Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 6 > Blanka Kalinová: Od Teng Siao-pchinga k Si Ťin-pchingovi

Blanka Kalinová

Od Teng Siao-pchinga k Si Ťin-pchingovi

Čtyřicet let čínské ekonomické reformy

Zaujmout jedno z předních míst ve světovém hospodářství, v mezinárodním obchodě a postupně i na politické scéně zabralo Číně méně než čtyřicet let. Jak vysvětlit tento nesporný úspěch nejlidnatější a původně hospodářsky zaostalé země? Představuje skutečně ekonomický a politický model, jenž může být inspirací pro jiné státy, a konečně jaké jsou její dnešní vyhlídky? Tato úvaha nemá samozřejmě ambice odpovědět vyčerpávajícím způsobem na tyto složité otázky, nabízí jenom několik postřehů z minulé profesionální zkušenosti a ze vzdáleného pozorování současného čínského vývoje.

Nejprve osobní vzpomínka: na počátku roku 1979 jsem dostala jako jedno ze svých prvních zadání v sekretariátu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) napsat zprávu o nové čínské politicko-hospodářské linii prosazené Teng Siao-pchingem. Tento úkol nebyl nutně výrazem důvěry v analytické schopnosti či studijní obeznámenosti s daným tématem začínající spolupracovnice, ale přiznáním, že Čína samotná, její hospodářský vývoj a vztahy se členy tohoto „klubu bohatých zemí“ nejsou ve středu jejich zájmu. Za deset let poté už měla Čína právo na veřejnosti přístupnou publikaci od stejné autorky na téma Deset let ekonomické reformy v Číně s malým dovětkem v předmluvě reagujícím na události v červnu 1989 na náměstí Tiananmen: „(tyto události) sice nic nemění na analýze desetileté ekonomické reformy v Číně, ale jinak je to s perspektivami jejího budoucího hospodářského a politického vývoje.“ Tyto obavy se zcela nepotvrdily. Čína se stala v roce 2001 členem Světové organizace pro obchod (WTO) a na rozhraní tisíciletí se studie univerzitních znalců a mezinárodních expertů o čínském ekonomickém zázraku jenom množily. OECD se dokonce začala snažit o uzší spolupráci s Čínou, která ale v té době už zase moc nestála o to podřídit se několika málo povinnostem vyplývajícím z možného přidružení k této mezivládní organizaci.

Nová ekonomická reforma pod vedením Teng Siao-pchinga, započatá v roce 1978, měla za cíl prosadit v Číně „socialistickou tržní ekonomiku“, ve které se podnikům dostalo určité autonomie rozhodování v rámci centrálně plánovaných direktiv, a zároveň si stát, nebo přesněji vládnoucí strana, zachoval účinné kontrolní makroekonomické nástroje především ve formě měnové a daňové politiky. Důležitou součástí nového kursu bylo tzv. otevření se vůči světu, koncepce zpočátku s důrazem na dovozy technologie nezbytné pro průmyslovou modernizaci, a postupně korigovaná – pod tlakem zhoršené zahraniční obchodní bilance a nebezpečně stoupajícího státního zadlužení – nutností prosadit se vlastní­mi výrobky na zahraničních trzích. Většina důležitých reforem prošla zprvu ověřovací zkouškou v rámci zvláštních ekonomických zón a teprve pak, pokud se osvědčily, byla postupně zaváděna ve větším měřítku.

Jen několik čísel pro ilustraci úspěšné cesty Číny za posledních čtyřicet let. Ač zpočátku šlo o jednu z nejchudších zemí světa – navíc opakovaně vystavovanou otřesům na vnitropolitické scéně, které vyspělý Západ těžko chápal a které imponovaly jen přesvědčeným maoistům –, dospěla k dnešku na úroveň hospodářské velmoci s rostoucími geopolitickými ambicemi. Jestliže jsou vysoká tempa čínského růstu (7 % v roce 2017) stále ještě brána rezervovaně s odkazem na případy statistických manipulací především ze strany regionálních autorit, faktem zůstává, že měřeno hrubým domácím produktem (HDP) je Čína od roku 2014 největší hospodářskou velmocí na světě. V přepočtu HDP na obyvatele Čína sice dosud zaostává, přestože se jí za posledních dvacet let podařilo pozvednout na padesát milionů Číňanů ze dna absolutní chudoby. Počínaje rokem 2010 se Čína stává prvním světovým exportérem a zahraniční obchod představuje dnes třetinu jejího HDP oproti necelým 10 % v roce 1978. Objemem přímých zahraničních investic se v roce 2017 řadila na šesté místo ve světovém žebříčku.

Úspěchy a úskalí čínské reformy

Úspěch čtyřicetileté čínské ekonomické reformy vzbuzuje řadu komentářů, ale i oprávněných otázek. Nenaráží čínský model na své limity a nevyčerpal své možnosti? Dokáže čelit novým realitám jak doma, tak ve světě? Čína se sice celkem zdárně vypořádala s největší chudobou, ale nemalá část obyvatelstva stále žije ve špatných životních podmínkách, obzvlášť nepřijatelných v porovnání s ostenŹtativním blahobytem některých jedinců a vrstev. To vše je očividně v rozporu s principy „lidové“ Číny, které se nepřestávají oficiálně proklamovat. Jedním z varovných signalů stoupajícího sociálního napětí je nárůst otevřených konfliktů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli v soukromých i státních podnicích. Mezi roky 2015 a 2017 bylo v Číně takových střetů napočítáno na sedm tisíc.

Po čtyřiceti letech se stále nedaří úspěšně řešit problém vztahu mezi čínskými provinciemi a ústředními orgány. Opakované antikorupční kampaně nijak neoslabily tendenci regionálních instancí prosazovat vlastní hospodářskou politiku. Ta se projevuje především v oblasti investic, které ne vždy odpovídají celostátním prioritám, jsou často neefektivní a hlavně vedou k rostoucí zadluženosti.

V oblasti společenských poměrů jsou patrné protichůdné tendence. V některých ohledech se zmírňuje přímý tlak na populaci, jak o tom svědčí povolení mít v čínských rodinách druhé dítě. Na druhé straně se autority nevzdávají záměru držet pod kontrolou informace. Svědčí o tom opakované spory se západními, zejména americkými společnostmi, jako je kupříkladu Google. Současně jsou nové technologické prostředky využívány k přímé kontrole populace bez jakýchkoliv právních pojistek a zábran. Ochrana osobních dat není na pořadu dne. Nic a nikdo nebrání shromažďovat a třídit informace o jednotlivcích a úřady, banky a zaměstnavatelé mohou volně využívat citlivá osobní data a nakládat s nimi, jak se jim hodí.

Čínská ekonomická reforma z konce 70. let musela logicky projít důležitými změnami také v oblasti vnějších ekonomických vztahů. Země se postupně stala „továrnou pro celý svět“ a dala milionům spotřebitelů i v západních zemích možnost koupit si levné průmyslové zboží. Čínská expanze však dnes naráží stoupající měrou na protekcionistické trendy, v poslední době zhmotnělé do drastického zvýšení cel na čínské dovozy do Spojených států. Necháme-li stranou způsob a účelnost spektakulárních gest současného amerického prezidenta, je třeba přiznat, že výhrady proti čínským obchodním praktikám sdílejí i další partneři. Nedávno vydaná zpráva Obchodní komory EU v Číně upozorňuje na řadu místních celních a hlavně necelních bariér ve formě netransparentních regulací, subvencí státním podnikům, nerespektování práv intelektuálního vlastnictví, které ztěžují zahraničním dodavatelům a investorům přístup na čínský domácí trh.

Americké protekcionistické zásahy proti Číně se však do velké míry míjejí cílem: zbavují americké spotřebitele nejen přístupu k levnému zboží, které bude pravděpodobně nahrazeno dovozy za méně výhodné ceny z jiných zemí, ale komplikují podnikání řadě amerických firem, jejichž výroba závisí na dovozech komponentů a součástek z Číny. A hlavně, čínský vnitřní trh už není vůbec zanedbatelný, a jak ukazují údaje z posledních let, dovozy do Číny rostou rychleji než čínské exporty. Na rozdíl od amerických politiků západním firmám neuniklo, že čínský růst je čím dál tím silněji tažen vnitřní spotřebou a obrovský čínský trh pro ně může být příštím eldorádem. Americké sankce jdou tak paradoxně na ruku čínskému vedení, které se snaží zemi zbavit (nebo alespoň zmírnit) její ekonomické závislosti na dovozech a cizí technologii.

Nové místo Číny na mezinárodní scéně

Nezbytnou součástí čínské reformy byl příjem zahraničních investic, které se skutečně staly motorem modernizace země. Podobně jako obchodní partneři narážejí i zahraniční investoři na nejrůznější regulativní překážky, a to jak při svém vstupu do země, tak během svých aktivit v Číně. Hlavní starostí, s níž zahraniční investor musí v Číně počítat, je silný tlak místních firem získat přístup k technologii, často nutná podmínka pro realizaci zahraniční investice.

Radikálním obratem v postavení Číny na mezinárodní scéně je její posun z pozice po léta především příjemce přímých zahraničních investic do role stále výraznějšího vývozce kapitálu. Původně šlo hlavně o zajištění přístupu k surovinám, které nejsou doma k dispozici nebo jich není dostatek, včetně třeba nákupu zemědělské půdy v Africe. Dalším krokem této čínské zahraniční expanze je sledování dalekosáhlejších geopolitických cílů, eventuelně i za pomoci tzv. soft power, tedy skrze nepřímý vliv na situaci v hostitelské zemi.

Nejmarkantnějším příkladem v tomto ohledu je obnovení Hedvábné stezky ve Střední Asii. Cílem je nejen zlepšit dopravní spojení s bezprostředními sousedy a potažmo s evropskými klienty (program One Belt, one Road), ale i – a možná především – upevnit a posílit geopolitické postavení Číny v regionu. Podobnou motivaci mají čínské investice v jiných, především evropských zemích, ať už jde o oblast energie nebo účast ve financování fotbalových klubů. Růst čínských zahraničních investic vyvolává obavy v řadě zemí a vede Evropskou unii a Spojené státy k přísnější kontrole, a v některých případech dokonce k zákazu čínských investic ve strategických sektorech.

Nová éra

Vnitřní dynamický hospodářský rozvoj země a její zesílená pozice na mezinárodních trzích si vyžádaly výrazné změny v orientaci ekonomické strategie. V roce 2015 pekingské vedení vyhlásilo plán Made in China 2025, jehož ambicí je udělat z Číny světovou velmoc v oblasti inovací za pomoci masivních vládních intervencí a prostředků. Současné obchodní sance Spojených států, které mimo jiné ukázaly závislost Číny na dovozech vyspělé technologie, jenom potvrdily oprávněnost tohoto kroku.

Ještě dalekosáhlejší je program Nová éra, který – čtyřicet let po uvedení první ekonomické reformy – stanoví nové priority pro hospodářský rozvoj země a její vnější ekonomické vztahy. V první etapě do roku 2035 chce čínské vedení dosáhnout „socialistické modernizace“ s cílem „harmonizovat sociální blahobyt a ekologickou civilizaci“. Jinými slovy, dále rozvíjená technologická modernizace by měla zmírnit negativní dopady masivní industrializace a urbanizace na životní prostředí. Čína chce dále pokračovat v omezování své orientace výlučně na zahraniční obchod, a to především důrazem na vnitřní spotřebu. Nejde už o zajištění základních životních potřeb pro všechny, což bylo náročnou prioritou ekonomické reformy z konce sedmdesátých let, ale o novou společenskou smlouvu mezi státem a narůstající střední třídou, která očekává lepší zdravotní péči, kvalitní vzdělávací systém a zdravé životní prostředí.

V nedávných letech se také podstatně posunuly čínské ambice na mezinárodní scéně. Reforma, započatá Teng Siao-pchingem koncem sedmdesátých let, implicitně počítala s tím, že Čína nebude v dohledné době vystavena nebezpečí zvenku, a že tedy může omezit výdaje na armádu a obranu a věnovat ušetřené prostředky na hospodářskou obnovu a modernizaci. Dnešní Čína neskrývá své mocenské ambice zatím hlavně v regionu východní Asii a asijského Tichomoří. Konečným cílem je upevnit politickou pozici odpovídající hospodářské váze ve světě. Současné severoamerické izolacionistické tendence, jejichž výjimkou je snad jen gestikulace ve vztahu k Severní Korei, usnadňují Číně do jisté míry její snahy o novou geopolitickou orientaci.

Čínský model: pro a proti

Nová éra má i důležitou ideologickou součást, která potvrzuje, že se čínská komunistická strana nehodlá vzdát svých prerogativ a zapomenout marxistické principy. Na čínských univerzitách je výuka marxismu stále povinná a Čína nedávno, jako málokde jinde ve světě, s velkou pompou slavila dvousté výročí Marxova narození. Současné čínské vedení prozatím sice nejeví snahy propadnout komunistickému rodinnému nepotismu severokorejského typu, přesto si zachovává pozoruhodnou posloupnost. Si Ťin-pching, od roku 2012 první tajemník komunistické strany a posléze prezident, který si nedávno ústavně zajistil zvýšené pravomoci, je synem revolučního spoluputovníka Mao Ce-tunga a poté poradce reformátora Teng Siao-pchinga.

Za posledních čtyřicet let byla čínská reforma nepochybně nástrojem očividného hospodářského rozkvětu v zemi a upevnění její pozice ve světě. Otázkou je, zda podobná cesta může být vzorem pro jiné země a nakolik má dnešní Čína rezervy a potenciál pokračovat se stejným úspěchem i v budoucnosti. Pesimisté, jako např. indický ekonom Pranab Bardhan, upozorňují na prohlubující se propast mezi na jedné straně slabou občanskou společností a neexistující diskusí o celospolečenských prioritách a na straně druhé proklamovanou výzvou politiků k iniciativě a inovaci na výlučně hospodářském poli. Čínská reforma se dosud dovedla vyrovnat se zdánlivě nesmiřitelným kontrastem mezi autoritativním stranickým centralismem a snahami soukromého sektoru a regionálních instancí o autonomii. Je ale nepravděpodobné, že by se podobná situace mohla dlouhodobě udržet v jiných než specifických čínských historických podmínkách.

Naopak pro některé západní ekonomy jako Jeffrey Sachs se čínská ekonomická strategie ukázala jako úspěšná, a dokonce, podle francouzského ekonoma Michela Aglietta, může být modelem pro 21. století a životaschopnou alternativou současnému kapitalismu. Čínský systém byl v poměrně krátké době schopen zajistit důstojnou životní úroveň velké části obyvatelstva díky dynamickému průmyslovému růstu jak ve státním, tak soukromém sektoru, aniž by se vládnoucí strana vzdala svých pravomocí a připustila rozvoj demokratických sil. Čínský státní kapitalismus se tak jeví v rozporu s tradičními ekonomickými a politickými teoriemi, které dosud považovaly fungující demokratickou společnost, volnou konkurenci, převládající tržní vztahy a dominující finanční sektor za podmínky nutné pro dlouhodobý harmonický hospodářský růst.

Od konce 70. let ukázalo čínské vedení schopnost koncipovat dlouhodobou hospodářskou strategii, politicky ji prosadit na různých úrovních a hlavně ji pragmaticky revidovat, pokud se nové reformní kroky v praxi neosvědčily, nebo ji adaptovat na nově vzniklé okolnosti. Tento přístup kontrastuje nejenom s neschopností zaniklých komunistických režimů právě v těchto ohledech, ale i s krátkodechostí liberálních demokracií, ve kterých je časový horizont často omezen jen na příští volební období.

Blanka Kalinová (1947) je ekonomka, pracovala v sekretariátu OECD v Paříži, kde také žije.

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.