Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 1 > Antonín Rašek: Odešli v roce 2018

Antonín Rašek

Odešli v roce 2018

Jako už po několikáté se po Vánocích každoročně vracím k těm, kdo patřili třeba i náhodně k mému životu a zůstanou mi už jen ve vzpomínkách. Jak člověk stárne, řady těch nejbližších řídnou. Je to úděl těch, kdo mají štěstí Vladimíra Laštůvku jsem znal od druhé poloviny šedesátých let minulého století, když se angažoval ve studentském hnutí. Reformní, nebo chcete-li obrodné hnutí aktivovalo i mladé lidi a jejich organizaci. Tenkrát šlo o to, aby se mohli organizovat podle svých zájmů. O tom nebylo příliš sporu, a proto vznikala jedna organizace za druhou. Diskutovalo se hlavně o tom, zda má být nad nimi jakýsi střešní orgán, který by obecnější zájmy mladých mohl prosazovat rozhodněji. Vladimír patřil mezi nejradikálnější studenty.

Pykal za to později také jako chartista na místech ne zrovna nejpříjemnějších, ve vězení na Borech. Mluvil vždy zcela otevřeně, co si myslel. U něj nikdy nebyly pochybnosti, že za tím, co říká, je něco jiného. Někdy to šlo hodně pod kůži, ale u těch odolnějších to nikdy nevedlo k ukončení přátelství. Takový byl i jako poslanec a kooptovaný europoslanec.

Naposledy jsme se sešli na obědě na pozvání Miloše Balabána. Vladimír se zrovna vrátil odněkud z Ukrajiny a sršel svým příslovečným sarkastickým humorem proloženým větami v ruštině, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se někdo měl chystat napsat o něm nekrolog. Ale to je zrádnost lidského života, nikdy nevíte, kdy to přijde, a o to rychleji, jak narůstají léta. U Vladimíra Laštůvky to bylo pro mne překvapením. Zemřel 27. září 2018 ve věku 75 let.

Josefa Fučíka jsem znal desítky let, zvláště ze společné práce v týmu Střediska bezpečnostní politiky Fakulty sociální věd UK. Smutná zpráva o jeho smrti přišla 14. dubna 2018. Zemřel nečekaně ve věku 85 let.

Josef Fučík byl naším předním odborníkem v ekonomice obrany, zbrojního průmyslu a demokratické kontroly armády. Tedy v oblasti, ve které nám stále chybějí odborníci a podle toho vyzbrojování armády i vypadá. Pro ty, kdo sledují dění v armádě, není proto překvapením, že po působení Miroslava Kalouska na Ministerstvu obrany si teď chtějí vojáci nakupovat nové zbraňové systémy sami.

Josef Fučík byl kromě mnoha studií o ekonomice obrany také autorem mnoha zajímavých knih jako Válka 1866 (2005), Piava 1918 (2013), Pod císařským praporem – Historie habsburské armády 1526–1918 (2004), Osmadvacátníci (2006), Soča (Isonzo) 1917 (1999), Sočská fronta 1915–1917: průvodce po místech bojů vojáků z českých zemí: (Julské Alpy – Banjšice – Kras – Přímoří) (2008), Válka 1866: Běda poraženým! (2012), Doss Alto – mýtus a skutečnost (2014) a Generál Podhajský.

Byl nesmiřitelným kritikem poměrů, o čemž svědčí i poslední dopis, který jsem od něho dostal:

Vážený pane Rašku, děkuji za zaslání panem Fassmanem profesionálně zpracované analýzy o tzv. sjednocení DPH. Všechny neblahé aspekty tohoto (asi již nezvratného) záměru jsou těm hochům z kartelu, kterému říkají vláda, jistě velmi dobře známy; pochodují „pevným a odhodlaným krokem“ pod Kalouskovým velením a nikdo je nezastaví. Český občan, zvyklý nadávat u piva, jen zírá s otevřenou pusou, koho si to vlastně zvolil. Tato skupina asociálních individuí je připravena dát výjimku pouze chlebu, bramborám a zelí či zmrzlé rybě, aby se plebejci z ulice (promiňte mi ten další výraz) nažrali a dali pokoj. Zvlášť tristní je skutečnost, že se stává málo dostupnou i literatura – kniha, která kdysi českou společnost přivedla mezi nejvzdělanější evropské národy. Ale na co, proboha, potřebujeme knížky? Stačí, když budeme číst ty žvásty, kterými tento kartel ve svých partajních brožurkách plní poštovní schránky a lidé zavalují kontejnery na odpadový papír. Jen pohlédněte na situaci, v níž naši polovzdělanci prosperují, aniž by museli louskat literární produkci. Vrací se opět doba, již jsem se zbytkem své generace prožil v mládí, kdy skutečně mnoho lidí živil ten chleba, odstředěné mléko a zelí? A co my, dědkové, vlastně chceme? Je potřeba se uskrovnit, abychom mohli vyndat z kapsy další peníze na neuvěřitelné projekty těch chlapců ze Strakovky. Tenkrát, za našeho mládí, jsme zpívali s Voskovcem a Werichem: „... myslete si, že jsme jen luza, že se nás nemusíte bát, jednou však popadne vás hrůza, až pod okny vám začnem řvát.“ Dnes, kdy máme, co jsme chtěli, jsme uhlazenější – sbíráme si hotovost, až přijde ten hlavní nečas a Kalousek s Drábkem na nás uvalí poplatek za to, že prostě žijeme. S pozdravem J. F.

Generálplukovník Imrich Andrejčák zemřel 5. září 2018 v Trenčíně ve věku 77 let. Byl prvním ministrem obrany samostatné Slovenské republiky. Už se ale málem zapomnělo, že byl ve vysokých vojenských funkcích i v polistopadové československé armádě. Zastával funkci náměstka ministra obrany pro strategické řízení; spolupracovali s ním významní vojenští odborníci generál Stanislav Chromec a PhDr. Jaroslav Janda, po němž byla nazvána i cena Bezpečnostní rady státu za zásluhy o obranu.

V tu dobu jsem generála Andrejčáka navštívil ve chvíli, kdy stál u map budov ministerstva obrany, a divil jsem se mu, že má čas se zabývat rozdělováním kanceláří. „Alespoň si nikdo nebude stěžovat, “ řekl. „A kdo ví, jestli mi to nebude jednou k něčemu dobré. “

To netušil, že se ke konci roku l992 stane posledním československým ministrem obrany a bude muset rozdělovat celou armádu.

K 1. září 1992 v ní bylo 55 291 vojáků z povolání. V ČR sloužilo 8685 vojáků z povolání slovenské národnosti; ve SR sloužilo 2580 vojáků české národnosti. Nebylo proto zrovna nejjednodušší je znovu zařadit podle jejich rozhodnutí. Stejně tak tomu bylo s technikou. Bylo přesunuto 300 tanků, 2000 automobilů, 1200 kusů týlové techniky, 87 000 kusů zbraní a 60 tisíc tun munice a jiného materiálu. Bylo pro to zapotřebí 1993 železničních souprav a 117 silničních převozů. Z ČR do SR bylo vypraveno 602 transportů (2825 vagónů) a naopak 302 transportů (1602 vagónů).

Určitou roli hrál mezinárodní kontext, zvláště sdělení NATO, že se neobává rozdělení ČSRF. Oficiálně to na začátku října 1992 řekl v Praze zástupce vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě generál D. Clauss. Vyslovil se s uznáním o kompetentnosti řešení problémů rozdělení armády a následném formování obou nových armád. Podle něho probíhaly tyto přípravy cílevědomě a demokraticky.

Rozdělení se podařilo řešit bezkonfliktně a stali jsme se tak ostatním zemím vzorem. Už za to stálo generálovi Andrejčákovi poděkovat a věnovat mu tichou vzpomínku.

Jan Petránek zemřel 10. listopadu 2018 ve věku 86 let. Byl nestorem českých novinářů a výraznou osobností naší žurnalistiky. Jeho život je osudem levicového intelektuála v dvacátém ideologickém století. Jeho osobnost formovaly prvorepublikové dětství, okupace, druhá světová válka a komplikovaná poválečná léta.

Petránek byl zpravodajem Československého rozhlasu v Indii a v Sovětském svazu. V srpnu 1968 byl jedním z těch, kdo vysílali z obklíčené budovy rozhlasu. Podepsal chartu, musel se živit manuálně a po listopadu se stal neuvěřitelně pracovitým nezávislým komentátorem světového dění.

V posledním rozhovoru na závěrečnou otázku řekl: My bychom potřebovali na žurnalistice mít ty fantastické profesory, kteří mě učili. Jak říkal Egon Erwin Kisch, každý novinář musí vědět o všem něco a o něčem všechno. Když tedy o něčem chcete psát, tak o tom něčem, o čem by měl novinář vědět všechno. Nemůže dnes být člověk dobrým novinářem, když nezná historii, ekonomiku, zeměpis a především, což jsem sám zjistil, psychologii. Toto jsou základní věci! Novinář musí vědět, co je to strategický nadhled a co je to teorie her. A musí studovat, studovat a studovat, až se z něho bude kouřit. Pokud to nebude chtít dělat 16 hodin, od chvíle, kdy se probudí, do doby, kdy půjde spát, tak nebude dobrý novinář. Je to děsivá řehole a nevím, jestli bych si ji podruhé vybral, nebo jestli bych šel raději dělat zubaře.

Některé věci se píší těžce. V jednom z posledních dlouhých e-mailů mi mimo jiné napsal: „Milý příteli, Váš stařík jp2 se omlouvá, že se v posledních týdnech propadá do vejminku...“ A následoval výčet jeho potíží, ale i perfektní analýza situace v Indonésii.

A po řadě e-mailů, z nichž mnohé by si zasloužily spatřit světlo světa, už jen ten poslední: „Milý Tondo, díky, musím nyní jen vydržet do 21. října, kdy mi docent Studený bude operovat levé oko. Přestalo vidět – musí mi přišít do něho novou čočku. No, lahůdka! Snad se to povede, jinak bude hodně slepý. Honza“

Pro mne bude Jan Petránek vždycky spojený se svým nepřekonatelným songem: Život je jako šachovnice, kde často nemáš dobrej tah, kde jsou tví střelci bez munice a král je skoro na márách. Hrát s čistým štítem bývá perný, pravidla když jsou samá lež. Figury? Ty mám vždycky černý a ještě mi soupeř upře věž.

George Bush starší, prezident USA z let 1989–1993, zemřel 30. listopadu 2018 ve věku 94 let. Bush působil v mnoha vysokých funkcích včetně viceprezidentské pod Ronaldem Reaganem a také jako ředitel CIA.

Získal si popularitu díky úspěchu Spojených států ve válce v Perském zálivu v roce 1991. Mohu to ocenit, protože jsem v lednu uvedeného roku byl v Saúdské Arábii u naší protichemické jednotky poblíž hranic s Kuvajtem. Mohl jsem tak na vlastní oči pozorovat přesun amerických bojových jednotek a logistiky ke kuvajtské frontě. Byl to kolosální pohled na dlouhé kolony přesunujících se bojových jednotek, zbraňových systémů, munice a dalšího materiálu.

Měl jsem i náhodnou příležitost poznat na vlastní oči tohoto amerického prezidenta, když v roce 1990 poprvé navštívil Prahu. Byl pozván i do parlamentu. Tehdejší ministr obrany Luboš Dobrovský měl v tu dobu jiné naléhavé jednání, a tak tam poslal mě jako svého náměstka. Seděl jsem u vchodu na místě pro vládu. Když americký prezident vešel do zasedací místnosti, podal ruku prvnímu poslanci v první řadě. Byla to senzační příležitost pro média: tím poslancem byl bývalý premiér, komunista Ladislav Adamec. Po nějaké době jsem ho náhodně potkal v tramvaji a tu epizodu jsem mu připomněl. „Dnes se tomu směju,“ řekl trochu smutně jako kdysi Adina Mandlová; byl v tu dobu už vážně nemocný a krátce poté zemřel.

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.