Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 6 > Heda Čepelová, Miroslav Jašurek: Lidská práce už nikomu nic nevydělá

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Lidská práce už nikomu nic nevydělá

Odborné debaty o digitalizaci ani po čtyřech letech nevnesly větší světlo do otázky, jak se vlastně projeví na trhu práce. V mezičase už ale změny začaly. Největší výzvou pro budoucnost bude poradit si s faktem, že prostředky na živobytí už nebudeme získávat vlastní prací.

Podle nejnovější studie společnosti McKinsey má ČR prostor pro automatizaci poloviny pracovních aktivit, kterými se u nás lidé dnes zabývají. Během nejbližších deseti let by se mělo „zautomatizovat“ dvacet čtyři procent pracovních míst, což představuje víc než milion pozic. Podobný odhad pro české zaměstnance prezentovala začátkem roku společnost PricewaterhouseCoopers. Ještě dřívější studie ministerstva práce a sociálních věcí byla mnohem optimističtější – za dvacet let zmizí prý jen kolem čtyř set tisíc zaměstnaneckých pozic, podobně ale ubude lidí v ekonomicky aktivním věku, takže budeme takříkajíc na svém.

Všichni se ale shodují, že digitalizace také nová místa vytvoří. Mluví hlavně o nových profesích, které budou postavené na komunikaci s roboty-dělníky fyzické dřiny. Tu a tam zaznívá i myšlenka, že práce pro lidi zůstane především v profesích, jejichž alfou a omegou je práce s lidmi, jako jsou učitelé, zdravotníci, sociální pracovníci, terapeuti či kreativci nejrůznějšího druhu. Tu podpořil pro změnu tým vědců z Oxfordské univerzity.

Navzdory čtyřletému úsilí o formulaci „politiky 4.0“, jež by komplexně popsala změny, které digitalizace přinese pro trh práce, a vymyslela nástroje, jak se na ně připravit, máme stále dost mlhavou představu, co vlastně do budoucna čeká naše peněženky. Ty se totiž v drtivé většině případů plní právě příjmem z práce či podnikání. A když se změní to, kolik je kdo ochotný zaplatit za lidskou práci, bude se muset změnit strategie státu i jednotlivců.

Nástup ještě levnější práce

Zmíněné studie často vytvářejí dojem, že za pár let přijde nějaký moment, ve kterém kapitáni průmyslu ohlásí masivní nábor robotů a s každou dodávkou propustí stovky zaměstnanců. Tak to ale není a nebude. Digitalizace už postupně probíhá – tam, kde to při zvyšující se ceně práce začíná být pro průmysl výhodné, tam, kde „digitalizované“ firmy a digitální platformy jako Uber a Airbnb vytlačují z pozic „kamennou“ konkurenci, tam, kde se mezinárodně optimalizuje výroba, přesouvá se za naše hranice a bere zakázky subdodavatelům. Týká se to bez výjimky průmyslu i služeb. Takže nejlepším vodítkem pro to, co nás s digitalizací čeká, je to, co můžeme v ekonomice a na trhu práce pozorovat už teď.

Jedním z nejvýraznějších rysů téhle změny je boj o cenu lidské práce. Jak těžké je vybojovat zaměstnancům doslova každou korunu, jsme na podzim viděli v přímém přenosu u debaty o zvýšení minimální mzdy. Víc než čtvrt roku trvalo najít kompromis mezi návrhem, aby mzdové dno rostlo o patnáct set korun, jak chtěla sociální demokracie, a tlakem, aby se přidalo maximálně tisíc korun, jak chtěli zaměstnavatelé a premiér. V poslední fázi se hádali ministři, odboráři a podnikatelé o padesát korun. A nedá se čekat, že to v příštích letech bude lepší.

Zaměstnavatelům se totiž práce vyplácí čím dál míň. Digitalizace v průmyslu i ve službách umožňuje zvládnout větší výkony rychleji a bez nutnosti platit sociální a zdravotní pojištění. Automatizace ale dramaticky mění i pohled na to, co vlastně lidská práce je a k čemu má být dobrá. Mění totiž pohled na to, co vlastně vydělává. Zaměstnavatelé občas mluví o tom, že se u nás od devadesátých let stalo velmi populární „podnikat ve mzdách“. V lidské řeči to znamená dosahovat přijatelné ceny, a tedy odbytu, nízkými náklady na práci. Digitální technologie mohou způsobit, že tento model nízkonákladové výroby najde mnohem větší popularitu po celém světě. Jen nepůjde o lacinou práci lidí, ale robotů.

Tvořit, nebo živořit

Otázka, kterou zbývá zodpovědět, zní: kdo bude v takovém systému platit lidem, kolik a za jakou práci? I zde se nabízejí jistá vodítka, která můžeme sledovat v současných trendech. Své mají rozhodně jisté lidé, kteří vystudují kombinaci informačních technologií a ekonomie nebo informačních technologií a strojírenství. Ale pozor – jen na nejbližších pár let. Technologický rozvoj bude klást extrémní nároky na znalost konkrétních řešení, která se používají v současné praxi. Je to podobné jako u historiků před a po sametové revoluci nebo u výuky soudobé historie. Nikdo si nebude zcela jistý, co je vlastně up-to-date.

„Své“ mají jisté také zmíněné profese, ve kterých jde o práci s člověkem. Ostatně učitelství nebo lékařství bylo historicky vždy chápáno jako „bezpečná“ práce – učit nebo léčit lidi bude vždycky potřeba. U nás si ale učitelé nebo zdravotní sestry mohou být také jistí tím, že jejich platy nebudou výhledově o nic moc lepší než dnes. Státní pokladna přijde v důsledku digitalizace o část příjmů na daních i odvodech, bude potřeba na důchody a vždycky se najde nějaký důvod, proč nejdřív hledat „vnitřní úspory“.

Rýsuje se nám tu tedy základní politická otázka: zda a v jakém rozsahu budeme chtít financovat lidskou práci, jejímž cílem bude práce s lidmi, a ne zisk. To a nic jiného bude výhledově rozhodovat o tom, kolik budeme domů nosit na výplatní pásce. Stále méně a méně zisků se bude generovat lidskou prací, takže „nezisková“ práce bude opodstatněná jen na základě společenské a politické poptávky. Ta se může vydat cestou hledání nových řešení, jak takovou práci zaplatit. Prvním takovým výkopem jsou úvahy o digitální dani, nebo naopak o zavedení nějakého typu nepodmíněné příjmové dávky. Oba nástroje by znamenaly, že jako společnost budeme mít alespoň nějaký nástroj, jak „neziskovou“ práci financovat.

Druhou variantou je, že se budeme držet pravidla „nevyděláváš, neškemrej“. Ostatně, nemusíme přece vzdělávat tolik dětí – kraje nakonec už dnes požadují, aby na střední školy chodili jen chytří a talentovaní. Možná tedy dospějeme k tomu, že nemusíme ani léčit tolik lidí, po příštích volbách se můžeme třeba shodnout na tom, že nemocnice jsou jen pro zdravé a bohaté.

Představa, že bychom se dobrovolně rozhodli omezit vzdělávání nebo léčení lidí, může být na první pohled absurdní. Ale opět: náznaky takového trendu už můžeme v realitě pozorovat. Nemocnice zápasí s nedostatkem zdravotních sester i lékařů a přetěžují ty stávající, ve školách zase učitelský sbor stárne a mladí od profese utíkají za lepším. Pokud nenajdeme cestu, jak lidskou práci pro lidi výrazně víc financovat, omezí se výhledově sama. Zkrátka nebude, kdo by ji za nabízenou cenu práce dělal.

Jistěže stále existují srdcaři, kteří berou svoji práci jako poslání a na peníze si nestěžují. O jejich páteře se ale neopírá systém, ve kterém fungují. Naopak, leckdy se takoví lidé snaží svou práci dělat dobře navzdory tomu, co je pro systém ekonomicky efektivní. Lidé, kteří do své práce chodí s láskou, nejsou mimozemšťani, za něž by nájem či hypotéku platila nějaká neznámá vyšší síla. To, že do debaty často vstupují s diskusí, jak dobře učit děti nebo napravit lidské zdraví, neznamená, že peníze neřeší. Naopak, hájí dnes nevídanou a pro budoucnost progresivní pozici: baví se o tom, jak to udělat, aby práce dávala jiný než ekonomický smysl. Právě k těmhle východiskům budeme muset sáhnout, pokud chceme doopravdy přemýšlet o práci budoucnosti. Kolik budeme chtít platit za kvalitu života, vlastní i celé společnosti?

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen Představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.