Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 6 > S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican: Co si přát ke stému výročí vzniku republiky? Umírněnost

S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican

Co si přát ke stému výročí vzniku republiky? Umírněnost

Jaroslav Bican a Václav Žák se ve svém společném rozhovoru vracejí ke stému výročí republiky. Ptají se, zda platí, že si v české kotlině neumíme vládnout, a uvažují nad tím, jestli si v některých otázkách až příliš nesypeme popel na hlavu, kdežto jiná svá selhání přehlížíme.

Jiří Pehe napsal do revue Prostor ke stému výročí vzniku republiky esej „Neumíme si vládnout“ obsahující řadu tvrzení, která stojí za přezkum. Za jeden z hlavních zdrojů naší údajné neschopnosti si vládnout Pehe považuje iluzi o české výjimečnosti. Jak výjimečná je podle vás česká výjimečnost?

Je pravda, že pro Herdera, otce našeho národního obrození, byly národy plody přírody, a proto pro něj byly stejně cenné. To bylo ovšem osmnácté století. Po roce 1848 Herderova idyla bere za své. Nietzsche už vidí národy jako konkurenční projekty. Každý má svůj výstavní štít hodnot, který se pochopitelně musí lišit od toho, jaký má soused, jinak by diferenciace neměla smysl.

Takže přesvědčení o své výjimečnosti si nese každý národ. Obvykle je doprovázeno touhou podřadné národy opanovat, čímž Češi naštěstí netrpěli, jen si chtěli hájit své. Vždyť Herder jim vnukl přesvědčení o jejich holubičí povaze společné všem Slovanům. S pocity výjimečnosti, jaké ve svých srdcích chovali Němci, Američani, Britové či Rusové, se ty české ani nedají srovnávat.

Amy Chua, profesorka práva z Harvardovy univerzity, ve své knize Politický tribalismus (Political tribes. Group instinct and the fate of nations, 2018) přesvědčivě ukazuje, že bez pochopení, jak fungují „silné“ vazby uvnitř podskupin obývajících společné území, neporozumíme neúspěchu Američanů ve Vietnamu, v Iráku nebo proč ve volbách zvítězil prezident Trump. Politický kmen je určen kritériem, kdo do něho patří, současně vylučovacím kritériem určujícím, kdo do něho nepatří. Z logiky věci je s výlučností spojen i pocit výjimečnosti.

Znamená to, že obecný koncept občanství je v takovém případě chiméra, protože neexistuje nic univerzálního, co by fungovalo napříč různými politickými kmeny? Není možné, aby se vedle nich uplatňovaly ještě nějaké obecné občanské ctnosti, hodnoty a dovednosti, které by jednotlivým kmenům byly společné?

Je to trochu složitější: ideály volnost, rovnost, bratrství vytvářejí vektor směřující ke společnosti založené na univerzálním občanství. Jenže společný dům, v němž taková společnost může přebývat, musí být postaven ze studených kamenů svobody jednotlivce, oddělení náboženství od státu, vlády práva, racionální administrativy atd. Tyto principy jsou založené na neosobních vazbách a nejsou schopné vyvolat intenzivní pocity sounáležitosti, které naši předkové prožívali třeba při zakládání Národního divadla.

Politické umění spočívá ve schopnosti použít mobilizační „horkou“ kmenovou vazbu k prosazení „studených“ univerzálních principů, jak to předvedl Palacký ve svém dopise do Frankfurtu, kde píše, že si univerzálního lidského cení výš než českého. Jenže politicky relevantní se to stává jenom tehdy, pokud tak přemýšlí ten, kdo má reálnou moc stavět ústavní instituce. Tu Palacký bohužel neměl, a rakouská politika roli, kterou od ní očekával, kvůli své omezenosti nezvládla. Konec konců rakouský kancléř Kurt Schuschnigg selhání Rakouska v roli „inkubátoru národů“ ve své knize Třikrát Rakousko (Dreimal Österreich, 1937) otevřeně přiznává.

Pehe rozebírá chyby české politiky od devatenáctého století až po dnešek: „Když se v 19. století rodila moderní politika,“ říká, „převládla v českých zemích silná národovecká ideologie, která místo budování silných strategických pozic v rámci Rakousko-Uherska vídeňskou politiku spíše bojkotovala a snila svůj provinční sen.“ Lze s tím souhlasit?

Ve stručném článku se musí zjednodušovat. Podle mne se Češi politicky budí po roce 1848 v nerovnoprávném postavení. Rakouský parlamentní systém potom, co v roce 1867 Maďaři prosadili dualismus, fungoval tak, že vládu jmenoval císař bez konzultace s parlamentem, a od okamžiku, kdy se ujala moci, se ji parlament snažil shodit. Dalo by se říct, že do politického systému byla vestavěna proxy válka parlamentu s císařem přes nebohé vlády, které se měnily jako apoštolové na orloji.

Dualismus Čechy strategicky znevýhodnil. Bojkot v takové situaci mohl být jediným smysluplným řešením. Faktem ovšem je, že si pro samostatný stát politická reprezentace potřebné návyky neosvojila. Negativní postoj k vládě coby státu pak přetrvával i po roce 1918.

Zdá se mi, jako by se Pehe především snažil dávat do protikladu silnou národoveckou ideologii a provinční tendence na jedné straně a na straně druhé vznikající moderní politiku postavenou na občanských základech, kterou jsme si mohli ve vídeňském parlamentu osvojit a zároveň se připravovat na to, abychom se později mohli na Vídni emancipovat. Místo toho jsme však dali přednost tomu prvnímu a odsoudili se k provinčnosti. Jen si říkám, zda se silné národovecké ideologii nakonec trochu nekřivdí. Mohlo by samostatné Československo vzniknout bez ní, postavené pouze na étosu humanismu a občanských principů? Nebyl i Masaryk minimálně zčásti silnou národoveckou ideologií zasažen? A spolu s ní také ideou výjimečnosti, kterou Pehe české politice tolik vyčítá?

Za prvé, tzv. občanský princip v maďarském provedení byla přece finta, která měla menšiny, Slováky, Židy, Rumuny, přesvědčit, že pokud se nechají pomaďarštit, budou mít rovná práva s ostatními Maďary. Nejtvrdší maďarizace běžela pod prapory občanského principu. Proto na pozdější ideologii ODA reagovali Slováci tak podrážděně: připomínalo jim to minulost.

A za druhé, Masaryk si přece jako legitimační vyprávění konstruuje příběh o výjimečné české předurčenosti k humanitním ideálům, který lze považovat za „národovecký“. Ale co českým politikům zbývalo, když slavný německý historik Mommsen píše do vídeňské Neue Freie Presse článek s titulkem Česká lebka rozumí holi, nikoliv argumentu? A pangermáni driftují do svého nacionálního kmene přesvědčení, že jsou předurčeni vládnout Slovanům? Pro argumenty jaksi prostor nebyl.

Když říkáte, že politické umění spočívá ve schopnosti použít mobilizační „horkou“ kmenovou vazbu k prosazení „studených“ univerzálních principů, přemýšlím, jak často lze na takové politické umění narazit. Například Masaryk kmenovou vazbu sice využil k založení nového státu, ale v prosazování univerzálních občanských principů už tak důsledný nebyl; nebo to vidíte jinak?

Asi klasický příklad jsou Spojené státy. Jen bych zdůraznil, že jde o politický kmen. Ten v Americe tvořili osadníci, co se vzbouřili proti svévoli krále. Některý z Listů federalistů by si měl přečíst každý, kdo se vážně zajímá o ústavní zakotvení státu. Vy ale asi narážíte na fikci československého národa. Ano, ústavně se občanský princip prosadit nepodařilo. Pochybuji však, že by zakotvení občanského principu v ústavě mělo významný vliv na další vývoj. Procedurální anglosaská demokracie byla cizí nejen veřejnosti, ale i Masarykovi. Emanuela Rádla, který ji téměř jako jediný prosazoval, považoval Peroutka za extremistu.

Pehe první republice vyčítá, že jakkoliv byla „prodchnuta demokratickým republikánským étosem, vzývajícím údajné tradice českého humanismu, nedokázala nakonec ,demokraticky‘ a racionálně zpracovat největší výzvy, kterým čelila“. Těmi podle Peheho byla smysluplná integrace národnostních menšin, především sudetských Němců, skutečná rovnoprávnost Slovenska s českými zeměmi a fungující mezinárodně-bezpečnostní zakotvení Československa. Byly to splnitelné úkoly?

Jenže bylo by jednodušší vylít Rožmberk sítem než najít československou politiku, která by dokázala imunizovat sudetské Němce vůči Hitlerově propagandě.

Republika vznikla v rámci versailleského systému a ve svém mezinárodně-bezpečnostním zajištění se o nikoho jiného než Francii a Anglii opírat nemohla. V okamžiku, jakmile Francie s Anglií vyhodnotily, že kvůli sudetoněmecké otázce do války s Německem nepůjdou, geopolitické zajištění Československa se zhroutilo a žádná náhrada nebyla možná.

V případě česko-slovenských vztahů je pravda, že kdyby Masaryk neměl k Slovákům poněkud pohrdlivý vztah a docenil roli katolicismu, který sice neměl rád, ale v případě Slovenska hrál klíčovou politickou roli, nemusel mít konflikt, který mezi českou a slovenskou společností zákonitě vznikl, tak ostré hrany. Na druhou stranu je zřejmé, že autonomizační snahy Slovenska by jednak vedly k formulaci podobných požadavků z německé strany, jednak by ukázaly problematičnost konceptu československého národa. Byla to daň za zbožnou lež, bez níž by ale Československo nevzniklo.

Pehe tvrdí, že Mnichov byl vnímán nikoliv jako geopolitická prohra bezpečnostně a mezinárodně politicky nepřipraveného státu, ale jako spiknutí proti naší jedinečnosti. Nemá přece jen částečně pravdu v tom, že se občas vymlouváme na to, že nám druzí nerozumějí a nemají pro nás pochopení, místo abychom za své činy přijali odpovědnost? Přitom takové vymlouvání nedává smysl, protože pak by se na svou výjimečnost mohl vymlouvat každý národ, protože každý je jedinečný.

Já si vymlouvání nejsem vědom, ani nevím, jak jinak jsme se měli připravit. Mnichov by nepřišel, pokud by Masaryk stát nezaložil. Když se to ale stalo, neexistovala geopolitická konfigurace, která by ho dokázala udržet, jakmile se Německo rozhodlo dobýt si životní prostor na Východě. Jak pomohlo Polsku, že udělalo smlouvu s Hitlerem? První republika nikdy nepředpokládala, že Československo bude s Německem bojovat samo.

Byli jsme připraveni odhodlaně bojovat za Demokracii s velkým „D“ po boku našich spojenců Francie a Británie, a to jsme také předvedli. V okamžiku, když oni přehodnotili svoje možnosti a pohrozili nám, že v případě přijetí pomoci Sovětského svazu se postaví proti nám, neměli jsme plné právo říct, že to byla zrada? Na naši jedinečnost se skutečně nikdo nevymlouval!

Pehe kritizuje neschopnost hledat mezi politickými, ale i společenskými elitami obecně společné zájmy, založené na konsensu. Výsledkem je, že partikulární zájmy vítězí nad obecnými. Příčinu vidí právě ve vnitřně svárlivém a kmenovém plebejství. Opravdu je problém v plebejství? Není politika neustálým vyvažováním různých partikulárních zájmů, kdy racionálního řešení, které by bylo prospěšné pro celou společnost, se lze dobrat jen výjimečně?

Není dobré zaměňovat deskripci a příčinu. Na českém národním obrození se na rozdíl od jiných národů nepodílela šlechta. To je empirický fakt. Když doslova zázrakem po válce vznikla první republika, byla rozdělena národnostně, nábožensky i sociálně. V takových případech demokratické volby stěží mohou vytvářet konsolidované většiny, o něž se může opírat akceschopná vláda. Labilita vlád ve Francii či Itálii byla podobná jako u nás, i když to byly tradiční státy.

Politický systém trpěl dětskými nemocemi: abychom ukázali, že jsme skutečnými demokraty, ústavní systém neobsahoval žádné prvky ústavního inženýrství, jimiž by se roztříštění parlamentu předešlo. Náš volební systém neměl uzavírací klauzuli, a tak se do parlamentu dostávalo 16 politických stran, z nichž poskládat vládní většinu nebyl jednoduchý úkol. Zejména po rozpadu sociální demokracie a vzniku Komunistické strany Československa.

Nakonec paralýzu moci, díky níž se v sousedním Německu dostal k moci Adolf Hitler, čeští politici vyřešili zřízením institutu Velké pětky. Místo toho, aby je Jiří Pehe pochválil, tak je kritizuje. Stojí za to připomenout, že v čase boje o Lidový dům, když se štěpila československá sociální demokracie, psali západní velvyslanci svým vládám depeše, že s Československem je konec. Krizi se povedlo zvládnout. Republika přestála i hospodářskou krizi a skončila až mnichovským diktátem, tedy zradou Západu.

Máte samozřejmě pravdu, že partikularismus nesouvisí s plebejstvím. Demokratická společnost není organický celek, to je představa z arzenálu fašismu. Tím chci ovšem říci, že Jiří Pehe klade na liberální demokracii nárok, jakému nemůže dostát. Když James Buchanan říká, že stát je souborem veřejných prostředků pro dosahování soukromých cílů, má tím na mysli právě to, že stát transcendující cíle mít nemá.

Stát má být férovým hřištěm, na němž jsou lajny stejně vzdálené pro všechny a branky stejně velké. Jakou hru tam kdo hraje, je jeho věc. Názor Jiřího Pehe není ojedinělý: řadě lidí, kteří se považují za liberály, Buchananova představa nestačí. Neuvědomují si, že když kritizují partikularismus, překračují paradigma liberální demokracie a vnášejí do politického diskursu nedosažitelné cíle. Opakuji, v liberálním diskursu společnost není organický celek. Je vnitřně strukturovaná a o politiku, kterou bude státní útvar sledovat, se vede zápas.

Říkáte, že podle Buchanana stát nemá mít transcendující cíle, je ale takovým cílem představa, že by měl být nastaven tak, aby se v něm uplatňovaly obecné zájmy, nikoli zájmy partikulární? Pehe se domnívá, že když budou existovat pevná ústavně-právní pravidla a jakási „přirozená hierarchie hodnot“, umožní to hledání „racionálních řešení prospěšných pro celou společnost“. Snaha učinit součástí férového hřiště, na kterém se politika odehrává, občanské hodnoty a ctnosti, které by vedly například k tomu, aby občané nebyli snadnou kořistí demagogů a populistů, a které by politiky nutily hledat spíše shodu a konsensuální řešení než protlačovat své představy silou, je už podle vás za hranou liberální demokracie?

Hodnoty a procedury jsou dvě různé věci. Ústavní politika je pro Buchanana ta péče o hřiště, kde lze definovat společný zájem pro všechny. Provozní politika je vždy výsledkem sporů. Na hřišti hrají týmy, které mají svoje hodnoty a zájmy. Hřiště samo je nemá. To si málokdo uvědomuje.

V liberální demokracii je možné hledat i konsenzuální řešení, ovšem pouze za předpokladu, že se respektují občanská práva všech a společnost je slabě polarizovaná. To se nestává často.

Vrátíme-li se do ČR, přece celá devadesátá léta naše pravice provozovala politiku mobilizačními technikami jako boj proti komunismu. Společnost tím polarizovala natolik, že konsenzuální politika nebyla možná. Neviděl bych v tom české plebejství, ale aplikaci technik americké pravice na českou společnost.

Jestli jsem to správně pochopil, Jiřímu Pehe především vadí, že ono plebejství má v sobě zabudovanou nedůvěru k těm „nahoře“, že nerozumějí těm „dole“, což ve výsledku vede k tomu, že se v prostředí, kde takový přístup k politice převládá, velmi obtížně vládne. Není tohle faktor, který vládnutí opravdu ztěžuje?

V politice rozhoduje zkušenost dvou předchozích generací. Tou u nás byla normalizace, nikoliv národní obrození. Důvěra v novou politickou reprezentaci byla na začátku velmi vysoká. Politickým stranám trvalo dvacet let, než ji zlikvidovaly. Proč by po privatizaci měli „ti dole“ „těm nahoře“ věřit?

Pehe píše, že pokud se má Česká republika posunout dál, bude muset projít bolestivým procesem racionalizace své politiky, protože politická a od ní odvozená byrokratická racionalita je cosi, čeho se českým zemím v posledních sto letech zoufale nedostávalo. Co si pod takovou racionalitou představit?

Upřímně řečeno, nevím. Ale pokusím se odpoŹvědět, co racionalizace parlamentní demokracie znamená v politické teorii. Americká i britská demokracie jsou poměrně unikátní dějinné výtvory, které vznikly dlouhým vývojem plným konfliktů. Když po první světové válce rostly demokracie jako houby po dešti, stal se v nich parlament mocenským centrem, které nebylo možné ústavně omezit.

Ukázalo se, že to negarantuje stabilitu politických systémů, a tak se po druhé světové válce prosazuje tzv. racionalizovaný parlamentarismus. V něm se zpřísňují pravidla pro fungování parlamentu, aby nemohlo docházet ke zbytečným obstrukcím. Posiluje se role vlády vůči parlamentu, například tím, že není možné svrhnout vládu jinak než tím, že se jmenuje nová. A zákony přijaté parlamentem přezkoumává ústavní soud.

To je jedna část racionalizace politického systému. Tou druhou je racionalita, kterou do administrace země vnáší profesionální byrokracie. Za první republiky ten problém nebyl tak vidět, protože byrokracii jsme zdědili z Rakouska-Uherska. Během let komunismu byla vládní byrokracie podřízená aparátu strany, který kvalitou nevynikal, a po roce 1989 se kvůli svévoli politických reprezentací, jež chtěly rozhodovat samy, profesionální byrokracii nepodařilo postavit. Hodně tomu napomohl mýtus o nedostatečném vyrovnání s minulostí v porovnání s Německem, k jehož propagaci Jiří Pehe notně přispěl.

Ve skutečnosti devadesát procent státních úředníků SRN byli lidé, kteří sloužili Hitlerovi. Oni administrovali přechod k německé demokracii. Teroristická skupina Baader-MeinŹhofová vzniká z přesvědčení, že jinak než vražděním se starých nacistů nejde zbavit. Tak vnímali kontinuitu demokratického Německa s třetí říší.

My jsme nahradili profesionální státní správu diletantismem, který měl možná škodlivější důsledky než samotná korupce. Snaha profesionalizovat státní správu a racionalizovat práci parlamentu trvale naráží na neochotu poslanců vzdát se výsad zděděných z komunistického režimu. S takovým parlamentem se však racionálně vládnout nedá.

V čem můžeme spatřovat naději do budoucna? Pehe ji vidí ve větší integraci České republiky do Evropské unie a dalších mezinárodních struktur. „Dalo by se dokonce argumentovat, že naděje, že se podaří přeměnit naši zemi v moderní západní stát, je o to větší, oč více se rozhodovací procesy přesunou směrem do Bruselu a čím méně budou ovlivňovány domácí řevnivostí, potažmo malou schopností si rozumně vládnout,“ zdůrazňuje. Nejsou takové teze, které se dají snadno vyložit tak, že nejlepší bude, když si nebudeme vládnout sami, ale budou nám vládnout osvícení politici ze Západu, jen vodou na mlýn těm, kteří prosazují pravý opak? Není neustálé stavění proti sobě moderních západních států a států neschopných vykročit z postkomunistické éry a potácejících se v postkomunistických problémech také už poněkud přežilé a zavádějící? Neměli bychom být v tomto ohledu už přeci jen o něco sebevědomější?

Vy jste si na tu otázku sám odpověděl. Evropská unie se pokusila spojit dva mimořádně obtížné manévry: vytvořit měnovou unii v tradičních zemích a rozšířit ji o východní blok. Zdá se, že to bylo nad její síly. Měnová unie, která měla prohloubit rychlost konvergence a přinést bohatství všem členským zemím, ji dnes hluboce štěpí, protože ze společenství rovnoprávných zemí učinila společenství dlužníků a věřitelů. Vedlo to ke ztrátě důvěry v racionalitu a expertízu centra. Máte samozřejmě pravdu, že v čase brexitu a Trumpova vítězství ve Spojených státech má hledání vzorů v západní Evropě spíš ironický než praktický podtón.

Historik Josef Pekař v Národních listech v srpnu 1925 napsal: „Naše doba ukládá nám problémy mnohem vážnější a nezbytnější než stálé rozčilování o spory minulosti. Píše se nyní mnoho o smyslu našich dějin. Kdybych měl se o to pokusit, abych také sám přispěl nějakým agitačně výchovným výkladem našich dějin k polepšení Čechů přítomnosti, řekl bych asi: ,Smysl‘ českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí vzápětí nedostatkem rozumné umírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního.“ Pekař tak oproti vysokým cílům, o nichž se často hovoří, že by si je česká politika měla klást, aby něco přinesla Evropě a světu, staví prostou rozumnou umírněnost v politickém a duchovním životě. Je to cesta? A jak se k takové umírněnosti propracovat?

Uměřenost a přesnost Pekařova soudu je balzám na duši. Existuje výrok slavného konzervativce Edmunda Burkeho, že vášniví lidé nemohou být svobodní, protože jejich vášně ukovávají pouta, jež je svazují. Propracovat se k umírněnosti v čase sociálních sítí je obtížnější než kdy dřív. A tak ač bychom v politické teorii lecjaká vodítka našli, v reálné politice budeme nejspíš svědky stále se zostřujících konfliktů. Co v této situaci můžeme dělat, nejspíš necháme na nějaký další rozhovor.

Jaroslav Bican

Václav Žák

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.