Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 1 > Aleš Zapletal: Kam tenkrát šel bratr Jan?

Aleš Zapletal

Kam tenkrát šel bratr Jan?

Kam tenkrát šel můj bratr Jan,
kam tenkrát šel? ptá se zvon
Kam tenkrát šel můj bratr Jan,
kam tenkrát šel?… ví jen on

Zdeněk Borovec: Kam tenkrát šel

Padesáté výročí smrti Jana Palacha vyvolalo v české společnosti širokou odezvu. Ve stovce obcí se uskutečnila vzpomínková shromáždění, k výročí se vyjádřili mluvčí občanského hnutí Milion chvilek pro demokracii i prezident republiky, Českobratrská církev evangelická uspořádala pietní bohoslužbu, na Václavském náměstí byla od 16. do 30. ledna k vidění tematická výstava. Výročí, které od roku 2014 připomíná významný den v kalendáři, je stále aktuální. Vzbuzuje emoce a otázku, jaký smysl (a zda vůbec) Palachův čin měl. Jistě jej totiž nelze přejít bez povšimnutí. Člověk – a navíc tak mladý – ohrozil svůj život, a přišel o něj, aby vyburcoval společnost z pasivity a její představitele ke zrušení cenzury médií a zákazu tiskoviny Zprávy vydávané velitelstvím okupačních vojsk. Postavil se tím na obranu československého reformního procesu a obecněji občanských svobod (zejména pak svobody slova), které byly pod tlakem od srpna 1968 a záhy mělo dojít k jejich zásadnímu okleštění v procesu tzv. konsolidace. Již tehdy nutně vyvstala otázka, zda Palachův způsob obhajoby těchto hodnot byl přiměřený. Palachův čin byl a zůstává kontroverzní. Člověk, který je s ním konfrontován, si klade onu otázku, vyjádřenou ve výše citované písni, která vznikla jako pietní vzpomínka na Jana Palacha. „Kam tenkrát šel můj bratr Jan?“ ptá se Karel Gott, který píseň (na melodii All by Myself Američana Erica Carmena) nazpíval. (Je mi záhadou, jak mu to mohlo v roce 1978 projít.) Je to otázka po smyslu, po významu, snad i po oprávněnosti onoho činu. Kam tenkrát šel – kam svým jednáním mířil, jaký cíl jím sledoval, proč (citujeme-li dále píseň) „do těch bran si troufal vjet, z nichž nelze zpět“? Podívejme se na některé odpovědi, jež lidé dnes na tuto otázku dávají.

Prohlášení občanského hnutí Milion chvilek pro demokracii považuje Palachův čin za oběť „pro svobodu nás všech“, která „po dlouhých dvacet let dodávala vnitřní sílu nezkřivit se mnohým, kteří v Palachově činu zaslechli výzvu k pravdivému, nezkřivenému životu“ a posléze se uplatnila jako impuls pro sérii protestů české opozice v lednu 1989 (známých jako Palachův týden). V tom Jan Palach podle prohlášení přispěl k pádu státně socialistického režimu v Československu. Jeho čin „dnes nemá smysl napodobovat“, ale je chápán jako výzva pro současnost, jako apel na osobní pravdivost, zájem o věci veřejné, na zápas proti lži a lhostejnosti, na ochotu při tom přinést osobní oběť.

Internetová televize DVTV přinesla 19. ledna t. r. rozhovor s Jakubem S. Trojanem, evangelickým teologem, který na konci šedesátých let sloužil jako farář ve sboru Neratovice-Libiš a na žádost Palachovy rodiny vedl pohřební obřad. Trojan vzpomíná na velkou odezvu, jakou Palachův čin měl doma i v zahraničí, a současně na to, jak se sám vyrovnával s povahou činu. Podle něj nešlo o sebevraždu, ale o sebeobětování, které je výzvou pro každého člověka. Ne v tom smyslu, abychom napodobili formu Palachova jednání, ale abychom v každodenním životě sami přinášeli vlastní drobné oběti pro dobro druhých, dobro společnosti, v zájmu pravdy. Lze říci, že důraz na každodenní drobné oběti se táhne rozhovorem jako červená nit. Trojan hovořil také o tom, že jej Palach inspiroval k celoživotní odvaze k pravdivosti, která v kontextu normalizace nebyla pohodlná. Jak známo, přišel tento farář v roce 1974 o státní souhlas k výkonu duchovenské služby a posléze byl jedním z prvních, kdo podepsal Chartu 77. Je příkladem člověka, který v Janu Palachovi spatřil vzor, ze kterého vyvodil důsledky pro vlastní život.

Prezident Miloš Zeman se v rozhovoru pro Blesk.cz k Palachově smrti vyjádřil kritičtěji. Podle něj lze za ideály bojovat jen tím, že pro ně člověk žije, nikoli umírá. Řekl, že by byl raději, kdyby byl Jan Palach žil, protože tak by byl mohl vykonat mnoho dobrého. Prezident vzpomněl také na to, že čin neměl kýžený efekt a společnost z postupující rezignace neprobudil, nicméně byl výjimečný a stal se impulsem pro protesty proti monopolní vládě KSČ během Palachova týdne. K uctění studentovy památky poslal věnec k jeho památníku na Olšanských hřbitovech a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V dnešní době však podle něj lidé mají svůj nesouhlas či nespokojenost s politickou situací dát najevo účastí ve volbách.

Robert Sedláček, režisér filmu Jan Palach, uvedeného do kin symbolicky 21. srpna 2018, se v rozhovoru pro Deník.cz zamýšlel nad důvody, které k činu vedly; jako režisér filmu je musel promýšlet. Uvedl například ztrátu otce i milovaného psa, krutost těch, kdo zavřeli rodinnou cukrárnu, Palachovu přecitlivělost i poněkud záhadný vliv prostředí, kde vyrůstal. Podle Sedláčka na Palachovo rozhodnutí zapůsobilo, když si uvědomil, že uvolnění poměrů nenastane a společnost upadá do letargie; k tomu uvědomění mělo dojít kolem Vánoc 1968. Jeho čin pak nebyl protestem „proti vstupu sovětské a dalších armád, ale proti českému oportunismu, on spáchal atentát na svědomí českého národa“. Pro současnost pak má význam tím, že „díky němu máme světce“, jeden ze symbolů, které „drží národy pohromadě“.

Ve všech čtyřech zmíněných příkladech odpovědí na otázku po smyslu činu Jana Palacha nacházíme společné znaky. Je tu snaha zhodnotit na jedné straně historický význam činu a na straně druhé jeho poselství pro současnost. Odpovědi hledají význam této šokující události naší minulosti, českých dějin, pro přítomnost. Chtějí zachytit ono poselství, jímž čin zůstává aktuální (i když je odmítají, jak to v podstatě dělá prezident). Současně se musejí vyrovnat s jeho tragickou stránkou bolestivé smrti mladého člověka. Sedláček se v citovaném rozhovoru tímto aspektem nezabývá; ostatní odpovědi, které uvádíme, se však shodují, že způsobem provedení je Palachův čin neopakovatelný. Ostatně, u lidí, kteří jej v uplynulých dnech napodobili, sotva spatřujeme něco hrdinského. Jejich jednání se nám zdá absurdní a tragické.

Smrt Jana Palacha je tedy paradoxní: na jedné straně zápas na obranu občanských svobod, na straně druhé jednání s tragickým vyústěním, kvůli kterému je nenapodobitelné. Ptáme-li se po smyslu této události, musíme se s paradoxem vyrovnat, musíme zvažovat obě jeho stránky. Mám za to, že je legitimní Palachův čin jak přijmout (a vidět v něm výzvu pro osobní angažovanost ve věcech veřejných, v zájmu občanských svobod, dobra společnosti, pravdy a spravedlnosti), tak odmítnout (a vidět jej jako zmaření mladého života, které ke zlepšení tehdejší situace nijak nepřispělo). Naše odpověď na otázku „Kam tenkrát šel můj (či lépe: náš) bratr Jan?“ jistě záleží také na tom, k čemu se přikloníme. Vždy je ovšem třeba pamatovat i na onu druhou stránku.

Ve své dvojstrannosti je Palachovo vystoupení znamením doby. Symbolizuje veliké odhodlání mnohých lidí v Československu – bez rozdílu politické a náboženské příslušnosti, profesního zaměření, společenského postavení, věku – dosáhnout zásadní reformy státu a společnosti, aby byla více respektována důstojnost a svoboda člověka. Symbolizuje však také celospolečenskou tragédii, když toto úsilí bylo potlačeno mocenským zásahem, jemuž nikdo – reformní komunisté, odboráři, představitelé církví, novináři, studenti, umělci – nebyl schopen účinně čelit. Čin Jana Palacha je tedy třeba si připomínat, stejně jako Pražské jaro, srpnovou invazi, normalizaci. Je to naše minulost, náš dějinný úděl (ne nějak osudově daný, ale historicky skutečný, ač se nám v mnohém nelíbí), který sdílíme v českých zemích a na Slovensku. Zapomínat na něj není radno.

Aleš Zapletal (1990) studuje teologii na Evengelické teologické fakultě UK Praha a historii na FF UP v Olomouci.

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.