Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 6 > Aleš Zapletal: Století Českobratrské církve evangelické

Aleš Zapletal

Století Českobratrské církve evangelické

V letošním roce oslavujeme nejen výročí 100 let od vzniku samostatného československého státu. V roce 1918, konkrétně v prosinci, došlo ke spojení českých sborů dvou reformačních církví do jednoho subjektu. Vznikla česká národní církev evangelická (https://www.100letcce.cz/z-historie/habemus-cce/), která záhy dostala název Českobratrská církev evangelická (ČCE). Sté narozeniny oslavili evangelíci na celocírkevním setkání v Pardubicích koncem září.

Vzniku ČCE předcházelo téměř 140 let existence dvou reformačních církví, které byly povoleny tolerančním patentem Josefa II. v roce 1781. Jednalo se o Evangelickou církev augsburského vyznání (luterány) a Evangelickou církev helvétského vyznání (reformované, „kalvinisty“). K těmto dvěma církvím se po vydání patentu mohli evangelíci v rakouském mocnářství hlásit. Obě církve tehdy působily na celém jeho území. V českých zemích vedle českých evangelických sborů existovaly také sbory německé a polské (v Českém Slezsku). Ke vzniku sboru na určitém místě mohlo podle tolerančního patentu dojít pouze tehdy, když se přihlásilo alespoň sto rodin. Je zajímavé, že v průběhu 19. století byl vznik sborů stále více ovlivněn rozvojem národních hnutí. Konkrétně se to projevovalo tak, že čeští evangelíci zakládali více sbory helvétského vyznání, protože k augsburskému se hlásili rakouští Němci. Některé evangelické sbory vzniknuvší v té době působí dodnes (například Borová u Poličky na Svitavsku nebo Velká Lhota u Valašského Meziříčí na Vsetínsku) a jejich kostely a modlitebny se vyznačují pozoruhodnou architekturou.

Sbližování představitelů českých evangelických sborů na počátku 20. století a v letech první světové války vyústilo ve svolání generálního sněmu 17. prosince 1918 do Obecního domu v Praze, kde bylo schváleno sloučení do jedné církve. Vyhlášení československého státu o necelé dva měsíce dříve nejen otevřelo možnost založit českou evangelickou církev, ale také vlastně znamenalo nutnost řešit situaci, kdy se stávající ústředí obou církví (ve Vídni) ocitlo v cizině. Unie luteránů a reformovaných na národním principu přitom rozhodně nebyla samozřejmou cestou. Někteří evangelíci byli proti, jiní souhlasili s výhradami. Mimochodem, slovenští evangelíci (na rozdíl od českých zemí mezi nimi převažovali luteráni) se nepřipojili a ani neutvořili samostatnou unionovanou církev. Obě reformační církve na Slovensku působí samostatně dodnes. Němečtí a polští evangelíci v českých zemích (většinou luteráni) založili vlastní církve; německá zanikla v roce 1945, nástupcem polské je dnešní Slezská církev evangelická augsburského vyznání (SCEAV), která sdružuje věřící polského i českého jazyka.

ČCE navázala na obě velké tradice světové reformace a zároveň na reformaci českou (na Jana Husa a Jednotu bratrskou). Neformulovala vlastní vyznání víry, ale přijala čtyři historická vyznání: augsburské, helvétské, bratrské a české (poslední dvě jmenovaná vznikla v prostředí české reformace 16. století). Tato šíře znamenala určitou teologickou a věroučnou nevyjasněnost a nevyhraněnost a zároveň prostor pro pluralitu a dialog. Vzhledem k předchozímu vývoji početně převažovali věřící hlásící se k reformované tradici; odtud také standardní podoba evanŹgelických bohoslužeb, jejichž pořádek (liturgie) vychází z reformované tradice, takže jsou méně zdobné ve srovnání s liturgií luterskou (podobnější římsko-katolické mši). Chybějí například zpívané prvky (vyznání víry, požehnání). Také výzdoba kostelů a modliteben je prostá a může působit stroze. Základní křesťanský symbol, kříž, bychom v mnoha z nich nenašli, ač se to poslední dobou mění. Luterská tradice se uchovala v některých sborech, jako jsou například Dolní sbor ve Vsetíně nebo Český Těšín.

Po vzniku církve bylo nutno řešit mimo jiné otázku vzdělávání duchovních. Vlastní teologická fakulta českým evangelíkům (a nejen jim) chyběla. Tento problém se podařilo vyřešit v roce 1919, kdy byla otevřena Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká v Praze, sloužící pro přípravu budoucích evangelických farářů i duchovních jiných českých církví. Fakulta prošla pohnutým vývojem po roce 1948, kdy byla nuceně rozdělena na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu (KEBF) a Husovu československou bohosloveckou fakultu (HČBF), kde se vzdělávali budoucí faráři Církve československé (dnes Církve československé husitské – CČSH). Obě fakulty podléhaly přímo ministerstvu školství a nebyly součástí žádné univerzity. Tento stav se změnil až po roce 1990. Dnes jsou obě součástí Univerzity Karlovy pod mírně změněnými názvy – KEBF byla přejme nována na Evangelickou teologickou fakultu (ETF), HČBF na Husitskou teologickou fakultu (HTF). Absolvování studia v oboru evangelická teologie na ETF je podmínkou pro službu duchovního v Českobratrské církvi evangelické; na vzdělanost farářů klade církev velký důraz. Obor však studují, stejně jako v minulosti, také budoucí duchovní jiných církví a lidé, kteří k této činnosti nesměřují. Fakulta je prostředím podporujícím porozumění mezi křesťany různé církevní příslušnosti. Vedle evangelické teologie nabízí studium sociální práce.

ČCE spoluprožívala vývoj české společnosti ve 20. století. Jednotlivců, jak duchovních, tak laiků, rodin, sborů a celé církve se dotýkaly dějinné zvraty na cestě od parlamentní demokracie přes jednu a druhou totalitu zpět k demokratickému zřízení. Její dějiny nejsou středem pozornosti současné české historiografie, několik pozoruhodných prací však přece v posledních letech vzniklo, většinou přičiněním evangelíků samých. Odkázat na ně mi přijde smysluplnější, než se na několika řádcích pokoušet o jakýsi souhrn celé té klikaté dlouhé cesty. Od roku 2009 vychází sborník Cesta církve, obsahující jak odborné studie, tak vzpomínky pamětníků na dobu minulou, zejména na státně socialistickou totalitu. Nizozemský historik Peter C. A. Morée, toho času vyučující na ETF, napsal ve spolupráci s Jiřím Piškulou obsáhlou nedávno vydanou monografii Nejpokrokovější církevní pracovník, pojednávající o velké kontroverzní postavě ČCE a české evangelické teologie 20. století Josefu L. Hromádkovi. Tento teolog se snažil promýšlet podobu křesťanské služby a svědectví v moderní době, zároveň však podlehl iluzi o tom, že státně socialistické zřízení vede k sociálně spravedlivé společnosti, a je tedy správnou realizací křesťanských zásad v politice. Další prací k tématu je Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování StB Petera Dinuše, vydaná pod hlavičkou Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komuŹnismu, a kratší studie Miroslava Pfanna „Nová orientace“ v Českobratrské církvi evangelické v letech 1959–1968. „Nová orientace“ byla od konce padesátých let neformálním hnutím teologů i dalších členů církve, kteří hledali vhodné způsoby interpretace křesťanské zvěsti ve společnosti s vyspělou vědou a technikou, „civilní interpretaci evangelia“. Ozývaly se od nich ovšem i kritické hlasy na adresu představitelů státu, například proti uvažovanému, ale nikdy nerealizovanému „zákonu o rodině“, který by umožňoval odebírat děti rodičům, pokud by je nevychovávali v duchu tzv. vědeckého ateismu. V období normalizace byli stoupenci „nové orientace“ často součástí opozice; patřil k nim i Miloš Rejchrt, jeden z mluvčích Charty 77.

V dnešní době je ČCE rozšířená po celém území ČR; působí v 251 sborech a 224 kazatelských stanicích (obvykle menší společenství patřící pod některý sbor, ale působící na jiném místě – například kazatelskými stanicemi sboru v Šumperku jsou Hanušovice a Rýmařov). Církev je spravována synodně-presbyterním zřízením, což znamená, že každý sbor má svůj „výbor“, zvaný staršovstvo, složený z faráře a několika (podle velikosti sboru) volených členů sboru. Sbory na určitém území se sdružují do seniorátů, spravovaných seniorátními výbory, skládajícími se z farářů a laiků v rovném zastoupení. Jednou za rok se schází seniorátní „parlament“, konvent, kam vysílá své zástupce každý sbor seniorátu. Obdobou konventu na celocírkevní úrovni je synod, shromáždění zástupců každého seniorátu. V obdobích mezi zasedáními synodu řídí církev synodní rada, řekněme „vláda“, složená opět z farářů a laiků v rovném zastoupení. Současným synodním seniorem, prvním představitelem církve – ovšem „primus inter pares“ – je DaŹniel Ženatý. Prvním laickým představitelem je synodní kurátor, v současnosti Vladimír Zikmund. Synodně-presbyterní zřízení poskytuje církvi vysokou úroveň vnitřní demokracie, každý sbor má svou právní subjektivitu a například si volí svého duchovního (po vzájemné dohodě). Zároveň je díky pravidelným jednáním konventů a Źsynodu udržována vzájemná soudržnost sborů. Synodní rada, za pomoci Ústřední církevní kanceláře, řídí běžný provoz církve a vydává stanoviska k aktuálnímu dění v církvi i ve společnosti; tato stanoviska však nejsou pro členy církve závazná a reprezentují pouze názor členů synodní rady, který ne všichni evangelíci sdílejí. Závazné zásady vnitrocírkevního života může schválit jedině synod, respektive na nižší úrovni konvent.

Stých narozenin se ČCE dožívá v pozici největší protestantské církve v České republice. Absolutně se však k tomuto vyznání při posledním sčítání lidu v roce 2011 přihlásilo asi 51 tisíc lidí. Tvoří tedy jen maličkou menšinu dnešní české společnosti. Prostá čísla pochopitelně nejsou to nejdůležitější, ale i dnes je třeba hledat a nacházet vhodné způsoby, jak oslovit lidi s tím, co je pro náš život klíčovou hodnotou, totiž s křesťanskou vírou. A to především s jejím aktuálním významem pro současného člověka, ne pouze jako s jedním ze základních zdrojů české a evropské kultury a civilizace. Jestliže cí kev nepodává aktuálně své poselství, nemůže počítat s tím, že jí okolní společnost bude chtít naslouchat. Pak se však stává do sebe uzavřeným spolkem – a myslím, že taková nemá být.

Aleš Zapletal (1990) studuje teologii na Evengelické teologické fakultě UK Praha a historii na FF UP v Olomouci.

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.