Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 6 > Václav Jamek: Krepová trikolóra aneb Vteřinové kolo dějin

Václav Jamek

Krepová trikolóra aneb Vteřinové kolo dějin

Tak jsem se 28. října díval na vojenskou přehlídku, probíhající překvapivě na třídě EvropŹské, dříve Leninově, potom asi týden třídě Edvarda Beneše, než jsme se něčeho lekli. Respektive na její pravé polovině, při pohledu od letiště. Na druhou polovinu už nemáme dost armády.

Představoval jsem si, že jsem Kim Čong-un, chvěl jsem se strachy a byl jsem rád, že je Česká republika od mé Severní Koreje tak daleko. V českých novinách psali, že to bude největší vojenská přehlídka v našich novodobých dějinách.

To mě přivedlo k otázce, co vlastně naši novináři pokládají za novodobé dějiny. Novověk oficiálně začíná čtyřmi událostmi: vynálezem knihtisku (1448), pádem Cařihradu (1453), objeveŹním Ameriky (1492) a „koperníkovským obratem“ (1507), tj. vesměs v 15. století. To asi novináři na mysli neměli. Tak možná to, co se odehrálo od začátku národního obrození? Nebo tedy aspoň těch sto let, jejichž výročí se zrovna slaví?

Jenže, ouha, bývaly doby, kdy jsme mívali raketové vojsko, víc než dvacet tanků a třicet obrněných transportérů, a to všechno milovaný komunistický režim tuze rád předváděl nejdřív každého 9. května, potom jednou za čas, taky si už nepamatuji, jak často, možná každý pátý rok. Že by tyhle přehlídky byly menší než včerejší defilé čítající několik našich rot, čtyři statečné italské vojáky s práporem a dlouhou šňůru hasičských vozů? Plašících se dvacet koní mohlo za komuŹnistů klidně zůstat ve stáji, macaté střely s plochou dráhou letu stesk po nich snadno zahnaly.

Osobně mi tam tuze chyběli cyklisté, protože u cyklistů v Josefově sloužil za první repuŹbliky můj táta. Když jeli na přehlídku, dráty si nejdřív krásně vypletli pestrým krepovým papírem; o státním svátku by to z omluvitelných důvodů musela být jen trikolóra. Skleněné střepy (schopŹné úplně překazit tento bod přehlídky a také, ouvej, každý cyklistický blitzkrieg) se snad daly den předtím s Evropské třídy umést. Ukázku vozové hradby s odkazem na mé husitské prapředky jsem ohleduplně oželel, houfnice ze 70. let minulého století mi k spokojenosti stačily. Útěšné bylo rovněž pomyšlení, jak můj táta tráví krutý válečný konflikt záplatováním duší, takže se dožije méŹho narození.

Ale možná by se naše armáda předvedla hrozivěji, kdyby nebylo tak špatné počasí?

Ten krepový papír například by v něm šeredně utrpěl. Možná by se i pletl do koles a vojáŹci by padali jako hrušky, což působí dobře ve válečných zákopech, nikoli však na přehlídkách.

Novodobá historie v pojetí českého žurnalismu musí tedy být nutně o dost kratší. OdhaŹduji, že jde o posledních čtrnáct dní.

Když jsem se z Kim Čong-una vrátil zas do kůže prostého českého důchodce, jímž jsem po většinu času, kdy nespím, po celý zbytek přehlídky jsem se bál, aby nějaká záludná cizí mocnost, např. Rakousko, nevyužila toho, že máme celou armádu soustředěnou na té ulici kolem našeho vrchního velitele pamprezidenta Zemana, zákeřně na nás nezaútočila a v den 100. výročí vyhlášení Československa nás vojensky neobsadila.

Naštěstí měli Rakušané co dělat s domácími muslimy, přes pamprezidentovo včasné varoŹvání potutelně obsazujícími Vídeň, a vůbec je to nenapadlo. Zato mě napadlo, zda by český stát pro svou větší bezpečnost neměl takovouhle svou armádu radši schovávat, a ne ji ukazovat na přehlídkách.

To mi připomnělo, že nejslavnější z našich vojáků, armádní generál Petr Pavel, který si pěstuje mužně působivý zjev amerického plukovníka z první poloviny 19. století a tím imponuje celé naší populaci, dal někam interview, zapomněl jsem už kam a ani jsem je nečetl, stačil mi titulek, v němž tento představitel západní demokracie v českém folklorně zahnědlém pojetí tvrdil (alespoň podle toho plátku), že „nenormálně chráníme muslimy a vánoční stromky už mizí“.

Zajímalo by mě, zda byl tento představitel ozbrojených sil schopen uvést jediné zákonné opatření v celé Evropské unii, případně jinde v tzv. křesťanském světě, které by výslovně poskyŹtovalo zvláštní ochranu skupině obyvatelstva zvané „muslimové“, nad ochranu poskytovanou zákonem všem obyvatelům obecně. Protože jsem si jist, že nebyl, tento důstojník sprostě lhal a vzhledem k politickému dosahu takového poplašného tvrzení by jeho veškerá veřejná kariéra měla skončit.

K čemuž samozřejmě nedojde, protože by musel být zároveň propuštěn i současný preziŹdent naší Novodobé republiky.

A pokud „mizí“ vánoční stromky – v tom smyslu, že si je pořizuje méně lidí než dřív, i když jim v tom pokud vím nikdo nebrání –, hlavním důvodem nejsou muslimové, ale to, jak př폚erně jsou drahé; což pan armádní generál při svém platu samozřejmě asi nezaznamenal, i když tento stav nastal už zhruba před pětadvaceti lety, neboli dávno před muslimským ohrožením. Stromek mu koneckonců chodí kupovat jeho pucflek.

Též bych si mu dovolil připomenout, že vánoční stromek není symbol křesťanský, leč pohanský. Ale možná měl obhajobu pěkně konzumujícího pohanství na mysli? – – –

V týž den večer jsem s jistým zájmem sledoval také udílení státních metálů. K tomu se dá říci jen málo a jen několik základních věcí.

1. Stoleté výročí obnovené samostatné české a nově vytvořené slovenské státnosti si snad od hlavy státu vyžadovalo trochu principiálnější projev než obvyklé předčítání kádrových posudŹků. Předávání metálů mělo v tomto případě být vrcholem, nikoli však jediným smyslem shromតdění. Zvlášť když se kvůli němu obtěžoval do Prahy slovenský prezident. Že Zemanovi chybí státnický duch, asi nikoho nepřekvapí; snad mu to měl vysvětlit hradní protokol, ale divil bych se, kdyby ho Zeman poslouchal.

2. Nehodilo se náhodou při této příležitosti vyznamenat víc než jen jednoho (slovy jedŹnoho) Slováka? Žádný vhodný by se nenašel, se zásluhami o udržování dobrých slovensko-česŹkých vztahů? Co sakra dělala paní velvyslankyně Klausová?

3. Ustavičné vyznamenávání mrtvých je morální kýč, který jen chlácholí svědomí živých, mělo by se s tím přestat: s výjimkou těch, kdo hrdinsky položili život.

4. Krom jisté paní Lorencové, zjevně opilé, člověka zahřála u srdce záplava odměněných soukromých podnikatelů v oboru tenis (plus dalších dvou sportovců). Z kultury jako obvykle získali vyznamenání samí spotřební umělci, zvaní baviči, jeden normalizační básník a jedna spisoŹvatelka disidentská, známá spíš svou místy podivnou společenskou angažovaností. S úlevou lze kvitovat jen to, že prezident se tentokrát zřejmě s ohledem na slavné výročí zdržel toho, aby je ve svém projevu zahrnul vřelou chválou. A konečně triumf Parlamentních listů v osobách pánů Besta a Zbořila.

Chudáci ti, kdo si v téhle společnosti státní vyznamenání opravdu zasloužili, a šťastni ti, kdo by si je byli zasloužili, ale nedostali.

Ještě jsem koutkem oka zahlédl slovenské shromáždění v Martině, dva dny poté. Jak mluŹvili oba prezidenti, nevím, otevřel jsem televizi příliš pozdě. Ale musím konstatovat, že český preŹmiér Babiš pronesl velice dobrý projev, ať už si ho psal sám, nebo si ho nechal od někoho napsat: přesně takový, jaký ke stoletému výročí Československa patřil. A bohužel zřejmě jediný. Zato sloŹvenskému premiérovi Pellegrinimu se podařil husarský kousek: v celém svém projevu se vůbec nezmínit o Češích.

Velkorysost zkrátka vládne na všech stranách.

*

Současné účtování s Československem, které spočívá především v téměř jednomyslném špinění toho nápadu, mi přijde ubohé a zbabělé.

Československo byla šance, kterou jsme nedokázali využít, ba ve které jsme selhali; my, tedy Češi a Slováci, kteří si ten stát vymohli, a tudíž za něj také nesli hlavní odpovědnost.

Z hlediska geografického a geopolitického bylo Československo především vymaněním obou hlavních součástí z dosavadní mocenské logiky „Svatá říše římská – Uhry“, ba přerušením této logiky; tedy také pokusem o vytvoření nové, pro nás výhodnější suverenity, z dosavadních středoevropských mocenských poměrů se vymykající. Rozbití Československa starou logiku obŹnovilo: jsme zas ten kousek země, který Německu chybí, aby bylo dokonalým čtvercem.

Česká a slovenská politika po roce 1989 byla prostě nezodpovědná. Hlavní problém Československa jsou léta 1990-1992 a naprostá neschopnost nových představitelů státu i jenom nahlédnout podstatu úkolu, před kterým v podmínkách znovunabyté svobody a nově otevřených možností stáli. Místo pevného základu nové společnosti měli (zvlášť ti čeští) před očima jenom privatizaci, privatizaci a privatizaci, a obě strany se navíc nechaly unášet resentimenty, vzhledem ke skutečné česko-slovenské svornosti povrchními.

Obnovené československé demokracii ve skutečnosti úplně chyběli „otcové zakladatelé“; z hlavních aktérů, kteří se přihnali ke kormidlům, se vyklubali ničitelé s omezeným obzorem (tehŹdy se tomu říkalo „rozlišovací práh“), kteří neměli schopnost cokoli pevněji postavit.

Ubohost české politiky se od té doby logicky jenom zhoršuje, ale dalo se to přece čekat. Úpadek mysli, v němž končí Klaus i Zeman (a jemuž úpadek mravní dávno předcházel), ukazuje nejen symbolicky, ale zcela konkrétně, co to vždycky bylo.

Dnešní zavrhování Československa jaksi „od samého počátku“ není nic jiného než útěk dnes pomalu končících generací před odpovědností za 90. léta, neboli projev stejného slabošství a stejného alibismu, jaké tito kritikové vyčítají generacím, které tu odpovědnost nesly před nimi.

Václav Jamek

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.