Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 6 > Kateřina Smejkalová: Odvážně utvářet budoucnost práce

Kateřina Smejkalová

Odvážně utvářet budoucnost práce

Sociální demokracie byla založena jako strana hájící zájmy lidí, kteří se živí výdělečnou prací. Od počátku své organizované fáze má práci coby ústřední veličinu své politiky a pracující lidé jsou její primární cílovou skupinou. Pokud chceme hovořit o budoucnosti sociální demokracie, je naší povinností hovořit o budoucí podobě práce.

Největší pozornost, pokud jde o budoucnost práce, je dnes spojena s rychlým nástupem převratných technologií, jakými jsou robotizace, virtuální realita a 3D-tisk. Veřejná debata zaznamenala existenci digitálních platforem. Příliš zatím nehovoříme o neustále se zdokonalující umělé inteligenci a kombinovaném využívání zmíněných technologií. Jejich vliv na podobu hospodářství, práce a v důsledku na fungování celé společnosti by mohl být tak zlomový, že se do dějin zapíše jako čtvrtá průmyslová revoluce.

Potíž je, že jen velmi těžko odhadujeme, co přesně nás čeká. Zaměříme-li se kupříkladu na klíčovou, byť dílčí otázku, co budou technologické změny znamenat pro počet pracovních míst, narazíme na velké množství navzájem si odporujících predikcí. Existují studie dokládající, že v následujících dvou dekádách bude zautomatizována až polovina stávajících pracovních míst bez náhrady. Jiné zase říkají, že technologie skokově zvýší produktivitu a zisky z ní budou investovány do nových pracovních míst, což v souběhu s demografickými změnami zapříčiní, že nám budou lidé na pracovním trhu naopak scházet.

Zase jiné analýzy docházejí k závěru, že počet plně zautomatizovaných, a tedy zaniklých pracovních míst bude zhruba stejný jako úbytek pracovní síly v důsledku stárnutí populace. U další až třetiny pracovních míst se podle nich natolik změní kvalifikační předpoklady, že lidi, kteří je zastávali, nebude možné ve zbytku jejich života překvalifikovat. Důsledkem tak možná bude až třetinová nezaměstnanost.

Další komentátoři tvrdí, že problémem neŹbude ani tak mizení práce, jako spíš technoloŹgieŹmi poháněné štěpení pracovního trhu na vysoce kvalifikovaná, výborně placená pracovní místa, která nepůjde zautomatizovat, na straně jedné a nízko kvalifikovaná, špatně placená, prekérní místa na straně druhé, která se zautomatizovat nevyplatí. Vše mezi tím, a tím i střední vrstvy společnosti, v podstatě zmizí.

Jako by už této nejistoty ohledně budoucího počtu pracovních míst nebylo dost, možnosti predikce dále ztěžuje, že na trh práce nepůsobí souběžně jen technologický a demografický vývoj, ale že si velké změny s nejistými dopady na trh práce vynutí také urgentní nutnost přechodu na udržitelný model hospodaření. A že přiostřující se klimatické změny nebo válečné konflikty mohou dát kdykoli do pohybu větší počty lidí, které bude případně potřeba do trhu práce integrovat.

Otázku kvantitativních důsledků technologických a společenských změn je přitom skutečně nutné vnímat jen jako dílčí. A klade se mnoho dalších, neméně důležitých otázek: Jak se promění pracovní podmínky, když technologie umožňují bezprecedentní časovou a prostorovou flexibilizaci, ale také intenzifikaci práce? Jakých změn dozná organizace práce, když digitální platformy umožňují novou vlnu outsourcingu, tentokrát do digitálního davu? Jaké přinese vývoj výzvy pro psychické a fyzické zdraví pracujících? Jaké budou genderové dopady změn? Jak bude ovlivněna možnost pracujících odborově se organizovat a kolektivně prosazovat svá práva? Jak bude na člověka psychosociálně působit, stane-li se na pracovišti z ovladatele strojů ovládaným?

Kdybychom se na tyto dimenze změny podívali v detailu, zjistíme, že i zde vládne z hlediska predikcí podobná nejistota jako u počtu pracovních míst.

Pokrok není náhoda

Skutečnost je taková, že skoro v žádném ohledu přesně nevíme, co přijde a na co se konkrétně připravit. Jednu jistotu ale přece jen máme: Bez odvážného politického usměrňování k opravdovému společenskému pokroku dojde jen těžko nebo maximálně šťastnou náhodou. Bez usměrňování totiž půjde o živelný, nemilosrdný, především logikou zisku řízený vývoj, který může přinést prekaritu, vyloučení, chudobu, sociální nepokoje, bezprecedentní monopolizaci globálního rozměru a v důsledku nástupu umělé inteligence i různé dystopické nelidské režimy.

Pro ilustraci této teze stačí jen pomyslet na to, jak se to má s onou nadějí, která bývá často skloňována: totiž že nás chytré stroje zbaví těžké práce. Pravda je ale ta: když nesvedeme politický boj za to, aby práce, kterou už lidé nebudou díky stojům muset vykonávat, byla opravdu ta těžká a nebezpečná, bude se racionalizace řídit především hlediskem ziskovosti, a ne nutně tím, že některá práce je těžká nebo nebezpečná.

Sociální demokracii tváří v tvář těmto výzvám nejisté podoby nezbývá, než se spolehnout na svůj osvědčený hodnotový kompas a odvozovat z něj konkrétní opatření, jak si to situace vyžádá. Usilovat o to, aby využití technologií přineslo zlepšení pracovních podmínek a kvality života obecně, odbourání těžké nebo repetitivní práce, aby byly zisky z racionalizace a zvýšení produktivity spravedlivě rozděleny, aby veškeré změny, které se odehrají, byly humánní a také aby byli ke spoluodpovědnosti za toto všechno donuceni ti, kteří je pohánějí a profitují z nich, tedy zaměstnavatelé a investoři.

Pokud lze přece jen nějaké konkrétnější doporučení ohledně budoucnosti dovodit, pak to, že budeme nutně potřebovat silné sociální systémy, silný veřejný sektor a silný stát obecně. Sociální systémy budou muset být připraveny odpružit případné nárazové nouzové situace na trhu práce tak, aby si lidé byli i během nich schopni uchovat dosažený životní standard.

Disciplinace nouzí

Již nyní všude v západním světě sklízíme v podobě politické radikalizace plody neoliberálního osekávání záchranných sociálních sítí, kvůli kterému se mnoho lidí rychle a nenávratně propadlo do chudoby, prekarity a bezvýchodných životních situací. Jestliže do budoucna očekáváme znásobení počtu takových situací, kdy se lidé bez vlastního přičinění ocitnou ve složité situaci, musíme sociální sítě urgentně znovu posílit.

Silný veřejný sektor budeme potřebovat proto, že možná bude v případě masovější technologické nezaměstnanosti nutné, aby stát v mnohem větší míře než dosud vystupoval sám jako zaměstnavatel a dal lidem práci v oblastech péče a výchovy, starosti o krajinu či kultury, kde je potřeba pracovní síly teoreticky bezedná.

Silný stát, ale také silná nadnárodní partnerství, jako je Evropská unie, pak potřebujeme proto, aby se nám dařilo vynucovat v prostředí globalizovaného digitálního kapitalismu na jeho hráčích to, co potřebujeme, aby se nám přicházející změny podařilo přetvořit ve společenský pokrok. Tedy kupříkladu získat větším přerozdělováním bohatství více prostředků na silný sociální stát a veřejný sektor. To všechno jsou nicméně kroky, které jdou proti tomu, o čem jsme ještě donedávna, v časech třetí cesty, byli jako společnosti, ale i části levice přesvědčeni, že je správné a záhodné.

Konkrétnější doporučení je pak ještě jedno: Pro sociální demokracii by bylo užitečné pozorně naslouchat debatám o nepodmíněném základním příjmu. Ne snad proto, že by nutně šlo o řešení našich budoucích výzev, ale proto, že máme možnost si v debatě o něm vyjasnit celou řadu dílčích otázek: Jak lidé chtějí žít? Co pro ně znamená práce a jak ji pro sebe definují? Která z funkcí práce je pro ně nejdůležitější? Nezažila jsem jiné debaty, kde by se podařilo odpovědi na tyto otázky formulovat lépe, než debaty o nepodmíněném základním příjmu. Výstupy z nich by nám mohly pomoci vytyčit si, kam se vývoj snažit usměrňovat.

Jsem přesvědčena, že se po fázi bezhlavého neoliberalismu, který popíral základní lidské potřeby, zase při utváření budoucnosti práce v éře digitalizace musíme obecně víc řídit tím, co člověka definuje, co v životě pokládá za důležité a jak se v jakých sociálních situacích chová. Současný politický vývoj dobře ukazuje, že jsme při vynucování flexibility, vlastní odpovědnosti a disciplinace materiální nouzí zašli příliš daleko a musíme hledat opatření, která budou sázet naopak na solidaritu, jistotu, důstojnost, uznání.

Odpovědí na rychle se měnící potřebu kvalifikací na pracovním trhu budoucnosti podle mě nebude neustálá rekvalifikace, protože od určité meze jde proti bazální potřebě lidí po určité jistotě, předvídatelnosti a rutině, a mohlo by se tak obrátit proti nám.

Před sociální demokracií ohledně budoucnosti práce nestojí jednoduché úkoly. Musí senzibilizovat pro dramatické scénáře, které by nás mohly čekat, aby získala podporu pro nutné společenské změny, ale zároveň přitom zprostředkovat dojem, že ví, co dělá, aby vše dopadlo dobře, aby zabránila strachu a panice, které už svět a politiku do jisté míry ovlivňují nyní, a hrozba digitalizace na tom zřejmě není bez viny.

Bude muset zvrátit přemýšlení o světě a jeho zákonitostech a člověku a jeho povaze, které se za poslední dekády poměrně hluboce zakořenilo, a má přitom velmi obtížné soupeře – globalizovaný digitální kapitál, který má obrovskou převahu materiální, ale i know-how a rychlost, s jakou je schopen jednat. Do toho levice bojuje, a to platí zejména pro náš český kontext, s přetrvávající kulturní hegemonií pravice, agresivním diskreditačním antikomunismem a až naivním volnotržním technooptimismem.

Přicházející velké změny ale zároveň pro sociální demokracii skýtají i naději: Postavit do středu svého zájmu práci a její proměny znamená soustředit se na to, co se bezprostředně týká drtivé většiny lidí, a mohlo by se tak podařit si k nim zase najít cestu. Zatímco pravicové laissez-faire v měnících se podmínkách rychle narazí na své hranice a bude zřetelné, že v podstatě nemá co nabídnout a na nepříznivém vývoji se spíše podílí. Tak nastávající změny sociální demokracii předkládají šanci prokázat se opět jako hnutí, které umí velké společenské transformace utvářet do podoby humánního, citelného pokroku. Tedy bude-li zase radikální a odvážná.

Příspěvek zazněl na konferenci Za svobodu, spravedlnost a solidaritu. 140 let sociální demokracie v českých zemích, kterou 13. listopadu 2018 připravily Masarykova demokratická akademie a pražská kancelář Friedrich-Ebert-Stiftung.

Kateřina Smejkalová

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.