta a jeho bodré černé hospodyně.

Inscenace je určená dětem od 9 let a volbou divadelních prostředků jde zcela naproti zájmům dnešních dětí, všechny malé youtubery v hledišti zaujme tím, jak pracuje s médiem videa. Použitá technika ale vůbec nepřekrývá étos Londonova příběhu. Když ho hradecké Divadlo Drak v Plzni na festivalu uvádělo, zrovna se začalo mluvit o syrských sirotcích v uprchlickém táboře v Řecku. Jakub Vašíček s Tomášem Jarkovským jdou ještě dál za Londonovo podobenství o síle lásky a dostatku na formování povahy a chování divokého jedince, nespokojují se s paternalistickým přístupem (tak protivným v současné maloměšťácké rétorice, která trvá na zárukách, že se přijatý sirotek bude dobře chovat), ale vyšlou vlčího sirotka, povzbuzeného péčí a láskou, na vlastní svobodnou cestu.

V hledišti se nenajde duše, která by mu na té cestě nedržela palce.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.